Mohl byste mi představit jelena siku?

Jelen sika je introdukovaný druh původem z Japonska a dálného východu, který začal být dovážen do Evropy v poslední čtvrtině 19. století. Počátkem minulého století byl chov jelena siky obrovská móda pro každého, kdo choval jeleny.

V roce 1860 ho přivezli do irského Wicklow, kde asi po patnácti letech od introdukce popsali, že došlo ke křížení. Byla to velká sláva, jaká kuriozita se jim stala.

Ale nevyvodili z toho žádná opatření. Tím podle mě zahájili start čehosi, co bych nazval evropskou katastrofou, kterou si Evropa zatím v plném rozsahu neuvědomuje a díky tomu ani není schopná nic udělat.

Co je na tom tak katastrofického?

Když se podíváte na jelena siku a na jelena evropského, který je součástí té katastrofy, je jelen sika co do velikosti zhruba poloviční. Nikoho proto nenapadne, že by se tyto dva druhy mohly mezi sebou křížit. Je to jako křížit bernardýna s jezevčíkem.

Ale ti jeleni to umí a navíc jsou jejich kříženci plodní.

Kříženec se dá relativně snadno poznat jen v první generaci. Ale jakmile se začne zpětně křížit s kterýmkoliv z obou výchozích druhů, může být velmi těžké ho vůbec rozeznat. Čím více generací od prvního překřížení, tím hůře.

Jelen sika prý patří mezi sto nejhorších invazních druhů, je to pravda?

Ano. Podle DAISIE, Manuálu nepůvodních druhů v Evropě, je považován za jeden z nejnebezpečnějších invazních druhů.

Proč?

Především protože se kříží s jelenem evropským. Ale nejen to, ještě ke všemu se dokáže adaptovat na velice proměnlivé prostředí a dokáže tak úspěšně ekologicky konkurovat místním druhům. Nejen jelenovi evropskému.

Ale přesto v loňské tzv. invazní novele nebyl zařazen na seznam invazních druhů v ČR. Proč?

To by bylo lepší se zeptat autorů. Rozhodně tento druh nijak neztratil na významu.

Nějaké procento lidí ho možná již nepovažuje za invazní druh, ale za druh u nás už zadaptovaný a tudíž sem patřící. Jeho invaze začala nejpozději po druhé světové válce. A kdo si to období dneska vůbec pamatuje?

Zároveň se ale o jeho zařazení na invazní seznam diskutovalo…

On tam bezesporu patří.

Strašlivé je, že jeho populace byla považována za přemnoženou už v 70. letech! Od té doby ale narostla asi osmkrát a počty stále stoupají. Nezměnilo se nic, až na to, že jelen sika postoupil nejméně o 100 km dál z lokalit, kde se po té, co se dostal z obor, namnožil.

U velikosti naší republiky to znamená, že pomalu nemáte místo, kam by jeho populace nedosáhla.

Když před lety v okolí Slavkovského lesa začali mít problémy se škodami způsobenými zvěří na lesních kulturách, snížili podstatně v určité lokalitě jeleny evropské. Uvolněný prostor byl ale okamžitě obsazen invazí sik, škody na lesích se nezmenšily. A siky už odtamtud hned tak někdo nedostane.

Poznám na lese, jestli něm žije jelen evropský, nebo jelen sika? Chovají se jinak?

Jsou tam oba, ale jejich populace se mísí.

Jelen sika má řadu výhodných vlastností. Je to skromné zvíře, má vynikající reprodukční schopnosti, je velice rezistentní vůči parazitům. Nemůžete si představit ideálnější invazní druh. Má úžasné adaptační schopnosti. Dokáže úspěšně přežívat na daleko chudší krmivové základně, než například jelen evropský.

Třeba Manětínsko, odkud se jelen sika kromě jiného rozšířil, byla oblast smrkových monokultur, kde by jelen evropský nepřežil. Jeleni sika se tu ale namnožili a expandovali dál. Já mám siku rád. Ale v Japonsku. K nám nepatří.

Dá se říct, že je jelen sika úspěšnější v páření?

Ne. Je to složitější. Nejde jen o reprodukci, ale jak je sika přizpůsobivá ve všech ohledech.

