Hořovice leží zhruba na polovině cesty mezi Prahou a Plzní, téměř na dohled od dálnice, ideální místo pro vybudování jezdeckého areálu. Dvě kryté jízdárny, dvě otevřená kolbiště, prostor pro lonžování, výběhy pro koně, pastviny, ustájení pro stovku koní. A k tomu „ustájení“ nejen pro účastníky a návštěvníky jezdeckých soutěží v dostatečně velkém penzionu a stále otevřená restaurace. To vše vybudoval otec Václav, rodák z Hořovic, prakticky na zelené louce. Částečně na pozemcích restituovaných, částečně na přikoupených.
Začněme od „vaší“ olympiády, kterou vám komunisté zakázali...
Václav Opatrný: V roce 1971 jsem se vrátil z vojny, v roce 1973 jsem se oženil a ve stejném roce jsem vyhrál soutěž v military. A tehdy mi bylo nabídnuto, že kdybych se dobře připravoval a byl nadále úspěšný, mohl bych v roce 1980 závodit na olympiádě, která se tehdy měla konat v Moskvě. Od roku 1973 jsem vyhrával u nás a připravoval jsem se na velké závody v Rakousku, Polsku a Německu, v roce 1979 jsem získával zásadní body v Polsku. Na jaře 1980 se mi opět podařilo zvítězit ve Varšavě a tím pádem jsem získal kvalifikaci na olympiádu do Moskvy. Vrátil jsem se domů natěšený a na školním statku Střední zemědělské školy v Hořovicích s tím také počítali. Zintenzívnil jsem tréninkovou přípravu. Tři až čtyři týdny před odjezdem jsem si začal zařizovat veškeré potřebné testy. Bylo domluveno přes jednoho známého ve Vídni, že až dorazíme, Niki Lauda nás dopraví do olympijské vesnice.
Jenže tři týdny před odjezdem došla zpráva, že se nazítří v devět nula nula mám dostavit na Českou jezdeckou federaci na Strahov. Tam mi řekli, že se moc omlouvají, ale že tak důležitá věc musí být schválena komunisty. Tady musím dodat, že my jsme u komunistů nikdy nebyli, tatínek byl sedlák a chodil do kostela. Nu a v dopise, který tam poslali zastupitelé města Hořovice, mi to všechno spočítali. Že si nepřejí, aby Václav Opatrný startoval na zmíněné olympiádě. Nepřejí si, aby takový člověk reprezentoval, vždyť je to syn kulaka, který odmítal vstoupit do JZD. Navíc mi „přitížilo“, že jsem do 15 let v kostele ministroval a chodil na náboženství. Vrátil jsem se z Prahy a příležitost závodit jsem oželel. Ale i nadále jsem se snažil dostat se na olympiádu, no a po 40 letech se to povedlo mému synovi.
Aspoň vy, Aleši, jste se tedy s koněm na olympiádu dostal…
Aleš Opatrný: Já jsem se koním věnoval odmala, doslova od narození. Otec si to vždycky přál a mě to bavilo. Sestra také jezdila, ale po úrazu přestala, a do sedla se vrátila až v patnácti. Já jsem do nějakých šestnácti jezdil podobně jako otec, závody ve všestrannosti, military, v osmnácti jsem pak přeskočil na parkury. V 1998 jsem odešel do Německa, tam jsem strávil přes dva roky, naskytla se mi šance a rodiče mi to umožnili, to bylo moc dobře. Západ byl v ježdění nějakých 20 let před námi. Viděl jsem tam, co se potřebuju naučit, a měl jsem pak výhodu proti jezdcům zdejším. Když jsem se vrátil, měl jsem co přinést a ukázat. A když se pak úplně otevřely hranice a skončily i kontroly na hranicích, Evropa se nám otevřela úplně. Mně olympiáda třikrát utekla, naposled ta v Riu, kdy jsme v kvalifikaci jako tým skončili druzí, a ani já, jako jednotlivec, jsem neuspěl, o jeden trestný bod. Ale nyní do Pekingu jsme se kvalifikovali jako celý tým. Je to velké zadostiučinění jak pro mě, tak zejména pro otce.
Václav Opatrný: Děláme pro sport hodně, to je pravda, ale děláme to proto, že nás to baví. Naším prvořadým zájmem není byznys. Kdyby byl, nejezdili bychom po soutěžích, nesnažili se vyhrávat, dostat se na mistrovství světa, natož na olympiádu. A hodně nás těší, když se o naší republice ve světě ví.
A také si myslím, že k selskému stavu patří být jezdcem, být sportovcem. Ostatně Selské jízdy měly také svou sportovní složku. Nemluvě o tom, že se dělaly soutěže ve skocích, distanční jízdy, parforsní hony, a to má jistě počátek minimálně od Karla IV. To prostě patří k zemědělství, aby děti, které se v hospodářství zúčastňují polních prací i péče o dobytek, měly také nějakou zájmovou činnost. Nemohou přece jen pracovat od rána do večera, potřebují i nějakou zábavu, povyražení a motivaci. A ještě dodám, že máme u nás zatím naplánované a avizované dva závody na duben a zatím jeden na květen.
Vy jste začali hospodařit už v roce 1989. Jak se vám to povedlo?
Václav Opatrný: V pátek byla revoluce a v pondělí, ano, už v pondělí, jsem kupoval pozemky tady v okolí. Situace se totiž začala pomalu měnit od roku 1988. Všechno jsem podnikal s manželkou a naší rodinou, postupovali jsme postupně, jak jsme na co měli, nikdy jsme si od banky nepůjčovali. Sedlák má koukat na to, co má ve stodole. A když nemá, nemůže si půjčovat, jinak mu hrozí problémy, krach. Celých uplynulých třicet let jsem se snažil případných problémů vyvarovat.
