Josef Fanta: Program Pestrá krajina je přesně to, jak by se mělo s krajinou pracovat

Tomáš  ZavadilTomáš Zavadil
Sdílejte článek
Josef Fanta: Program Pestrá krajina je přesně to, jak by se mělo s krajinou pracovat

Od 2. poloviny 20. století se výrazně proměňuje podoba krajiny celé Evropy.  S touto proměnou je spojená potřeba krajinu studovat a chránit. Po více než šest desítek let se lesu a krajině věnuje Josef Fanta. Jeho životní příběh ukazuje na složitou situaci lidí, kteří se za minulého režimu chtěli poctivě věnovat své vědecké práci a přenášet poznatky vědy do praxe. Josef Fanta stál v 60. letech 20. století u zrodu Krkonošského národního parku, ale za normalizace musel kvůli svým politickým postojům vykonávat manuální práce. V roce 1977 emigroval do Nizozemska, kde mu bylo umožněno věnovat se své profesi a prosazovat do praxe myšlenky šetrného zacházení s lesy a krajinou. V současnosti bydlí opět v Česku. Josef Fanta podporuje ideje programu Pestrá krajina a u ročníku 2021 byl odborným garantem.

Jak jste se dostal k lesnictví a ke krajinné ekologii? Ovlivnila Vás v rozhodování o Vašem profesním zaměření rodina, ze které pocházíte?

V našem rodě bylo lesnictví poměrně tradiční povolání. Vyrostl jsem na venkově, v domě na kraji vsi, do lesa pár kroků. Takže i když můj otec lesníkem nebyl, bylo pro mě naprosto samozřejmé přihlásit se po maturitě ke studiu na Lesnické fakultě v Praze. V krajině a v lese jsem se cítil doma. S mým dědou hajným jsem už jako malý kluk prolezl v jeho revíru každý porost ve dne i v noci. Na čekané jsem se naučil trpělivosti. A naučil jsem se také vnímat, že krajina a les jsou na každém kroku jiné – jiné ráno, jiné večer. A vždycky je v nich možné najít něco zajímavého.

Co Vás vedlo k rozhodnutí emigrovat a proč jste odešel právě do Nizozemska?

Rozhodnutí o emigraci nebylo jednoduché. Ale „štědrosti“ osobních postihů ze strany tehdejšího totalitního režimu bylo v období normalizace až příliš. S lopatou v ruce od rána do večera jsem se taky necítil nejlépe.

Proč právě do Nizozemska? Od známých jsem věděl, že Nizozemsko přijímalo v té době emigranty vcelku příznivě, nebylo tam třeba absolvovat povinný pobyt v záchytném táboře. A především jsem věděl, že jde o zemi s dlouhou demokratickou tradicí.

Co bylo pro Vás v prvních letech v zahraničí nejtěžší? Jak vypadaly Vaše první roky v Nizozemsku?

Nejtěžší bylo ze začátku samozřejmě všechno. Ale na slušné chování si člověk zvykne rychle. Krajina a lesy tam byly samozřejmě úplně jiné. Přešel jsem z hor do roviny, ale nelituji toho. Velice jsem si tím rozšířil svou profesní orientaci. Měl jsem samozřejmě štěstí, že jsem své první odborné uplatnění našel na Fakultě fyzické geografie a půdní vědy na univerzitě v Amsterodamu. To bylo doslova v centru mého profesního zájmu. A vedoucí Katedry krajiny a půdoznalství byl skvělý člověk, kterému nešlo o to, jestli je někdo bledě zelený nebo tmavě modrý, ale o to, co zná a  umí říci studentům. A tak jsem už asi po půldruhém roce přednášel studentům (nejdříve německy, v následujícím semestru už ale holandsky), jak se pěstují lesy a dělá ochrana přírody v různých zemích střední Evropy. Vzájemné propojení jednotlivých zemí Evropy nebylo tehdy ještě tak rozvinuté jako dnes, pro studenty to prý bylo poučné, rozšiřovali si obzor. Takový přístup jsem si ostatně zachoval i později při výuce krajinné a lesnické ekologie na univerzitách v Amsterodamu a ve Wageningenu. Holandští kolegové zřejmě měli pravdu. Osm z mých někdejších asistentů a studentů jsou dnes profesory na různých nizozemských univerzitách, jeden dokonce pracuje i pro Evropský lesnický institut ve Finsku. I já jsem se mezi nimi cítil dobře, doslova jako mezi svými. Osobní a profesní kontakty udržujeme dodnes.

Jaký byl přístup ke krajině a krajinné ekologii v tehdejším Nizozemsku. Jaká je dnes situace u nás ve srovnání s Nizozemskem?

