MŽP se snaží zlomit silný odpor regionu a jeho představitelů proti tomuto záměru a jako součást této informační či mediální ofenzivy vyšel na Ekolistu článek náměstka ministryně životního prostředí Vladimíra Dolejského Proč současný stupeň ochrany nejcennějších křivoklátských lesů nestačí a je třeba národního parku?, kde se autor snaží vysvětlit, proč jde o potřebný a správný záměr.
Do diskuse ke vzniku NP Křivoklátsko vstupují i petice. Autor se seznámil s peticí zaštítěnou vědeckými kapacitami i peticí připravovanou ochranáři. Obě petice nějak interpretují, CO má být v jejich pojetí NP a PROČ se má vyhlásit, a přitom se víc zabývají tím, JAK v NP chráníme přírodu.
V myslích veřejnosti je, že národní parky jsou území s tou nejhezčí a nejcennější přírodou. Ale je třeba zdůraznit, že dle zákona o ochraně přírody jsou národní parky rozsáhlými územími s převažujícím výskytem (více jak 50 % plochy území) přirozených nebo málo pozměněných ekosystémů. Zákon už neříká, co to je přirozený nebo málo pozměněný, lze jen dovodit, že přirozený je nepozměněný a co je to málo pozměněný, je ponecháno zcela na libovůli rozhodujícího orgánu.
Už se cudně zamlčuje, že nejen národní parky, ale všechna chráněná území, se mají vyhlašovat k ochraně dochované biodiverzity, tedy souboru všech živáčků a jejich vztahů v daném místě či regionu. A podle toho, jak rozlehlé je ono místo, které chceme ochránit, volíme území velkoplošná, národní park či chráněnou krajinnou oblast, nebo maloplošná – přírodní nebo národní přírodní rezervaci, národní přírodní nebo přírodní památku.
Pro ochranu rozsáhlých jevů přirozených, tedy neovlivněných nebo málo ovlivněných, je na místě národní park, na menších plochách rezervace, pokud chceme chránit něco, co bylo vytvořeno za spoluúčasti člověka a nějakou spoluúčast pro své zachování to stále vyžaduje, uvažujeme o chráněné krajinné oblasti, v případě menších území o různých památkách. Tento názor plyne z definice těchto typů území v zákoně o ochraně přírody a na ně navázaných ochranných podmínkách.
Ostatně podobně definuje tato chráněná území mezinárodní organizace na ochranu přírody IUCN, k níž resort ochrany přírody vzhlíží jako ke svatému obrázku. Především říká, že kategorie chráněných území má být volena tak, aby byla zachována biodiverzita. I k volbě kategorií a jejich národních pravidel IUCN říká, „dělejte si to, jak chcete, ale hlavně chraňte biodiverzitu!“.
Jenomže u nás si myslíme, že národní park je to nejlepší co v ochraně přírody máme. Cílem snažení v této kategorii je však především ponechání přírody přírodním procesům. Kategorizace chráněných území ani dle naší legislativy ani dle IUCN není hierarchická, prostě každá kategorie se má vyhlašovat z jiných důvodů a chrání něco jiného. V případě nevhodně zvolené kategorie a na ni navázanému způsobu péče se pak může stát, že dochovaná biologická rozmanitost zaniká a dochází k jejímu zjednodušení.
Většinou se na to nepřijde vůbec, nebo až za řadu let, kdy už je pozdě. Zamlčovanou skutečností je, že kategorie národní park dle IUCN přímo ukládá správcům ponechat alespoň 75 % plochy území působení přirozených procesů, tedy samovolnému vývoji. A je snadné si dát rovnítko mezi kategorii NP dle IUCN a NP dle naší legislativy, byť je tam dost velký rozdíl v ploše, kde nesmíme nic dělat, ale jen se na ni zpovzdálí se zanícením dívat. Je těžké dokázat zapomenout na naše vnímání dobrého a špatného, nebo líbí/nelíbí, protože o tom samovolný vývoj neboli přirozené působení ekologických procesů není. Musíme v sobě potlačit odvěkou lidskou touhu plést se matičce přírodě do tvorby.
V případě Křivoklátska panuje shoda na tom, že toto území dlouhodobě spoluvytvářel člověk. Ona i knížecí či královská honitba, tedy redukce a ovlivňování populací určitých druhů zvěře, znamená změnu v přirozeném vývoji ekosystémů.
