České zemědělství prošlo za uplynulých 70 let obrovskými strukturálními změnami, které v jiných hospodářsky vyspělých zemích nemají obdoby. Země střední a východní Evropy s výjimkou Polska pod mocenským vlivem Sovětského svazu postupně a násilně přejímaly kolektivistický model hospodaření na zemědělské půdě spolu s novými agrárně politickými nástroji v systému tzv. plánovitého řízení národního hospodářství.
Zatímco v okolních zemích docházelo jen ke kontinuálním strukturálním změnám akcelerovaným zejména vznikem Evropské unie (EU) a k mírnému růstu výměry farem, v Československu byl od začátku 50. let pod silným politickým tlakem likvidován selský stav
a rodinné farmy, které byly postupně nahrazovány kolchozní formou hospodaření (jednotnými zemědělskými družstvy – JZD).
Od roku 1950 do 1989 (I. etapa) docházelo na základě přijetí zákona č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech k zásadním změnám v podnikatelském prostředí a v 60. letech započalo slučování JZD do gigantických celků i v rámci několika katastrálních území, které mělo rozsáhlé dopady na životní prostředí.
Období od roku 1990 do 2020 (II. etapa) lze charakterizovat postupným přechodem zemědělství do tržního prostředí, dalšími zásadními změnami v podnikatelském prostředí
a zejména ve vlastnické struktuře zemědělské půdy v rámci restitučních privatizačních procesů. Do této etapy spadá i vstup České republiky (ČR) do EU, což v rámci českého zemědělství znamenalo přijetí modelu evropského zemědělství a respektování pravidel společné organizace trhu (SOT) a agrárně politických nástrojů jednotného unijního trhu.
Obecně se vychází ze základního pojetí, že změny, ke kterým došlo v jednotlivých odvětvích rostlinné a živočišné produkce, nejlépe charakterizují celou dlouhodobou etapu, kterou muselo projít naše zemědělství, resp. všichni aktivní zemědělci. Je zřejmé, že nejvíce postiženými zůstávají ty rodinné farmy, kde se jejich vlastníci chopili po roce 1989 svých vlastnických práv a za cenu enormního úsilí převzali svá obvykle zdevastovaná hospodářství.
V tomto článku jsou analyzovány strukturální změny jednotlivých odvětví rostlinné
a živočišné produkce ve dvou etapách – období 1950 až 1989 a období 1990 až 2020. Informace a data byla čerpána z velmi kvalifikovaně zpracované publikace „České zemědělství očima statistiky 1918-2017“, jejíž vydání inicioval dlouholetý ředitel Odboru statistiky zemědělství, lesnictví a životního prostředí Českého statistického úřadu Ing. Jiří Hrbek ve spolupráci s Ing. Danou Sálisovou.
Je nutno zdůraznit, že srovnávání jednotlivých strukturálních ukazatelů v zemědělství v rozpětí 70 let je zásadně zatíženo výkonnostními rozdíly, které mezitím v zemědělství obecně nastaly. Podstatně klesla výměra zemědělské, respektive orné půdy, snížila se zaměstnanost v tomto oboru. Naopak se významně posunul technický, resp. technologický rozvoj, Přesto má tato komparace svoji váhu, a to především proto, že se opírá o měřitelné ukazatele.
Bilance půdy a její vývoj za období 1950 až 2020
Z detailnějšího rozboru bilance půdy za sledované období 1950 až 2020 podle údajů Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (viz tab. 1) vyplývá řada zásadních strukturálních změn, k nimž docházelo v českém zemědělství. Tato analýza si klade za cíl zdokumentovat, jak agrárně politické nástroje v období likvidace selského stavu a nástupu kolchozních, resp. družstevních forem hospodaření pod označením JZD, změnily půdní struktury. Druhá časová etapa počínaje listopadovou revolucí až po současnost se na příkladu vývoje půdního fondu pokouší prokázat, jak privatizační a restituční zásahy urychlily úbytek zemědělské, resp. orné půdy. Za celé sledované období 1950 až 2020 klesla výměra zemědělské půdy o 480 tisíc hektarů a orné půdy o 430 tisíc hektarů.
Změny ve struktuře výměry zemědělské, resp. orné půdy, v přepočtu na jeden den jsou dostatečně vypovídající při detailnějších analýzách příčin, proč se tato data zřetelně diferencují. V rámci I. etapy (do r. 1989) je zřejmé, že v dirigistickém systému řízení bylo podstatně jednodušší připravit zákonnou normu regulující zábory půdy, takže zákon o půdě udržel za cca 40 let dynamiku ztrát zemědělské půdy na úrovni cca 30 ha/den a ještě lépe fungoval při záboru orné půdy na úrovni „pouhých“ 9 ha/den.
