V malebných Suchohrdlech u Miroslavi v Jihomoravském kraji, okres Znojmo, kde žije Dušan Utinek, chvíli hovoříme na téma les, ale hned pak vyrážíme do terénu, podívat se, jak vlastně vypadá ta pařezina.
Mám dojem, že jsem někde zaznamenal, že vaším koníčkem je takzvaný střední les a že jste mimo jiné také zkušeným entomologem… Nepletu se?
Trochu se pletete. To, že jsem entomolog, jsem se také o sobě dočetl, a vzniklo to tak, že jsem se někde objevil na fotografii, jak stojím u pasti na brouky, které v lese se synem umísťujeme. Samozřejmě některé brouky poznám, zejména takové ty špeky, ale jinak je na ně odborník spíš on.
Moje hlavní současná pracovní náplň a zdroj příjmů je činnost odborného lesního hospodáře zejména pro obecní lesy v okolí. V okruhu 25 km mám na starosti více než 1000 ha lesů obcí, pak nějaké soukromé a jedny malé církevní.
Střední les je taková má odborná záliba. Tomu jsem se věnoval delší dobu na svém předchozím působišti, kdy jsem byl docela dlouhých 14 let správcem městských lesů v Moravském Krumlově. S mým odchodem to zaniklo, bohužel. Stálo mě hodně času a úsilí, než se to rozeběhlo. A je to pryč. Jakákoli přestavba lesů chvíli trvá, je to běh na dlouhou trať. A tak jsem si řekl, že když jsem své záměry na hospodaření neudržel při životě na cizím majetku, respektive všechna ta mnohaletá práce byla do půlroku zmařena, nezbývá, než s tím uspět na svém. Že budu tyto zásahy a zásady uskutečňovat ve svém lese, který jsem si pořídil, a nyní má dohromady osm ha ve dvou větších částech a na dvou katastrech. A na tomto příkladu mohu zájemcům o dříve tradiční a dnes velmi neobvyklé spravování lesa ukázat názorně to, co navrhuji. A dnes si se svým lesem hraji již 11 let.
Takovýto malý les může zajistit malým vlastníkům požadovaný užitek i nějaký přiměřený zisk. Je i prospěšný pro biodiverzitu. Dokonce to mám doložené i tím, že se mi do mého lesa nastěhovali roháči. To je úspěch… Jednak jsou vázaní na místní dřeviny, tj. na duby, a ty duby musejí být vzrostlé, ale i na způsob pěstování, potřebují osvětlené kmeny. Důležité jsou pro jejich larvy i staré pařezy.
Zabývám se ověřováním, zda je pro malé vlastníky prospěšné pěstovat lesy jako pařeziny. Ty se skládají z listnáčů dřevin, které dovedou obrůstat po vytěžení z pařezů nebo z kořenů. Tento způsob pěstování lesa je potlačovaný a opovrhovaný mnohými lesníky minimálně od poloviny minulého století. Jenže takto se dřív pěstovaly lesy tisíce let. Lidé potřebovali především kvanta dřeva na topení a těžbu v lesích prováděli sekerami, tudíž jim stačily slabé dimenze. A silné dimenze byly speciálně pěstované k dalším účelům s tím, že taková těžba byla náročná. Uvažme, že pily se v těžbě dříví začaly využívat od takového devatenáctého století. No a z pařeziny je málo dřeva rovného a silného a hodně slabého a křivého.
Až od průmyslové revoluce lze datovat zvýšený požadavek na velké množství stavebního dříví, čili bylo potřeba to rovné a silné dříví. Pařeziny zůstávaly ale nadále doménou malých vlastníků, kteří po lese požadovali jiný užitek. A pařeziny nebyly tehdy zákonem omezovány.
Největší dardu tomuto hospodaření dal komunistický režim, když v závěrech X. sjezdu komunistické strany, které se překlopily do legislativy, bylo možné číst někdy v padesátých letech, že pařeziny jsou pozůstatkem kapitalistického hospodaření. A přitom právě takto hospodařily v lese chudší vrstvy. A podle komunistického lesního zákona byl jediným přípustným lesem les vysoký, tedy vysázený.
A ještě musím zmínit, že střední les, popřípadě pařeziny, byly vhodné i pro lesní pastvu. I úředníci „zkostnatělého“ Rakouska si uvědomovali, že lidé potřebují mít kam vyhnat dobytek, aby se mohl napást. Než se sklidí obilí. Tudíž lesní pastva byla povolena, samozřejmě za podmínky, že dobytek nezpůsobí v lese škodu. Lze říci, že v padesáti či osmdesátiletém porostu, který se ještě neobnovuje, dobytek neškodí. Až v roce 1960 lesní pastvu zakázali zákonem komunisté, nikoli Marie Terezie, na kterou se to všude svádí!