Jde také o to, že jelen evropský nebere siku jako reprodukčního konkurenta vážně. Ve Slavkovském lese jsem na vlastní oči viděl, jak se tihle dva paroháči setkali, jelen evropský sikovi nabídl souboj parožím, sika ho obešel, bodl ho parožím do boku a utekl. Podobně při říji silnější jelen evropský ‚nedokáže pochopit‛, co se mu v harému děje. V době říje zahání soky svého druhu, ale úplně přehlíží, když má v harému laní jelena siku.

Kdy začal být jelen sika vnímán jako problematický druh?

Až do konce druhé světové války jeleni sika ve volné přírodě u nás prakticky nebyli. Módní vlna chovu sik pominula, ve většině obor se jich zbavili a nechali si tam jelena evropského, i když už často s geny sik. A bylo pouze několik málo míst, kde to bylo obráceně.

V Manětíně, kde jsme v sedmdesátých letech minulého století tyto věci zkoumali, byla obora Lipí, která už dávno neexistuje. Tam prý hraběnka Lažanská nechala vystřílet jelena evropského s tím, že laně sika hynuly při porodu kvůli nadměrným plodům. Protože měla ráda siky, jelenů evropských se zbavila.

Pak byla obora Čemíny, také v západních Čechách. Tam přijela hladová Rudá armáda a vojáci najeli s technikou do oborních plotů, aby si obstarali jídlo.

A tím pádem jeleni sika unikli?

Ano, zvěř se dostala ven. Co načala armáda, dokonal lid, který se chopil moci a rozebral ploty na svoje prasečí chlívky. Ani jedna z těchto dvou obor už neexistuje.

A to vedlo k rozšíření sik do volné přírody?

Ano. K něčemu podobnému došlo ještě na severní Moravě. Poté byli jeleni sika dlouho hájení, protože to bylo něco pozoruhodného.

Jenže v enklávách jejich rozšíření začaly prudce vzrůstat škody na lesích. Tak se řeklo, že siky musíme dostat pod kontrolu. S tím se začalo teprve v 70. letech.

Živí se jelen sika úplně tím samým jako jelen evropský?

Živí se úplně tím samým, co jelen evropský, s tím, že dokáže navíc prosperovat na chudší nabídce. Takže je úspěšnější v potravní konkurenci oproti jelenu evropskému.

Takže dopad na lesy je stejný, ať je tam jelen sika, nebo jelen evropský?

Přítomností jelena siky vzrůstá populační zatížení prostředí.

Nosná kapacita prostředí má své meze. Můžete ji vyčerpat jedním druhem nebo deseti. Tam, kde se druhy překrývají ve využívání potravní nabídky, je zátěž největší.

A ten potenciální další průšvih se skrývá v tom, že v prostředí, kde se úživná kapacita prostředí přestřelí, snadněji přežije skromnější sika než jelen evropský. Sika je velmi odolný druh.

Co dělá jinak, než jelen evropský?

Jinak nedělá skoro nic. Až na to, že jeho reprodukce je prakticky stoprocentní. To znamená, že téměř každá laň zabřezne.

Každý druh má nějakou minimální kondici, kterou musí dosáhnout, aby byl schopen reprodukce. Dá se měřit tělesnou hmotností. Čím dřív jí dosáhne, tím dřív může vstoupit do reprodukce.

Takže tím, že je jelen sika menší, může začít reprodukci dřív?

Ne. Oba druhy mají svou druhově specifickou minimální hmotnost, kterou musí laně dosáhnout, aby mohly zabřeznout. Sika se do té minimální kondice dostává rychleji než jelen evropský.

Když se jelen sika přemnoží místně, vytěsňuje dorost. První, kdo odchází, jsou zpravidla samci. Odcházejí jinam, až narazí na populaci jelena evropského. A tam už zůstanou. Protože jsou předvoj a nemají laně svého druhu, zkouší křížení s laněmi jelena evropského. V první vlně kříženců je u nás pravděpodobně otec sika a matka laň jelena evropského.

Jelen sika se popisuje jako drzý, neohroženější...

To je antropomorfizace. Vzpomeňte na ten příklad, že sika obejde jelena evropského a napadne ho z boku. To není strategie specificky siky, ale slabšího druhu. Ti větší nabízí ‚rytířský‘ souboj, tedy souboj sobě rovných, a menší se mu vyhnou, protože by v něm prohráli. Takže téhož, co jsem popsal u siky, byl schopen také jelen evropský, když byly i na našem území kdysi činěny pokusy introdukovat dvakrát tak většího wapiti.

