Množství křivd a objem podruhé ukradeného majetku v rámci takzvané druhé fáze transformace družstev už bohužel nikdo do důsledků nespočítá. Co je ale především nevyčíslitelné, jsou škody morální, které podle všeho cíleně prohloubily morální devastaci společnosti, kterou po sobě zanechal předlistopadový socialistický režim. Je přitom ilustrativní, že se na novodobých křivdách, stejně jako za socialismu, podílely především silové složky státní správy - policie, soudci, státní zástupci, správci konkurzních podstat a původní či novodobí „šéfové vesnic“. Pro budoucí rozvoj venkovského prostoru jejich přístup znamená přitom, a´t již si to kdo uvědomuje nebo ne, zásadní brzdu skutečného budoucího rozvoje, krizi důvěry, nové více či méně oprávněné závisti a na druhou stranu skepsi k vytváření čehokoli vpravdě v neprávním prostředí regionálních policejně-soudně-družstevních klanů. Jestliže má majetkové vyrovnání v něčem největší význam, pak je to právě proto, aby byla přiložena alespoň náplast na hnisající ránu, která se nemůže zahojit, ale může se na ní pouze zapomenout s novými generacemi obyvatel venkova. Je proto možná kacířské říci, že o peníze dnes již skoro nejde. Samozřejmě jde, ale jen proto, že je to jediná satisfakce, kterou mohou lidé nehezky nazývaní „oprávněné osoby“ získat. Především je ale nutno jednoznačně a nahlas konstatovat: Převody majetku do nových společností byly a jsou trestným činem a autoři těchto kroků musí každopádně podléhat nějaké sankci. V krajním případě i vězení, vždy´t šlo o majetky za miliardy a z pohledu jednotlivých podniků za mnoho milionů korun. Navíc je o co se opřít. Sociálnědemokratická vedení ministerstva zemědělství si dala v minulosti záležet, aby k zemědělské, ale ani k primárně venkovské veřejnosti nepronikly informace o nepříliš četných, zato však precedentních rozhodnutích Nejvyššího státního zastupitelství nebo Ústavního soudu, která dávala za pravdu osobám usilujícím o svůj majetek. Díky příslušným judikátům je přitom potvrzeno několik klíčových verdiktů, například že převod majetku bez souhlasu vlastníka je trestným činem a hlavně, že privátní majetek je nepřevoditelný. Stejně tak zapadla informace, že majetku mohli v původním odůvodnění zákona nabývat jen fyzické, ne právnické osoby. Je toho prostě dost, co bylo před oprávněnými osobami záměrně skrýváno a bylo by vhodné vzpomenout si, kdo skrýval a tedy nemluvil pravdu.
Samozřejmě existují i argumenty na obranu družstev - povinných osob. Jednak je nelze házet do jednoho pytle - některé se vyrovnala, některá se vyrovnávají, jiné se snaží často zcela pasivní oprávněné osoby najít. Mimochodem ale skutečnost, že je nenašly, stejně podle současné dikce zákona nezakládá možnost hospodařit na jejich majetku - ale to jen na okraj. Určitou vinu na druhé transformaci mají pochopitelně také sami vlastníci, kteří se o svůj majetek zas tak aktivně nehlásili. Jenže většinou proto, že jim dal někdo špatné informace a také proto, že se prostě báli. To je přitom jedno z mnohých dědictví předlistopadového období. Nakonec lze také připomenout, že zatímco v zemědělství stát vydání komunisty zabaveného majetku nařídil, v průmyslu se tak nestalo, neboť ten byl odstátněn kuponovou privatizací. Dnes už to ale není důležité. Jediná skutečně důležitá je náprava polistopadových křivd, když už není možné plně napravit ty předlistopadové. Vzhledem k množství lidí, kteří skutečně o svůj majetek bojovali a bojují, to nebude příslušná družstva zdaleka tak finančně bolet, jako kdyby se tak stalo v původní sedmileté vyrovnávací lhůtě. Ministerstvo zemědělství by se proto nemělo bát „nový transformační zákon“ předložit. Ustojí to všichni, vždyť odhadovaných šest, osm či deset miliard je méně, než kolik berou ročně povinné osoby ročně jen na přímých dotacích. A na českém, moravském a slezském venkově by mohl být konečně trochu čistší stůl.
Petr Havel, zemědělský analytik
