Jako ředitel Lesního družstva obcí Přibyslav máte určitě zkušenosti se sdružováním vlastníků lesů do nějakých větších celků, což se ukazuje zejména v poslední době jako žádoucí. Není ale forma družstva v podmínkách ČR pro některé vlastníky odrazující – a je to vůbec optimální forma pro sdružování malých vlastníků lesa?

Forma družstva není úplně špatná, ale má samozřejmě své limity. Naše legislativa bohužel upravuje fungování družstev především z pohledu bytových družstev, která jsou v ČR nejpočetnější, a to se zprostředkovaně negativně projevuje v případě lesních družstev. Třeba, že každý člen družstva má jeden hlas stejné váhy, což je v obchodní formě problém. Například my jsme v praxi obchodní družstvo, a nemělo by moc logiku, aby město Přibyslav, které má 88 podílů, mělo stejný hlas jako nějaká menší obec. Dalším limitem je, že družstvo může mít maximálně 50 členů, což je pro sdružování menších vlastníků lesa také problém, protože ambice zejména těch nejmenších vlastníků by měly být v řadě případů vyšší. Na druhou stranu je forma družstva výhodná z hlediska některých rozhodovacích procesů. Takové zvýšení základního kapitálu nebo navýšení vlastnického podílu je v družstvu úplně jednoduché a stačí k tomu rozhodnutí členské základny. Při konzultacích, v jakou formu se sdružovat, doporučujeme také spolky, které by ale měly mít oporu v lesním zákoně, protože lesnictví má svá specifika, která plně nepostihuje občanský zákoník. Bez toho bychom se dostali do situace, kvůli které se rozpadla celá řada sdružení, což bylo kvůli zákazu sdružování fyzických osob s obcemi, což už sice neplatí, ale stále přetrvává problém sdružování plátců a neplátců DPH.

Jaké jsou hlavní důvody pro sdružování vlastníků lesů, a jak by mělo být tedy takové sdružování v zákonu upraveno?

Důvody jsou zcela zřejmé – existuje celá řada vlastníků, kteří mají les, ale žijí od něj daleko. Dokud nepřišla kůrovcová kalamita, mohlo to celkem bez problémů fungovat. V poslední době ale, pokud nejste poblíž svého lesa a nemáte někoho, aby tento majetek nějak pohlídal, roste riziko znehodnocení dřeva, krádeží dřeva a další. Tento problém je tedy nutné řešit, přičemž jednou z možností je uzavřít smlouvu, že někdo bude majetek spravovat, ale pacht v lese je problém, neboť nelze efektivně uhlídat, zdali někdo nepokácí nějaké stromy – tady je to jinak než na poli. Druhá možnost je nějaké sdružení vlastníků nebo nějaký spolek, který bude mít důvěru vlastníků, a který zajistí tu správu. Nebo musíte majetek prodat, protože státní správa tlačí na vlastníky lesů na zajištění péče o les, množí se také oznámení, že se z privátního lesa šíří kůrovec, a vlastník tak čelí riziku nucené správy s možnými sankcemi. Pro inspiraci nemusíme chodit daleko, v Rakousku nebo Bavorsku existují sdružení vlastníků, my jsme s nimi jako SVOL v kontaktu a můžeme přebírat jejich zkušenosti. Oni se dostali do situace, kterou dnes řešíme u nás, už zhruba před 20 lety, když se lidé začali častěji stěhovat do měst. Dokud žili sedláci a vlastníci lesů na vsi, problém to nebyl, ale dnes třeba jen v naší oblasti žije polovina vlastníků lesů mimo svůj majetek.

Může ve sdružování malých vlastníků lesů nějak pomoci stát?

Na sdružování vlastníků byl v ČR v minulosti zaměřen dotační titul, vše ale ztroskotalo na již zmiňovaném sdružování fyzických a právnických osob a plátců a neplátců DPH, takže tento dotační titul zůstal nenaplněn.

Jak velkým rizikem je lesní pozemky individuálně prodávat?

Paradoxně může být prodej malých lesních pozemků přínosem, rozdrobené vlastnictví je vždy složitější na péči a na správu, na druhou stranu je žádoucí hledat cesty, aby měli lidé možnost zachovat si svůj majetek a nebyli nuceni jej prodávat, pokud tím sami nechtějí řešit své finanční potřeby. Proto bychom měli vlastníkům tu šanci zároveň bydlet ve městě a zároveň na důvěryhodné zajištění péče o jejich majetek měli dát. V zahraničí je zcela obvyklé, že se vlastníci dobrovolně organizují, což má své další výhody, protože společně prodávají dříví a nejsou vystaveni riziku obchodování s překupníky, kteří nabízejí často velmi nevýhodné ceny.

