Vážené selky, vážení sedláci, vážení pamětníci, vážený pane předsedo Senátu Parlamentu ČR, vážení vážený pane místopředsedo Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, vážení představitelé demokratických politických stran, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci a europoslanci, vážení páni senátoři, vážený pane vikáři, vážený pane starosto, vážení hosté, vážení přátelé,
před 70 lety, přesně 1. listopadu roku 1951 vyvrcholily v naší zemi na nejvyšší vládní úrovni přípravy na spuštění otřesné akce, která zanechala na českém venkově, na selských gruntech, na jejich hospodářích a jejich rodinách hlubokou jizvu, která se navzdory času a změnám v naší společnosti stále úplně nezacelila. Šlo o další ze systémových kroků směřující k likvidaci hrdého a svobodného selského stavu, který nekolaboroval s tehdejší mocí ani se jí nepodvolil a který byl svými hodnotami, výsledky své práce a svým selským rozumem velkým nebezpečím pro manipulativní bolševickou moc, která měla s venkovem úplně jiné plány. Šlo o akci pod názvem „Kulak“, která dokonala násilnou a plošnou kolektivizaci desítek tisíc nejen větších, ale nakonec i těch nejmenších hospodářů. Podkladem byla tzv. směrnice ministrů vnitra, spravedlnosti a národní bezpečnosti, s eufemistickým názvem „o úpravě poměrů rodinných příslušníků vesnických boháčů“. V té se zosnovaly plány na vysídlení nevinných zemědělských rodin ze svých domovů. O zvrácenosti této doby dobře vypovídá, že celá tato akce narušující řadu základních osobních svobod byla dokonce i podle tehdejších již ryze komunistických předpisů nezákonná a při samotném průběhu navíc nebyly dodržovány ani základní garance uvedené v této pochybné směrnici.
Došlo k vystěhování minimálně 4 tisíc selských statků, přičemž skutečné číslo není známo, neboť tzv. kulacké seznamy se dochovaly jen částečně. Každopádně však šlo o rodiny, které byly mnohde po staletí pevně zakořeněny se svou vesnicí a doslova spojeny se svou rodnou hroudou. Vše mělo být provedeno tajně, nikdo nesměl být dopředu informován. Tomuto násilnému vysídlení předcházela několikaletá štvavá kampaň proti tzv. vesnickým boháčům, proti kulactvu, zkrátka proti těm, kdo škodili režimu vlastní obživou na vlastním majetku. Naštěstí ne všude se plánovaná podpora této akci od veřejnosti dostavila a mnohde naopak lidé zabránili vystěhování svých sousedů. Bylo na libovůli prokurátora, zda si stěhovaní mohli či nemohli sbalit alespoň základní potřeby, s čímž jim ale „pomáhala“ národní bezpečnost a estébáci. Na nákladních vozech byly s malými dětmi či s nemohoucími seniory na vlastní náklady deportováni zpravidla do pohraničí či na opačný konec republiky. Ostatní členové kulackých rodin tak měli pykat za domnělé trestné činy tátů a dědů, kteří jako hlavní hospodáři povětšinou skončili za neplnění nesplnitelných dávek či za jinou takzvanou protistátní činnost, v uranových dolech a ve věznicích. Všichni tam zaplatili svým zdravím a někteří i vlastním životem. Skutečnými důvody této zlovůle byly zájmy na eliminaci posledních ostrůvků svobodného uvažování, zálusk na cizí majetek, a zejména na vzniku strachu mezi okolním obyvatelstvem, že tak mohou dopadnout i oni, pokud nebudou poslušní, jak soudruh a jeho mnozí přisluhovači přikazují.
Nebudu již dál rozebírat všechny další zločiny, které s akcí Kulak souvisely. Bylo by toho velmi mnoho, včetně zákazů návratu do rodných obcí či vylučování kulackých dětí ze škol a podobně. Mnohé případy jsou i dnes tématem řady historických pojednání a knih, které jsme také jako Asociace opakovaně v předchozích letech podpořili nebo sami vydali. Připomenu ještě, že přímo před ministerstvem zemědělství v Praze stojí od 23. května roku 2004 pomník obětem násilné kolektivizace, který jsme vybudovali. Jasně však deklaruji, že všemi těmito počiny nechceme živit nějakou nenávist, nejde nám o pomstu. Historie se ale ráda opakuje tam, kde si z ní lidé nic nevzali. Jde nám proto o stálou připomínku, která bude dalším generacím užitečná pro to, aby se uměli dobře rozhodnout čemu věřit a před jakými společenskými proudy se naopak mít na pozoru.
