„Děti ve škole na mě křičely kulaku.“ Oběti komunistické akce K mají nově svůj památník

Forum24.czForum24.cz
Sdílejte článek
„Děti ve škole na mě křičely kulaku.“ Oběti komunistické akce K mají nově svůj památník

Po sedmdesáti letech od startu zločinné komunistické akce K neboli Kulak mají oběti svůj památník. V pátek ho odhalili představitelé Asociace soukromého zemědělství a předseda senátu Miloš Vystrčil. Na místě se sešlo několik desítek pamětníků, kteří se slzou v oku zavzpomínali na nejtěžší chvíle svoje a svých blízkých. Komunisté je okradli o všechno, část z nich pozavírali bezdůvodně do lágrů, některé zabili, další si nesli doživotní následky.

„Často vzpomínám na to, jak na mě děti ve škole pokřikovaly, že jsem kulak. Na to nikdy nezapomenu,“ začíná své vyprávění pro deník FORUM 24 jeden z potomků okradených farmářů Václav Sedlák. Jeho rod desítky let hospodařil nedaleko Řípu, kde byl památník v pátek odhalen. „Tatínek a před tím děda obhospodařovali zhruba šestnáct hektarů. Pěstovali obilí, chmel, řepu, chovali dobytek, měli jsme stroje i statek. Všechno nám vzali, strýce poslali do uranového dolu a nás nechali bydlet v našem domě, ale museli jsme za to platit nájem, protože nám ho vzali. Když jsem se rozmýšlel, na jakou střední školu půjdu, chtěl jsem na zemědělku, ale tehdy mi otec s vážnou tváří řekl, že to nikdy nedovolí, že nechce, abych pracoval v socialistickém zemědělství pro lidi, kteří nás okradli. Tak jsem vystudoval chemii,“ pokračuje Václav Sedlák. Po revoluci jeho rodině majetek vrátili. V té době už ale každý ze sourozenců šel svojí cestou, polnosti prodali.

Lidí s podobným osudem se v pátek pod Řípem sešlo mnoho. Mezi nimi byl i šéf lidovců a zemědělec Marian Jurečka. „Celá moje širší rodina byli zemědělci. Oba moji dědové byli sedláci postižení kolektivizací. Moje maminka a její sourozenci nemohli studovat školy, které chtěli,“ nastínil příběh své rodiny Marian Jurečka.

S emotivním projevem (níže v textu) vystoupil předseda Asociace soukromého zemědělství Jaroslav Šebek. Jeho organizace sdružuje právě drobné zemědělce a farmáře, kteří navazují na to, co komunisté zničili. Také rodiny Jaroslava Šebka se tvrdě dotkla akce Kulak. Komunisté jim vše ukradli, jeho dědečka zavřeli do uranového dolu, krátce po návratu z lágru na následky věznění zemřel. Celou rodinu vystěhovali z prosperujícího statku do chatrče na druhém konci republiky.

Jaroslav Šebek také vysvětlil, proč právě nyní byl památník odhalen. „Je to sedmdesát let od chvíle, kdy začala tato faktická likvidace selských rodů. Dále se domníváme, že sedláci jednoduše potřebují určitou satisfakci a připomenutí té hrůzné doby. A samozřejmě je potřeba právě teď, před volbami připomenout, že ten boj za svobodu a za pravdu není zdaleka vyhraný. Stačilo pár let po revoluci a komunisté se oklepali a začali se vracet na své pozice, do vlády, na ministerstva, společnosti to přestalo vadit. A my teď znovu stojíme před tím zápasem. Musíme znovu porazit komunistické myšlenky. Chceme lidem ukázat, aby si dali pozor na to, jak se budou rozhodovat,“ uzavřel Jaroslav Šebek.