A lani je to jedno, jestli se jí namlouvá jelen evropský, nebo jelen sika?

To vůbec ne. Obecně jsou to samice, kdo si vybírají samce, ne naopak. To se v evoluci vyvinulo proto, že samci a samice mají v průměru odlišný reprodukční úspěch za život. Prakticky každá samice reprodukuje, pokud není postižena nějakým zdravotním problémem. A reprodukuje tak často, jak jí to umožní její kondice.

U samců zejména polygynních druhů, tedy druhů, kde tvoří základ reprodukční jednotky jeden samec a několik samic, jak tomu tak je v době říje u obou zmíněných druhů, může mít úspěšný jednotlivec daleko větší reprodukční úspěch, než kterákoliv laň. Ale je to na úkor ostatních samců. Samci musí uspět v konkurenci s ostatními samci. Naproti tomu samice do společné reprodukce vkládá daleko víc: energetické náklady na březost, porod, péči o mládě. Samec poskytne pouze genetický materiál a víc se nestará. Když si tedy představíte, co do toho vkládá samice, tak jí nezbývá, než si dobře vybrat. Samci zase platí tím, že v konkurenci s ostatními samci dochází často ke zranění, někdy i k zabití.

Jak je ale možné, že si laň jelena evropského vybere jelena siku?

Při výběru partnera je cílem rozmnožit se a vyprodukovat životaschopné potomstvo, které bude dál nést a prosazovat vaše geny. A k tomu jsou různé strategie. Jedna je mít potomstvo s velkým sošným jelenem evropským. Ale alternativou k tomu může být mezidruhové křížení, skrze něž samice získá větší heterozygotnost, čili vyšší variabilitu genů u svého potomstva. Ta vede k daleko větší životaschopnosti. A každá samice pro sebe váží náklady a přínosy. Takže z tohoto hlediska mezidruhové křížení může být pro laň dokonce z hlediska životaschopnosti potomstva výhodnější.

Američanka Meghan Wyman dělala v rámci své doktorantury v Anglii experimenty se zvukovými nahrávkami samců sik a jelena evropského. Jelen troubí, sika píská. Je to tak odlišné, že si to nikdo nemůže splést. Wyman pak pouštěla z reproduktorů na dvou místech volání sik a jelena evropského laním v říji. A ukázalo se, že část ‚evropanek‛ dala přednost tomu pískání jelena siky. Tyto výsledky musíme brát trochu opatrně, protože to, že samice tráví posloucháním jednoho volání více času než druhého, nemusí ještě znamenat, že se jim to líbí, ale…

Aktivní účast laní při křížení musí existovat, když to tak funguje napříč nejrůznějšími druhy.

Podle čeho si laně vybírají?

Jedním z kritérií výběru je dominance. Vyberou si toho, kdo je největší „chlapák“. Proto samci inklinují k tomu o dominanci bojovat. A když má někdo takové zbraně, jako jsou parohy, je souboj životu nebezpečný. V praxi se čtvrtina jelenů během říje zraní a část té čtvrtiny zranění nepřežije.

Při soubojích nebere jelen evropský siku jako partnera do souboje. Sika se do stáda vplíží. Ale pro upoutání pozornosti laně používá stejné fígle.

Laň, když nechce, tak se oplodnit nenechá. V přírodě může od prvních známek zájmu jelena o laň uplynout 8 hodin i déle. Laň jelena svádí, občas ho nechá naskočit, pak podklesne, on se na ní neudrží a sjede se zádi dolů. Ona ho při milostných honičkách může navést tak, že se jelen potká s jiným jelenem a utkají se v souboji. A ona nakonec třeba skončí s úplně jiným jelenem. Je to součástí jejího vybírání otce svých potomků.

Jak jste se ke zkoumání jelenů sika vlastně dostal?

Já jsem se od začátku své odborné kariéry zabýval etologií a fyziologií jelenovitých. V 70. letech se na oddělení ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, kde jsem dodělával svou dizertaci, obrátili z hodnotitelské komise trofejí, že vyloučili jednu trofej s podezřením, jestli nepochází od křížence. Lišila se od všech ostatních. A všichni čekali, že to nepotvrdíme. My taky. Ale my jsme nakonec prokázali, že to kříženec byl. A nejen to.

Zjistili jsme, že ke křížení dochází celkem běžně. Zkoumali jsme několik populací jelenů u nás a v Anglii, a kam jsme sáhli, tam jsme našli hybridní znaky.

Já jsem se tím pak nějakou dobu intenzivně zabýval, byl jsem pozván se podívat i do Japonska a do Číny. Přestože jsme naše výsledky opublikovali už koncem 70. a začátkem 80. let, stále jsme naráželi na to, že nám doma mnoho lidí nevěřilo.

Nikdo nevěřil, že může dojít ke křížení jelena siky a jelena evropského?

Ne přímo nikdo, ale mnoho lidí nevěřilo, že může dojít ke křížení tak velikostně odlišných druhů. Hodně jsem přemýšlel o tom, jak to, že na to myslivci sami nepřijdou?

Myslím, že odpověď spočívá v tom, že kříženci nevypadají tak, jak bychom intuitivně čekali. Dá se očekávat, že kříženci v první generaci budou někde mezi jelenem evropským a jelenem sika. Ale ono to tak není. Promítají se do toho dvě věci z genetiky, maternální efekt a heterózní efekt.

Maternální efekt způsobuje, že i když máte stejnou genetickou výbavu, tak záleží na matce, jaká bude velikost potomka. Pokud je matkou křížence laň jelena evropského, kolouch bude mnohem větší než průměr mezi oběma druhy. Pokud bude matkou laň jelena sika, kolouch bude menší než průměr.

Heterózní efekt způsobuje, že když křížíte co nejvíce geneticky vzdálené linie, tak první generace je větší než obě výchozí linie. Ale děje se to jenom v první generaci. To se využívá v zemědělství při užitkovém křížení, funguje to jak třeba u kukuřice, tak u prasat atd.

A platí ještě jedna genetická závislost: čím nižší je dědivost nějakého znaku, tím větší je heterózní efekt. Mezi znaky s nízkou dědivostí patří právě růstové schopnosti.

Když si toto promítnete do mezidruhového křížení mezi jeleny, tak co do velikosti nejsou kříženci tak snadno rozeznatelní. Existuje však řada dalších znaků křížení, například skvrnitost, protože sika je skvrnitá, jelen evropský nikoli. Pak zbarvení hlezenní žlázy, u sik bílá, u jelena evropského hnědavá. Tyto hybridní znaky relativně snadno vidíte na první generaci, ale v dalších generacích jsou méně výrazné, nebo se až ztrácí.

Když se kříženec narodí matce sika, vyrůstá mezi sikami. Kříženec má díky heteróznímu efektu větší a členitější parohy. Tím poutá zájem lovců, pro něž je to mnohdy důležitější než to, co se mezi jeleny děje.

Pozná se kříženec tedy jinak?

Ani genetické metody ho jednoduše nerozliší.

My tady v Uhříněvsi máme jeleny. A máme tady křížence. Ale když jsme si nechali udělat genetickou analýzu, kolegyně, které se zabývají genetikou kříženců, dospěly k závěru, že tady žádné křížence nemáme. My však známe rodiče a rodiče rodičů, protože si děláme rodičovské zkoušky každého koloucha.

To znamená, že oni nepřišli genetickou analýzou na to, že tu máte křížence, ale vy víte, že je máte?

Ano, ale to není nic proti ničemu. Ve Velké Británii například revidovali po deseti letech čtvrtinu svých vlastních publikovaných výsledků, protože za těch deset let podstatně rozvinuli citlivost metodiky zjišťování křížení. Díky tomu pak dokázali snáze rozeznat křížence i po několika generacích. Tím to stále ještě nekončí a na dalším rozšíření možností se dále pracuje. Lze proto říct, že ani genetické metody nejsou zatím úplně zárukou přesnosti odhadu křížení.

Další rozhodující věc je osobní zkušenost. Lidé berou za standard to, co jsou zvyklí vidět kolem sebe.

V Polsku vydali před deseti lety nádhernou studii, která se zabývala populacemi jelena evropského a sik na území Polska, Kaliningradu a Litvy. Udělali srovnání výsledků genetické studie a toho, za co považuje úlovek samotný lovec. Zjistili, že v tom, co je vydáváno za jelena evropského, je značný podíl hybridů, a mezi úlovky, které byly považovány za siku, byli i čistí jeleni evropští. Tohle já považuji za docela velevýznamnou ilustraci, jak je svět někdy komplikovaný.