Před 29 lety, přesně 14. listopadu roku 1992 na tomto místě, na úpatí legendární hory Říp se odehrála podobná vzpomínková akce, které se tak jako dnes zúčastnilo několik stovek sedláků, aby si připomněli již ve svobodné zemi tuto tragédii, která byla přímo na nich nebo na jejích předcích během združstevňování venkova spáchána. Většina z nich si s sebou přinesla kámen nebo cihlu z navrácených gruntů, přesněji řečeno – ze zdemolovaných statků a z rozvalin, které jim po slavném socialistickém působení a rozorání mezí byly, po více než čtyřech desítkách let, konečně vráceny. Tyto jednotlivé pomyslné střípky zničených životů sedláckých rodin naši tátové složili pod bílý kříž, který měl být základem trvalé mohyly, jež by připomínala zrůdnost celé komunistické myšlenky i její praktické důsledky. Jak ale vidno, ani mohyla ani tyto kameny přinesené ze všech koutů republiky tu dnes již nejsou. Zmizely nejspíš stejným způsobem, jako se za ta poslední léta postupně vytratil z veřejného prostoru vzájemný respekt, pravda a skutečný vztah k této zemi. Zmizely nejspíš i proto, že jednotlivé kameny se snadno v životě někam ztratí nebo je odvane špatný politický vítr. Ovšem kámen složený do jednoho kusu, ze kterého je náš pomník, se tak snadno ztratit nemůže. A právě to je ona symbolika, pro kterou jsme se rozhodli zde toto pietní místo obnovit a které za chvíli společně odhalíme, abychom měli stále na očích memento, že budeme-li jako sedláci pevně držet jako onen kámen při sobě, už nás žádný vítr nikdy neodvane.
Dne 23. dubna roku 1990 byla na základě zákona o soudních rehabilitacích vrácena občanská práva a obnovena důstojnost stíhaným sedlákům. 24. června roku 1991 byl zákonem o půdě určen nárok na vrácení půdy a některé náhrady za ukradený živý a mrtvý inventář. Bylo tak možné navázat a začít znovu na svém hospodařit. Rozhodně tu však nebyla stejná startovní čára s ostatními. Zemědělská družstva měla podle uvedeného zákona vracet tyto majetky, ale činila tak jen velmi neochotně a bohužel přinejmenším i nedbalostí nových garnitur mnohde převážily různé majetkové machinace a transformace na jiné subjekty tak, aby mnohé zákonné nároky nemusely být vypořádány. Kdo je tu ze selského, ví přesně, o čem mluvím a že to platí dodnes.
Je proto třeba připomínat tuto hořkou pravdu, i když jí mnozí asi nechtějí slyšet. Nebyli jsme a nejsme s těmito pohrobky na jedné lodi. A věřím, že ani nikdy nebudeme. Selská myšlenka se totiž vyznačuje nikoli touhou po moci, po dotacích, po nekonečných lánech, po neustálém zisku a růstu za každou cenu, jak musíme být dnes všichni svědky dokonce u premiéra této země. Selský stav se vyznačuje především pracovitostí, úctou ke svým předkům, vztahem ke svobodě a víře, k půdě a ke svému okolí, kde žije a především touhou předat nejen majetek, ale hlavně nashromážděné zkušenosti, místní znalosti a životní hodnoty dál ve své rodině. I přes mnohé překážky dnes novodobí sedláci hospodaří na více než 35 % půdy v ČR. A to není úplně málo. Nicméně věci jsou dnes dál, nedržíme v sobě žádnou zášť, nemáme problém jednat i s našimi odpůrci nebo s těmi, kteří bránili ve spravedlivé nápravě věcí. Nikdy ale nezapomeneme!
Na závěr mi dovolte vyjádřit pár poděkování a pár přání. Především děkuji iniciátorce k vybudování pomníku paní Mileně Kozumplíkové, která je tu také dnes s námi. Pochopitelně velmi děkuji rodině Veselých, na jejichž pozemku náš pomník stojí a bude stát napořád. Shodou okolností také jejich rodina patřila mezi postižené sedláky. Vidím, že dnes dorazila také řada přímých pamětníků těchto zlých časů a věřím, že dnešní den a tento pomník bude pro ně alespoň určitou satisfakcí. Děkuji také všem dárcům, kteří přispěli na transparentní sbírku ke zbudování pomníku. Dovoluji si na tomto místě také poděkovat svému tátovi, který byl jako 6letý kluk přímou obětí vystěhování z rodného statku do děravé pastoušky v lesích na Šumpersku a který mne později přivedl k novodobému hospodaření. Takový příběh byl ale navlas podobný u mnohých našich kolegů. Téměř všichni jsme po roce 1989 začínali z ničeho, ale s nadšením. To bylo víc, než cokoli jiného. Jsem velmi hrdý na to, že patřím k obnovenému selskému stavu a všichni pokračujeme dál. Děkuji za dnešní zájem také zástupcům normální demokratické politické sféry a děkuji za účast jednomu z posledních normálních nejvyšších ústavních činitelů této země. Hodně to pro nás znamená.
A dovoluji si popřát právě vám politikům hodně úspěchů v klíčových volbách, které budou již za pár dní. Přeji, ať v nich dokážete přesvědčit národ o potřebě raději špetky zdravého rozumu a vlastní píle, než naložené fůry populárních slibů od pochybných politických šarlatánů. Nám sedlákům přeji, abychom měli dál sílu fungovat na našich rodinných farmách i přes veškerou nepřízeň, která se na nás v poslední době nějak valí, a aby nás naopak bylo na venkově stále víc. Abychom našli dost potomků, kteří budou v tomto krásném díle pokračovat a to nejen v podnikání, ale také v kultivaci jiných stejně důležitých souvislostí v našich životech. Celé naší společnosti přeji, aby se dokázala z toho všeho skutečně poučit a byla ochotná se posunout na vyšší úroveň vědomí, která bude každému z nás v budoucích složitých chvílích životní pojistkou, abychom nedopustili návrat podobných zločinů, jakými byly násilná kolektivizace zemědělství a „AKCE KULAK“.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.
Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR, 17. 9. 2021