Obec Rybníček se nachází jen pár kilometrů za Vyškovem, leží šikovně nedaleko od dálnice, na dohled od Topolan s krásně opraveným kostelem, kam to mají Přikrylovi blízko. Jak to zde vypadalo po roce 1990? Helena Přikrylová to shrnuje: „Otcův rodný statek už neexistoval, byl srovnán se zemí a pozemek zastavěn. Pole nám však byla vrácena, no a nový dům a hospodářství, to vše bylo budováno na volných pozemcích, což se vlastně ukázalo jako výhoda.“

Začátky ale asi nebyly jednoduché…

Helena: Tatínek se na základě Akce Kulak musel vystěhovat nejen z Rybníčku, ale i z okresu Vyškov. Žili jsme pak u Přerova, kde jsem se i narodila. Tatínek byl ale sedlákem tělem duší a hned po roce 1990 se rozhodl vrátit se do Rybníčku, tedy po třiceti pěti letech. Protože mu byla vrácena jen pole, bylo potřeba postavit dům a statek. Vyvstala otázka, kdo s ním do tohoto dobrodružství půjde a bude pokračovat? Nabídl to nám s manželem, a my jsme řekli ano, i když jsme čekali druhé dítě. Prodali jsme dům, kupec naštěstí až tak nespěchal s nastěhováním, takže jsme mohli ještě několik měsíců zůstat. Potom jsme se přestěhovali, se dvěma malými dětmi, dceři bylo dva a půl roku a synovi tři měsíce. A to do jedné místnosti v domku, který otec pronajal, než se postaví nové. Začátky byly opravdu hodně těžké. Pronajatý dům nebyl delší dobu obývaný, nefungovaly odpady a ústřední topení, automatická pračka stála v igelitu na dvoře. Všechno jsme v Přerově opustili, měli jsme své profese, a že začneme jinak. Věděli jsme, že nejméně jeden rok to budeme muset vydržet. V jedné místnosti jsme byli my a ve druhé rodiče, k nimž pak přibyl ještě strýc, který se ocitl v problémech.

Mezitím se stavělo, dům a chlévy a hospodářské budovy. Začali jsme s polařinou a s chovem prasat, pořídili jsme deset prasnic. Všechno šlo. Jak bylo v domě hotové přízemí a kuchyň, hned jsme se nastěhovali. Do začátku nám hodně pomohly tzv. Kubátovy dotace, šlo o rychlé peníze. Byly to nevratné dotace, které zásadně pomohly nastartovat celé řadě sedláků, kteří se vraceli do ničeho nebo rozbořeného. A také se dobře prodal dům, který rodiče postavili v roce 1970 a ve kterém jsme s manželem po svatbě v roce 1988 zbudovali ještě jeden byt. Nu a všechno, co se vydělalo, se hned vkládalo do hospodářství. 

Michal: Já jsem byl celou tu dobu na „home office“, snad první u nás v republice, jako „ajťák“ jsem mohl, ale samozřejmě jsem pracoval i zde. Jenže to bylo v době, kdy ještě nebyl internet a v celé obci byl jeden telefon, takže když jsem něco potřeboval, běhal jsem do veřejné telefonní ústředny. A do Brna jsem jezdil s disketami. To když se dnes někomu řekne, nechce tomu věřit. 

Helena: Je to 32 let od revoluce, z hlediska historie tak nepatrná chvilka, a co se od té doby změnilo! Když jsem začínala, dělali jsme mzdy na děrné štítky, pak byly pásky… A dnes už se ani neví, co to byla disketa. 

Na vašich webových stránkách je hodně o historii, o současném hospodaření i nabídce výrobků. Všechno logické, názorné a velmi vkusné. To je vaše dílo?

Michal: Sice jsem se živil informačními technologiemi, ale tohle není moje parketa. Ale věděli jsme s manželkou, co chceme a vybrali jsme si profesionála, firmu od nás, která pracuje mimo jiné i pro organizace v křesťanském prostředí.

Zdá se, že „snecizrybnicku.cz“ už jsou mezi labužníky pojmem, ale jak k nim vedla cesta od prasat?

Helena: Prasata nám pomohla hned v počátku, to ano, ale po vstupu do EU hodně malých chovatelů skončilo kvůli celé řadě okolností, cenám i pracnosti. A do jisté míry to byl i náš případ. Z hygienických důvodů, ochrany ovzduší apod. jsme nemohli mít víc než 10 prasnic a od nich je produkce malá. Limity zatížení zde naplnily krávy ze sousedního velkokapacitního kravína, takže na nové hospodáře už jaksi nezbylo.

Michal: Začali jsme tedy nabírat půdu, ze 70 hektarů na dnešních 150 ha. Já jsem to sice stíhal, jezdil jsem na poli a k tomu jsem měl na plný úvazek svou práci, ale už to pak bylo jen tak tak. Na sezónu jsme přibírali jednu pracovní sílu, na žně totiž přijíždí můj kamarád, který si na to bere 14 dnů dovolené. A těší se na to.

Helena: Ano, těší ho to, je totiž ze zemědělské rodiny, a i když je také „ajťák“, dovede to se stroji, má cit, a když se něco pokazí, dovede si poradit, aniž použije kladivo. Dokud bude jezdit, a rád, máme jistotu. Učiním malou odbočku, tento náš kamarád Ondra udělal zajímavé životní rozhodnutí. V padesáti letech odešel z IT firmy, práce už jej až tak neuspokojovala a cítil potřebu něčeho autentického, skutečného. A tak nyní dělá pro firmu, která se zabývá zřizováním parků a péčí o zeleň. Pracuje s různými stroji a je spokojený. Peněz má sice méně, ale děti jsou již velké a on si uvědomil cenu času a uspokojení z práce.

A my jsme si něco podobného před pár lety začali uvědomovat také. Vypěstujeme obilí, manžel vybudoval posklizňovou linku, všechno funguje. Ve věžích, silech, pak obilí čeká na prodej. Přijede kamion, za pár minut naskladněno, prodáno. A nám to najednou tak nějak přestalo stačit. Zatoužili jsme po tom nabízet nějaký finální výrobek, za který bychom ručili. Něco svého. Rádi jezdíme na různé zájezdy a exkurze pořádané Asociací a inspirovalo nás, co různí sedláci u nás i v cizině dovedou, co podnikají. A řekli jsme si, když to dovedou jinde, zkusíme to také.

Michal: Rozhodli jsme se nebýt jen prvovýrobci, kterým jde jen o maximální produkci. Chtěli jsme, jak říká manželka, dělat něco autentického, něco svého. Nebylo to jednoduché. Vymyslet co a pak hlavně, jak „TO“ dostat mezi lidi. Přemýšleli jsme, nápadů bylo spousta, až mě zaujalo, že v Polsku úspěšně chovají šneky. Co to zkusit? Pokusně jsem začal s pár kousky, s hlemýždi zahradními, ale nebylo to ono. Studovali jsme cizí zkušenosti, polské, francouzské, a rozhodli jsme se. A rozhodlo hlavně to, že jde sice o tzv. živočišnou výrobu, ale je to záležitost sezónní. V září šneky zahibernujeme, v zimě, zejména v předvánočním období, je zpracováváme. No a samotný chov začíná v březnu, kdy šneci na chov kladou vajíčka. A nechováme šneky naše, ale severoafrické, kteří ale vypadají téměř stejně jako ti naši.

A tak jsme dokázali vytvořit vlastní výrobek. Tedy ne jeden. Nevytváříme meziprodukt, surovinu, jako třeba v Polsku nebo na Balkáně či Ukrajině. To bychom se dostali do stejné situace jako s pšenicí. To, co vychováme, také sami zpracujeme a prodáme. Nepotřebujeme na to žádné velké prostory, a ty, co máme, jsme zbudovali tak, aby splňovaly všechny předpisy, zejména veterinární.

Helena: Hodně nám pomohli na veterinární správě, paní doktorka se smála, že se s takovouto věcí ještě nesetkala, že si to musí pořádně nastudovat. A dobře nám poradila, naši představu, že to bude takové jednodušší, nám poopravila na trochu velkorysejší pojetí, i pokud jde o zpracovnu a sklad, a to se ukázalo jako správné a perspektivní řešení. Společně jsme domysleli provoz do všech detailů.

