Jeden ze senátních výborů zvolil tento velmi podivný model diskuse a raději nepozval nikoho z dalších zemědělských organizací, ačkoli velmi dobře ví, že velká část zemědělců má na zemědělskou politiku diametrálně jiný pohled, než má kupříkladu Zemědělský svaz ČR, který zastupuje převážně velké zemědělce v ČR, což je ale reálně menšina subjektů v tomto sektoru. Je zajímavé, že tento svaz navíc ještě před pár týdny neváhal kritizovat Ministerstvo zemědělství, že se o změnách ve Strategickém plánu ČR 2023+ prý jednalo právě bez něj – prostě ukázkové „máslo na hlavě“ pro spoluorganizátory konference ze Zemědělského svazu. Jménem Asociace soukromého zemědělství ČR, která hájí zájmy 7,5 tisíce zemědělských subjektů v ČR, vyslovuji kategorický nesouhlas s takovým přístupem demokratického zákonodárného sboru. Příslušným senátorům - autorům tohoto pojetí konference vzkazuji, že se za jejich formu přístupu k zemědělské diskusi opravdu velice stydím a že pokud chtěli najít nějaké funkční řešení v tomto strategickém resortu v této velmi složité době, tak touto zcela tendenční akcí jej určitě nalézt nemohli. A možná se i stali obětí manipulace jedné skupiny, která ve skutečnosti hájí především největší agroholdingy, jejichž vazby k českému venkovu jsou mnohem slabší, než má běžný soukromý zemědělec, kterého si v ostatních kulturních státech Evropy váží zřejmě víc než zdejší senátní politici. Jakékoli závěry z této konference jsou proto tímto nekorektním postupem zcela zpochybněny. Poznámka pořadatele o tom, že se tato konference konala „na podporu sociálního dialogu“ už zní opravdu směšně.
Pokud by vážené senátory ze jmenovaného výboru Senátu PČR zajímal i jiný názor, dověděli by se třeba, že u řady komodit toho současné zemědělství vyrábí více, než spotřebujeme a nejsme bezprostředně ohroženi nedostatkem produkce, jak se v kontextu konference objevilo. Hlavní problém netkví v přímém ohrožení výroby základních komodit, ale zejména v tom, že není dostatek středních a menších zpracovatelských kapacit, které by přidaly zemědělské produkci na hodnotě a na skutečné bezpečnosti. Jedině při takovém modelu se může plně uplatnit řetězec lokální výroby - lokálního zpracování - lokální distribuce a lokální spotřeby, což je jednak nejefektivnější cesta, která nepůsobí zbytečnou zátěž životnímu prostředí a perfektně řeší vše, co je v tomto směru pro nás všechny v době změn klimatu potřeba. A za druhé jde o to, že model menších a lokálnějších farem plošněji umístěných po celém území státu je především v době válečného ohrožení tou skutečnou jistotou v dodávkách základních potravin, a to s ohledem na jejich dostupnost obyvatelstvu. V případě, že by bylo území naší země přímo konfrontováno válečným konfliktem, terčem útoků by logicky byly spíše velké centrální výrobní, skladovací a prodejní kapacity než jednotlivá hospodářství v regionech – právě tento obrázek dnes vidíme na Ukrajině. Dnes je bohužel stále častější realitou koncentrovaná výroba supervelkých podniků, která je velmi citlivá na propady trhu nebo výkyvy v nedostatku (často zahraničních) zaměstnanců a z podstaty svého fungování nejsou schopny rychle a efektivně reagovat na negativní změny. Výpadek takových firem by daleko více ovlivnil zásobování obyvatelstva než výpadek stejného počtu menších farem, které se navíc snáze přizpůsobí měnící se situaci. Menší farmy mají také zpravidla daleko pestřejší skladbu komodit a jsou i v řadě dalších aspektů a souvislostí vázány na danou lokalitu, což může být v takových krizových situacích klíčové. Zásadnější podporou menších a středních podniků je možné tyto negativní trendy alespoň částečně zvrátit a zajistit regionálnější produkci a skutečně zlepšit naši potravinovou bezpečnost. Proto je velmi dobře, že Strategický plán 2023+ se podařilo upravit tak, aby to bylo v příštích letech alespoň o něco lépe možné. Na základě těchto důvodů i mnoha jiných argumentů je proto zásadně nutné pokračovat ve změnách zemědělské politiky, jak bylo nedávno započato a nikoli hledat způsoby, jak se z toho „férově“ vymluvit na konferencích, kam jsou zváni jen ti, kterým současný stav asi vyhovuje.
Tlaky Zemědělského svazu na návrat Strategického plánu podle modelu předchozího ministra zemědělství Tomana v dnešní fakticky válečné době považuji za laciné využívání situace k prosazování zájmů jen určité části zemědělské podnikatelské veřejnosti. S tímto přístupem jedné skupiny podnikatelů se ovšem dá smířit. Nemůžeme se však smířit s tendenčním jednáním Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu Senátu PČR, který promarnil možnost zapojit do debaty všechny skupiny zemědělců a opravdu tak prospět českému zemědělství.
Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR