Když mě s fotografem Danem jedno zasněžené ráno vítá sympatický Martin Novák ve svém pivovaru, dýchne na nás rodinná atmosféra. Žertující zaměstnanci pobíhají mezi varnami, je naraženo a čepuje se, v pozadí řinčí sklo a občas se ukáže někdo z okolí s vánočním poděkováním. „Snídali jste?“ ptá se štíhlý muž středního věku, kterého byste na sedláka ani sládka rozhodně netipovali.

 

Před pár lety na místě, kde sedíme, stála polorozpadlá stáj. Táborsko nepatří zrovna mezi pivní oblasti, těžko by si asi někdo představil, že jednou místo ní bude pivovar. „Do roku 2015 tady byla pivní poušť. Pivovary nebo chmelnice byste tu hledali jen těžko,“ směje se Martin Novák a dodává, že dneska už mu v okolí vyrostlo pár konkurentů. Sotva dořekne, na stole mi přistává šálek kávy a nabídka malé ochutnávky piva. Nechám si načepovat Ježibabu, zdejší nejoblíbenější pivo, a se zvědavostí vychutnávám po karamelu vonící středně hořký ležák.

Jak milovníka vína napadlo založit si pivovar? Za všechno může kamarád. „Je šikovný svářeč, udělal si krásnou malou varnu a párkrát mě u sebe nechal vařit pivo. Chytlo mě to a hned jsem ho poprosil, aby mi taky jednu svařil,“ vzpomíná oborský sládek na své začátky. Hlavním popudem k založení pivovaru byla ale snaha využívat perfektně zdroje. „I když se to nezdá, pivovar dokonale doplňuje naši výrobu elektřiny a chov skotu. Hnůj od krav využíváme v bioplynové stanici, která je zdrojem elektřiny i tepla. Teplo ale potřebujeme zejména v zimě, v létě nám přebývá. Při vaření piva je to naopak. Nejvíc elektřiny a teplé vody potřebujeme v létě. Všechno, co děláme, na sebe navazuje,“ vysvětluje sedlák, který ve svém podnikání razí tři hesla – udržitelné, domácí a lokální. Aby se kruh uzavřel, mlátem a kvasnicemi z pivovaru krmí krávy.

 

Píše se rok 2009. Martin Novák se po dvou letech dočkal své varny a začíná vařit pivo. Jako hobby. Za inspirací a znalostmi neváhá cestovat ani do zahraničí, kde byly podle jeho slov minipivovary daleko před námi. „Nejvíc mě inspirovalo západní pobřeží USA, kvalitou piva překvapila i Kostarika,“ rozpovídá se s nadšením a je vidět, jak z něj opadává únava ze včerejšího posezení se zaměstnanci. „Pořádáme ho každou první středu v měsíci a od včera jsem ještě nespal,“ vysvětluje omluvně.

 

O šest let později proměnil bývalou stáj na pivovar s perfektním technologickým zázemím, který obdivují i velké ryby z oboru. Vlastní chmelnice byla další logický krok. „Nejsme typická chmelařská oblast, ale napadlo mě, že když umím pěstovat cokoliv, proč ne i chmel,“ říká Novák. Nejdřív jedna řada, dneska 40 arů. Nestačí to. „Náš chmel a ječmen teď pokryjou zhruba 60 procent spotřeby. Když vaříme speciály, kupujeme chmel i v zahraničí,“ vysvětluje.

 

Odběratelům v okolí pivo rozváží elektromobilem. „Naše elektrododávka má dojezd jen 140 km, takže jsem objednal novou, která má dojezd dvojnásobný,“ těší se Novák. Auto nabíjí elektřinou vlastní výroby v dobíjecí stanici hned u hlavního vchodu do pivovaru.

Vybudovat minipivovar byla otázka desítek milionů. „Kdybychom neměli statek, tak bychom do pivovaru asi investovali pomaleji,“ říká Novák a doufá, že se investice vrátí.

