Každý z nás jistě někdy v životě jedl potravinu obsahující sóju nebo o ní alespoň slyšel. Sója luštinatá (glycine max) je luštěnina (jako například hrách, fazole, čočka, cizrna a další) a patří mezi základní potraviny mnoha kultur. Po palmovém oleji je druhá nejvýznamnější olejnina na světě. Domestikace sóji poprvé proběhla ve východní Asii před zhruba šesti až devíti tisíci lety. Odtud se sója a produkty z ní postupně rozšířily do celého světa, zejména kvůli množství deklarovaných pozitivních zdravotních vlastností. Je to primární ingredience například pro výrobu oblíbené sójové omáčky, misa, tofu, tempehu, sójového mléka a oleje.
Dnes je sója, podobně jako palmový olej, téměř ve všech průmyslově zpracovaných potravinách, včetně těch, u nichž bychom to nečekali (například párky, čokoláda). Dlouho byla sója považována za superpotravinu, dnes je vztah k ní spíše rezervovaný, a to i vlivem mnoha zdravotním mýtům, které ji obestírají. Hlavní poselství, které bychom si z rad expertů mohli odnést, je to, že samotné sójové boby a izolované proteiny jsou těžce stravitelné. Zdravotní benefity sóji vyplývají z její fermentované podoby, kde je přítomen například antioxidant vitamín K2. Nelze samozřejmě opomenout, že sója a potraviny z ní vyrobené jsou častou volbou vegetariánů a veganů a všech, kdo z jakéhokoli důvodu zcela vynechávají, případně omezují konzumaci masa. V tomto článku se podíváme za oponu dominantní, lifestylové diskuse o zdravotních výhodách a nevýhodách sóji a sójových receptů. Představíme si sociální a environmentální aspekty, problémy a výzvy, které jsou spojené s pěstováním sóji, jejím dovozem a zpracováním. Zaměříme se také na určitou symbiózu mezi sójou a zvířaty – a nutno dodat, že jde o symbiózu z donucení. Budeme společně sledovat příběh sóji od jejího vypěstování v Brazílii až po chvíli, kdy se s ní setká český spotřebitel.
Vývoz nebezpečných látek z Evropy
Celosvětově se z více než 121 milionů hektarů sklidí 334,89 milionu tun sóji. Brazílie v roce 2019 předběhla USA a stala se největším producentem sóji na světě. V Evropě jsou v první trojce pěstitelů s největšími plochami Srbsko, Chorvatsko a Rakousko. Světová produkce sóji od šedesátých let dvacátého století narostla třináctkrát. Čím si sója zasloužila takovou pozornost? Je to zejména tím, že se stala oblíbeným zdrojem krmiva pro hospodářská zvířata. Celých 77 procent světové produkce sóji se používá na zkrmení zvířaty (včetně ryb a dojných krav, které potřebují přísun kvalitních bílkovin – sojové šroty obsahují 40 až 45 procent bílkovin). Pouze 19,2 procenta její produkce se promění v potraviny určené pro lidi, 3,8 procenta je použito zejména na výrobu biodieselu. Největší podíl krmiva ze sóji spotřebuje drůbež, potom prasata a až za nimi skot (krávy). Největšími světovými producenty sóji jsou Brazílie, USA a Argentina, dohromady jsou zodpovědní za osmdesát procent světové produkce sóji. Brazílie jakožto největší světový producent ročně nabízí zhruba 131 milionů tun sóji. Evropská unie je největší světový importér sójového šrotu a druhý největší importér syrových sójových bobů. Jednoznačně nejvýznamnějším evropským dovozcem sóji z Brazílie je Nizozemí, které je zároveň čtvrtým největším dovozcem sóji na světě.