A co vlastně byla zrůdná akce Kulak? Další fáze kolektivizace namířená proti těm, kteří odmítli po roce 1949 odevzdat svůj majetek do budovaných jednotných zemědělských družstev. Vypadalo to tak, že komunisté poslali hlavu hospodářství například na deset let do vězení v lágru jen za to, že měl nové auto, že měl mlátičku na obilí a podobně. Po odsouzení majitele hospodářství přišli komunisté za jeho ženou a dětmi, které právě přišly o tatínka, s tím, že se mají během pár hodin odstěhovat na druhý konec republiky. S sebou si mohou vzít jen to nejnutnější. Po vystěhování rodina, která se absolutně ničím neprovinila, dostala navíc zákaz pobytu a návštěv v rodné obci, kde rod hospodařil několik generací.

Akci Kulak komunisté spustili především ze dvou důvodů. Tím prvním byla obyčejná krádež. Prostě se chtěli zmocnit polností, statků, zvířat a techniky sedláků. Okrást je. Druhým důvodem byl strach. Ze sedláků, kteří nikdy nebyli příznivci bolševiků, měli obavy. Většinou to byli lidé, kteří měli ve své vesnici vliv a respekt. Lidé byli ochotni jim naslouchat a jít za nimi. A to komunistům vadilo. Potřebovali je zlomit. Proto tady byla akce Kulak. „Selský stav se vyznačuje především pracovitostí, úctě ke svým předkům, vztahem ke svobodě a víře, k půdě a ke svému okolí, kde žije, a především touhou předat nejen majetek, ale hlavně nashromážděné zkušenosti, místní znalosti a životní hodnoty dál ve své rodině,“ zmínil Jaroslav Šebek ve svém projevu při odhalení památníku.

Plné znění projevu přinášíme zde:

Vážené selky, vážení sedláci, vážení pamětníci, vážený pane předsedo Senátu Parlamentu ČR, vážený pane místopředsedo Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, vážení představitelé demokratických politických stran, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci a europoslanci, vážení páni senátoři, vážený pane vikáři, vážený pane starosto, vážení hosté, vážení přátelé,

před 70 lety, přesně 1. listopadu roku 1951, vyvrcholily v naší zemi na nejvyšší vládní úrovni přípravy na spuštění otřesné akce, která zanechala na českém venkově, na selských gruntech, na jejich hospodářích a jejich rodinách hlubokou jizvu, která se navzdory času a změnám v naší společnosti stále úplně nezacelila. Šlo o další ze systémových kroků směřujících k likvidaci hrdého a svobodného selského stavu, který nekolaboroval s tehdejší mocí, ani se jí nepodvolil a který byl svými hodnotami, výsledky své práce a svým selským rozumem velkým nebezpečím pro manipulativní bolševickou moc, která měla s venkovem úplně jiné plány. Šlo o akci pod názvem „Kulak“, která dokonala násilnou a plošnou kolektivizaci desítek tisíc nejen větších, ale nakonec i těch nejmenších hospodářů. Podkladem byla tzv. směrnice ministrů vnitra, spravedlnosti a národní bezpečnosti s eufemistickým názvem „o úpravě poměrů rodinných příslušníků vesnických boháčů“. V té se zosnovaly plány na vysídlení nevinných zemědělských rodin ze svých domovů. O zvrácenosti této doby dobře vypovídá, že celá tato akce narušující řadu základních osobních svobod byla dokonce i podle tehdejších již ryze komunistických předpisů nezákonná a při samotném průběhu navíc nebyly dodržovány ani základní garance uvedené v této pochybné směrnici.