Intenzivní lesní hospodaření dneška je dalším mnohem znatelnějším zásahem do přirozené druhové rozmanitosti. Všechny tyto jevy mají na ni velký negativní dopad, hlasitě se proti tomu bouří zejména ochranářská komunita a dnes i celá veřejnost a dožadují se toho, aby dochované přírodní poklady byly zachráněny.
Že se před 43 lety na tomto území vyhlásila CHKO s posláním „ochrana všech hodnot krajiny, jejího vzhledu a jejích typických znaků i přírodních zdrojů a vytváření vyváženého životního prostředí“ a asi se to z různých důvodů tak úplně nedaří, se raději nezmiňuje.
A že NP mají chránit především nedotčenou přírodu, a vedle různých omezení a finanční náročnosti znamenají především ponechání významné části tohoto území (více jak 50 % rozlohy) samovolnému vývoji, což může znamenat zánik dochované biodiverzity, stejně jako stávající hospodaření, a vytvoření biodiverzity nové, se raději neřeší.
Obecně a zjednodušeně řečeno by NP měly být územími, kde se na většině území dochovaly přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy, tedy úplně nebo téměř nedotčená příroda. Že se taková v naší zemi skoro nevyskytuje nebo jen na malých plochách, a tudíž bychom nemohli vyhlásit žádný NP, není argument, proč je musíme dál vyhlašovat a tvářit se, že je to pro přírodu to nejlepší.
Pokud se nějaké druhy a jejich populace a vzájemné vztahy těchto populací někde vyvíjely spolu s činností člověka, jsou na tuto činnost (hospodaření) vázané nebo jim aspoň nevadí. Vyloučíme-li ze zasahování člověka, riskujeme, že dojde k zániku populací druhů, kteří tu činnost potřebují, dojde k rozvoji druhů, kteří vyžadují jiný charakter stanoviště, nebo druhů, kterým je všechno jedno. Výhoda našeho pojetí NP spočívá zejména v tom, JAK o ně pečujeme. Lesy ve vlastnictví státu přecházejí pod správu NP, tudíž správa NP může péči o ně přímo ovlivňovat a nemusí se s nikým dohadovat. Ale národní parky nejsou jen lesy…..
Hlasy volající po vzniku NP Křivoklátsko vidí jen to, že v NP se dělá vše „pro přírodu“, a to nejlepší pro ni je samovolný vývoj, i když ten vyhovuje dochované biodiverzitě především tam, kde v minulosti dlouhodobě probíhal, a k ovlivnění člověkem nedošlo.
Zároveň se potřeba vyhlášení NP Křivoklátsko zdůvodňuje stávajícím hospodařením, které vede k ohrožení biodiverzity na daném území, a v neposlední řadě se ústy paní ministryně Hubáčkové dozvídáme, že je tak potřeba řešit škody zvěří. To bychom museli vyhlásit NP po celé republice a argument: "Ty ty ty, ty nám tu špatně hospodaříš, abych ti tu nevyhlásil národní park!“ skutečně není důvodem ke vzniku národního parku.
Nerozporuji, že v daném území neexistují z pohledu ochrany přírody problémy, které je potřeba řešit. Ale pokud dochází k neplnění cílů ochrany CHKO, provozuje se lesnické hospodaření, které zhoršuje dochovaný stav přírody a v neposlední řadě dochází k chybnému mysliveckému hospodaření, je to především selhání státní správy. A to je věcí také kontrolních orgánů. Všechny jmenované si platíme za plnění povinností, které jim ukládají jejich příslušné oborové zákony. Není to důvod pro volbu sice nejsilnějšího nástroje v územní ochraně, ale také nejdražšího pro nás pro všechny, a zároveň s pochybností, zda je kategorie NP pro biodiverzitu daného území ve svém zahledění do samovolného vývoje vhodná.
Nebylo by lepší, kdybychom pouze změnili a zlepšili současný neuspokojivý stav naplněním tohoto, proč byla CHKO Křivoklátsko vyhlášena? Žádné stříhání pásky by se nekonalo a šampaňské by neteklo proudem. Jen bychom smysluplně chránili přírodu v tomto území a ušetřili několik desítek milionů korun.
Autor v minulosti pracoval jako vedoucí oddělení národních parků na MŽP.
Autor: Dušan Utinek
