Jsme z jejich úst ujišťováni o tom, jak to bez nich nepůjde, jak jen oni znají recept na zdravý venkov a jeho spokojený lid, protože jen oni mají na duši blaho venkova, zdravé potraviny, pestrou a zdravou krajinu zachovanou pro budoucí generace.

Trochu jsem se nechal unést. Tak to vezměme popořadě. Jak jsem uvedl, většina z těchto zvěstovatelů jsou manažeři, lidé, jejichž životem jsou tabulky a v nich neustále kladná čísla. Výsledkem je zisk a ten musí být maximální, jedinou kvalitou peněz je jejich kvantita. Z pohledu ekonoma bez námitek, kdybych byl vlastníkem šroubárny anebo výrobcem brček…

Jenže já jsem zemědělec. A příroda funguje jinak. Mockrát jsem se o tom přesvědčil. Zemědělství prezentované výše zmíněnými skupinami stojí na minimalizaci nákladů a maximalizaci zisků. Posledních cca 8 let byl vidět obrovský tlak na dotace, ať se jedná o fondy PRV, nebo národní dotace, přes které proudilo neuvěřitelné množství prostředků do zemědělských podniků. Do podniků, které svým hospodařením a přístupem ke svěřeným majetkům (tím myslím pronajaté pozemky) již neumí generovat zisk z výroby. Dokázali přírodní zdroje natolik vyčerpat, že se z půdy stává mrtvá hlušina bez schopnosti zadržovat vodu v obdobích mokrých, a naopak v obdobích suchých ji uvolňovat. Ptáme se, proč to tak je. Odpověď je poměrně snadná. V devadesátých letech vyzabíjení základních stád a provozování jen rostlinné výroby. Tímto dlouhodobým stylem ze země vytěžili zbytky humusu, co tam po předchůdcích zbyl. I když to do devadesátého roku byli komunisté, tak za socialismu v každé vesnici bučely krávy anebo kvičela prasata. A každé to hovno skončilo na poli. Dnes už je v těchto oblastech humusu minimum a výnosy klesají.

S příchodem masivní podpory bioplynových stanic přišla transformace na energetické subjekty a jejich potřeba nasytit tyto provozy materiálem. Seje se kukuřice na naprosto nevhodných pozemcích i několikrát po sobě a s příchodem i malých srážek končí ta nejkvalitnější složka půdy v rybnících či sklepích rodinných domů. Na to navazují špatné agrotechnické termíny aplikací kejdy, digestátu prakticky za každého počasí. Bez ohledu na stav pozemku a roční dobu. Doprava ohromného množství materiálu na čím dál větší vzdálenosti. Pro potřeby větších bioplynových stanic, větších kravínů, větších středisek. S tím souvisí vyšší nároky na zdroje vody, elektrické energie. Zeptejme se starostů, kteří investují do infrastruktury ve svých sídlech a pak se jen koukají, jak jim technika ničí vozovky, chodníky, kanály a podobně.

Uvědomují si majitelé akciovek a agroholdingů, že jednou budou chtít vlastníci pozemků své majetky třeba zpět? Jsem zvědavý, co nastane, až se začnou majitelé pozemků o svá dědictví po svých předcích více zajímat a sledovat, jakým způsobem je zajištěna jejich úrodnost. Zda její úrodnost stoupá, či je minimálně zajištěn její setrvalý stav.

Neustále slyšíme termín potravinová soběstačnost. Kde je ta potravinová soběstačnost? Při pěstování kukuřice pro bioplynové stanice? Výrobě mléka na export? Tohle je realita hospodaření těch velkých, co se bijí v prsa a se svými kamarády z partaje kážou, jak se to má dělat. K čemu vedlo směřování dotací pro ty velké? Aby byli ještě větší. Na konci roku se sečtou okýnka v tabulkách a koupí si další podnik.