Došlo k vystěhování minimálně čtyř tisíc selských statků, přičemž skutečné číslo není známo, neboť tzv. kulacké seznamy se dochovaly jen částečně. Každopádně však šlo o rodiny, které byly mnohde po staletí pevně zakořeněny se svou vesnicí a doslova spojeny se svou rodnou hroudou. Vše mělo být provedeno tajně, nikdo nesměl být dopředu informován. Tomuto násilnému vysídlení předcházela několikaletá štvavá kampaň proti tzv. vesnickým boháčům, proti kulactvu, zkrátka proti těm, kdo škodili režimu vlastní obživou na vlastním majetku. Naštěstí ne všude se plánovaná podpora této akci od veřejnosti dostavila a mnohde naopak lidé zabránili vystěhování svých sousedů. Bylo na libovůli prokurátora, zda si stěhovaní mohli, či nemohli sbalit alespoň základní potřeby, s čímž jim ale „pomáhala“ národní bezpečnost a estébáci. Na nákladních vozech byli s malými dětmi či s nemohoucími seniory na vlastní náklady deportováni zpravidla do pohraničí či na opačný konec republiky. Ostatní členové kulackých rodin tak měli pykat za domnělé trestné činy tátů a dědů, kteří jako hlavní hospodáři povětšinou skončili za neplnění nesplnitelných dávek či za jinou takzvanou protistátní činnost v uranových dolech a ve věznicích. Všichni tam zaplatili svým zdravím a někteří i vlastním životem. Skutečnými důvody této zlovůle byly zájmy na eliminaci posledních ostrůvků svobodného uvažování, zálusk na cizí majetek, a zejména na vzniku strachu mezi okolním obyvatelstvem, že tak mohou dopadnout i oni, pokud nebudou poslušní, jak soudruh a jeho mnozí přisluhovači přikazují.

Nebudu již dál rozebírat všechny další zločiny, které s akcí Kulak souvisely. Bylo by toho velmi mnoho, včetně zákazů návratu do rodných obcí či vylučování kulackých dětí ze škol a podobně. Mnohé případy jsou i dnes tématem řady historických pojednání a knih, které jsme také jako Asociace opakovaně v předchozích letech podpořili nebo sami vydali. Připomenu ještě, že přímo před ministerstvem zemědělství v Praze stojí od 23. května roku 2004 pomník obětem násilné kolektivizace, který jsme vybudovali. Jasně však deklaruji, že všemi těmito počiny nechceme živit nějakou nenávist, nejde nám o pomstu. Historie se ale ráda opakuje tam, kde si z ní lidé nic nevzali. Jde nám proto o stálou připomínku, která bude dalším generacím užitečná, aby se uměly dobře rozhodnout, čemu věřit a před jakými společenskými proudy se naopak mít na pozoru.

Před 29 lety, přesně 14. listopadu roku 1992 se na tomto místě, na úpatí legendární hory Říp odehrála podobná vzpomínková akce, které se tak jako dnes zúčastnilo několik stovek sedláků, aby si připomněli již ve svobodné zemi tuto tragédii, která byla přímo na nich nebo na jejich předcích během združstevňování venkova spáchána. Většina z nich si s sebou přinesla kámen nebo cihlu z navrácených gruntů, přesněji řečeno – ze zdemolovaných statků a z rozvalin, které jim po slavném socialistickém působení a rozorání mezí byly po více než čtyřech desítkách let konečně vráceny. Tyto jednotlivé pomyslné střípky zničených životů sedláckých rodin naši tátové složili pod bílý kříž, který měl být základem trvalé mohyly, jež by připomínala zrůdnost celé komunistické myšlenky i její praktické důsledky. Jak ale vidno, ani mohyla, ani tyto kameny, přinesené ze všech koutů republiky, tu dnes již nejsou. Zmizely nejspíš stejným způsobem, jako se za ta poslední léta postupně vytratil z veřejného prostoru vzájemný respekt, pravda a skutečný vztah k této zemi. Zmizely nejspíš i proto, že jednotlivé kameny se snadno v životě někam ztratí nebo je odvane špatný politický vítr. Ovšem kámen složený do jednoho kusu, ze kterého je náš pomník, se tak snadno ztratit nemůže. A právě to je ona symbolika, pro kterou jsme se rozhodli zde toto pietní místo obnovit a které za chvíli společně odhalíme, abychom měli stále na očích memento, že budeme-li jako sedláci pevně držet jako onen kámen při sobě, už nás žádný vítr nikdy neodvane.

Dne 23. dubna roku 1990 byla na základě zákona o soudních rehabilitacích vrácena občanská práva a obnovena důstojnost stíhaným sedlákům. 24. června roku 1991 byl zákonem o půdě určen nárok na vrácení půdy a některé náhrady za ukradený živý a mrtvý inventář. Bylo tak možné navázat a začít znovu na svém hospodařit. Rozhodně tu však nebyla stejná startovní čára s ostatními. Zemědělská družstva měla podle uvedeného zákona vracet tyto majetky, ale činila tak jen velmi neochotně a bohužel přinejmenším i nedbalostí nových garnitur mnohde převážily různé majetkové machinace a transformace na jiné subjekty tak, aby mnohé zákonné nároky nemusely být vypořádány. Kdo je tu ze selského, ví přesně, o čem mluvím a že to platí dodnes.