I když nějaké dotace jsme dostali, tu první, 220 tisíc, za ministra Kubáta. Za tu jsem byl moc rád, ale na žádnou nabízenou půjčku jsme nikdy nekývli. Nabízely se půjčky, milion nebo dva, ale do toho jsme nikdy nešli. Moje žena má na starost ekonomiku, vede nám účetnictví, a nikdy nechtěla jít do velkého rizika. Pracovali jsme zpočátku jenom se Zetory, až posléze došlo na Johny Deery.
Je vidět, že se spoléháte jen na vlastní síly. Jak jste na tom s krmením?
Václav Opatrný: Máme tu ustájenou stovku koní a všechno, seno, slámu i oves si vypěstujeme sami. Nejsme závislí na nákupu. Nákup krmení pro takové množství koní by byl finančně velmi náročný. A s produkcí píce pro koně souvisí také to, že chováme skot, masné plemeno charolais. S hovězím dobytkem jsem totiž začal proto, abych měl uplatnění pro seno, které by pro koně nebylo dost dobré. I když se snažím dělat seno co nejlepší, není všechno ve kvalitě nutné pro koně. Kůň musí mít seno kvalitnější než skot, který má na rozdíl od něj předžaludky. Kráva si to zkrátka v „knize“ lépe srovná. A maso, které vyprodukujeme, využijeme v naší restauraci.
Aleš Opatrný: Ale nejde o nějaké extrémní množství, chovných krav máme kolem deseti, v podstatě má naše stádečko kolem čtyřicítky kusů. Chováme plemeno charolais, ale plánujeme na ty naše krávy připouštět limousinského býka, ověřili jsme si to, výsledkem je charakterní tele, dobře osvalené, které je klidnější, a porody jsou lehčí. Celkem máme 280 hektarů, to stačí na produkci dvou tisíc balíků sena.
K Asociaci soukromého zemědělství…
Václav Opatrný: Počítáme s tím, že členství v Asociaci může být prospěšné oboustranně, právě při příležitosti jezdeckých soutěží je možná prezentace i nabídka produktů sedláků. Náš oplocený pozemek určený na tyto akce má 20 hektarů. Může se tu předvést spousta věcí. Závodníci přijíždějí prakticky z celé republiky. A návštěvníci podobně. A kolik má vlastně Asociace členů?
Josef Stehlík: Společně s našimi členskými svazy, například Svazem chovatelů ovcí a koz, Svazem vlastníků půdy, Asociací svazů chovatelů koní, Asociací farmových chovů jelenovitých, Vinařskou asociací, Pracovní společností nástavkových včelařů, Sborem Selských jízd Jana Žižky z Trocnova, Svazem venkovské turistiky a agroturistiky, Spolkem výrobců a zpracovatelů hmyzu a Asociací myslivosti, to bude dohromady kolem 8000 lidí.
Takže vy vstupujete do ASZ rovnou s nabídkou, ne pouze s očekáváním...
Aleš Opatrný: Ano, členové Asociace mohou počítat s poradou, s konzultací. S mou ochotou pomoci.
Josef Stehlík: Myslím si, že pro vás by mohly být zajímavé třeba takové akce jako nynější březnová v Semináři svaté Ludmily na Tetíně, kde bude školení o využívání statkových hnojiv, hospodaření s vodou v oblasti suchého vápencového krasu, prodej ze dvora, nebo o výhodách a úskalích ekologického zemědělství. I na takových akcích je prostor pro naši prezentaci, je tam možné se domlouvat se sedláky z okolí, kteří by mohli nabízet různé atraktivní výrobky třeba na soutěžích u vás, samozřejmě ne takové, jimiž by vám konkurovali. Možností je celá řada. Inspirace pro jezdce je při těchto příležitostech a v takovýchto prostorách docela něčím jiným. Vím ostatně, že nabídka mladým jezdcům je úspěšná především u děvčat, co si budeme říkat, i zde je feminizace velká.
Václav Opatrný: Mám dva vnuky, u nás to trochu ředíme.
Aleš Opatrný: Nejde jen o to, co můžeme ASZ nabídnout my, například prostor pro prezentaci, pro nabídku výrobků a možnou radu pro začínající jezdce, vidím velkou prospěšnost členství v Asociaci i pro mě. To jsem si uvědomil, když jedině z těchto zdrojů jsem se mohl dozvědět o možných dotačních programech, o podpoře na sucho a o dalších věcech.
Josef Stehlík: To je pravda. Například o možnosti čerpat prostředky na malé projekty v rámci několika milionů korun, což je pro ty velké málo zajímavé. Podstatné je, že se o dotacích rozhoduje poměrně jednoduše, totiž v místě, v rámci tzv. MASK, čili Místních akčních skupin, u nás je to skupina Karlštejnsko.
Spolupráce, vstřícnost, naděje do budoucna a přiměřené plány. Nabídka pro mladou generaci. A také konstatování, jak pozitivní vliv na klima ve společnosti i na klimatické změny obecně má soužití s koňmi a jejich chov, samozřejmě i po započtení pastevního chovu skotu… To jsou témata, která stála ve vzduchu při rozhovoru s Václavem a Alešem Opatrnými a Josefem Stehlíkem. Děkujeme a přejeme ve všem podnikání zdar!
Rozhovor vedl: Josef Duben