 

Když přišla první vlna pandemie, Novákovi znejistěli. Na vrata pivovaru namontovali výdejní okénko a napjatě čekali, co bude. Čtyři dny nic. A pak to přišlo. „Prodeje letěly nahoru neuvěřitelnou rychlostí. Velké pivovary sčítaly škody, my zažívali boom,“ vzpomíná majitel pivovaru. „Do hospody se nechodilo, lidi si potřebovali dát pivo a my měli oproti velkým pivovarům obrovskou výhodu – malé sudy o objemu deset, patnáct a dvacet litrů a k tomu půjčovnu chlazení. Rozjelo se garážové popíjení a my byli připraveni.“

 

Velké pivovary přišly podle studie Centra ekonomických a tržních analýz od března do května předloňského roku o bezmála pět miliard korun, a některé dokonce musely pivo kvůli datu spotřeby likvidovat. Pivovar Obora, který má dneska na starosti paní Novákova s jednou z dcer, musel zvýšit produkci i počet zaměstnanců. Vypomáhají i brigádnici, kterých je v sezoně až sedm.

 

Na druhou vlnu se v Oboře nachystali a otevřeli e-shop. „Jako první v Česku jsme udělali online degustaci piva. Lidé si objednali set piva a dostali kód, s nímž se připojili ke konferenčnímu hovoru, ve kterém jsme piva představili. Bylo to někdy v dubnu, takže jsme dokonce šli s tabletem do chmelnice, kde jsem ukazoval, jak dělám jarní řez chmele,“ vysvětluje Novák a dodává, že novinka, kterou vymyslel společně se svým ajťákem, sklidila ohromný úspěch.

 

Letos pivovar, který vyváží i na Slovensko, vyrobí kolem 2500 hektolitrů piva. Další expanzi Novákovi plánují, jak ale říkají, musí najít bod, kde se zastavit. „Chci zůstat minipivovarem,“ říká sládek, který upřednostňuje kvalitu před kvantitou. Za mini se ovšem považují pivovary s výstavem do deseti tisíc hektolitrů, takže, jak se říká, prostor pro růst tu je.

Kvality piva z Obory si všiml i sládek Aleš Dvořák z Budějovického Budvaru, který Martinu Novákovi nabídl spolupráci. S malými pivovary Budvar spolupracuje už třetí rok. Nabízí jejich piva na pípách ve svých hospodách a také společně s nimi vaří i unikátní limitované edice piv. V druhé polovině roku 2021 pak Novák a Dvořák společně uvedli pivo anglického typu s názvem Bitter z Obory, které si i kritický Novák velmi pochvaluje. Čím to, že si ho budějovický sládek všiml? „Možná proto, že jsme jako první v Česku uvedli na trh speciální druh alkoholického nápoje hard seltzer,“ odhaduje Novák. Sám Aleš Dvořák ale v rozhovorech říká, jak ho fascinovalo perfektní zázemí a technologické vybavení pivovaru a hlavně sám renesanční člověk Martin Novák.

 

Sedlačení měl Novák, jak sám říká, vždycky v krvi. „Místo abych se učil na promoce, kopal jsem základy pro stáj,“ vzpomíná na své začátky. Těsně před rozpadem Československa odpromoval na dřevařské fakultě na Slovensku a pak už se věnoval jen zemědělství, které ho zkrátka bavilo víc. Ze zemědělské rodiny pochází i jeho manželka, za kterou se přiženil do Obory. Osoba paní Novákové mě začíná zajímat čím dál tím víc.

Jako by to tušila, za chvíli nám ke kávě přináší talíř s vánočním cukrovím. „Pekla babička,“ přiznává se smíchem sympatická blondýnka. Chvíli se mi ani nechce věřit, že ta štíhlá, moderně oblečená a dobře upravená žena je vlastně selka. Když ale vzápětí s autoritou a důvtipem začne organizovat zaměstnance, rozumím, že paní domu je na správném místě.

