Josef Nuzík: Katolickou církev a zemědělce spojuje pozitivní vztah ke stvoření, člověku a prostředí

Tomáš  ZavadilTomáš Zavadil
Sdílejte článek

Římskokatolická církev je v současnosti jedním z největších majitelů zemědělské půdy v Česku. Protože její představitelé se v problematice zemědělského hospodaření stále učí orientovat, zástupci Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) s představiteli církve aktivně komunikují a představují jim pohled soukromých sedláků na zemědělství.  

Základní územní jednotkou církve jsou farnosti, které se sdružují do diecézí. Každá farnost je jednotkou do značné míry nezávislou na vedení diecéze. Hlavním správcem diecéze
je diecézní biskup, jehož „pravou rukou“ je generální vikář, který je zároveň velmi často
i tzv. pomocným biskupem. Generální vikáři mají na starosti řízení běžného chodu
svých diecézí včetně nakládání s půdou. Proto postupně přineseme rozhovory s generálními vikáři všech našich diecézí - olomoucké arcidiecéze, ostravsko-opavské a brněnské diecéze na Moravě a pražské arcidiecéze, litoměřické, českobudějovické, královéhradecké a plzeňské diecéze v Čechách. Tento cyklus rozhovorů začínáme pohledem Josefa Nuzíka, generálního vikáře a pomocného biskupa z  olomoucké arcidiecéze.

Zhruba před deseti lety byl zahájen proces církevních restitucí a církve v Česku se postupně ekonomicky staví na vlastní nohy. K tomu mají sloužit finance ze správy církevního majetku a vlastní podnikatelské činnosti. Jakými zásadami se římskokatolická církev řídí při podnikání a správě majetku?

Naší hlavní zásadou je být dobrým hospodářem. Chceme, aby dar stvoření, který máme od Boha, sloužil k tomu, k čemu sloužit má. Nemohu mluvit za celou Českou republiku, protože nemám detailní přehled o jiných diecézích. Ta naše je výjimečná v tom, že olomoučtí arcibiskupové, předchůdci současného arcibiskupa, viděli v zemědělském a lesním hospodářství jistotu. V dnešní době je zemědělství a lesnictví v ekonomickém smyslu chápáno jako konzervativní investice a komodita. Propojení mezi zemědělstvím a křesťanstvím chápu tak, že Zemi jsme dostali od Boha a  Země živí člověka a vytváří prostředí k životu. Této myšlenky se snažíme držet. I z tohoto důvodu byla jednou z prvních investic po začátku restitučního procesu koupě dvou farem. Jedna je zaměřena na masný skot a druhá je mléčná. K tomu provozujeme ještě statek, který se zaměřuje na rostlinnou výrobu. Zde nemáme žádné vlastní zaměstnance a veškeré práce zajišťujeme službami.

Jak konktrétně se u vašeho zemědělského podnikání projevují tyto zásady?

Na farmách, které jsme převzali, byli původní jednatelé. Brzy jsme zjistili, že jejich správa neodpovídá našim představám o řádné zemědělské výrobě, a proto jsme ve vedení těchto podniků provedli změny. Naše podnikání v zemědělství pořád ladíme. V tomto oboru je velká setrvačnost a trvá delší dobu, než člověk nějaké změny prosadí. Je to jako loď, kterou lze otočit jen velmi pomalu a velkým obloukem. Na farmách jsme učinili řadu zásahů spočívajících například v ošetřování trvalých travních porostů nebo ustájení dobytka.

Dosáhly vámi provozované podniky zisku, nebo jejich provoz dotujete z jiných zdrojů?

Naše farma zaměřená na chov mléčných krav je zisková, i když u jejího provozu musíme investovat do robotů při dojení, protože je obtížné vše pokrýt odpovídajícími lidskými zdroji. U druhé farmy bylo třeba se nejdříve vypořádat se špatným stavem techniky i budov. Nicméně minulý rok se i tato farma dostala z červených čísel, za což jsme rádi.

Kolik hektarů zemědělské a lesní půdy vaše arcidiecéze vlastní?