Naše putování po stopách sóji nezačíná v Brazílii, hlavním místě jejího pěstování, ale v Evropě. Právě v Evropské unii totiž vzniká hned po osivu druhá základní složka pěstování sóji – agrochemikálie, tedy pesticidy. A tři evropské společnosti (německé BASF a Bayer, švýcarská Syngenta) mají 54procentní podíl na světovém trhu s agrochemií. V roce 2018 Brazílie použila více než šedesát tisíc tun pesticidů, které sice byly vyrobeny v Evropě nebo evropskými firmami v Jižní Americe, ale v samotné Evropě je jejich používání zakázáno. V roce 2019, prvním roce prezidentství Jaira Bolsonara, Brazílie navíc navýšila dovoz pesticidů o šestnáct procent na 335 tisíc tun a má jich zaregistrováno více než 2 247 druhů. Tyto pesticidy se ve formě reziduí v potravinách (jedná se zejména o sóju, třtinový cukr, kukuřici, pomerančový džus) vrací zpět do Evropské unie, a tedy i k nám, spotřebitelům. O tomto mechanismu se v akademické sféře mluví jako o „kruhu jedu“. Například v nedávné studii bylo v rámci kontrol bezpečnosti potravin v EU zjištěna přítomnost 74 reziduí v Evropě zakázaných pesticidů, třináct z nich bylo zachyceno v potravinách dovezených z Brazílie.
I v případě, že je některý z pesticidů v Evropě identifikován jako vysoce nebezpečný a evropští zemědělci ho nemohou používat, je možné ho stále legálně prodávat mimo EU. Tento dvojí standard uplatňovaný Evropou způsobuje celou řadu zdravotních a environmentálních problémů. Například zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva Baskut Tuncak po návštěvě Brazílie označil v tiskové zprávě nebezpečné látky a odpady a upozornil, že země je na „strmé cestě regrese“ a směřuje ke „stále toxičtější budoucnosti“. Brazílie je po USA druhý největší importér evropských zakázaných pesticidů. První emisní stopa tak vzniká z výroby, balení a přepravy pesticidů z EU do Brazílie. Tyto pesticidy jsou určeny mimo jiné pro pěstování sóji, u které jsou v Brazílii povoleny až dvakrát vyšší rezidua pesticidů než v Evropě, u fazolí je to až čtyřistakrát více. V roce 2017 bylo v Brazílii povoleno 35 pesticidů, které jsou v EU zakázány, přičemž 52 procent z celkového množství pesticidů používaných v brazilském zemědělství s využívá právě k pěstování sóji.
Jaké dopady mají pesticidy na zdraví?
Mezi deset nejpoužívanějších pesticidů v Brazílii patří glyfosát, 2.4 D, acefát, minerální oleje, chlorpyrifos, rostlinné oleje, atrazin, mancozeb, methomyl, diuron. Jejich účinky jsou různé – od zcela neškodných až po extrémně toxické. Tak například glyfosát v roce 2017 Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) klasifikovala jako „pravděpodobně karcinogenní“ u lidí. Ačkoli se pořád vede spor o účinnost glyfosátu na lidské zdraví, stále více studií upozorňuje na buněčné, karcinogenní, reprodukční, kardiovaskulární a zažívací účinky na zdraví ryb a savců. Acefát je spojován s kritickým znečištěním životního prostředí a život ohrožujícími zdravotními problémy v důsledku vysoké toxicity methamidofosu pro necílové organismy. Chlorpyrifos ovlivňuje vývoj růstu a opožděný psychomotorický vývoj u malých dětí. Atrazin je spojován s nepříznivými reprodukčními účinky u obojživelníků a jiných volně žijících živočichů a v současné době je zkoumán jako potenciální endokrinní disruptor a karcinogen pro vodní i lidský život.
V roce 2016 bylo 4 208 případů otravy pesticidy, a to nejen mezi pracovníky v zemědělství, ale také mezi seniory, dětmi a dalšími obyvateli vystavenými extrémně nebezpečným pesticidům. Mezi to je potřeba započítat také řadu sebevražd uskutečněných právě požitím pesticidů. Řada pesticidů setrvává v životním prostředí dlouhou dobu a jsou přítomny také v potravinách. Nejrobustnější výzkum sledoval otravu pesticidy mezi lety 2007–2014. V tomto období bylo brazilskému ministerstvu zdravotnictví hlášeno přes 25 tisíc případů otrav pesticidy, což znamená v průměru 3 125 ročně, tedy osm otrav denně. Je nutné však dodat, že na každý hlášený případ otravy připadá podle odhadů padesát dalších neohlášených. Jedná se tedy pouze o špičku ledovce a během tohoto období došlo ke zhruba 1 250 000 případům otrav pesticidy pro zemědělské účely. Za období 2007 až 2014 bylo hlášeno přes tři sta případů otrav dětí ve věku 0–12 měsíců, tj. průměrně 42 nemluvňat ročně. Skutečný počet tak pravděpodobně přesáhl 17 tisíc.
Zarážející je zejména vysoká míra sebevražd uskutečněných požitím pesticidů. Podle Národního informačního systému otrav (SINITOX) jsou pesticidy třetí nejčastější příčinou otravy v Brazílii, což představuje asi 7–11 procent hlášených případů ročně v letech 2000–2012. V tomto období brazilský informační systém o úmrtnosti (SIM) bylo evidováno 10 666 úmrtí po otravě pesticidy, zejména při pokusech o ukončení vlastního života.
Celospolečenský dopad superplevele
Hlavními hrozbami pro biologickou rozmanitost Brazílie jsou fragmentace a ztráta původních biotopů, zavlečení cizích druhů a exotických chorob, nadměrné využívání rostlin a zvířat, využívání hybridů a monokultur v agroprůmyslu a programech obnovy lesů, znečištění a změna klimatu. Ztráta původních biotopů je zdaleka nejvýznamnější příčinou, která ohrožuje původní druhy. Změny ve využívání půdy a změny klimatu jsou a během tohoto století i nadále budou hlavními hnacími silami, které povedou ke ztrátě biologické rozmanitosti a ekosystémových služeb v Brazílii.
Používání herbicidů a geneticky modifikovaných rostlin skýtá nebezpečí vývoje tzv. „superplevelu“, tedy plevelu, který je vůči účinným látkám postřiků odolný. Tento problém byl u glyfosátu poprvé zaznamenán již roku 1996 v Austrálii a například v USA je v posledních letech čím dál častější. Odolné plevele se na monokulturních polích šíří velice rychle a v současné době již postihují miliony hektarů půdy. Zatím farmářům stačí použít vyšší koncentraci či kombinaci pesticidů, do budoucna mohou mít „superplevele“ celospolečenský dopad. Koncentrace na produkci exportní sóji a masa vede ke snižování výměry a kapacit pěstování tradičních plodin. V zemi narůstá hlad a potravinová bezpečnost se zhoršuje.
Se sójou se pojí také problematika geneticky modifikovaných organismů (GMO). V roce 1994 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv schválil první geneticky modifikovaný organismus pro komerční pěstování na amerických farmách. V roce 1995 schválila americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) první geneticky modifikovanou plodinu produkující Bt toxin, přirozeně se vyskytující insekticid vyrobený bakterií Bacillus thuringiensis. V roce 1996 se na trhu objevily sójové boby upravené geneticky tak, aby odolávaly vysoce účinnému herbicidu glyfosátu (prodávaný pod názvem Roundup), který měl likvidovat hmyzí škůdce a plevel. Za dobu používání této patentované technologie se však objevila celá řada problémů. Jeden byl již zmíněn v souvislosti s rizikem vzniku zdravotních problémů. Další problém spočívá ve vytvoření rezistence určitých plevelů na glyfosát a snížení biodiverzity na polích a v jejich okolí. Od zavedení GMO plodin odolných vůči glyfosátu bylo celosvětově identifikováno asi 38 druhů plevelů, které si vyvinuly vůči glyfosátu rezistenci. Výsledkem je, že tyto takzvané superplevele mohou i nadále zamořovat pole a odčerpávat živiny pěstovaným plodinám, což vede zemědělce k používání buďto vyšších dávek glyfosátu nebo jiných dražších a rizikovějších pesticidů.
