V padesátých letech minulého století se komunisté rozhodli „kulakovi“ Zejvalovi vzít jeho hospodářství. Nejprve ho chtěli poslat do vězení a nakonec mu usedlost v Hrušově na Mladoboleslavsku vzali poté, co nesplnil nesmyslně vysoké odvody. Zabavili mu ji po žních 1954 včetně dobytka a strojů.

„Zároveň mu vyměřili daň přes 8,5 tisíce korun,“ řekl sedlákův vnuk Jan Dubský. Zejval, který zemřel v roce 1969, nikdy částku nezaplatil. Neměl na ni, navíc s daní nesouhlasil. Stejný postoj k „dluhu“ měla i jeho dcera, která kuriózní závazek zdědila. Kvůli nesplacené částce jí úřady psaly ještě na začátku osmdesátých let, pak přestaly.

Rodina na vše nakonec zapomněla. „Dluh“ jí nikdo nepřipomněl ani během restituce po roce 1989.

To, že Zejvalovy příbuzné ministerstvo financí stále eviduje jako dlužníky, zjistil Jan Dubský a jeho teta, zemědělcova dcera, až nyní. „Nechali jsme si udělat výpis z katastru nemovitostí a našli tam poznámku, že teta dluží zhruba 21 tisíc (původní vyměřená daň včetně penále, pozn. red.),“ uvedl Dubský.

Zažádal tedy o vymazání. Jenže neuspěl. Ministerští úředníci mu řekli, že rodina musí „dluh“ zaplatit. Dokonce jeho tetě už poslali dopis, ve kterém ji upozorňují, že již „posílají složenku“.

Že částku hodlá ministerstvo vymáhat, potvrdil i jeho mluvčí Ondřej Jakob. „Jsme vázáni platnými právními předpisy. Pokud pohledávka nebyla uhrazena, musíme ji vymáhat,“ uvedl Jakob. Nic na postoji nemění ani fakt, že Zejvalův dluh vznikl kvůli represím totalitního režimu.

Případ rolníka z Hrušova není jediným podobným, který ministerstvo dodnes řeší. Úředníci takových spisů evidují 510 a dlužná částka přesahuje 25 milionů korun. Většinou se jedná o nedoplatky z padesátých let.

Paradoxní je, že ministerstvo financí nyní vedou lidovci, jejichž voliči často pocházejí z rodin sedláků, které komunisté po převzetí moci v roce 1948 okradli. Šéf resortu Miroslav Kalousek se k případu včera odmítl vyjádřit.

„Nevím, o co jde, takže to nebudu komentovat,“ řekl.

Ještě v roce 1951 to měl soukromý zemědělec Josef Zejval z Hrušova na Mladoboleslavsku u úřadů dobré. Alespoň to tak vypadalo.

Dostal i čestné uznání za „splnění smluvních závazků I. mírových žní na 101,3 %.“ Už tehdy se však zřejmě schylovalo k plánu, který komunisté se Zejvalovým statkem měli: zabavit mu celou usedlost včetně zhruba 18 hektarů bez náhrady. Nakonec jim na to stačily následující dva roky.

„Děda hospodařil na těch pozemcích, které si pořídil po první světové válce, téměř celý svůj život. Měl k nim vztah,“ vzpomíná na Josefa Zejvala jeho vnuk Jan Dubský. „Byl hodně úspěšný, takže si mohl dovolit nové vybavení,“ dodává.

Jenže to, jak to Zejvalovi „šlo“, bylo zřejmě důvodem, proč začal být trnem v oku komunistickým funkcionářům.

Nejprve mu úřady na rok 1953 navýšily výměr dávek, které musel státu odvádět. Jenže výměr byl nastaven tak, aby nešel splnit. V listopadu 1953 proto putoval Josef Zejval k Lidovému soudu v Mladé Boleslavi. Čin, za který byl potrestán, se z dnešního pohledu jmenuje absurdně: Ohrožení jednotného hospodářského plánu. Soudci vyřkli i verdikt. Zejval si měl jít sednout na 10 měsíců do vězení. „Nakonec to dopadlo tak, že děda zaplatil pokutu pět tisíc korun,“ dodává Dubský.

Po soudu se zemědělec Zejval dozvěděl další novinku. Úřady mu zabavily jeho půdu a on za to dostal jiné pole. „Pozemky, které mi byly k hospodaření předány, jsou pozemky, které se k ničemu jinému nehodí než k trestání a znemožňování soukromě hospodařícího zemědělce,“ napsal poté Zejval úřadům.