Vede současná situace k vyšší snaze vlastníků prodat své lesní pozemky?

Určitě takových vlastníků není v současné době málo, my sami registrujeme četnější množství nabídek od těch, kteří by nám chtěli své lesní pozemky prodat, než v minulosti.

A lze vůbec říci, kolik mohou vlastníci získat za prodej hektaru lesa?

Ceny lesních pozemků obecně klesly a dnes se pohybují v podobných cenových relacích jako u polí. Situace je ale v různých lokalitách různá, záleží mimo jiné na tom, co v těch lesích roste a jestli tam v současné době vůbec něco roste, zdali vede k lesním pozemkům nějaká přístupová cesta a v jakém je stavu, a podobně.

Jak je to vůbec s naším lesním zákonem v porovnání se zahraničím, když už jste zmínil ty zahraniční inspirace, a jaké regulace vlastníky lesů v ČR nejvíce zatěžují?

V současnosti máme nejpřísnější lesní zákon na světě, což dokázaly i v minulosti provedené srovnávací analýzy. Pokud se týká regulací, nejde jen o nějaká konkrétní omezení, ale o celý soubor příkazů a povinností, které vlastník lesa v naší zemi má a které v okolních zemích vůbec neznají. V zahraničí se u privátních lesů například vůbec neřeší, jaké druhy stromů může vlastník na svém pozemku sázet. V řadě zemí není také stanovena velikost holin, nebo je jejich plocha vyšší, než u nás (jeden hektar, pozn. autor), například v Sasku podléhá vytvoření holiny o ploše pěti hektarů jen ohlašovací povinnosti. Navíc máme jako jediná země na světě v trestním zákoníku paragraf „poškození lesa těžbou“, a pokud vlastník nedodržuje ustanovení lesního zákona, hrozí mu trestní řízení a při opakovaném prohřešku dokonce nepodmíněný trest. Takže u nás vlastně platí, že když si vlastník ve svém lese vytěží dřevo, tak ho za to může někdo zavřít. Když jsme to líčili našim zahraničním kolegům, tak jen nevěřícně kroutili hlavami. Výsledkem navíc je, že v ČR máme nejhorší lesy v Evropě, což znamená, že restriktivní lesní právo devastaci lesa nedokáže zabránit, a dokonce tomu napomáhá.

Jakým způsobem?

My jsme za celou dobu 30 let od revoluce nemohli efektivně měnit druhovou skladbu lesů například proto, že jsme mimo jiné omezeni právě velikostí holiny. Nové stromy lze ale sázet jen do volného prostoru, tedy poté, co je nějaká část lesa vytěžena. Kromě toho máme ze zákona stanovenou dobu obmýtí, což zase znamená, že les nelze pokácet dříve, než stanovuje zákon. Takže po celou dobu 30 let naše lesy stárly a stát se chlubil, že přírůst dřeva v našich lesích je rychlejší než těžba dřeva. Je ale jasné, že starší porosty hůře odolávají jak riziku šíření kůrovce, tak například prudkého větru.

Takže kůrovcová kalamita k rychlejší obnově lesů pomohla?

Do určité míry ano a platí tak i v tomto případě, že vše špatné je pro něco dobré, jak říká i staré české přísloví. Kůrovcová kalamita ale hlavně znamenala pro menší vlastníky lesů problém, kdy řada z nich přišla o svůj majetek. Navíc je mnoho stávajících lesních majetků nezalesněno, což nelze řešit pouze na základě přístupu „nechme přírodě prostor“ – to lze udělat jen tam, kde to ta příroda umí. Jak ale říkám, k tomuto stavu jsme přispívali zbytečně přísným zákonem také sami. Na místě je proto přemýšlet o jeho liberalizaci, protože drtivá většina vlastníků má přirozený zájem se vlastními silami nebo prostřednictvím správce o svůj majetek zodpovědně starat, a tomu nepomáhá zvyšování sankcí a pokut. Proto je třeba přejít od sankčního a restriktivního pojetí lesního zákona k motivačnímu. Že to funguje, lze dokázat i dotacemi na meliorační a zpevňující dřeviny, které mnozí vlastníci využili, a tím také přispěli ke zlepšení stavu našich lesů.

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2022), který je 7x ročně distribuován členům ASZ ČR.