Náš výnos vytváří hlavně lesní hospodářství, máme asi 42 000 hektarů lesa. Arcibiskupství přímo vlastní něco přes 4000 hektarů  zemědělské půdy, která  je většinou spravována prostřednictvím našich farem a statku. Menší část propachtováváme. To je jeden sektor. Druhý sektor tvoří majetek farností. Nešli jsme cestou centralizace, ale poskytujeme farnostem služby ve správě majetku tak, aby tato správa odpovídala našim standardům (nejenom co se týče výše pachtu, ale také jeho právní podoby). Když jsme přebírali půdu v restitucích, výše pachtu často nebyla únosná. V tom nám hodně pomáhají malí soukromí zemědělci. Nedávno jsem byl na výjezdu a technik navštíveného děkanátu se ptal, jak mají postupovat, když družstvo, které má nálepku doby minulé, nechce přistoupit na stanovenou výši pachtovaného. Odpověděl jsem, aby družstvu oznámili, že v případě nepřijetí podmínek se rozloučíme a půda bude nabídnuta zájemcům z řad soukromých zemědělců. Zkušenosti ukazují, že soukromí zemědělci o církevní nebo farní půdu zájem mají. Spojuje nás pozitivní vztah ke stvoření, člověku a prostředí, kde se nachází farnost, v níž kněz i zemědělci žijí.

Stává se, že byste cíleně oslovovali soukromé zemědělce, nebo spíše oni oslovují jednotlivé farnosti?

Zemědělci často oslovují jednotlivé farnosti sami. Stává se, že mě na pastorační cestě v diecézi osloví někdo ze zemědělců a zajímá se o hospodaření na pozemcích patřících farnosti. V tom případě doporučuji obrátit se na pana faráře. Pokud zemědělec nabídne podmínky srovnatelné s ostatními, farnost nemá důvod mu pozemek nepronajmout.

Podmínky jsou primárně finanční, nebo se snažíte i motivovat farnosti, aby finance nebyly jediným kritériem?

Roli nehrají vždy jenom finance. Někdy přijde z farností pacht, který je nízký, a pracovnice, která má agendu na starosti, zjišťuje, co je ke stanovení nestandardní výše pachtu vedlo. Může se jednat o situaci, kdy nájemce má určité vazby na aktivity ve farnosti. Důležitou roli v rozhodování o pronájmu farních pozemků má ekonomická rada farnosti. Kněz tak nezůstává na řešení dané záležitosti sám, ale má k dispozici rádce, kteří vnímají, jaký ten zemědělec je a jaký má vztah k propachtované půdě. Výjimečně se stalo, že došlo k rivalitě mezi zemědělci, když jich bylo více, do čehož nevstupujeme. Necháváme řešení na místním faráři a ekonomické radě. V poslední době jsme řešili, že k péči na propachtované půdě patří třeba to, že se zemědělec s pronajatou půdou stará o okolní stromy a uchovává ráz krajiny. Hlavním kritériem pro výběr nájemce půdy u nás v diecézi tak není jenom cena, ale také způsob hospodaření.    

Určitou komplikací je, pokud farnosti mají pozemky v nějakém stupni ochrany přírody. Zejména pozemky malé výměry často plní funkci krajinotvorby. Aby se tyto pozemky někdy nestávaly tlakem samospráv neprodukčními krajinnými prvky (a neproměnily se např. ze stavebních na trvalé travní porosty), je třeba, aby se farnosti aktivně zapojovaly do tvorby územního plánu.

Snažíte se tedy motivovat farnosti, aby jejich zemědělská půda vytvářela určitý zisk?

Ano, snažíme. Já bych k tomu ještě doplnil, že nesmíme zapomenout na historický kontext. Každá farnost měla svého patrona. Jednalo se většinou o šlechtice či šlechtický rod nebo fabrikanta, který pomohl v místě vybudovat před sto či dvě stě lety chrám. K tomu, aby diecéze tenkrát povolila zřízení farnosti, byla jedna podmínka, a to, aby k danému kostelu náležely nějaké pozemky, které faráře a farnost budou živit. S příchodem komunistů k moci došlo ke znárodnění majetku církve, živnostníků a soukromých zemědělců a farní pozemky se jaksi povytrácely. Máme farnosti, které byly takto „oloupeny” a nemají žádný pozemek. Zůstala jim veřejná zeleň a zbytky ostatních ploch. Díky tomu je jejich život omezený. Farnost se nemůže stát subjektem, který by své pozemky pouze poskytoval AOPK ČR pro motýly či stromy. Pro farnosti musí být pozemek i určitým zdrojem příjmů.

Co mohou udělat zemědělci či jiní aktivní občané v situaci, kdy nejsou spokojeni
s podobou hospodaření na farních pozemcích (například pokud je vlastní nějaký velký agropodnik, který podle jejich názoru nehospodaří dobře) a zároveň farnost s tím nechce nic moc dělat? Mají zemědělci možnost se obrátit na vedení arcidiecéze s tím, že tuto situaci chtějí řešit?

