Proměna lovce-sběrače na zemědělce bývá občas vykládána jako racionální akt plánovaný pod heslem „je žádoucí posunout se dál“. Tento pohled je ovšem odrazem představy, že život lovce byl obtížný a plný nejistoty v nevlídném prostředí, kdy dny nadbytku byly rychle střídány hladověním. Za této konstelace mělo být tedy zemědělství jakýmsi vymaněním z rozmarů přírody. Dnes víme, že tento pohled byl dost vzdálen realitě, protože lovecko-sběračské komunity vesměs prosperovaly, i díky rozmanitým zdrojům potravy.

Z nouze ctnost?

Nepřekvapí pak, že některé populace lovců a sběračů s domestikací zvířat a rostlin sice koketovaly, ale za příznivých podmínek neměly důvod fungování svých komunit výrazně měnit. Připojení vlka a jeho proměna v psa u různých paleolitických komunit patrně „jen“ zvýšily efektivitu lovu a hygienu v sídlištích. Botajská kultura na severu Kazachstánu (mezi lety 3700–3100 př. n. l.), ač možná jako první domestikovala koně, stále intenzivně lovila ty divoké. Některé komunity na severovýchodě Tibetu uměly pěstovat plodiny a chovat domestikanty, ale při dostatku zvěře se chovaly spíš jako lovci a sběrači. Po úbytku zvěře a vinou klimatických změn se z nich stali převážně zemědělci (Vesmír 100, 74, 2021/2).

Celý článek si můžete dočíst zde.

Autor: Jan Robovský

Zdroj: Vesmír.cz