Západoevropské země si po 2. světové válce pod vlivem Marshallova plánu prožily podobné chaotické období jako my po listopadu 1989. I tam se tehdy všechno točilo kolem peněz. Ale lidé v Nizozemsku velmi rychle poznali, že s krajinou se musí zacházet jinak. Pomohlo tomu několik událostí, které měly negativní dopad na společnost – např. aféra s nadměrnou produkcí dioxinů a jejich dopad na natalitu a zdraví nemluvňat v okolí Amsterodamu. Jiným problémem byla nadměrná produkce dusíku z velkochovů hospodářských zvířat. Tyto věci se společností pohnuly, začala se domáhat jiných způsobů nakládání s přírodou a krajinou. Lesnictví bylo tehdy v Nizozemí na vedlejší koleji. Moje myšlenky o ekologii lesa, přírodě blízkém hospodaření, ochraně přírody a krajiny ale zabraly. Lidé se začali ptát, v jaké krajině vlastně žijí a dále budou žít. Já jsem byl jedním z prvních, kdo začal v Nizozemsku na přelomu 70. a 80. let 20. století systematicky propojovat ekologii krajiny a lesa s jejich využíváním. Na to nizozemská politika slyšela. Posílil ekologický výzkum a státní správa začala svá rozhodnutí opírat o jeho výsledky. A tak Nizozemsko má již od začátku 90. let 20. století zpracovanou vizi dalšího vývoje krajiny. Z ní vychází plánování rozvoje jednotlivých regionů. Ty znají svá ekologická specifika, vědí, jak jim přizpůsobovat způsoby využívání krajiny, kde a jak pracovat s vodou, kde zakládat nové lesy a jak je na jejich často extrémních stanovištích obhospodařovat. Bez těchto informací se využívání krajiny v období změny klimatu nemůže obejít (ani v ekologickém, ani v ekonomickém smyslu slova).

Takový soustředěný přístup k problematice prostředí a využívání krajiny v Česku bohužel chybí. Máme samozřejmě složitější situaci v dědictví totalitního systému – kolektivizaci zemědělských půd a likvidaci selského stavu. To ještě zhoršila nevhodně provedená ekonomická transformace po listopadu 1989. Tehdejší politické vedení země nepochopilo, že ekonomická transformace venkova a zemědělství se nemůže dělat  stejně jako v průmyslových oblastech. Máme dnes už množství vědeckých informací o krajině a prostředí, ale politika na ně až dosud nebrala dostatečný ohled. Zemědělští velkopodnikatelé si jedou po svém. Vize dalšího vývoje krajiny a jednotlivých regionů neexistuje. Místo promyšleného krajinného plánování se tu řeší mnohdy nesmyslné požadavky různých developerů jako např. kanál Dunaj-Odra-Labe.

Proč jste se v roce 2010 vrátil zpět do Česka?

Vrátil jsem se hlavně ze dvou důvodů.- Potřeboval jsem mít především větší kontakt s rodinou mého syna. A za druhé – zřetelně jsem viděl, že tato země má v mé profesní oblasti ekologie lesa a krajiny za Evropou co dohánět. I když jsem měl v Nizozemsku také  v penzi stále co dělat, chtěl jsem se pokusit pomoct napravit v Česku, co zde v krajině a v lesích způsobil totalitní režim a nevydařené ekonomické reformy v 90. letech 20. století. Dosud občas pomáhám kolegům z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze s přednáškami o krajinné ekologii a kolegům z Botanického ústavu Akademie věd České republiky  při řešení aktuálních problémů české krajiny a lesnictví. Něco se už podařilo, některé věci se budou muset napravovat ještě dlouhou dobu.

Proč je důležité zabývat se krajinou?

V krajině se realizuje mnoho činností, bez kterých se společnost nemůže obejít, jsou nezbytné pro její fungování. Krajina je proto prostor veřejného zájmu. Její využívání se musí řídit, nemůže se ponechat, aby si tam dělal každý, co chce, což  by mohlo špatně skončit. Příkladů nesmyslného využívání, a dokonce zneužívání krajiny, k nimž u nás došlo v minulosti a dochází i dnes, vidíme ve svém okolí dostatek.

Totalitní systém u nás v polovině minulého století dokonale zlikvidoval selský stav a zavedl velkoplošné využívání krajiny. Bezohledné ekonomické reformy v 90. letech minulého století navázaly na toto dědictví a ještě je prohloubily. Pro maloplošnou a ekologicky různorodou českou krajinu se takové způsoby provozování zemědělství nehodí. Dříve každý zemědělec věděl, že na každém stanovišti musí hospodařit rozdílně (jinak na kopci,  na svahu,  v údolí; jinak na spraších,  na mělkých svahových půdách; jinak v oblastech s dostupnou půdní vodou,  na lokalitách odkázaných na dešťové srážky). Znalost vlastností stanoviště je základem pro volbu způsobů zemědělského hospodaření. To velkoplošné, průmyslovým způsobem provozované zemědělství nerespektuje, hospodaří uniformním způsobem.