Statek byl pro manžele Novákovy od začátku jasná volba. Postupně do podniku zapojili i své dcery, zatím dvě nejstarší ze čtyř. Nedá mi to a ptám se: „Jak jste přesvědčil ženy ve své domácnosti, aby se s vámi pustily do podnikání v oboru, do kterého se nechce ani mnohým mužům?“ Smích. „Asi jsem je nějak ukecal.“

 

Z kraje devadesátek začali chovem skotu na mléko. Postupně si pronajímali pozemky, až se dostali na dnešních 500 hektarů. To jim umožnilo diverzifikaci podnikání. Po vstupu Česka do Evropské unie přišla výzva od státu, který potřeboval plnit kvóty na energii vyrobenou z obnovitelných zdrojů. „Od krav jsem měl velké množství hnoje a zrovna jsem hledal cestu, jak ho zpracovat. S podporou od státu byla jasná odpověď bioplynová stanice,“ vzpomíná zemědělec. Brzy po stavbě ale přišlo zklamání. „Stát nás do toho nejdřív navezl, a pak nám po roce a půl zrušil daňové prázdniny, které sliboval na pět let. Fotovoltaikům začali říkat solární baroni a nás k nim hodili do jednoho pytle, i když jsme nikdy nebrali tak velký bonus jako oni. To bylo demotivující,“ popisuje majitel jedné z prvních bioplynek v Česku.

 

Rozhodnutí vybudovat elektrárnu ale nelituje. Investice za 36 milionů korun se mu už vrátila. Na statku dodává energii devíti objektům. A vděčných je určitě i jedenáct domácností ze čtyřiceti, kterým v Oboře dodává teplo za méně než čtvrtinu současné ceny. „Naši energii by určitě chtěli i další obyvatelé obce, ale potřebuji si udržet rezervu, kdyby přišly velké mrazy. A taky už musím víc odpočívat,“ reaguje Novák a vzápětí vysvětluje, že pro vesnici je malá elektrárna lepší, velkou už by musel krmit biomasou odjinud, což by znamenalo provoz ve vsi a zbytečnou zátěž. A i pro něj osobně by to byly starosti navíc.

 

Kromě energie zásobuje místní i mlékem. „Po 31 letech jsme uvažovali, že výrobu mléka zrušíme,“ říká Novák s tím, že výkupní ceny jsou dlouhodobě pod výrobními náklady. „Lidi nám to ale nechtěli dovolit. A úplně vzdát to nechci, nemám to ve zvyku,“ dodává naději odběratelům. Přesto od února snižuje stav krav ze 120 na polovinu. Do těžké práce se zvířaty se nikomu nechce. Ukrajinci, které Novákovi zaměstnávají, dostávají vízum jen na tři měsíce, a tak se několikrát do roka hledají noví zaměstnanci. Na dojení ale lidi nejsou a robot, kterého Novák za 4,5 milionu koupil, víc než 60 krav denně nepodojí, jeho denní nádoj je 2500 litrů.

 

Nejen v terénu jsou ale potřeba. Nejhorší je prý pro zemědělce bujení byrokracie. „Potřebujeme na to čím dál víc lidí. I kvůli tomu jsem od roku 2008 ani nečerpal žádné dotace z Ministerstva zemědělství. Ty jsou navíc v posledních letech stejně nasměrované spíš na agroholdingy,“ zvážní Novák. Podporu by ale podle něj potřebovali spíš menší, jako je to v západní Evropě. „Rodinné farmy většinou úspěšně fungují a zvětšují se, ale střední družstva se cítí ohrožená, protože o jejich ovládnutí se v posledních letech čím dál častěji snaží velké agroholdingy. Jednoduše si kupují plné moci na zastupování na valných hromadách a na koupi podniku v hodnotě sta milionů jim prý stačí i deset milionů. Zrovna teď se to odehrálo tady nedaleko,“ říká Novák.