Z Brazílie do Česka za „pouhých“ třináct tisíc kilometrů
Změna ve využití půdy způsobená odlesňováním za účelem rozšíření půdy pro pěstování sóji je hlavním přispěvatelem uhlíkové stopy Brazílie a představuje 36 procent celkových emisí této země v letech 2010 až 2015. Celkové emise skleníkových plynů z brazilského vývozu sóji v tomto období se odhadují na 223,46 milionu tun. Největší uhlíkovou stopu má sója, která pochází ze severní brazilské oblasti Matopiba (území tvořené státy Maranhão, Tocantins, Piauí a Bahía) a státu Pará, kde je pěstování sóji přímo spojeno se změnou ve využití půdy. Dovoz sóji z těchto oblastí znamená až šestkrát vyšší emise na jednotku produkce, než je brazilský průměr. Přestože je Čína největší importér sóji z Brazílie, Evropa má o 13,8 procent vyšší emise, a to právě z důvodu využívání sóji z oblastí, kde probíhá těžba lesa za účelem rozšíření pěstování. Navíc 18 až 22 procent sóji a masa importovaného do EU z Brazílie má souvislost s nelegálním odlesňováním. Studie se však shodují na tom, že hlavní důvod odlesňování není ani tak růst plochy, na níž se pěstuje sója, ale rozšiřování pastvin. Takže i navzdory tomu, že se sója v Brazílii pěstuje na území větším než Německo, hlavní důvod zvýšených emisí je vypalování lesů pro brazilské pastviny, po kterých se tento rok pohybuje 214 milionů krav.
Celosvětově tvoří emise ze zemědělství, lesnictví a změny ve využívání půdy 23 procent antropogenních emisí, přičemž přírodní procesy sekvestrace (pohlcování) oxidu uhličitého jsou ekvivalentní téměř třetině emisí oxidu uhličitého z fosilních paliv a průmyslu. Donedávna se na pohlcování emisí vytvořených lidskou činností podílel mimo jiné Amazonský prales. Vinou odlesňování a degradace půdy a biodiverzity letos došlo k narušení amazonského ekosystému, který produkuje víc oxidu uhličitého (a dalších skleníkových plynů), než kolik je ho schopen pohltit.
Sója, ať už v podobě syrových bobů nebo šrotu, je z patnácti brazilských států, které sóju pěstují, dopravena nákladními automobily, vlaky a lodní dopravou do jednoho z deseti hlavních brazilských přístavů. Největším přístavem v Brazílii – a zároveň druhým největším v Latinské Americe – je Santos ve státě São Paulo. Dohromady s přístavy Rio Grande, Paranaquá, São Luís a São Francisco do Sul tvoří 75 procent brazilského exportu. Plodina následně putuje nákladní lodí do jednoho z největších evropských přístavů, mezi něž patří Rotterdam, Antverpy a Hamburk. Konkrétně cesta z přístavu Santos do Hamburku při rychlosti čtrnácti uzlů trvá šestnácti dní a trasa je dlouhá 5 683 námořních mil, což odpovídá 10 524 kilometrům. Největší loď, která z Brazílie vozí sóju například do Nizozemí, je Pacific South. Dokáže pojmout náklad 103 tisíc tun a vešlo by se do ní 3 400 kamionů. Tolik k efektivitě nákladní dopravy.
