Co vlastně monitorovací stanice umí? Jedna její součást, toximetr, vyhodnocuje kvalitu vody pomocí sledování chování perlooček, malých plovoucích korýšů. Pokud perloočky začnou vykazovat známky nepohody, přístroj spustí alarm a vyšle signál automatickému vzorkovači, který pořídí vzorek vody. Třetí částí je online výstup dat. Výhodou stanice je, že znečištění vody může zaznamenat v reálném čase a může téměř ihned vyvolat poplach, že se na řece něco děje. Software také odhadne, kde ke znečištění mohlo dojít.

Přesně taková monitorovací stanice se v těchto dnech má spustit na Bečvě. Jak jsme v Ekolistu psali, stanice tu však nebude trvale, jak se dalo tušit ze zpráv v médiích, ale pouze rok.

S provozem monitorovací stanice na řece zkušenosti už jsou, několik let byly nasazeny na řece Odře, kde je provozoval Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka. Systém se zde na objednávku státu odzkoušel, vznikla Metodika postupu vyhlašování havarijních stavů na tocích a expertní informační systém NAVAROSO. Teoreticky je všechno připraveno k tomu, aby se monitorovací stanice osadily na české řeky.

Jenže když výzkumný projekt skončil, ukázalo se, že zařízení nikdo dál provozovat nechce. A složitě se hledalo, kam drahý přístroj „zaparkovat“. Na nějakou dobu našel uplatnění na úpravně vody Švihov, kde hlídal kvalitu pitné vody pro Prahu. Odtud nyní poputuje na Bečvu. Za rok, až doběhne čas vyměřený hlídání na Bečvě, se zřejmě bude znovu hledat, kam s ním.

Pro zajištění dobré kvality vody v řekách ale samozřejmě nestačí jeden konkrétní přístroj na Bečvě. Byla by potřeba celá síť stanic na významných českých vodních tocích. Jenže o to, kdo by je měl provozovat, se nikdo nepere.

Kdo by to měl být?

Pokud by se stát odhodlal síť monitorovacích stanic vybudovat, bylo by nutné rozhodnout, která instituce by se o ni měla starat. Podle toxikologa Přemysla Soldána z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka, který vedl projekt na Odře a připravil návrh metodiky, by bylo logické, aby stanice dostaly do správy státní podniky Povodí. Jak říká, Povodí mají lidi vyškolené na laboratorní praxi a mají i fyzicky blízko řece.

V úvahu připadají ještě vodoprávní úřady a Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP). Vodoprávní úřady ale Soldán líčí spíš jako úředníky, kteří dávají razítka, a ČIŽP je od řeky daleko. Samotný Výzkumný ústav vodohospodářský to z povahy instituce být nemůže, jeho smyslem je výzkum, ne hlídání kvality vod.

Ekolist.cz oslovil tři podniky Povodí (Moravy, Labe a Vltavy) s dotazy, jak se staví k monitorovacím stanicím. Odpověděly Povodí Moravy a Labe, a ani jedno nemá o provozování zájem.

Povodí Moravy se odvolává na to, že do jeho působnosti nespadá řešení ekologických havárií, to je kompetence vodoprávních úřadů a České inspekce životního prostředí. „Pro měření a analýzy, které vykonávají státní podniky Povodí a které hodnotí dlouhodobý stav povrchových vod, nejsou tyto toximetry vůbec vhodné,“ dodává tiskový mluvčí Povodí Moravy Petr Chmelař. „Zda mohou tyto stanice najít využití při řešení a likvidaci ekologických havárií, to si musí vyhodnotit vodoprávní úřady a ČIŽP na základě dat z probíhajícího výzkumného projektu,“ dodává Chmelař.

V podobném duchu je i obsáhlá odpověď Povodí Labe. Vedoucí odboru vodohospodářských laboratoří Jiří Medek vypracoval pro Ekolist.cz několikabodovou, informačně nabitou odpověď, kde argumentuje, proč toximetry nejsou pro Povodí to pravé ořechové. Toximetry jsou podle něho přeceňované, řadu věcí lze na řece odhalit jinými, levnějšími postupy. „Problematiku toximetrů a jejich možného využití při kontrole kvality povrchových vod dlouhodobě sledujeme. Současná úroveň poznání a techniky nás však vede k názoru, že širší využití tohoto přístupu by v současnosti nepřineslo významné zlepšení v péči o jakost povrchových vod a nebylo by ani rentabilní,“ odpovídá Jiří Medek. „Proto v současnosti neprovozujeme žádné stabilně umístěné toximetry a ani neplánujeme jejich využití na tocích v naší správě.“ Celou odpověď Povodí Labe naleznete v tomto textu: Jiří Medek: Lze využít toximetry při monitoringu povrchových vod? .