Ve druhé etapě (od roku 1989 do 2020) se pokles výměry zemědělské půdy na úrovni cca 6 ha/den za sledovaných přibližně 30 let jeví poměrně pozitivně, ale o to problematičtěji. Zemědělská půda vyjímaná ze zemědělského půdního fondu se týká především oblastí s přírodním znevýhodněním, ale také všech ostatních, kde poptávka po půdě je podstatně nižší, a to z celé řady příčin. Jmenovitě se může jednat o lokality s půdou obtížněji obhospodařovatelnou, půdy v extrémních přírodních podmínkách, na málo osídlených lokalitách, na půdách ohrožených povodněmi, v oblastech s menším zájmem obyvatelstva využít půdu k individuální zástavbě aj. Úbytky orné půdy ve výši cca 26 ha/den jsou násobně větší a jsou obvykle spojovány s nezemědělským využitím. Přechod do systému tržní ekonomiky za velmi krátké časové období mimořádně zvýšil poptávku po půdě z celé řady důvodů, jmenovitě v souvislosti s rozvojem obchodní sítě budované zahraničními investory s vysokými nároky na skladištní infrastrukturu, s výstavbou nových průmyslových podniků, s rozvojem bytové výstavby. Daná tendence stimuluje zájem o půdu a vede k prudkému růstu cen s negativními dopady na trh s půdou. Za připomenutí stojí také údaje o výměře trvale travních porostů (TTP) v rozsahu více než 1,1 mil. ha z počátků 40. let 20. století, kdy sedláci pečovali o půdu s péčí řádného hospodáře se zhruba čtvrtinovým podílem na celkové výměře zemědělské půdy. Aktuálně se v průběhu posledních let situace mění ve prospěch TTP, a to zejména s růstem stavů krav bez tržní produkce mléka (BTPM), a je srovnatelná s údaji za rok 1950.
Tab.1: Bilance půdy v tis. ha v letech 1950, 1989, 2017 až 2020
Pozn. 1): Statistika k výměře zemědělské půdy sleduje rovněž výměru chmelnic, vinic, zahrad a ovocných sadů. Nezemědělská půda uvádí členění na lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a ostatní plochy; Pozn. 2): do roku 1988 s označením louky a pastviny; Pozn. 3): do roku 1991 rybníky (údaj v časové řadě není srovnatelný). V bilanci půdy se podíl zemědělské půdy na celkové výměře ČR opírá o plochu 7 887 tis. ha.
Pramen: Statistická ročenka České republiky 2021
Vývoj osevních ploch zemědělských plodin
Od roku 1950 klesla celková výměra osevních ploch o 965 tisíc hektarů (tj. o 1379 ha/ročně) a došlo k rozsáhlým změnám v její struktuře. U obilovin se výrazně zvýšila osevní plocha pšenice (o 364 tis. ha) a její podíl na celkové osevní ploše z 12,7 % na 32,4 %. Ke zvýšení došlo také u kukuřice na zrno. Ječmen si udržel svoji pozici zhruba na úrovni 320 tis. ha. Naopak se rapidně snížila plocha žita, luskovin, brambor a cukrovky.
Zásadní měrou, a to o 348 tis. ha, se zvýšila osevní plocha řepky, která v roce 2020 spolu s plochou obilovin zaujímala přibližně 70 % podílu celkové osevní plochy. Přitom podíl plodin zlepšující půdní strukturu, tj. posilujících její krajinotvornou funkci (brambory, cukrovka, luskoviny a zejména pak pícniny na orné půdě), klesl na celkové osevní ploše ze dvou pětin v roce 1950 na jednu pětinu v roce 2020. Podíl pícnin na orné půdě zůstává vcelku stabilní na úrovni cca 20 %.
Vývoj změn osevních ploch za vybrané plodiny tedy zřetelně ilustruje zásadní strukturální změny, ke kterým v zemědělství došlo. Přelomový rok 1989 charakterizuje základní strukturální změny, které se uskutečnily za existence JZD a následně, k jakým došlo v osevních plochách od listopadové revoluce do roku 2020, tj. za období cca 30 let. Následující tabulka 2 potvrzuje, že strukturální změny v rámci osevních ploch byly mimořádné a zásadně posílily postavení celého odvětví rostlinné výroby na celkové zemědělské produkci. Srovnání aktuálních dat s výchozími daty, kdy hospodařily rodinné farmy, je i přes celou řadu úskalí, jež toto srovnání doprovází, mimořádně ilustrativní.
Uvedená data charakterizující dlouhodobý vývoj a celkově spíše poukazují na negativní trendy současnosti (např. obecně nízkou pestrost plodin). Zemědělství se musí zásadně změnit, aby mohlo plnit svoji celospolečenskou funkci ve všech očekávaných souvislostech a zejména na cestě ke snížení devastace půdního fondu, zlepšení jeho vodohospodářské, retenční, protierozní, protipovodňové a krajinotvorné funkce. K tomu může částečně dopomoci větší rozvoj menších a rodinných podniků, které mají obecně lepší vztah ke krajině a pěstují širší škálu plodin.