Mezititulek 3: Česká krajina má v Evropě řadu prvenství: největší půdní bloky, největší rozsah půdní eroze, největší znečištění půdní vody chemikáliemi, nejnižší biodiverzitu.

Co přináší zemědělcům spolupráce s krajinnými ekology?

Hlavním přínosem krajinné ekologie pro zemědělství je právě informace o ekologických vlastnostech zemědělských stanovišť. V sousedním Německu je například stanovištní mapování základem pro plánování zemědělského využívání krajiny. O něco takového nemají čeští zemědělští velkopodnikatelé zájem. Podle toho také vypadají dopady jejich činnosti
na krajinu. Česká krajina má v Evropě řadu prvenství: největší půdní bloky, největší rozsah půdní eroze, největší znečištění půdní vody chemikáliemi, nejnižší biodiverzitu. Místo skřivanů, křepelek, koroptví a zajíců máme rudly divokých prasat, místo květnatých vlhkých luk v údolí pak bujné porosty kopřiv. Jako rozvojová země vyvážíme většinu vypěstovaných průmyslových komodit do zahraničí, odkud naopak dovážíme většinu surovin pro výrobu ryze českých potravin, někdy jde dokonce o suroviny pochybné kvality. Protože zemědělské velkopodniky zlikvidovaly většinu polních cest, je česká krajina pro obyvatele této země prakticky nepřístupná. Jedná se o „skvělou bilanci“ ve srovnání se situací před sto lety, kdy byla česká krajina svou různorodostí a přírodní rozmanitostí úžasným zdrojem bohatství národní kultury v literatuře, hudební tvorbě a ve výtvarném umění. Jak inspiruje národní kulturu průmyslovým způsobem obhospodařovaná krajina dnes?

 Co tedy může stav české krajiny zlepšit?

Způsob využívání krajiny je třeba přizpůsobit jejímu přirozenému charakteru, přírodním podmínkám. Skončit s přizpůsobováním krajiny technice, přizpůsobit naopak způsoby jejího využívání stanovištním podmínkám. Probíhající změna klimatu k tomu přímo vybízí.
Tato výzva by se neměla promarnit. 

Jak vnímáte program Pestrá krajina?

Program Pestrá krajina je přesně to, jak by se mělo s krajinou pracovat. Je třeba obnovit vztah člověka ke krajině. Vztah člověka (zemědělce) k půdě, kterou obdělává a s plným nasazením svého selského rozumu využívá k prospěchu svému, společnosti i krajiny jako životního prostoru této země.

Co vám v současné době dělá největší radost?

Radost, která by vycházela z dění v krajině, jejího vhodného využívání a ochrany u nás, spíše nemám. Cením si lokálních iniciativ. Naopak velkoplošné využívání krajiny mi nesedí. Chybí mi koncepční přístup , jak jsem ho zažil v Nizozemsku. Je ale i tady vidět, že témata jako příroda, krajina, životní prostředí a další ve společnosti žijí. Doufám, že si to pěkné období, které jsem jako profesionál prožíval v Nizozemsku, zanedlouho v Česku zopakuji. Pak budu mít opravdu radost.

Kde v Česku je podle vás nejkrásnější krajina?

To je věc velmi osobní volby. Snad každý si s sebou nese krajinu svého dětství, krajinu poznávání a  zážitků, objevování světa, které učí člověka jít životem. Blízká mému srdci je krajina mého dětství – hřbet Vysočiny na přechodu mezi hrbolatým Posázavím a rovinatým Kutnohorskem. Ale byl jsem rád, že jsem poznal a mohl pracovat i v Krkonoších. Myslím, že jsem se docela dobře naučil českou krajinu číst, což  se mi později velice dobře hodilo při výzkumu na pobřeží a navátých píscích v Nizozemsku, stejně jako ve švýcarských Alpách.

Na české krajině je fascinující její proměnlivost. Do ní se promítá různorodý geologický podklad, pestrý reliéf, voda, biodiverzita, různorodé lesy, ale i pestré osídlení, hrady a zámky, věže kostelů. Soulad přírody a lidské kultury má pro českou krajinu úžasný potenciál. Tím je česká krajina doslova nabitá. To je potřeba se naučit vnímat to je na ní nejkrásnější.

Rozhovor vedl: Tomáš Zavadil

Přečteno: 430x