V roce 2020, v době rozjíždějící se pandemie, masírovala AK společnost prohlášeními o nutné podpoře potravinové soběstačnosti v oborech jako je produkce zeleniny, ovoce, brambor, vepřového masa, drůbežího masa, vajec. Na toto následovalo mimořádné 10. kolo PRV, v němž byli podpořeni producenti mléka a navíc ti, kteří ho dokážou exportovat! Je toto v souladu s předešlým?

Je toto podpora soběstačnosti?! Jde jen o byznys, o nic jiného. Jen víc bez ohledu na následky. Po nás potopa.

Národní dotace ve většině titulů slouží jen k suplování zisku, opravdový hospodář podporované tituly stejně dělá automaticky, protože ví, že mu přinesou efekt samy o sobě. Jen okrajově zmíním dotační titul z MŽP, čpavkové dotace. Neznám sedláka, který by je čerpal, vše směřovalo jen těm velkým.

Píši toto jako zemědělec, který s rodinou obhospodařuje 170 ha v nadmořské výšce 550 – 780 m n. m. Jako zemědělec, který chová 110 ks dobytka, pěstuje obilniny, luskoviny, u nichž dosahuje špičkových výnosů i kvality. Který nepěstuje ani řepku, ani kukuřici. Jenž stará se o svěřený majetek tak, aby se za něj nemusel stydět, až jej bude předávat potomkům. Píši to jako zemědělec, který pronajatý majetek bere za svůj ve smyslu péče o něj. Dennodenně potkávám vlastníky půdy, kteří nám dali tu důvěru a svěřili svůj majetek do našich rukou! Kdybych hospodařil špatně, už by mně tu důvěru nedávali. Každého z těchto lidí jsem musel přesvědčit, že mi můžou věřit! Na rozdíl od akciovek hospodařících na půdorysu původních družstev, které byly založeny na vyvlastněném majetku!

Píši to jako zemědělec, jemuž není lhostejná krajina a její odkaz. Budujeme tůně, mokřady, rybník. Investovali jsme nemalé prostředky do rekonstrukcí, výstaveb, technologií, do úrodnosti půdy. A toto všechno se nám nyní vrací, půda po hnojení hnojem, kterého máme až až, po pravidelném vápnění začíná fungovat jako malé perpetuum mobile. Stačí malinko postrčit a ten koloběh v půdě a krajině funguje naprosto bezvadně. Všechno to, co děláme, má ale jedno veliké plus oproti těm, kteří se zuby nehty drží těch bolševických vizí. Také bezprostřední okolí nás přestává brát jako škůdce v krajině, ale jako opravdové producenty potravin s rodokmenem. Jako svědomité hospodáře. Protože za celou naší prací na statcích stojí konkrétní člověk, kterého ta práce baví a také za ni nese odpovědnost. A věřím tomu, že těch, kteří jsou na své statky hrdí jako já, jsou tisíce. Jsou hrdí na to, že vydupali své statky z naprosté nuly. Že i přes to vychýlené kyvadlo ve prospěch velkých podniků v posledních letech jsme si našli své místo a neopustíme ho.

Nerad bych, aby toto psaní bylo bráno jako dehonestace velkých zemědělských podniků, spíš k jejich prozření. Jsem přesvědčen o tom, že každý má na trhu své místo. Ti velcí mohou produkovat masově dostupné kvalitní potraviny pro společnost, kdežto ti drobní zpracovatelé mohou dát své produkci pocit exkluzivity a luxusu, přidanou hodnotu, kterou v regionu chceme zachovat. Vraťme se k tomu původnímu smyslu zemědělství, k produkci potravin, tvorbě a ochraně krajiny. A i když jsem na termín selský rozum alergický, protože ho poslední dobou používá kde kdo, tak pojďme ho používat. Všichni zde máme svoje místo. Když chce být jeden větší, tak je to vždycky na úkor toho druhého.

Kdokoli se bude chtít přesvědčit, že i farmy naší velikosti produkují kvalitní produkty a mají společnosti co nabídnout, je u nás vítán.

Jiří Kunc, ASZ Žďár nad Sázavou, držitel stříbrné medaile v programu Pestrá krajina 2018