Většina z více než dvou stovek lodí, které nyní plují světovými oceány s nákladem sóji, však veze náklad o nosnosti pohybující se mezi 60 až 70 tisíci tunami. Sója navíc při takovém transportu ztrácí na kvalitě a může plesnivět. Po jejím dopravení do některého z evropských přístavů putuje do skladů, zpracoven a nakonec do finální výroby v Česku. Sója tak od sklizně projde i desítkou různých skladišť a destinací, než se dostane na náš talíř nebo do žlabu zvířatům. Například trasa z jednoho z hlavních míst produkce sóji v Sorisso až k nejdůležitějším zpracovatelům olejnin v ČR, firmě Setuza, která sídlí v Ústí nad Labem, vyjde zhruba na 13 000 kilometrů. Hlavní aktéři, kteří dováží sójové pokrutiny, jsou právě velcí výrobci krmných směsí, k nimž patří například i Agrofert. Více než čtyři desítky krmivářských firem sdružuje Spolek pro komodity a krmiva, založený již v roce 1991.
Přesná čísla a data chybí
Pokud bychom si chtěli odpovědět na otázku, jaké množství brazilské sóji se do Česka doveze, a jakou má tedy Česká republika „zničující stopu“, nebude nalezení přesné odpovědi zas tak jednoduché. České krmivářské a potravinářské firmy totiž nekupují sójový šrot nebo sójové boby přímo z Brazílie, USA nebo Argentiny, ale z Německa, Nizozemí, Slovenska, Belgie, Rakouska a Ukrajiny. Část této sóji je sice v daných zemích vypěstována, většina ale pochází právě z některého ze tří zmíněných amerických států. Jenže to už dohledat nelze, protože statistiky dovozu z konkrétních zemí původu nejsou sledovány, celní statistiky sledují pouze množství dovážené sóji. Legislativní povinnost uvádět konkrétní zemi původu navíc není stanovena. Maximálně se můžeme dozvědět, že pochází ze zemí mimo EU nebo ze země EU, případně, že byla zabalena v ČR.
Pro české potravináře a krmiváře může být konkrétní původ také neznámý, pokud sóju koupí například z Belgie či Německa, kam byla sója z Brazílie sice dovezena, ale byla tam i zpracována nebo přebalena. Ostatně povinnost uvádět zemi prvovýroby je nutné pouze ve výjimečných případech. Mnoho firem však alespoň informuje o tom, že sója, kterou prodávají není GMO, že splňuje kritéria BIO, a pokud je tuzemská, uvedou zemi původu ČR. Tuzemská výroba sóji, jak pro potravinářské účely, tak pro zvířata, je v režimu non-GMO, ovšem podle Evropského sdružení výrobců krmiv (FEFAC) je 85 procent vyrobených krmných směsí v EU označeno jako geneticky modifikovaný materiál. Pokud tedy konvenční chovatel nebo zpracovatel masa a mléčných výrobků explicitně nedeklaruje, že zvířata z daného podniku nebyla krmena GMO sójou, jediná evropská i česká legislativní záruka toho, že zvířata a produkty z nich neobsahují GMO sóju (nebo jakýkoli jiný GMO materiál) je z certifikovaného ekologického zemědělství, kde je používání GMO obecně zakázáno. Pokud potravina obsahuje GMO sóju, na obalu najdete povinnou větu „tento produkt obsahuje geneticky modifikované organismy“.
Vypočítat přesnou emisní a sociální stopu brazilské sóji dovezené a využité v ČR tak není možné. Odpovědná zahraničně-environmentálně a zemědělská politika jednotlivých členských států se v těchto podmínkách tvoří jen těžko. Jenomže zejména v kontextu Zelené dohody pro Evropu bude možné na evropské úrovni současný neudržitelný model řešit. Můžeme si z toho všeho však udělat alespoň základní představu o rozměrech dovážené a u nás pěstované sóji.