Michal: Jenže pak vyvstala otázka, jak to prodávat. Začali jsme jezdit, to bylo ještě v době předcovidové, na různé foodfestivaly či gastrofestivaly, a mělo to úspěch. Návštěvníci těchto festivalů jsou ochotni kdeco zkusit, všechno ochutnat, a my jsme skoro nestačili vyrábět. Začínalo se o nás vědět. Dva roky všechno běželo dobře. Jenže Covid-19 nás pak zbrzdil, ale zase to byla šance jít na to trochu jinak. Udělat webové stránky, nějakou prezentaci, vytvořit etikety. Chtěli jsme etikety logické a vkusné, oslovili jsme šikovnou grafičku. Dalším krokem byl e-shop. Domluvili jsme se s několika restauracemi, syn aktivizoval všechny své známé, a už se něco začalo dít. Využíváme různé kanály, například rozvážkové firmy, přes které lidé začali nakupovat podstatně více právě v době covidové. Prodáváme přes Scuk i přes Slevomat, v sekci dárkové zboží, jako šnečí delikatesy od českého farmáře, a také ve farmářských obchodech. Nejvíc zakázek máme před Vánoci.

Helena: Šneci se na náš trh po letech úspěšně vracejí. Od středověku byli šneci bráni jako postní jídlo, a lahůdkou se stali až v nové době, velmi populární byli například v Praze za První republiky.

A jak se šneci vlastně chovají?

Michal: Ti severoafričtí, které chováme, se živí v podstatě stejně jako ti naši, ale chov má své zásady a požadavky. Než jsme se dobrali k té francouzské delikatese, byla cesta poměrně dlouhá. Pořídili jsme základní „chovné stádo“. Nyní už máme své chovné jedince, kteří jsou teď ještě v chladírně, kde hibernují. Na jaře pak musíme připravit optimální vnitřní prostory pro chov, kde pak v odpovídající teplotě a vlhkosti nakladou vajíčka. Po vylíhnutí jdou do foliáku a až trochu odrostou, do venkovního „výběhu“. Tam se pasou, ale kromě toho je krmíme speciální směsí, která musí obsahovat, mimo jiné, zhruba 30 % vápníku a samozřejmě i vitamíny. Recepturu jsem si vytvořil sám, obsahuje vše, co šnek potřebuje. Základem směsi je vojtěška, bílkoviny a obilné šroty. A to všechno proženu speciálním mlýnkem. Na vrcholu sezóny tak denně zkrmíme 30 až 40 kilo směsi.  Pro chov šneků je potřeba zajistit odpovídající podmínky, to znamená prostor, vlhkost a krmení. Největší problém je uhlídat, aby šneků nebylo moc, a s tím je třeba začít již u vajíček. Máme šneky na více než 300 metrech čtverečních a produkce živých šneků je zhruba kolem tuny, což znamená okolo 200 kilo masa. Už z toho je jasné, že pro zákazníky to není levná záležitost. Ale při porovnání s dražšími masy to zase je docela srovnatelné.

Helena: Když si uvědomíme, že šnek má takové pomalé životní tempo, je možné si z něj vzít příklad, a také trochu zpomalit v tom dnešním uspěchaném světě, zamyslet se, a i si pochutnat.   

Zmínili jste snahu o přiměřenost, i že se snažíte zvládat hospodaření v podstatě rodinně…

Helena: Ano, toužili jsme své hospodaření změnit, nabízet vlastní finální produkt, a to se nám povedlo a máme z toho radost. Tím to ale nekončí, stále sbíráme zkušenosti a velkou zkušeností byla právě loňská předvánoční doba. Zásobujeme několik obchůdků i restaurací. Ano, zvládáme zatím všechno sami, ale pravda je, že časem se ty cestičky odbytu rozšiřují a někdy je těžké odhadnout, jaký bude zájem, a proto se snažíme část výrobků dělat na sklad. Ale chyba, říkala jsem si, že začnu v listopadu, jenže to jsem se přepočítala, budu muset začít určitě minimálně o měsíc dřív. Co jsem totiž udělala, to už manžel hned odvážel, a na skladě nebylo nic. Teď už víme, že začít vyrábět na vánoční trh až prvního listopadu je pozdě. Hodila by se třetí pracovní síla, jenže přijmout někoho a naučit jej všechno za běhu, to by asi nešlo. Musela bych někoho zaučit v době klidu. Naštěstí nám pomáhají děti, tentokrát nám vytrhl trn z paty syn. Zkrátka, celý život se sbírají zkušenosti a stále se učíme.

