Ceny potravin a nealkoholických nápojů stouply v květnu meziročně o 15 procent, což sice nenaplňuje katastrofické scénáře bídy a zmaru šířené opozicí a lobby velkých zemědělských a potravinářských podniků, avšak u některých komodit (mouka, mléko, máslo, drůbež, vejce, jedlé oleje) vyrostly ceny ještě víc.
Zdražování způsobuje panika na světových trzích vyvolaná válkou na
Ukrajině a rostoucí ceny vstupů pro zemědělce a zpracovatele, nikoli nedostatek potravin. Jejich ceny na světových trzích v posledních dvou měsících v řadě případů dokonce klesají. Cenovou hladinu však ovlivňuje i chování některých velkozemědělců, kteří současnou situaci využívají, prodávají staré zásoby za nové ceny a krizi cíleně nafukují.
„Nejde nikdy o žádný spontánní protest běžných zemědělců, kteří by se sjeli vyjádřit nějaký svůj názor, protože by o tom byli přesvědčeni. Děje se to většinou tak, že Agrární komora a Zemědělský svaz vyvolají protest za další dotace pro několik největších agrobyznysmenů.“
Jaroslav Šebek
Apokalyptické věštby chleba za 200 korun a másla za stovku šířené průmyslovou agrolobby se ale zatím nenaplňují. To však neznamená, že zájmové skupiny ovládané agrobarony nebijí na poplach, jelikož jsou ohroženy jejich dosavadní výsadní pozice.
Druhá demonstrace
„Bude hlad“, „My nejsme agrobaroni“, „Chceme rovné podmínky“ – tak zněla skandovaná hesla demonstrantů, kteří přijeli 8. června do Prahy projevit svoji nespokojenost. Nesouhlasí se změnou vládní politiky, jež oproti minulosti mírně vychýlila zemědělskou podporu k malým farmám, jak je v Evropě zvykem.
Účastníci protestu organizovaného Agrární komorou a Zemědělským svazem zaplnili palác Lucerna, kde tvrdě zkritizovali vládu. Poté se dva tisíce lidí vydaly na pochod k Úřadu vlády. Domů se rozjeli s tím, že pokud je Fialův kabinet nevyslyší, budou v protestech pokračovat.
V médiích u toho vzniká mylný dojem, že demonstranti pochodující hlavním městem a blokující už tak komplikovanou pražskou dopravu vystupují za všechny zemědělce. Od této nátlakové aktivity, přičemž podobná proběhla už v lednu, se ale distancovala Asociace soukromého zemědělství, zastupující tisíce českých sedláků.
„Nejde nikdy o žádný spontánní protest běžných zemědělců, kteří by se sjeli vyjádřit nějaký svůj názor, protože by o tom byli přesvědčeni. Děje se to většinou tak, že Agrární komora a Zemědělský svaz vyvolají protest za další dotace pro několik největších agrobyznysmenů,“ řekl Reflexu předseda asociace Jaroslav Šebek.
Princip těchto akcí se dlouhodobě nemění. Organizátoři připraví legendu, v regionech nahlásí počty autobusů s demonstranty, kteří dostanou instrukce, co kde mají říkat. „Nikdo se na nic neptá, argumenty a čísla se neověřují. Ve výsledku veřejnost vidí v televizi průvod skupiny lidí nesoucích jednotně graficky i ideově připravená hesla a transparenty,“ dodává Šebek.
Lokajové agrokolchozníků „Demonstranty vedou lidé z vedení těchto organizací, kteří jsou jen lokaji zájmů největších agrokolchozníků. Ve skutečnosti jde o demonstrace zaplněné zaměstnanci zemědělských podniků, nikoli skutečných sedláků. Jejich cílem je zastavit jakékoli pokusy o změny v českém zemědělství, a naopak nahrabat ještě více peněz pro co nejmenší okruh vyvolených,“ vysvětluje šéf asociace Jaroslav Šebek.
Podle něj současně s těmito akcemi vylézají na světlo různé staré bolševické kreatury, poučující veřejnost o jediné budoucnosti zemědělství v agrokombinátech. „Zároveň straší hladem v celé zemi, pokud nebude po jejich. Je to odporné, nedůstojné a na škodu normálním, poctivým zemědělcům,“ uzavírá Šebek.
Demagogie v Lucerně
V pražské Lucerně bylo živo. Prezident Agrární komory Jan Doležal popustil uzdu demagogii a někdy si protiřečil. „Cílem Agrární komory je zemědělce spojovat, nikoliv rozeštvávat, jako to dělají jiné profesní zemědělské organizace, a dokonce i někteří politici,“ uvedl a vzápětí napadl vládu a malé farmáře z údajného „dotačního tunelu“.
„Velké investiční skupiny budou skupovat půdu a brát práci zemědělcům,“ varoval, jako by Agrofert a další donedávna dotačně zvýhodněné megapodniky dělaly něco jiného.
Doležal varoval před likvidací chovů hospodářských zvířat, sadů, ale neřekl ani slovo o tom, jak by měly velké agropodniky reagovat na novou situaci a změnit styl uvažování přežívající desítky let z éry komunistické normalizace.