Vodoprávní úřady

Vodoprávních úřadů je v Česku mnoho, jen těch krajských minimálně 14. Ekolist.cz oslovil s dotazem krajský vodoprávní úřad Olomouckého kraje, kterého se havárie na Bečvě také týkala. Jeho vedoucí Vladimíra Kresáč Kubišová odpovídá, že nemá detailní informace o toximetrech, proto se může vyjádřit pouze obecně. „Jistě by to byla dobrá věc pro kontrolu kvality povrchové vody v tocích zejména tam, kde se nachází velké aglomerace s větším množstvím provozů (chemičky, rafinerie atd.), které by mohly svou činností ohrozit jakost povrchových a podzemních vod,“ píše v odpovědi Vladimíra Kresáč Kubišová.

Ale hned dodává, že Olomoucký kraj provozovatelem takové stanice být nemůže. „Monitorovací stanice slouží pro kontinuální sledování a kontrolu jakosti povrchových vod ve vodních tocích, což přísluší jeho správci, tedy podnikům Povodí,“ domnívá se Kresáč Kubišová.

A poukazuje na to, že informace z těchto monitorovacích stanic mohou být využity i pro výkon státní správy, který na úseku vodního hospodářství provádí věcně a místně příslušné vodoprávní úřady, ČIŽP, újezdní úřady atd. Podle ní by měl případnou síť stanic provozovat stát, nikoliv kraje.

ČIŽP

Ekolist.cz oslovil i Českou inspekci životního prostředí. Inspekce odpovídá, že už nyní probíhá monitoring kvality povrchových vod podle tzv. rámcového programu monitoringu, tedy dokumentu, který byl uzavřen na základě dohody ministerstev životního prostředí a zemědělství. Monitoring provádějí laboratoře státních podniků Povodí. „Minimální četnost vzorkování je jednou měsíčně. Na monitorovacích místech, kterých je více než tisíc, je vedle povinných ukazatelů (obecné fyzikálně-chemické ukazatele, prioritní látky, specifické znečišťující látky a tzv. sledované látky) monitorována řada dalších látek, například léčiv a pesticidů.

Jak dále píše ČIŽP, z výsledků tohoto monitoringu je možné zjistit například trend koncentrací sledovaných látek, které může ukazovat na soustavné překračování stanovených limitů. Tímto způsobem ale není zjistitelné havarijní znečištění, které bylo do toku vypuštěno jednorázově (např. havárie na Bečvě). Monitoring slouží ke zjišťování dlouhodobých účinků vlivu znečišťujících látek. Náklady jen na tento monitoring se pohybují ročně ve výši cca 150 – 200 milionů Kč.

„Pokud by měl probíhat podobný podrobný monitoring, který by měl podchytit okamžitou situaci na toku například u všech výustí průmyslových odpadních vod, ze kterých by mohlo teoreticky dojít k havarijnímu úniku závadných látek, byly by finanční náklady na realizaci takového monitoringu řádově vyšší!“ upozorňuje ČIŽP.

„Z technických a ekonomických důvodů proto nejsou vodní toky osazeny trvalým a kontinuálním monitoringem kvality povrchových vod, který by byl schopen okamžitě indikovat změnu kvality vody v toku,“ říká Jiří Ovečka, tiskový mluvčí ČIŽP. Podle dlouhodobých zkušeností ČIŽP jsou v případě havárií na povrchových vodách v převážné většině prvotním ukazatelem indikujícím havarijní znečištění povrchových vod senzorické změny kvality vod, popřípadě výskyt uhynulých ryb.

