Restituenti a postupitelé ve stejné pozici

V rámci transformace zemědělství a majetkového vyrovnání nejprve postavily tuzemské zákony (o půdě, o transformaci družstev) do stejné pozice přímé restituenty i takzvané postupitele, kteří původně restituční nároky sami žádné neměli, ale od původních restituentů je skoupili. To v praxi znamenalo, že restituční nároky mohli uplatňovat občané, kteří neměli se zemědělstvím a touhou se v tomto oboru angažovat nic společného. I proto postupně dostali nálepku „spekulantů“, ačkoli téměř nikdo nedokázal konstatovat, že uvedení „spekulanti“ - postupitelé, původní restituenty tu více, tu méně korektně vyplatili a fakticky tak suplovali roli státu, který nebyl schopen restituční proces týkající se pozemků po řadu let účelně dořešit.

Restituční tečka jen pro někoho

Skutečností ale je, že některé skoupené restituční nároky byly následně uplatněny jako požadavky na lukrativní pozemky, přičemž modelová byla především „kauza Uhříněves“, která stála křeslo tehdejšího ministra zemědělství Petra Zgarbu. V zájmu urychlení restitučního procesu tehdy vedení Pozemkového fondu změnilo podmínky uplatňování postoupených restitučních nároků, což bylo v zásadě správné. Jenže o změně režimu postoupených nároků mělo dobré informace jen pár vyvolených s dobrými kontakty na tehdejší státní správu a ti díky tomu příslušné pozemky zejména v okolí Prahy (ale třeba i v Brně) všem potenciálním zájemcům „vyfoukli“. Tak vypukl patrně největší pozemkový skandál v ČR v polistopadovém období a od té chvíli dostali všichni postupitelé definitivní nálepku zločinců bez ohledu na to, kdo měl kde jaké úmysly. Na tuto skutečnost následně reagoval Ústavní soud ČR, který dal postupitelům pouze rok na uplatnění restitučních nároků, po kterém pro ně již následovala jen takzvaná restituční tečka. Přímí restituenti se ale mohli ucházet o svůj majetek i nadále a činí tak i v současné době. Bohužel, Ústavní soud svým rozhodnutím rozdělil původně jedinou kategorii lidí - vlastníků uplatňující restituční nároky na dvě, z nichž někteří legitimně nabytý majetek uplatnit nemohli, zatímco jiní mohli o obdobný majetek usilovat dál.

Další změna pravidel

Zatím třetí úprava podmínek na uplatnění restituční nároků nastala počátkem letošního února, kdy Nejvyšší soud vyhověl dovolání podnikatelce v zemědělství, která koupila pohledávku vůči státu od původních vlastníků a zažalovala Pozemkový fond o vydání náhradních pozemků. Fakticky přitom byla v pozici postupitele, kterým Ústavní soud již dříve možnost uplatnit restituční nároky zakázal. Takzvaná restituční tečka tak byla rozhodnutím Nejvyššího soudu prolomena, a dlužno říci, že zcela logicky a oprávněně. Řada postupitelů byla a je hospodařícími zemědělci, a restituční nároky skoupili především proto, aby měli možnost rozšířit své podniky. V současné době tak nicméně v ČR z původně jedné kategorie restituentů vznikly už kategorie tři. Původní přímí restituenti, postupitelé - zemědělci a postupitelé-nezemědělci.

Co bude dál

Díky tomu jsou ale v ČR v současné době nejasná pravidla pro uplatňování restitučních nároků. Kvůli několikeré změně podmínek a prolomení restituční tečky si v současné době například nemohou být zcela jisti nájemci státních pozemků z řad hospodařících zemědělců, že na půdu, do níž investovali, nebude někdy uplatněn postoupený nárok. To proto, že precedentní rozsudek Nejvyššího soudu si mohou do budoucna ti z postupitelů, jímž Ústavní soud již dříve „vzal naděje“, vykládat jako možnost postoupené nároky, pokud je ještě drží, ještě uplatnit. Úmysl zemědělsky hospodařit nebo nehospodařit, což byl důvod k rozhodnutí Nejvyššího soudu, bude totiž velmi těžké dokazovat. Tak či tak, díky polistopadové neschopnosti státu dořešit v časově přijatelném období restituce, populismus Ústavního soudu a precedentní rozhodnutí Nejvyššího soudu znamenají v praxi trojí výklad uplatnění restitučních nároků a nejasné právní prostředí v oblasti majetkových práv k půdě. Je proto důležité - a to pro všechny, s rizikem možných změn podmínek ještě počítat.

Petr Havel, zemědělský analytik