Jiný příklad je z německého Möhnesee, kde mají rovněž siky volně s jelenem evropským. Všichni byli přesvědčeni, že tam k žádnému křížení nemůže dojít. Aby si to potvrdili, pozvali si genetika Swena Herzoga, který analýzou prokázal, že tam křížence mají. A jejich reakce? Že genetika je jen módní trend, na který se můžou vykašlat.

To je klasický projev evropského tradicionalismu. Větší váhu má to, co nám řekli naši otcové a otcové našich otců, než ‚nějaká věda‘.

Jeden z mých šéfů, docent Šiler, říkal, že největší překážkou přenosu vědeckých poznatků do praxe je tradice. Měl naprostou pravdu!

Když se mezi sebou kříží koně a málokdo v tom vidí problém, proč by se mezi sebou neměli křížit jeleni?

Na to jsou dva pohledy. U nás je původním druhem jelen evropský. A jestli si ho chceme zachovat, tak tu jelen sika nemá co dělat. Jestliže na to nedbáte a necháte mezi sebou křížit takto velmi odlišné druhy, může to vést k tomu, že se postupně oba druhy propojí, až vzniká jakási nová forma. Vlastně časem nový druh. K tomu má dnes nejblíže volně žijící populace původně jelena evropského ve Wicklow, kam byly první siky vypuštěny, a kde až dosud zůstaly společně ve volnosti.

Jsou proto lidé, kteří se radují, jak je to skvělé, protože jsme svědky evoluce nového druhu! Až na to, že sika tady není původní, takže za vývoj ‚nového druhu‘ by bez přispění člověka dojít nemohlo. My bychom si měli umět říct, jestli u nás chceme zachovat původní druh, nebo jestli chceme něco, co vypadá úplně jinak a co tady nikdy dříve nebylo.

Ale není na mě na to odpovídat.

A jaké postoje tady převládají?

Asi před patnácti lety byl uspořádán o jelenu sikovi seminář. Já jsem tam měl hlavní přednášku. Po přednášce přišla skupina lidí, aby mi řekli, že 90 % z toho, co jsem říkal, je pro ně úplná novinka. Já myslel, že se zhroutím. Po tom, co jsme to publikovali v Česku, v zahraničí, několik let jsme o tom přednášeli. Výsledek nula.

Od té doby se to mění jen velmi pozvolna.

A vidíte nějaký posun?

Vlastně ano.

Kdysi jsem se před každou přednáškou ptal, kdo věří a kdo nevěří tomu, že může dojít ke křížení. V 80. a 90. letech tomu naprostá většina nevěřila. V roce 2005 už tomu 15 % věřilo. A teď, když učím studenty z lesnické a dřevařské fakulty ČZU, kteří jsou zaměřeni na myslivost, je poznání už většinové.

Ale pořád se to nedostalo do té fáze, aby s tím někdo začal něco systematicky dělat.

Na serveru myslivost.cz dělali anketu, podle níž si jen 8 % myslivců přálo vyhubení jelena siky v ČR. Jakou roli v rozšíření jelena siky hrají myslivci?

Zásadní.

Od 70. let, kdy sika začala pronikat do naší přírody, to byl druh, který nebyl v plánu mysliveckého hospodaření. Obecná strategie myslivců byla šeptat si ‚Máme tady siku, nikomu to neříkej! Budeme mít co střílet! Nová trofej!‛

Přežívá tu strategie mlčet, až se siky pomnoží do té míry, že už nepůjdou vyhubit a budou muset být zařazeny do plánu lovu. Takto uvažujícím lidem nejde o přírodu, ale jen o trofeje.

Kdybyste vy chtěl oslovit myslivce a vysvětlit jim, aby jim na zmenšení populace jelena siky záleželo, co byste dělal?

O to se snažím 50 let.

Já nejsem myslivec. Jen se krom své profese věnuji fotografování, čímž mohu naplnit svoje ‚lovecké potřeby‘. Fotografovat je velmi často těžší než střílet s dnešní technikou.

