Cukerný pořádek řeší ministerstvo tak, že kvóta je bez jakéhokoliv přihlédnutí na tradiční pěstitele „darována“ zpracovateli tj. cukrovarům. Musím říci, že argumenty, hlavně pana náměstka, byly mnohdy plané, ovšem jeden argument byl pro mne šokující a nešlo proti němu absolutně nic namítnout. K mému údivu mi bylo sděleno, že nová varianta vládního nařízení, kterou současné ministerstvo připravuje je podporována většinou pěstitelů cukrovky a že jejich zástupci v čele s panem Jirovským, Reinbergrem a Bartošem to panu ministrovi osobně potvrdili.
Cukrovkou se zabývám deset let jako samostatný pěstitel a čtyři roky zastupuji ASZ ČR v ministerské komoditní radě . Již několikrát jsem byl rozhodnut, že cukrovku přestanu na své farmě pěstovat a že se budu vyhýbat i různým , ve většině případů, konfrontačním střetům. Výše popsané jednání s panem ministrem mi otevřelo oči a posílilo mě k tomu, abych mohl celý problém cukerného systému analyzovat a určit závěrečnou diagnózu.
Minulé úterý jsem se definitivně utvrdil, že vlastně nejde ani o problém , jako spíše o veliké peníze a zároveň vliv určitých podnikatelských skupin. Musím se též touto cestou omluvit všem těm ministerským úředníkům, se kterými jsem se právě na komoditních radách , ale i v tisku argumentačně utkával a snažil se je přesvědčit o správnosti našeho asociačního řešení cukerného systému. Tito lidé se totiž vždy jen snažili ( mnohdy až zaslepeně ,viz. dva rozsudky ústavního soudu) plnit zbožná přání podstatné reprezentace českomoravských pěstitelů cukrovky sdružených a zastupovaných hlavně Zemědělským svazem , Agrární komorou a Svazem pěstitelů cukrovky Čech . Nakonec nesdělím pozornému čtenáři asi nic nového, když prohlásím , že tyto tři organizace jsou vlastně organizací jedinou, organizací stejných firem a shodných předáků, kteří jen kvůli veřejnosti a rozložení svého lobbystického vlivu „kalí“ vody českého agrárního sektoru pod různými názvy.
Tato skupina zemědělců , šikovně spojená s panem Reinbergrem (viceprezident AK ČR a zároveň generální ředitel TTD Dobrovice) obhajuje již několik let filozofii přerozdělení cukerných kvót přes cukrovary. Musím dnes podotknout, že ani jednomu pánovi bych neměl za zlé, kdyby lobbovali za své jednotlivé firmy a za svými názory na daný problém si veřejně stáli. Opak však je pravdou. Tito lidé z pozice svých funkcí tvrdě a nekompromisně obhajují firemní, podotýkám mnohdy bytostní ekonomické zájmy, ale zároveň se ohánějí zájmy svých členů, které jako by zastupují a kteří mnohdy buď totální neinformovaností nebo prostě setrvačností neumějí zareagovat a své předáky tzv. umravnit.
Jak jinak si lze vysvětlit chování těchto pánů, kteří před pěstitelskou veřejností proklamují formou ústní či různých prohlášení, svou odhodlanost obhajovat v prvé řadě zájmy českomoravských pěstitelů cukrovky, ale zároveň neustále, pod rouškou fungujících západoevropských cukerných systémů, tajně v ústraní veřejného dění, koketují s vrcholnými představiteli zahraničních cukrovarnických společností.
Výsledkem tohoto nedobrého stavu jsou tři roviny pohledu. Ta první spočívá v tom, že ministerstvo, které jako jediné má právo a zodpovědnost vyřešit, tak dlouho trvající problém, se jednoduše přikloní (a je to logické) za názorem pěstitelské většiny. V tomto okamžiku si však českomoravský pěstitel, který nemá právě tu výhodu, že se jeho podnik či farma nenachází v blízkosti cukrovaru, musí klást otázky typu :
1/ Koho vlastně zastupuje Svaz pěstitelů cukrovky ( SPC ČR ) ?
2/ Neměl by se tento svaz raději přejmenovat na „ Sponzory producentů cukru ČR ? “
( zkratka SPC ČR by mohla zůstat nezměněná - návrh jednoho bývalého člena )
3/ Kdo ovládá tento svaz a jakým směrem směruje jeho činnost ?
( představenstvo je tvořeno převážně dodavateli TTD )
4/ Kdo financuje tento svaz ?
( statisíce korun ročně srážejí cukrovary i nečlenům svazu )
5/ Proč se vrcholní představitelé tohoto svazu nedokáží dohodnout na shodném postupu
s moravským pěstitelským svazem ?
Ta druhá rovina staví českomoravského pěstitele do role věčného prosebníka a následně obchodního nevolníka, jehož povinností je cukrovku pouze vypěstovat pro tzv. držitele cukerní kvóty a čekat co s ním při vyúčtování onen jeho „obchodní partner“ vyvede. V tomto okamžiku je úplně jedno, jestli se jedná o velký či malý cukrovar, v obou případech je vyjednávací prostor pěstitele nulový.
Rovina třetí. V případě, že nové vládní nařízení, které je podle mého názoru již hotové, spatří světlo světa v takové podobě, kterou prezentuje ministerstvo, a svým vyhlášením časově předstihne plánovanou novelu zákona o SZIF, přejdou cukerné kvóty (tzn. národní majetek, vyčíslitelný v miliardách korun) nenávratně do rukou producentů cukru, kteří s nimi budou moci po uplynutí jednoho roku naložit podle svého uvážení (viz. § 12,odst. 8 zákona o SZIF). V tomto případě je zajímavé, že se protagonisté nového vládního nařízení zapomněli podívat k sousedům do EU, kde je absolutní převedení cukerní kvóty na producenty cukru nestandardní (ve většině zemí EU je kvóta pouze dlouhodobě propůjčována ).
Na závěr se Vás veřejně pane Jirovský, Bartoši a Hlaváčku, ptám : „ Skutečně Jste to takhle mysleli ?“, pokud ano, tak mi zbývá už jen doplnit nadpis mého článku o dovětek :
„ Jak řekli, tak udělali. Stalo se v České republice, 17 měsíců před plánovaným vstupem této země do EU.
Ing. Jan Miller
sedlák z Holubic u Prahy
Ing. Jan Miller, sedlák z Holubic