 

Dosněžilo. Ráno chumelilo a fotograf Dan se bál, že z focení venku nic nebude. Nakonec ale můžeme vyrazit na obhlídku.

 

Procházíme kolem bioplynové stanice a překvapuje nás, že necítíme žádný zápach. Martin Novák hned vysvětluje, že když se všechno dělá správně, nic nesmrdí. V dáli se černají sloupy chmelnice a s údivem zjišťujeme, že bioplynka vytápí i obrovský skleník. To si nechceme nechat ujít. Unavený a zimou drkotající sedlák je taky určitě rád, že ho necháme na chvilku ohřát. „Už vám nějaký muž věnoval citron?“ směje se Novák a podává mi jeden nádherně vonící, který právě utrhl z citroníku obsypaného plody. A pak už se s námi ospalý sedlák s omluvou loučí a předává nás do péče své zaměstnankyně, paní Jany, která nám ukáže půl kilometru vzdálený kravín a muzeum v Želči.

 

„Špejchar, kde muzeum sídlí, koupil Novák zhruba před 20 lety. Zachránil ho před demolicí. Uskladňovat v třípatrové budově postaru obilí bylo ale fyzicky náročné, tak se rozhodl, že v něm uskladní svoji sbírku starých zemědělskou strojů,“ začíná další příběh ještě v autě.

 

Sýpku zrekonstruovali a pak svou roli sehrál osud. A to hned několikrát. „Nejdřív se pan Novák seznámil s člověkem, který měl ve stodole obrazy Aloise Doležela, neuznávaného současníka Jana Zrzavého. Pak před pražským kurátorem Pavlem Šmidrkalem, který má v obci chatu, plácl, že by se to vešlo tak akorát na špejchar,“ pokračuje Jana už v majestátních prostorách muzea a obrazárny, které se veřejnosti otevřely v roce 2012.

 

Ve spodní části tedy Novákovi vystavili staré zemědělské stroje, nástroje a pomůcky. „Dodnes nám chtějí svými kousky přispět nadšenci z celé republiky,“ směje se Jana a dodává, že už se bohužel nic nevejde. V druhém patře se našel prostor pro dva Doleželovy monumentální obrazy v nadživotní velikosti, které doplňují díla aktuálně pořádaných výstav. Kulturní život ve špejcharu doplňují různé společenské akce a koncerty.

 

Muzeum prý těší i obec Želeč, která Novákovým přispívá alespoň vydáváním katalogů a historických knížek, které muzeum podporují. S výjimkou jediné třicetitisícové dotace od kraje statkáři z Obory provoz a údržbu kulturního prostoru sponzorují ze svého.

 

Na závěr se přesouváme k tomu, kvůli čemu to všechno začalo. Ke kravám. U těch vládne klid, jen se kolem nás mihne paní, která se zrovna chystá dojit. Našemu zájmu neujde velká budova naproti. „Tam ubytováváme brigádníky. A vedle je sýrárna. Plně funkční a vybavená, ale nemáme lidi, takže sýr na prodej zatím nevyrábíme,“ vysvětluje Jana.

 

Na začátek se symbolicky vrací i Martin Novák. Jeho kamarád někde vyčmuchal a koupil pro něj starý velorex, který Novák kdysi prodal za 15 tisíc, aby měl na stavbu první stáje. „Představte si, že je to vážně můj velorex. Jako kluk jsem ho zrestauroval, na mámině mašině ušil a pak v něm dva roky jezdil za manželkou. Vrátil se mi zase dobitý, tak jsem ho znovu zrestauroval a slíbil jsem ženě, že si zas vyjedeme na výlet,“ zní mi v hlavě jeden z úsměvných příběhů Martina Nováka. Jenže… zatím se mu v životě všecko nějak řetězí a za každou prací na něj už čeká práce další. Jen aby něco nezůstalo ležet ladem, aby něco nezůstalo nevyužité. Někde se tomu módně říká cirkulární ekonomika. A někde se tomu ani nijak říkat nemusí. Prostě se to dělá.