Naše myslivost trpí nedostatkem vzdělanosti ve smyslu přenosu vědeckých poznatků do praxe. Myslivcům můžete nařídit, co chcete, ale když to nebudou chtít ze svého vlastního přesvědčení dělat, tak to dělat nebudou. A vy s tím nehnete. Myslivec musí být přesvědčen. A aby mohl být přesvědčen, musíte ho vzdělat. Já se o tu osvětu snažím více než 40 let a mé pedagogické výsledky jsou prakticky nula.

Zašel jsem až tak daleko, že jsem kývl na to, že objíždím myslivecký lid a přednáším na školení mysliveckých hospodářů Českomoravské myslivecké jednoty.

V praktické myslivosti většinou rozhodují lidé mojí generace, tedy starci. Starce, který dělal a věřil něčemu celý svůj život, málokdy můžete přesvědčit, že se mýlil. Podle mého soudu, nic se nezmění, dokud nebudeme o těchto věcech vzdělávat lidi od dětství. To se zatím neděje.

A věří myslivci na seminářích pro Českomoravskou mysliveckou jednotu, že k hybridizaci dochází?

Stoupá procento těch, kteří tomu věří. Což bychom mohli označit za příznivý vývoj. Jenže jedna věc je, čemu věří, druhá, co dělají, a třetí, co vůbec můžou dělat. Řekne se, že dochází k hybridizaci. To je hloupé, no a co? Lidi žijí prostě jinými problémy.

A dá se jelen sika ještě nějak regulovat?

Teď se budu trochu přemáhat, abych řekl, že ještě pořád není úplně pozdě.

Jsou dvě možnosti. První je asi jediná se skutečnou šancí na úspěch. Musela by se vyhlásit genocida sik. Možnost lovit 366 dní v roce, 24 hodin denně, stylem, že vystrčí hlavu a bude střelen. A pokud by se takhle postupovalo dvacet let, tak jich tady snad moc nezbude. Těch dvacet let je minimum. Ale tohle je politicky i lidsky neúnosné.

Druhá možnost je slabší.

Aby se vůbec nějaké zásahy mohly dělat, musejí se dělat celoplošně. Na to dnes není postavený systém řízení myslivosti. My máme lokality, kde jeleni sika jsou a není tam nic jiného. Tam bych vymezil jelení oblast sika. V té by platila určitá pravidla, a kdykoli sika vystrčí hlavu jinam, tak bychom ho bez pardonu lovili. To by mohlo být politicky únosné. Ale ani o to asi nikdo zájem nemá.

Jak to?

Jedna z věcí, kterou se naše země liší od mnoha postkomunistických zemí, je, že my vlastně nemáme fungující vědeckou základnu pro myslivost. Existuje Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM), ale útvar, který míval přes 50 pracovníků, se zredukoval na pár lidí. A když se podíváte do Polska, Maďarska, na Slovensko, tak tam takové základny jsou.

Když někdo ze světa potřebuje informaci o jelenech, tak se obrací na mě. To je špatně. To by měl být někdo z k tomu pověřené a vědecky vzkvétající instituce. Já se zabývám biologií jelenovitých, nikoliv myslivostí.

A je tedy přístup k jelenovi sika jinde v Evropě jiný než v České republice?

Ano i ne. Tím tradicionalismem je postižené celá kontinentální Evropa. Jen Britové a částečně Skandinávci jsou trochu jiní.

My se lišíme v tom, že nemáme explicitně zaměřená odborná pracoviště. Zaskakují za ně univerzity s lesnickými fakultami jako Mendelu a ČZU. Podle mého soudu chybí rezortní pracoviště, které by se v počtu několika desítek lidí prvoplánově a dlouhodobě zabývalo problémy myslivosti na vědecké úrovni.

Kdysi jsem učil jeden semestr na lesnické fakultě v USA v rámci programu „wildlife management“ (obdoba naší myslivosti) etologii zvěře. Při tom jsem pochopil, jak dramaticky se liší úroveň vzdělání myslivosti v Evropě a v severní Americe.

V Česku se myslivost povinně vyučuje na lesnických fakultách, což vede k pocitu jisté vyvolenosti v této oblasti. Problém je ale v tom, že na rozdíl od takto zaměřených studentů Severní Ameriky, nemají naši studenti lesnických fakult dostatečné vzdělání o anatomii, fyziologii, výživě, a etologii zvířat. Možná mají jisté mezery i v genetice, ekologii a zoologii. Po návratu v roce 2002 jsem nabídl strukturu amerického programu vedení fakulty, ale nijak to nedopadlo. Aby to ale nebylo až tak pochmurné, s radostí konstatuji, že alespoň na pražské fakultě lesnické a dřevařské začíná v této oblasti s novým akreditovaným oborem přeci jen svítat.