„Jde o pouhých 2,6 miliardy korun, které by šly navíc pro menší farmáře z celkového 40miliardového rozpočtu resortu. Těchto farmářů je přitom nejvíc. Druhý pilíř, který je určený zejména pro větší podniky, byl posílen o pět miliard korun, o tom kritici mlčí. Další miliardy putují z národních dotací s nastavením podmínek opět pro velké subjekty.“
Česko je přitom s velkým odstupem zemí s největší průměrnou rozlohou zemědělského podniku (130 hektarů) v Evropské unii, kde převládají malé farmy s průměrnou výměrou několika desítek hektarů. Průměrná velikost farmy Rakousku je 20 hektarů, v Itálii a Maďarsku 11 hektarů a v Polsku, dávaném za příklad o třetinu nižšími náklady, jen 10 hektarů.
Agrofert, největší příjemce evropských dotací, vlastnící desítky zemědělských a potravinářských firem, pro porovnání obhospodařuje 141 tisíc hektarů. Devadesát procent zemědělských subjektů u nás podniká na výměře do dvou tisíc hektarů.
Doležal odmítl tvrzení, že „velcí a střední zemědělci nesouhlasí se změnou dotační politiky“, přičemž od změny Strategického plánu v zemědělství po nástupu nové vlády a odchodu lobbisty Miroslava Tomana z čela resortu nedělají nic jiného.
Zveličená tvrzení
Tvrzení Agrární komory a Zemědělského svazu o fatálním znevýhodnění velkých firem jsou velmi nadsazená. Dotační změna se týká pouze menší části jednoho ze dvou stejně velkých finančních pilířů, ze kterých je podporováno domácí zemědělství.
„Jde o pouhých 2,6 miliardy korun, které by šly navíc pro menší farmáře z celkového 40miliardového rozpočtu resortu. Těchto farmářů je přitom nejvíc. Druhý pilíř, který je určený zejména pro větší podniky, byl posílen o pět miliard korun, o tom kritici mlčí. Další miliardy putují z národních dotací s nastavením podmínek opět pro velké subjekty,“ uvedla na pravou míru Asociace soukromého zemědělství.
„Zatím tu byl sociální smír. Nyní se začíná ukazovat, že asi sociální smír nepotřebujeme. Generální stávkou kdysi vše začalo a mělo by to generální stávkou i pokračovat.“
Bohumír Dufek
Nejde jen o spor asociací o budoucnost českého zemědělství. Celá akce je zpolitizována v souvislosti s blížícími se komunálními, senátními a prezidentskými volbami. Jan Doležal sice odmítl výhrady, že zemědělský protest je organizován v zájmu Agrofertu, nicméně sešlosti v Lucerně se účastnili i politici opozičního hnutí ANO.
Vedle majitelů agroholdingů seděli bývalý člen představenstva Agrofertu a exšéf zemědělského výboru Jaroslav Faltýnek, stínový ministr zemědělství Karel Tureček a poslankyně Margita Balaštíková, jež prosazovala kvóty na české potraviny. Andrej Babiš tak měl v Lucerně důstojné zastoupení.
Sociální smír v ohrožení
Mezi vystupujícími byl také předák Asociace svobodných odborů Bohumír Dufek, zastupující Svaz pracovníků zemědělství a výživy. „Zatím tu byl sociální smír. Nyní se začíná ukazovat, že asi sociální smír nepotřebujeme. Generální stávkou kdysi vše začalo a mělo by to generální stávkou i pokračovat,“ vyzval přítomné zemědělce Dufek.
Propojení organizátorů protestu s odbory není překvapivé. Odboráře nikdy nezajímaly problémy malých podnikatelů, v tomto případě sedláků, kteří byli v Babišově éře vytlačeni na okraj zájmu.
Také je jasné, komu tyto nátlakové akce slouží a kdo se na cestách v obytném voze po republice chystá na prezidentskou kandidaturu, nebo o tom aspoň vážně uvažuje. I z toho důvodu potřebuje ve společnosti prohlubovat sociální napětí.
Agrolobby ve skutečnosti nehledá skutečná řešení současné složité situace. Tím je podpora pestřejší a co nejširší struktury všech skupin zemědělců a zpracovatelů a jejich produkce. Lékem je širší konkurence, nikoli diktát skupiny agroholdingů. Lékem není zakonzervování současného stavu a tlak na větší podporu pro vybrané skupiny velkých podniků. Sedláci jako by z jejich pohledu ani neexistovali.
Středulův eufemismus
Podobně jako odborářský kolega Dufek uvažuje i další prezidentský kandidát, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. I on vyhrožuje sociálním neklidem, pokud Fialův kabinet razantně nezvýší platy státních zaměstnanců.
„Záleží na vládě, jestli budou na podzim protesty, nebo nebudou. Jestli tu situaci bude řešit,“ říká Středula. „Tady nikdo nepožaduje vyšší mzdy, my jenom požadujeme, aby se vyrovnala kupní síla. Já považuju zvýšení mezd na úroveň inflace za korektní a slušné,“ dodává eufemisticky. Jinými slovy požaduje zvýšení příjmů ve státním sektoru o 15 procent a nezajímá ho, kdo a kdy tyto výdaje zaplatí.
Závěrem lze shrnout, že minimálně dva potenciální prezidentští kandidáti hodlají použít sociální napětí, které ovlivňuje velká inflace, jako součást předvolebního boje. Přitom jde jen o rozhazování dalších desítek či stovek miliard korun z vyrabované státní pokladny pro zacílené zájmové skupiny. Těm je to ale ukradené.
Autor: Jiří Sezemský
Zdroj: www.reflex.cz