V roce 2020 bylo v ČR vyrobeno celkem 2 462 658 tun krmných směsí pro hospodářská zvířata, přičemž sójový extrahovaný šrot tvořil 292,4 tun. Čeští zemědělci sklidili z pěstebních ploch o rozloze 14,3 tisíce hektarů 33 tisíc tun sójových bobů vypěstovaných jako non-GMO. Většina těchto bobů je určena k výrobě potravin, ačkoli po vylisování potravinářského oleje vzniká masa použitelná pro krmiva. Pokud jde o import, v roce 2020 byla výroba krmných směsí negativně ovlivněna koronavirovou krizí, výrobci krmných směsí zaznamenali značný problém v zásobování krmnými surovinami ze zahraničí. Celkový dovoz sójových bobů v roce 2020 byl 22,4 tisíce tun, deklarovaná dovozní cena činila 9 220 korun za tunu. Z ČR bylo vyvezeno celkem 2,8 tisíce tun sóji za deklarovanou vývozní cenu 11 530 korun za tunu. Pokud jde o dovoz sójových pokrutin a extrahovaných šrotů pro krmivářské účely, v roce 2020 bylo dovezeno 317 231 tun a z ČR jsme vyvezli 17 385 tun.
Sedlák z Hané a experimentování se sójou v Česku
O tom, že lze sóju pěstovat i v podmínkách České republiky, ví svoje „sedlák z Hané“, jak si říká zemědělec Roman Koutek. Osobně jsem se za ním vydal, abych zjistil víc o českém kontextu pěstování sóji. Našel jsem ho u kombajnu poté, co jsme spolu s fotografem prošli malebným rodinným statkem plným života. Na nedalekém poli bylo vidět poměrně pestrou směs plodin. Koutek pěstuje sóju posledních patnáct let, a ačkoli přiznává, že její pěstování v ČR není úplně běžné, v oblastech Polabí, Novojičínska, Ostravska a na Hané se jí docela daří. V každé oblasti však funguje jiná odrůda. Na Hané se například daří odrůdě Kofu. Koutek pěstuje i českou odrůdu sóji, všechno pro potravinářské účely.
Postupně nás provede plochou s patnácti odrůdami sóji, které pokusně pěstuje ve spolupráci s osivářskou firmou. Sója ho oslovila, protože hledal plodinu zlepšující půdu. Sója stejně jako ostatní luštěniny patří mezi bobovité rostliny, které jsou schopny díky symbiotickým kořenovým hlízkám fixovat vzdušný dusík do půdy, a lze tak ušetřit na externích hnojivech pro plodiny, které následují po sóje. Mezi zemědělci podle něj stále panuje určitá obava z něčeho nového, ale jeho zkušenost je veskrze pozitivní. Je přesvědčen, že se v Česku dá vypěstovat jak kvalitní sója, tak kvalitní osivo. Upozornil nás také na to, že se sója v Česku pěstuje také v režimu ekologického zemědělství, přestože jde stále o velmi malé množství. Mnohem více sóji se v režimu ekologického zemědělství pěstuje v sousedním Rakousku.
Pokud jde o výnosy, je podle něj konvenční pěstování s tím v režimu ekologického zemědělství víceméně srovnatelné a někdy může prý druhá varianta dokonce přinést i vyšší výnos. I on vnímá rozpor v chování Evropské unie, když sice zakazuje pěstování GMO plodin na svém území, ale zároveň povoluje dovoz GMO sójového šrotu pro zvířata. Mnohem konzistentnější by podle něj bylo zakázat i dovoz takového šrotu. Dozvídám se také, že většina českých pěstitelů sóji je sdružená v Asociaci pěstitelů a zpracovatelů luskovin a že existuje iniciativa mezi českými pěstiteli sóji s názvem Sója 150. Číslo 150 v názvu vyjadřuje jejich ambici dosáhnout cíle 150 tisíc hektarů pěstované sóji v České republice. Toto množství by podle Koutka mohlo pokrýt základní potřebu sóji v ČR.
