„Bývaly plné oleje, byl sladký, když vám stékal hrdlem,“ říká Husajnová. Hned po vylisování je zlatavý a čirý a voní po divoké trávě a listech pampelišek, jež rostou kolem stromů. Lidem svou jemností připomíná ghí.

Hlavními producenty olivového oleje jsou nyní jižní Španělsko a jihovýchodní Itálie, ale existují důkazy, že v minulosti bývala nejdůležitější pěstitelskou oblastí oliv Ráma, která leží v kopcích u Galilejského jezera. A podle nálezů byla i prvním krajem, kde se olivy pěstovaly: jsou tam doloženy z doby přes 5000 let.

Dnes Rámu obklopuje 800 hektarů osázených olivovníky starými stovky let. Zelené moře šelestícího listí připomíná vlny. V knihách se o zdejších olivách říká, že jsou to „nejlepší, na čem oko kdy spočinulo“, a o Rámě, že je to „královna palestinského oleje“.

Júsuf Hánná vlastní v Tiberiasu vyhlášenou restauraci a v lednici má několik lahví čerstvě vylisovaného oleje z Rámy, takže ho může servírovat po celý rok. Pochází z ní a vyzkoušel olej odevšad. Přiznává, že některé se chutí dost blíží, například ten z okolí sicilské Etny, ale stejně dává přednost místnímu. „Každý vychvaluje ten svůj, ale ten z Rámy nepálí, je jako zralé ovoce - ostrý, ale sladký,“ říká.

Mázin Alí založil skupinu ochránců místních olivovníků. I když je ze sousední vsi Dajr Hánná, uznává, že olej z Rámy je výjimečný. A má pro to také vysvětlení. Existují mušky, které napadají olivovníky od pobřeží do vnitrozemí. V ostatních vesnicích proto na sklizeň spěchají, aby se vyhnuli poškození plodů. Ráma to nemá zapotřebí, protože leží výš a dál a může si dovolit počkat, až olivy opravdu uzrají. Proto jsou „příjemně hořké a přitom jemné a šťavnaté“. „To stačí, já jsem z Dajr Hánná a náš olej je taky velmi dobrý,“ usmívá se Alí.

Dvaaosmdesátiletému Músovi Chalafovi patří jeden z největších sadů v Rámě a podle něj má vliv také příznivé klima, výživná půda hnojená dobytkem, která se ale nikdy neošetřuje umělými hnojivy, a také pečlivé prořezávání stromů po celý rok. „Olivy se sklízejí v plné zralosti, ne zelené ani černé, ale když se na nich objeví zelené a černé tečky,“ říká. V Rámě se olivy sklízejí stále ručně, plody se srážejí bidly a okamžitě se lisují, pak je olej jemný.

Do izraelsko-arabské války v roce 1948 zdejší olivovníky dávaly ročně 250.000 litrů oleje. Prodával se po celé zemi i v Libanonu a Sýrii. Od té doby se produkce snížila.

Spisovatelka Nasab Husajnová se zabývá kulturní tradicí a je neteří paní Husajnové. Loni vydala knihu s názvem Ráma: Nevyřčený příběh. Vysvětluje v něm, jak vyvlastnění palestinské půdy a zavření hranice se Sýrií a Libanonem připravilo kraj o dělníky a poškodilo pěstitele oliv. „Tento příběh nemůžete oddělovat od politiky,“ říká. Olivy zdejší lidi živily, ale omezení pohybu, který zavedl Izrael v letech 1948 až 1966, mnohým lidem znemožnilo dostat se do sadů. Stromy byly zanedbané, úroda se snížila a ceny spadly. Teď se této profesi věnuje méně rodin a vesnici už jenom olej neuživí. Těžko se zjišťuje, kolik se ho zde teď vůbec vyprodukuje.

Lisuje se ale dál, hlavně pro osobní spotřebu. A pořád je to hlavní téma vesnice, ojel je všechno - potravina i lék. „Vtíráte si jej do hrudníku, když máte kašel, když dítě bolí v uchu, kápnete mu tam nahřátý olej. Nechápu, k čemu lidé berou nějaké léky,“ říká stará paní Husajnová.

Chalaf s rodinou své sady stále udržuje a začíná se zajímat, zda by se olej nedal prodávat do ciziny. „My na něm vaříme všechno, dušené maso i čočkový pilaf, kořeněné sušenky i placky manákíš. Ale vlastně vařit nemusíte. Nejlepší pokrm světa je kousek chleba namočený v čerstvě vylisovaném olivovém oleji,“ říká Chalaf.