 

Stát nás do bioplynu nejdřív navezl, a pak nám po roce a půl zrušil daňové prázdniny, které sliboval na pět let. Fotovoltaikům začali říkat solární baroni a nás k nim hodili do jednoho pytle.

 

Barokní špejchar, tedy sýpka, sklad obilí, byl postaven kolem roku 1802. Předposlední vlastník ho zdědil společně s želečským zámkem. Ten byl v roce 2015 zbourán a stejný osud měl čekat i špejchar. Martin Novák, který si ho v té době pronajímal, ale demolici nechtěl dopustit, budovu koupil a zrekonstruoval. V přízemí je dnes muzeum, které představuje staré zemědělské stroje, náčiní, nástroje a pomůcky. Doplňuje je i pár traktorů. Ve druhém patře se nachází rozlehlá obrazárna, kde se pravidelně konají výstavy, koncerty a společenské akce. Vystavovaly se zde třeba fotografie Roberta Vana nebo kresby Jiřího Wintera Neprakty.

 

Rodinný pivovar Obora vznikl v roce 2015. Pivo vaří převážně z vlastního chmele. Novákovi pěstují odrůdy Žatecký poloraný červeňák, Sládek, Kazbek, Rubín a Premiant. Ve stálé nabídce najdete 10 světlé výčepní pivo, 11 Srpěna světlý ležák plzeňského typu, 11 Žitohola světlý ležák s malým podílem žitného sladu, 12 Ježibaba světlý ležák. Vaří také speciální piva inspirovaná zahraničím. Sezonně jsou dostupná piva typu pale ale, india pale ale, london bitter ale, porter, saison, liberty sour a další. Pivo z obory koupíte přímo v pivovaru, kde můžete absolvovat i komentovanou prohlídku, ve vybraných hospodách, kavárnách a pivotékách na 76 místech v Česku a na Slovensku. A samozřejmě v e-shopu.

 

Bioplynová stanice je zařízení, ve kterém se prostřednictvím řízené fermentace přeměňuje mokrá biomasa na bioplyn. Výkaly hospodářských zvířat nebo travní a kukuřičná siláž se v hlavní části stanice, takzvaném fermentoru, promíchávají a zahřívají přibližně na 42 °C. Při tomto řízeném rozkladu vzniká bioplyn, který se jímá do plynojemu, kde se dál čistí a upravuje. Spalování vyčištěného plynu produkuje teplo a pohání generátor elektřiny. Tekutý odpad z bioplynky se nazývá digestát a je pokládán za cennou surovinu, která se používá jako kvalitní hnojivo.

 

Právě teď hostí obrazárna v želečském špejcharu díla významného česko- -francouzského malíře Františka Januly. Divoký kyseláč Luscious Lonely Virgin. Složení: voda, slad, pšeničné a ovesné vločky, laktóza, aronie, černý rybíz, ostružiny, brusinky, maliny, zázvor, javorový sirup, kakaové boby, vanilka, chmelové produkty.

 

Martin Novák (52) je soukromý zemědělec a sládek pivovaru Obora. Vystudoval lesnickou a dřevařskou fakultu na Technické univerzitě ve Zvolenu. Ve volném čase se věnuje rodině a sbírání starých věcí. Rád cestuje za poznáním a rozvíjí své znalosti v pivovarnictví.

 

Třešňové pivo zatím ve stále nabídce pivovaru Obora nehledejte. V muzeu mají nástroje nejen zemědělské. Průvodkyně Jana pózuje se širočinou.

 

Rodinné farmy většinou úspěšně fungují, ale střední družstva se cítí ohrožená. O jejich ovládnutí se čím dál častěji snaží velké agroholdingy. Jednoduše si kupují plné moci na zastupování na valných hromadách a na koupi podniku v hodnotě sta milionů jim stačí deset milionů.