Podmínky pro pěstování sóji v Česku sice vhodné jsou, podle Koutka jsou ale zásadním problémem malé zpracovatelské kapacity. Ideál je podle něj podpořit decentralizované, regionální zpracování a přidávat hodnotu prvovýrobě. Protože i při zvýšeném pěstování sóji vznikne stejný problém jako u pšenice; tu vyvážíme a pak dovážíme produkty s přidanou hodnotou. Největší část zisku tak nezůstane u českých zemědělců, ale v zahraničí a u prodejce. Další výzva, na kterou Koutek upozorňuje, jsou klimatické podmínky Jižní Ameriky nebo Afriky. Ty totiž představují velkou konkurenční výhodu a mohou se díky nim provést dvě sklizně za rok, kdežto v Česku zvládneme pouze jednu. Koutek ale také pozoruje změny klimatu, které českým zemědělcům umožňují dosáhnout delší vegetační doby, a pěstování teplomilnějších rostlin, tedy právě i sóji, je tak snazší. Zažitá schémata toho, kdy se co má v zemědělství dělat, podle něj dnes přestávají platit.
Zemědělci na svých bedrech nesou sociální smír
Dovoz sójového šrotu z Jižní Ameriky je podle něj motivovaný ekonomicky. Sója je celoročně dostupná a cenově přijatelná, a proto se český zemědělec zaměřuje spíše na pšenici nebo řepku, které se dají dobře prodat. Ne všechny pěstitele systém nutí k tomu, aby se zabývali pěstováním krmiva. „Na druhou stranu, pokud by si to dobře spočítali, jestli omezí nákup a vypěstují si to sami, tak se dostanou na stejná, možná i lepší čísla. Je to o pohodlnosti,“ uzavírá Koutek. Za kokrhání kohoutů nám ukazuje sójový šrot po vylisování oleje, který lze prodat na krmiva. Šrot vypadá velice lákavě, jako sójový suk. Neodolal jsem a zakousnul jsem se do něj, ale hned ho vyplivl. Protože není nijak tepelně upravený, jde o syrovou sóju bez zajímavé chuti. Výborné jsou ale naopak sójové oleje, které Koutek vyrábí i ochucené bylinkami. Je mi jasné, čím si ochutím večerní salát po příjezdu domů.
Koutkovy závěry potvrzuje i předseda Asociace pěstitelů a zpracovatelů luskovin Jan Prášil a dodává, že ekonomika pěstování sóji v Česku není dobrá kvůli nízkým cenám dovozové sóji. Upozorňuje, že potravinářská sója dovozová je zhruba o tisíc korun na tunu levnější než česká. Aby plnotučná extrahovaná sója pro krmivářské účely konkurovala dovozu, musela by u zemědělce stát tuna sóji 7 500 Kč. Navíc zpřesňuje, že do ČR se sójové boby z Latinské Ameriky vozí pouze výjimečně. Hlavní část dovozu tvoří zpracovaná sója ve formě sójových pokrutin, používaných do krmných směsí. Pro Latinskou Ameriku jsou pokrutiny v zásadě odpad hlavního produktu – sójového oleje. Jedná se ale o odpad, který se dobře prodává do zahraničí, mimo jiné do Evropy včetně České republiky.
Upozorňuje na fakt, že sója je z hlediska krmivářství nová plodina. Historicky byl v Evropě a v Česku používán hrách, který se dával do krmných směsí, kde musí být bílkovina. Sója je dnes lacinější zdroj bílkovin než tradiční tuzemský hrách. Pokud ale někdo deklaruje, že vyrábí krmné směsi pro zvířata bez GMO, tak je ve směsi hrách, nikoli sója. Řada německých mlékáren vyžaduje deklaraci, že chovatelé používají krmné směsi bez GMO. Podle Prášila je běžné, že část mléka z jihozápadních Čech tak končí v Německu. Zároveň upozorňuje na sílící trend v EU používat a pěstovat geneticky neupravovanou sóju – pro některé české zemědělce to začne být zajímavá plodina. Stejně jako Koutek se však domnívá, že pokud nedojde k navýšení zpracovatelských kapacit, skončí v Německu jako surovina bez přidané hodnoty. Také zmiňuje rozpor, se kterým se spotřebitelé vyrovnávají: „Ženeme se za tím, co je laciné, ale mluvíme o tom, že nechceme geneticky modifikované organismy. Pokrutiny z Jižní Ameriky jsou laciné i proto, že jsou GMO, cena dopravy v tom nehraje roli.“ Maso a mléčné produkty bez GMO sóji však znamenají navýšení ceny.