Co se týká monitorovací stanice na Bečvě, tak podle názoru inspekce se jedná o zajímavý a užitečný projekt. „Nicméně je třeba zdůraznit, že tento projekt je v současné chvíli v pilotní fázi a inspekce se na této fázi nijak nepodílí. Proto není v současné době na místě ze strany inspekce předjímat, o tom, zdali budou případně v budoucnu tyto monitorovací stanice na našich tocích využívány, ani to, kdo by byl provozovatelem monitorovacích stanic,“ odpovídá Ovečka s tím, že podle Metodiky VÚV TGM, která souvisí s provozem kontinuálních monitorovacích stanic, je za provozovatele navrhován správce povodí.

Autor zmíněné metodiky Přemysl Soldán podotýká, že optimální nastavení by bylo, aby síť stanic provozovala Povodí s tím, že přístup k datům by v reálném čase měly i správní orgány, tedy vodoprávní úřady a Česká inspekce životního prostředí. Tedy tak, jak to ve své odpovědi popisuje i šéfka vodoprávního úřadu Vladimíra Kresáč Kubišová. „A ideálně rovnou i hasiči, kteří v případě havárie mohou hned vyrazit k řece,“ dodává Soldán. Data mohou být i volně přístupná veřejnosti.

MŽP

Jak se k tématu staví ministerstvo životního prostředí? V odpovědi popisuje současný systém monitoringu řek, který minimálně jednou měsíčně vzorkuje vody českých řek na více než tisíci místech, jenž vyjde ročně na 200 milionů korun; jinými slovy popisuje to, co v odpovědi píše ČIŽP.

Jenže to je testování jednou měsíčně, výhoda monitorovací stanice je ale v tom, že hlídá stav vody nepřetržitě. Na druhou stranu se podle ministerstva jedná o technicky, finančně a personálně náročný proces. „Podle našich informací je například v Německu tento biologický monitoring používán velmi omezeně,“ odpovídá Ondřej Charvát z tiskového oddělení ministerstva životního prostředí.

„Vzhledem ke skutečnosti, že tento typ monitoringu není v českých ani evropských legislativních předpisech ukotven jako nástroj pro hodnocení stavu vodních útvarů, nepočítá se s jeho plošným zavedením ani v ČR,“ odpovídá dále ministerstvo životního prostředí.

Podle ministerstva by místo toximetrů bylo schůdnější hlídat kontinuálně nějaké snadno měřitelné fyzikálně-chemické parametry – jako je pH, rozpuštěný kyslík a vodivost. O možnostech využití tohoto monitoringu se podle ministerstva vede diskuze například v Mezinárodní komisi pro ochranu Labe a Mezinárodní komisi pro ochranu Odry před znečištěním. Monitoring by mohly provádět státní podniky Povodí a týkal by se významných říčních profilů. „Nutným krokem by nicméně bylo legislativní ukotvení povinnosti tohoto monitoringu,“ dodává Charvát.

K čemu to je a co to umí?

Monitorovací stanice sama o sobě kvalitu vody nezlepší. Stanice umí vyhodnotit, že se s kvalitou vody něco děje. Sama o sobě neurčí, odkud znečištění přesně pochází, software ale umí odhadnout polohu možného zdroje znečištění a dá i hrubý odhad šíření znečištění tokem. K přesnému určení zdroje je nutné vyrazit do terénu a odebrat vzorky a pátrat. Stanice na znečištění zareaguje hned, jakmile se v řece objeví jedovatá látka. A dříve zahájené pátrání může vést k odhalení příčiny problému. Toximetry mohou odhalit i znečištění, které se neprojeví například úhynem ryb. Odhalí tak i případy, které by jinak protekly bez povšimnutí.

Další přidanou hodnotou je, že stanice poskytnou kontinuální data, která lze sledovat v prostoru a v čase a lze z nich pak vyhodnocovat trendy. Nicméně tento záměr má velké náklady, a vybudování sítě stanic by musel někdo (nejspíš stát) zaplatit. Ředitel VÚV Tomáš Urban cenu jedné stanice vyčíslil na pět milionů korun, provoz pak na půl milionu korun ročně (jde o náklady na energie, spotřební materiál, čas zaměstnanců, dopravu).

Monitorovací stanice také nemůže být kdekoliv. Musí být blízko řeky, ale zároveň na místě, kde ji neohrozí velká voda. Nemůže být moc daleko od řeky či vysoko nad ní, aby čerpadla zvládla do toximetru říční vodu čerpat. Zařízení potřebuje připojení k elektrické síti a připojení k internetu.

Autor: Martin Mach Ondřej