Dnes o lesní pastvě hovoří například agrolesníci…
Samozřejmě vše vychází z daných podmínek. Například v našich poměrech ve zhruba 200 metrech nadmořské výšky, kde jsou doma listnáče, které mají výmladkovou schopnost, je to jiné než v polohách kolem 500 metrů a více. Les obroste sám, rychle a levně, na druhou stranu to nedá kvalitu. Za pět let je pařezina v podstatě bez práce výškově i objemově někde jinde, zatímco s výsadbou je do pěti let hodně práce. Taková třicetiletá pařezina poskytuje „jen“ deseticentimetrové průměry. Až v osmdesátileté pařezině se nějaká kulatina vytěží. Ale soudím, že pro obecní lesy je toto dobrý, jednoduchý a tím levný způsob pěstování lesů a získávání paliva pro občany, kteří dřevem topí! O to v malém jde. Pěstovat to, co je a bude pořád potřeba. A dá se to snadno prodat.
Dnes je na trhu přetlak nekvalitního jehličnatého dříví kvůli kůrovcové kalamitě. Letos či příští rok přetlak skončí a palivové dřevo bude dál žádáno a jeho ceny zase půjdou nahoru. A to nemluvím o tvrdém dřevě.
Nelze opomenout přirozenou obnovu lesa. Naštěstí se to i víc provádí, než jen o tom mluví. Je však nutno počítat s tím, že to také chvíli trvá. Dlouhodobé a koncepční myšlení se nějak vytratilo. Snazší je dělat holoseče, ale znamená to uvázat si na krk balvan starostí na pět, šest let. Když si při přirozené obnově les několik let připravuji, znamená to, že další práce nastávají až při prořezávce, protože les jsem obnovil při těžbě. A to je obrovská úspora času i financí. Namáhavé je to na myšlení…
Tyto zkušenosti pak nabízím starostům obcí.
A berou vás? Zařizují se podle vašich doporučení?
Jak kde. Ale převažují obce, kde si rozumíme. Nemyslím si, že mé řešení je tím jediným možným, ale snažím se se všemi vlastníky diskutovat, každého čas od času navštívit a vysvětlit, co navrhuji, co se chystám dělat a co dělám. Důležitá je osvěta a říkám tomu ofenzívní postup. Myslím si, že největší problémy vznikají z blbých řečí, a blbé řeči pramení z neznalosti. Na obecních zastupitelstvech dělám každé dva roky prezentaci, představím, co jsme udělali a jaké záměry mám. Informuji o plnění hospodářského plánu, jak se to daří, a co nás čeká v budoucnu. Někteří zastupitelé ani neví, kde lesy obec má. A kolik. Zeptám se, zda mají lidé nějaké dotazy nebo návrhy, ale většinou je odpovědí ticho. A já mám dva roky „pokoj“. Když jsem to zpočátku nedělal, vznikaly řeči, co že to v tom lese ten Utinek vlastně dělá.
K pokusnému lesu
Těch mých osm ha nemám v celku, jsou to dvě části zhruba po čtyřech ha na dvou katastrech. I u těchto svých „kousků“ si uvědomuji, že k lesu je potřeba přistupovat s otevřenýma očima, uvědomit si místní podmínky, dosavadní stav, svažitost pozemku, vlhkost, půdu, atd. Nelze to brát tak, že dosud bylo všechno špatně a za mě to bude lepší. V lese musejí být změny pozvolné. Jinak se z neuspokojivého stavu přesuneme do katastrofy.
Zažívám to i u obecních lesů. Snažím se všem vlastníkům poskytnout kompletní odborný servis, nejdřív naplánovat, co se má dělat, zadávat a přebírat práce, vést lesnickou evidenci, ale také se starám o dotace. Zastávám zásadu, že konečné slovo, co a jak bude, má vlastník.
Je tragédií, a s tím jsem se už také setkal, když si nový starosta začne myslet, že tím, že byl zvolen, rozumí všemu nejlépe, a to potom jakákoli dohoda a spolupráce končí. Ono to je podobné i ve státě, kdy každý, kdo chodí do lesa na houby, je přesvědčen, že rozumí lesu. Mým úkolem je dotyčného přesvědčit o své odbornosti, a když nic, tak aby aspoň pochopil, že je to složitější.
Mám moc milou zkušenost z obce Skalice, přesvědčoval jsem starostu, co by se mělo a jak na to. A když jsem skončil, položil mi pan starosta ruku na rameno, a řekl mi: „…pane Utinek, to je vaše věc, dělejte si to, jak chcete.“ Jenže takhle je to možné, když se známe delší dobu, spolupracujeme a oba máme nápady, které spolu dáváme dohromady.
Ale také učíte?
Ano, externě učím na Lesnické fakultě Mendelovy univerzity předmět „Péče o lesy malých vlastníků“. Letos běžel již druhý ročník, je to volitelný předmět. A byl o něj zájem. Zejména jde o studenty z obcí, kde mají obecní les, popřípadě v rodině les je. Kromě toho také pochopitelně publikuji, zejména v odborných časopisech, například v Lesnické práci, v Ochraně přírody, i v Selské revui, a pak také v trochu odlehčeném podání v denním tisku.
Vyjíždíme do nedalekého „pokusného“ lesa, leží vedle opravené silnice, a pozorujeme pařezinu po deseti letech od vytěžení.
Ano, tento pokusný les je pozemkem nejen pro pokusy mé, ale i pro pokusy studentů a pedagogů Mendelovy univerzity, a také jej jako pokusnou plochu využívá Botanický ústav Akademie věd. Jako místo, kde lze sledovat prospěšnost takovéhoto lesa pro životní prostředí, pro biodiverzitu.
Na důkaz biodiverzity přistává na kapotě terénního auta kudlanka nábožná… Nevyskytují se zde tedy jen výše uvedení roháči.
Ano, i kudlanky jsou zde doma. Ale aby náš hovor nekončil tak úplně optimisticky, musím zmínit, že malým vlastníkům lesa může hrozit nebezpečí, a to z nečekané strany, od státu, respektive od státních orgánů.
???
Ano, vidím ve vašich očích otazník. Mohu to doložit, bohužel na vlastním příkladu, a jde právě o tento pozemek, který je jako jiné podobné „malou“ překážkou v podnikání velkých developerů a investorů, kterým jdou orgány státní správy „na ruku“, a to znamená, že zájem malého vlastníka lesa je vůbec nezajímá… Prakticky 14 arů mého pokusného lesa se rozhodl nepříslušný státní orgán, do jehož kompetence to opravdu nepatří, vyjmout (dočasně) z mého vlastnictví a zbavit je plnění funkcí lesa, prostě vykácet posledních pár zbylých dubů, které přežily po poslední drastické výstavbě nové silnice před šesti lety, ve stejné trase jako je ta navrhovaná. A už vydal příslušné rozhodnutí. Navíc v rozporu s platnou legislativou. Malý vlastník je zcela ignorován, nikdo se s ním nebaví. O zahájení navazujícího stavebního řízení jsem navíc nebyl vůbec informován, přitom prý už běží víc jak půl roku! Opakovaně se ukazuje, že Jihomoravský kraj je likvidátorem biodiverzity na svém území. Mohou ve volbách vykládat, co chtějí. Hovoří skutky.
Očekával bych, že zástupci státu utrousí něco jako „Děkujeme, že se nám staráte ve svém volném čase, a za svoje a bez dotací, o plnění veřejného zájmu na životním prostředí“ a oni mi místo toho přes les chtějí postavit silnici! Myslím, že zcela zbytečnou. Kdo by nebyl z takovéto situace, mírně řečeno, poněkud frustrovaný? A tak píšu na všechny stavební úřady v okolí, abych věděl, s kým se mám vůbec bavit. Jako ta slepička kolem chcípajícího kohoutka…
Ukázalo se, právě nyní, že to všechno mělo aspoň prvotní pozitivní efekt. Mé odvolání proti odnětí mého lesa Ministerstvo zemědělství uznalo jako oprávněné, rozhodnutí bylo zrušeno a přikázáno k novému projednávání. Takže to vypukne znovu. Potud dobře, ale nemohu usnout na vavřínech.
Takže toto je varování pro ostatní vlastníky lesů. Všem doporučuji, aby se ve vlastním zájmu snažili orientovat v zákonech a v další platné legislativě, i s tím vědomím, že se předpisy stále mění. A také je třeba mít povědomost o tom, kdo má pravomoci rozhodovat a jaké. Říká se tomu kompetence. Je třeba se bránit, setkáte-li se jako já s úřednickou zvůlí. A bránit se můžete, když znáte předpisy, podle kterých mají příslušní úředníci rozhodovat. Občas s tím sami mají problémy.
Snad si na závěr s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem můžeme zanotovat, že „nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní“, což zní optimisticky, ale možná je spíš třeba dodat, podle dnešních zkušeností „mnoho věcí je velmi relativních“, například zákony a jejich svérázný výklad státní správou. Přejme si, aby to bylo výjimkou, a nikoli pravidlem.
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2021), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.