Podle Prášila „jsme v ČR soběstační v pšenici, máme nadprodukci třicet až čtyřicet procent, kterou vyvážíme. Na druhou stranu dovážíme drůbeží a vepřové, což znamená, že se nám minimálně deset až patnáct procent toho, co vyvezeme, zase vrátí zpět v mase. Kdybychom si chtěli to maso vyrobit sami, tak vyvezeme už jen pětadvacet procent a máme stále dostatek. Jsme schopni být relativně soběstační, ale je to otázka ceny.“ Zároveň upozornil na pravděpodobně nejzásadnější problém, totiž že „zemědělci na svých bedrech nesou sociální smír, protože cena potravin je podhodnocená. Stále ještě nízká cena potravin také způsobuje plýtvání potravinami“. A to je skutečně pravda, protože výkupní cena prvovýroby a platy zemědělců se nezvyšují úměrně tomu, jak stoupají ceny vstupů (doprava, energie, pohonné hmoty atd.).
Prášil dává za příklad Francii, kde jde o státní politiku. „Mělo by tu být dvakrát tolik hrachu, protože to je naše přirozená leguminóza. Navýšení ploch sóji z hlediska krmivářství, pokud bude stále rozdíl v ceně hrachu a sóji, ale představuje snížení závislosti na dovozu. Covidová pandemie ukázala, že je velmi důležité být v některých věcech soběstačný.“ Zvýšení pěstování sóji může navíc zvýšit diverzifikaci v osevním postupu. Sóju lze pěstovat jako zlepšující předplodinu pro pšenici a ječmen, protože pro ně nechává dusík.
Zlepšit přístup ke kvalitním potravinám
Odlesňování, ničení ekosystémů a lidských životů, emise z pěstování sóji a chovu skotu mají společného jmenovatele – je jím poptávka po mase a mléčných výrobcích. Snížení nebo úplné zastavení konzumace masa a mléčných produktů pocházejících ze zvířat, které jsou krmeny sójou problematického původu, může být součástí řešení. Cílenými systémovými opatřeními na národní i evropské úrovni lze snižovat závislost na dovozovém masu i sóje a podpořit používání tradičního zdroje krmiva – českého hrachu v kombinaci s českou sójou (případně v kombinaci s evropskou). Argumentace nižší cenou dovozové sóji dnes již nemůže obstát. Tendence jdou směrem k integraci všech externích negativ a environmentálně-sociálních nákladů, které v průběhu životního cyklu pěstování, dovozu a spotřeby vzniknou. Z této perspektivy dovozová sója (nejen) z Brazílie vyjde dráž než ta tuzemská.
Je však nutné vzít do úvahy i to, že hospodářská zvířata jsou klíčovým aktérem v rámci udržování ekosystémových služeb i biodiverzity, zdrojem cenné organické hmoty a kulturní složkou zemědělství a venkova celého světa. Dokud tohle všechno potrvá, budeme také jíst jejich maso a mléčné produkty, i když se spotřeba bude pravděpodobně snižovat. Tyto tendence již probíhají. Naším spotřebitelským chováním utváříme konkrétní podobu potravinového systému. V konečném důsledku nejde ani tak o individuální rozhodování, jako spíš o integraci kritérií environmentální a sociální udržitelnosti do národní a mezinárodní potravinové a zemědělské politiky a zajištění důstojné mzdy pro občany, která by odrážela vyšší cenu za šetrnější výrobu potravin. Cílem by mělo být snížení nerovnosti v přístupu k ekologicky šetrným a kvalitním potravinám.
Autor je analytik politiky potravinových systémů.
Text je součástí projektu Zničující import – česká stopa na destrukci ekosystémů a rurální společnosti Latinské Ameriky, který vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.
Autor: Tomáš Uhnák
Zdroj: A2larm.cz