Pramen: ČSÚ „Osevní plochy zemědělských plodin k 31. 5“
Změny ve stavech hospodářských zvířat
Všechny sledované skupiny hospodářských zvířat, s výjimkou drůbeže, celkem
za uplynulých 70 let zaznamenaly mimořádný pokles stavů zvířat. Daná situace v jednotlivých odvětvích živočišné produkce je ve srovnání s vyspělými členskými zeměmi EU více než kritická. Ve všech rozhodujících odvětvích živočišné výroby ve vyspělých zemích narůstají stavy hospodářských zvířat. Pokud se objevují negativní tendence, jsou obvykle dány převisem nabídky nad poptávkou a ve svých důsledcích diferencemi ve výrobních nákladech vznikajícími na jednotném agrárním trhu mezi chovateli hospodářských zvířat.
Za sledované období klesly stavy skotu celkem na cca 46 %, z toho stavy krav na 41 %, stavy prasat na přibližně 52 % a stavy koní na 10 %. V dlouhodobějším horizontu nelze očekávat pozitivní obrat k lepšímu. Dané závěry je možno mimo jiné snadno doložit ukazateli stavu dojnic a ostatního skotu v přepočtu na 100 ha zemědělské půdy. Například stavy prasat v DJ (dobytčí jednotky) na 100 ha zemědělské půdy v českém zemědělství nedosahují ani průměru skupiny vyspělých zemí (údaje z databáze Zemědělské účetní datové sítě – FADN, 2017).
Je zřejmé, že za existující strukturních podmínek není možné pokrýt nabídku potravin živočišného původu v odpovídajícím objemu, kvalitě, sortimentu, požadovaných termínech
a za únosné ceny. V odvětvích živočišné produkce rovněž nejsou nastaveny základní podmínky k tomu, aby byly schopny garantovat dostačující dodávky organické hmoty ke zvýšení obsahu humusu v půdě a s cílem zastavit pokračující proces degradace zemědělského půdního fondu signalizované zejména růstem vodní, ale také větrné eroze.
Je nezbytné konkrétně vyslovit otázku, zda za existujících strukturálních charakteristik
a daného specializačního profilu jsou vytvářeny podmínky k úspěšnému vzdorování hrozbě sucha, resp. přívalovým dešťům, a jestli za existující monostrukturní rostlinné výroby
a nízkých stavů zvířat a z toho vyplývající nevhodné struktury existují podmínky k tomu, aby se bez adaptace stávajícího systému hospodaření na půdě zvýšila nabídka organických hnojiv v potřebných objemech a kvalitě.
Tab. 3: Změny ve stavech hospodářských zvířat v tis. kusech v letech 1950, 1989 a 2017až 2020
Pozn.1): Od roku 2002 pouze zemědělský sektor
Pramen: ČSÚ, „Stavy hospodářských zvířat"
Naše zemědělství dokázalo vyprodukovat potřebný objem potravin již během předmnichovské republiky, ve válečném, ale i poválečném období a odvrátit tak hrozbu hladu. Dané argumenty hovořící ve prospěch farmářů se v rámci evropského hospodářského prostoru plně potvrdily. Přes poválečné obtíže zásobování obyvatelstva potravinami se v řadě zemí podařilo v první polovině šedesátých let 20. století spolu se založením EU zajistit plné zásobování potravin. Nabídka potravin postupně překračovala poptávku zejména u komodit živočišného původu a dokázala uspokojovat výživové potřeby nejvyššího standardu, navíc pro velmi náročné obyvatelstvo. Je zřejmé, že rolnický stav v členských zemích byl schopen po desetiletí nabídnout potraviny v potřebném objemu a kvalitě a plně konkurence schopné v rámci mezinárodní výměny zboží.
Ztráta kontinuity ve vývoji českého agrárního sektoru spočívajícího primárně na rodinných farmách hospodaření vedla za uplynulých 70 let k úplnému rozvratu jeho základní výrobní struktury s negativními důsledky trvalého charakteru. Platné agrárně politické nástroje v rámci společné zemědělské politiky v podmínkách našeho zemědělství stimulovaly především rozvoj rostlinné výroby, zejména produkci obilovin a řepky, a ve spojení s příznivými odbytovými podmínkami a vysokými výkupními cenami vedou k mimořádnému růstu ziskovosti podniků zaměřených na produkci těchto komodit. Souběžně dochází k postupnému snižování rozměru živočišné produkce s vážnými dopady zejména na stavy prasat a drůbeže. Pokles míry potravinové soběstačnosti u daných strategických komodit, ale i u mnoha dalších (např. ovoce a zeleniny) vede mimo jiné k růstu záporného agrárního salda. V průměru za období 2016/20 bylo v součtu za vepřové, hovězí a drůbeží maso ročně dovezeno 350 tis. tun, čerstvé zeleniny 270 tis. tun a ovoce mírného pásma 140 tis. tun. Daný negativní vývoj je jen dalším potvrzením, že české zemědělství musí především otevřít prostor k rozvoji živočišné produkce i s využitím produkčních kapacit malých a středních zemědělských podniků.
Hlavní kancelář ASZ ČR ve spolupráci s externími spolupracovníky
