Že se struktura naší krajiny postupně žádoucím způsobem mění, dokazují i data Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU). Podle nich v ČR za posledních 10 let výrazně vzrostl podíl zemědělských ploch, na kterých se pěstují meziplodiny. V posledních letech je pak v rámci greeningu meziplodinami podle MENDELU oséváno zhruba 140 000 hektarů orné půdy, což je zhruba 5 procent její výměry, část meziplodin ale zemědělci vysévají i mimo greening a tato plocha není evidovaná v rámci statistik. Řada zemědělců přistupuje k půdě obecně s větším respektem, uvědomují si zároveň, že meziplodiny jednostranně zatížené půdě pomohou a v dalších letech se tento přístup vyplatí. „Většina to dělá kvůli dotacím, ale podle Stanislava Hejduka z Agronomické fakulty MENDELU roste i počet těch, kteří preferují šetrný přístup k zemědělské půdě a krajině jako celku a často meziplodiny pěstují z vlastního zájmu, bez ohledu na dotace“.

Nejen bilance sklizně je přitom tradičně náplní akcí na bázi dožínek, v ČR také roste počet soutěží oceňujících zodpovědné zemědělské hospodáře. V průběhu Středočeských dožínek byl tak oceněn držitel zlaté medaile z programu Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) „Pestrá krajina“, tentokrát jako „Zemědělský hospodář Středočeského kraje“ Petr Sýs (Statek Novotinky, ASZ Benešov). Tento člen Asociace přitom v praxi dokazuje, že v krajině lze zemědělsky hospodařit přírodu nepoškozujícím způsobem a naopak zlepšujícím její stav i na velkých plochách, což v praxi znamená, že převažující správný přístup ke krajině v podání rodinných farem není environmentální sci-fi, ale reálná možnost. K oceňování zemědělských podniků na obdobném principu přistoupil ostatně v letošním prvním ročníku soutěže „Odpovědně ke krajině“  i Zemědělský svaz ČR, v níž zvítězilo Zemědělské družstvo se sídlem ve Sloupnici. V této souvislosti lze také připomenout další soutěž „Žít krajinou“, kterou pro změnu vyhlašuje a vítěze oceňuje Státní pozemkový úřad – letos šlo mimo jiné projekty spojující realizaci komplexních pozemkových úprav s vybudováním polních cest a obnovou vodních ploch na jižní Moravě v okolí tamních vinných sklepů.

V uplynulém týdnu také proběhl další ročník Národní konference VENKOV 2021, na němž došlo k podpisu memoranda o spolupráci ASZ ČR se Sdružením místních samospráv ČR, které zastupuje prakticky třetinu zejména menších obcí v ČR. Tento zdánlivě symbolický akt je přitom velmi důležitý vzhledem k potřebě řešit na území a v katastrech obcí spolu s místními sedláky a zemědělci celou řadu společných problémů, a nyní ještě navíc za situace, kdy se zástupci starostů budou reálně podílet na výkonné moci v nové vládnoucí garnituře. Kdo konkrétně obsadí příslušná ministerstva, není sice v tuto chvíli známo, pokud se ale týká resortu zemědělství, vše zatím ukazuje na návrat Mariana Jurečky na post ministra. K tomu lze nejspíše dodat, že i přes někdejší rozpory s ASZ ČR v předminulém volebním období by bylo takové řešení skoro optimální, vzhledem k tomu, že v ČR není zrovna převis nabídky osobností, které se ve složitém zemědělském resortu vyznají. Kromě toho lze v přístupu Jurečky očekávat i pro sedláky pozitivní změny, jednak na základě tlaků měnící se Společné zemědělské politiky EU (SZP), jednak v rámci dohod trojkoalice SPOLU. Pokud tedy předseda lidovců neobsadí post ministra průmyslu a obchodu, o čemž se také spekuluje, byl by návrat Jurečky do čela resortu docela dobrou volbou a v kombinaci se spoluprací se starosty nadějí, že by se na českém venkově mohlo alespoň něco ve prospěch venkova i zemědělství změnit. 

Ještě důležitější vliv ale bude mít SZP a podoba strategického plánu ČR při aplikaci SZP. O tom také jednala počátkem tohoto týdne říjnová Rada ministrů zemědělství v Lucemburku s tím, že členské státy musí své návrhy plánů předložit Evropské komisi k posouzení a schválení do 1. ledna 2022. Zároveň ale také rostou tlaky na zmírnění původních environmentálních cílů SZP a obecně Zelené dohody. Je však třeba dodat, že již stávající výstupy z Trialogu někdejší ambice Zelené dohody v oblasti zemědělství o poznání redukovaly, takže výchozí situaci lze považovat za udržitelný kompromis a další zmírnění rámce SZP nelze téměř jistě očekávat.