A dcera? 

Helena: Ta je vdaná u Brna, má rodinu, dvě děti, staví barák, k nám ale rádi jezdí. Vnouček musí po příjezdu jít nejdříve do traktoru, až potom ho dostaneme domů. Syn jde ve šlépějích tatínka, také informatik, pracuje v Brně, zatím je spokojený, jezdí domů často, pomůže, když je třeba. Je zatím svobodný a má zde možnost pokračovat. Každý člověk musí k něčemu dospět a dozrát. Nepatříme k rodičům, kteří by děti k něčemu nutili. Buď bude syn chtít v nějaké podobě pokračovat, a když to bude chtít dělat, tak to jistě bude dělat dobře. Říká nám: „Zatím počkejte.“ Už dnes v těch 29 letech se občas dostává do situace, kdy jej práce v IT docela vyčerpává a dostatečně neuspokojuje, je ve stádiu hledání. Dokonce zde i delší dobu bydlel, ale zatím ne natrvalo. Tak naděje je, uvidíme. Je u nás řada možností, prostoru.

Ještě zmíním, že máme ještě další dvě vnoučátka. Vzali jsme si totiž před lety do péče studentku střední školy, která nepoznala vlastní rodiče, a najednou se před dosažením dospělosti neměla kam vrtnout. Zažila jsem takové Boží vnuknutí, či pobídku, kdy jsme se dali dohromady. No a ona se posléze vdala a má dvě dítka a pořád sem k nám moc ráda jezdí. Člověk potkává různé příležitosti, které zvedne, nebo nezvedne, a někdy vnitřně cítí, co by měl udělat. Je to otázka víry a důvěry, nikdy člověk neví, jak věci dopadnou, jenže když neudělá ten rozhodující krok, tak to prostě nedopadne. Nijak.

K současnosti třicet let po revoluci

Helena: Dědictví doby minulé cítíme stále, ale pozvolna se situace lepší. A věřím, že tomu tak bude i nadále. Vidím to i na základě zkušenosti, kterou mám za 16 let, kdy jsem místostarostkou v naší dědině, v Rybníčku. Do nastávajících obecních voleb již nepůjdu. Potřebuji věnovat víc času šnekům i vnoučátkům.

Doba, kdy stát na sebe jaksi vzal zodpovědnost se o všechno postarat, ovšem za cenu omezení svobody, je pryč. Výsledky aktivit Asociace vnímá čím dál víc i veřejnost! Je na místě ocenit práci a úsilí pana předsedy i celé pražské kanceláře. Jde o politickou aktivitu, obhajobu našich zájmů i o aktivity odborné. Oceňujeme poznávací akce, na kterých se setkáváme s lidmi stejné krve a získáváme tolik inspirace. 

Obecně lze říci, že rozhodovat se sám a nést zodpovědnost za sebe i za ostatní je zejména pro starší generaci obtížné. Ale i pro mladší, mám například na mysli zajištění péče o staré. Naštěstí již funguje celá řada charitativních organizací, které dovedou tuto péči všem zúčastněným ulehčit. A úplně jinak než ten „všeobjímající“ totalitní stát.

Ještě o Asociaci

Helena: U nás v okolí nemáme mnoho členů, už kvůli specifické situaci po válce. Po odsunu Němců došlo v některých dědinách k novému osídlení, ale brzy poté zase k rozkulačení sedláků. A na krajině to je dodnes vidět. Máme tedy jen několik málo desítek členů a aktivita stojí jen na pár rodinách. Většina sedláků se věnuje polařině, ale jsou tu i takoví, kteří vyrábějí sýry, nebo chovají kozy, ovce či skot, jiní zase chovají prasata a jedna rodina maso zpracovává a prodává ve vlastní prodejně, další pěstuje hlívu. Šikovných lidí se najde dost.

Ale hlavně bychom s manželem chtěli popřát naší Asociaci i všem, hodně zdraví, elánu, sil a trpělivosti do další práce! Ať se daří!

No a my? Za prvé děkujeme za krásné dopoledne a kus odpoledne, ano, zdrželi jsme dost, nemohli jsme se vůbec utrhnout, a za druhé přejeme obdobně, hodně zdraví i toho ostatního a hlavně i nadále veselou mysl. 

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2022), který je 7x ročně distribuován členům ASZ ČR.