Co na seminářích ČMMJ myslivce nejvíce zajímá?

Myslím, že hlavně genetika. O té nejvíc diskutují, ale většinou o ní moc nevědí, pokud nemají biologické vzdělání. To má historické důvody. Jak známo, nejvíce diskutujeme o tom, o čem víme nejméně. Podle mého soudu je hlavní problém v tom, že se o křížení a související problematice neučí už myslivečtí adepti.

V rámci mysliveckého vzdělávání a zkoušek?

Ano. Ten systém je v principu úžasný, a ten princip nám například Američané docela závidí. Ale stávající odborná úroveň mi přijde nedostatečná. Přesně o toto by se myslím mělo v první řadě starat právě to zmíněné vědecké pracoviště pro myslivost budované na mezinárodním úrovni, které v současnosti k dispozici nemáme.

Někteří přírodovědci argumentují tím, že třeba pastva muflonů na Křivoklátsku dělá přírodě dobrou službu. Do české krajiny leckde reintrodukují koně a zubři, aby ji spásali. Nemohou i jeleni udělat krajině dobrou službu?

Samozřejmě, že ano. Ale nesmí jich být moc a záleží v první řadě na skladbě vegetace a charakteristice prostředí. To, co může být v určitém typu prostředí prostřednictvím zmíněných muflonů dobrá služba, jinde má naopak zničující účinky. A i o tom prostě musíte vědět základní informace a souvislosti a k jaké konkurenci mezi druhy může docházet.

Takže například když máte v některých částech Brd ve stejném prostředí dohromady okusovače, což je v tomto prostředí srnec obecný a jelenec běloocasý, a vedle toho jelena evropského a daňka evropského, což jsou spásači, tak všichni například v zimním období rádi okusují větvičky. Když okus dojde, spásači přejdou na zemědělská pole, kde to ale pro okusovače už není. Pokud se v takovém prostředí objeví ještě navíc jelen sika, je vybaven morfologicky a fysiologicky tak, že je prakticky nejúspěšnější konkurent.

Když se vybavím videa obrovských stád jelena siky natočená v západních Čechách, musím se zeptat: jak to, že jsou ta stáda tak obrovská?

Proč by nebyla? To je v první řadě dáno potravní nabídkou. V prostředí intenzivního zemědělství se enormně navyšuje právě tou zemědělskou činností nosná kapacita prostředí. Počty zvěře tomu pak logicky odpovídají. V těch stádech jelena siky, co jdou ve videu přes silnici, je hrubým odhadem 2000 jedinců. S ohledem na reprodukční kapacitu této zvěře, můžeme říci, že jenom v západních Čechách je potenciál na zazvěření zbytku Evropy.

My sice mluvíme o nosné kapacitě prostředí, ale málokdy jsme ochotní si připustit, že intenzivním zemědělstvím nosnou kapacitu enormně navyšujeme. Kdybychom to nedělali, tak naše prostředí udrží omezenější množství živáčků, ale zase nebudeme mít my sami co jíst. Zemědělstvím, bez kterého nemůžeme existovat, zároveň vzniká bohatá potravní nabídka dalším živočichům.

Protože jim nabízíme víc, než co je na polích a v lesích…

U nás myslivost dle zákona ještě ke všemu nařizuje přikrmovat v době nouze, v Severní Americe naopak většina států USA a provincií v Kanadě přikrmování zakazuje. U nás je pak běžné, že přispíváme k větší reprodukci spárkaté zvěře. U nás často dosahují laně jelena evropského nebo daněly daňka evropského reprodukčního věku v roce a půl života a mají koloucha či daňče každý rok. Například ve Skotsku, abychom měli srovnání na stejném druhu, kde jsou celkově horší životní podmínky a kde se nepřikrmuje, začínají laně reprodukovat většinou o rok později než u nás, mají koloucha jednou za dva roky. I když to není jediný faktor, i tak se nemůžeme divit, že máme problém s přemnoženou populací zvěře.

Autorka: Zdeňka Kováříková