Po žních Tlak narůstal, a tak se Zejval sám rozhodl vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, což předtím odmítal. Jenže to komunistům nestačilo. Chtěli celý statek. A tak zemědělci, kterému tehdy bylo 65 let, nařídili, že musí dál na nově přidělených pozemcích hospodařit.

„Nakonec počkali do žní v roce 1954. Nechali dědu sklidit, a protože bylo jasné, že vyměřené dávky nesplnil, celé hospodářství mu zabavili,“ vysvětluje Jan Dubský.

To nebyl konec. Protože Zejval část roku na svém statku hospodařil, národní výbor rozhodl, že musí zaplatit zemědělskou daň přes 8,5 tisíce. S odvoláním farmář neuspěl. Na zaplacení však neměl a zřejmě i proto od něj úřady částku důsledněji nevymáhaly. Jen k ní připisovaly penále. Na konci roku 1957 to už dělalo přes 21 tisíc. Pak s navyšováním údajného dluhu přestaly. „To, že dluh stát stále eviduje, se dozvěděla teta v roce 1969. Děda tehdy zemřel a jí přišlo vyrozumění, že s dědictvím se na ni přepisuje i ten dluh,“ líčí Dubský.

Ani Dubského teta však nikdy částku nezaplatila; odmítala, že by daň byla spravedlivá. V dalších letech jí poslaly úřady několik upomínek, v 80. letech se pak odmlčely.

Po roce 1989, kdy Josefa Zejvala rehabilitovali a rodina si vyřizovala restituční návrh, si na dluh nikdo nevzpomněl. Ani úřady na něj neupozornily. „My to zjistili nedávno. Teta se rozhodla domek, který dostala v restituci, prodat. Na výpisu z katastru nemovitostí jsme objevili poznámku, že dluží finanční správě přes 21 tisíc korun,“ dodává Dubský, který pro dnes pětaosmdesátiletou ženu vše zařizuje.

Vysvětlení dostal až na ministerstvu financí. Jeho úředníci mu řekli, že na dluhu trvají. A pokud chce, aby zmínka o dluhu zmizela, musí částku zaplatit. Ale nakonec prý stačí, když na konto ministerstva pošle 8,5 tisíce - původně vyměřenou daň bez penále. V dopise, který rodině před pár dny přišel, je uvedeno: „Ministerstvo financí Vám zasílá složenku k zaplacení částky.“

Ministerstvo financí se chová v případězemědělce Josefa Zejvala jako typický byrokrat. „Úředníci by si měli uvědomit, co byla kolektivizace,“ říká přední český historik Karel Jech, kterému před dvěma týdny vyšla kniha o represích komunistického režimu vůči sedlákům v padesátých letech.

* Je morální, že ministerstvo trvá na zaplacení daně, kterou v padesátých letech vyměřily tehdejší úřady zemědělci, jemuž předtím zabavily statek?

Rozhodně ne. Přijde mi to dokonce jako pokračující sankce proti sedlákům a jejich potomkům. Navíc v době, kdy už kolektivizace dávno skončila a dávno platí jiné zákony.

* Měl byste nějakou radu, co by měli příbuzní toho sedláka dělat?

Škoda, že to neřešili, když jim byl v restituci majetek vracen. Teď bych samozřejmě žádal ministerstvo, ať od požadavku ustoupí.

* To ale úředníci odmítají. Prý jim to zákon nedovoluje.

V tom případě se chovají velmi byrokraticky. Doporučil bych proto příbuzným, aby se obrátili na soud.

* Mě na případě zaujalo, že komunisté nejprve v roce 1951 dali tomu sedlákovi ocenění za skvělé výsledky. Pak ho ale odmítli vzít do družstva a nakonec mu jeho statek sebrali.

Udělování ocenění bylo časté. Ale od úřadů to bylo takové mlžení. Dokazuje to i fakt, že toho sedláka nevzali do JZD. Kulaci sice měli volný vstup do družstva, ale jen v době jejich zakládání kolem roku 1949. Potom však dospěly řídící orgány KSČ k tomu, že kulaci jsou škůdci a nepřátelé družstva a je potřeba je nepřijímat, případně je nějak z družstva vystrnadit.

* A bylo normální, že sedlákovi zabrali statek a pak mu ještě vyměřili zemědělskou daň?

To normální nebylo. Ukazuje to však, že se úřady v jeho případě připravovaly na to, aby mu statek mohly zabrat. Obyčejně k tomu ale docházelo jinak. Dodávkové povinnosti vyměřili sedlákovi ještě v době, kdy na své půdě hospodařil. A protože byl ten výměr vysoký, tak to nesplnil a oni mu tak sebrali usedlost s tím, že nedokáže na ní hospodařit.