Je proto třeba připomínat tuto hořkou pravdu, i když jí mnozí asi nechtějí slyšet. Nebyli jsme a nejsme s těmito pohrobky na jedné lodi. A věřím, že ani nikdy nebudeme. Selská myšlenka se totiž vyznačuje nikoli touhou po moci, po dotacích, po nekonečných lánech, po neustálém zisku a růstu za každou cenu, jak musíme být dnes všichni svědky dokonce u premiéra této země. Selský stav se vyznačuje především pracovitostí, úctě ke svým předkům, vztahem ke svobodě a víře, k půdě a ke svému okolí, kde žije, a především touhou předat nejen majetek, ale hlavně nashromážděné zkušenosti, místní znalosti a životní hodnoty dál ve své rodině. I přes mnohé překážky dnes novodobí sedláci hospodaří na více než 35 % půdy v ČR. A to není úplně málo. Nicméně věci jsou dnes dál, nedržíme v sobě žádnou zášť, nemáme problém jednat i s našimi odpůrci nebo s těmi, kteří bránili spravedlivé nápravě věcí. Nikdy ale nezapomeneme!

Na závěr mi dovolte vyjádřit pár poděkování a pár přání. Především děkuji iniciátorce vybudování pomníku paní Mileně Kozumplíkové, která je tu také dnes s námi. Pochopitelně velmi děkuji rodině Veselých, na jejichž pozemku náš pomník stojí a bude stát napořád. Shodou okolností také jejich rodina patřila mezi postižené sedláky. Vidím, že dnes dorazila také řada přímých pamětníků těchto zlých časů, a věřím, že dnešní den a tento pomník budou pro ně alespoň určitou satisfakcí. Děkuji také všem dárcům, kteří přispěli na transparentní sbírku ke zbudování pomníku. Dovoluji si na tomto místě také poděkovat svému tátovi, který byl jako 6letý kluk přímou obětí vystěhování z rodného statku do děravé pastoušky v lesích na Šumpersku a který mne později přivedl k novodobému hospodaření. Takový příběh byl ale navlas podobný u mnohých našich kolegů. Téměř všichni jsme po roce 1989 začínali z ničeho, ale s nadšením. To bylo víc než cokoli jiného. Jsem velmi hrdý na to, že patřím k obnovenému selskému stavu a všichni pokračujeme dál. Děkuji za dnešní zájem také zástupcům normální demokratické politické sféry a děkuji za účast jednomu z posledních normálních nejvyšších ústavních činitelů této země. Hodně to pro nás znamená.

A dovoluji si popřát právě vám politikům hodně úspěchů v klíčových volbách, které budou již za pár dní. Přeji, ať v nich dokážete přesvědčit národ o potřebě raději špetky zdravého rozumu a vlastní píle než naložené fůry populárních slibů od pochybných politických šarlatánů. Nám sedlákům přeji, abychom měli dál sílu fungovat na našich rodinných farmách i přes veškerou nepřízeň, která se na nás v poslední době nějak valí, a aby nás naopak bylo na venkově stále víc. Abychom našli dost potomků, kteří budou v tomto krásném díle pokračovat, a to nejen v podnikání, ale také v kultivaci jiných, stejně důležitých souvislostí v našich životech. Celé naší společnosti přeji, aby se dokázala z toho všeho skutečně poučit a byla ochotná se posunout na vyšší úroveň vědomí, která bude každému z nás v budoucích složitých chvílích životní pojistkou, abychom nedopustili návrat podobných zločinů, jakými byly násilná kolektivizace zemědělství a akce „Kulak“.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR, 17. 9. 2021

Autor: Michal Závada

Zdroj: Forum24.cz

Přečteno: 150x