Ano, mají nás kontaktovat a často to také dělají. Všechny pachtovní smlouvy jsou uzavírány
na dobu neurčitou. Zemědělci se obracejí na nás a my je odkazujeme zpět na farnost, aby tam jednali s panem farářem a ekonomickou radou. Spouštěčem pro tyto prosby od zemědělců může být komplexní pozemková úprava. Zemědělec musí ukázat, že na půdě hospodaří a že to myslí dobře. Na únorovém setkání generálních vikářů jsem předsedovi ASZ ČR Jaroslavu Šebkovi říkal, ať zemědělec ukáže, že s danou farností chce spolupracovat. Mohl by iniciovat jarní žehnání polí nebo se i jinak zapojit do života farnosti. Když jsem byl farářem na vesnici, tak jsem vždy 1. května spojil svátek Josefa dělníka s žehnáním polí a luk u sochy sv. Josefa za vesnicí. A často to našlo odezvu. I ASZ ČR jsem navrhoval, aby její členové iniciovali např. poděkování za úrodu, které každoročně probíhá na našich farmách. Organizaci toho dne, který je spojen nejenom s bohoslužbou, ale také s ukázkou zemědělské produkce, vždy zajišťují zaměstnanci našich farem. To je cesta, jak zemědělec, který ještě nemá vybudované jméno ve farnosti, může ukázat, že mu nejde jenom o to, aby dostal dotaci na pozemky, ale že opravdu vytváří krásné prostředí.

Snažíte se tedy motivovat i farnosti, aby kromě výše nájmu byla brána v úvahu i aktivita daného zemědělce ve farnosti?

Rozhodnutí o tom, komu budou pole pronajata, necháváme na farnosti, pod kterou konkrétní pozemek spadá. Vzhledem k tomu, že kontinuita hospodaření u církve byla přerušena, stále se učíme, jak s pozemky nakládat. Na arcibiskupství máme oddělení majetkové správy, děláme pravidelné porady s našimi zemědělskými podniky a statky. Na těchto setkáních se potkávám s lidmi z praxe častěji než pan farář z farnosti s propachtovanými pozemky o malé rozloze, který si k zemědělské půdě postupně hledá vztah. Dříve bylo propojení mezi církví a zemědělci hlubší a teď se teprve vytváří. Po převzetí půdy bylo prvním úkolem rozhodnout, komu dané pozemky svěřit. Stávalo se také, že pozemek zabral a užíval někdo, kdo na to neměl právo.

Dokážete říct, jaký podíl příjmů farností v olomoucké arcidiecézi tvoří příjmy z propachtování zemědělských pozemků?

To je velmi rozdílné. Máme několik farností na Hané s několika desítkami hektarů a tam příjem z pachtů tvoří významné procento jejich příjmů. Zároveň jsou jiné farnosti, kde pacht   např. z 1,5 hektaru trvalých travních porostů je velmi malý. Pro farnosti zůstávají hlavním zdrojem sbírky, které pořádáme. A pro některé, které byly v minulosti bohaté na zemědělskou půdu, příjem z pronajatých pozemků tvoří i jednu šestinu. Ale to jsou jednotky.  

Jakou část příjmů vaší arcidiecéze vytváří příjmy z vámi provozovaných farem
a zemědělských podniků?

Menší než jednu desetinu. Je to jeden z pilířů příjmů. Když jsme kupovali farmy, odrazovali nás někteří ekonomicky smýšlející lidé, že podnikat v zemědělství není progresivní. A my jsme poukazovali na to, že církev je historicky spojená se zemědělstvím. Domníváme se, že toto pouto bychom neměli opouštět, i když se nechystáme jít cestou velkých agropodniků, které skupují všechno.

Přibližně před deseti lety, kdy probíhal politický boj o církevní restituce, ASZ ČR
jako jediná z nevládních zemědělských organizací podpořila církevní restituce, protože církve a soukromé zemědělce pojí nejenom péče o stvoření a půdu, ale také negativní zkušenost s represemi komunistického režimu. Nicméně často se po restitucích stalo, že církevní půda po vydání byla dál pronajata velkým zemědělským podnikům. Tuto skutečnost kritizovali malí soukromí zemědělci, kteří měli často o danou půdu zájem. Jaký máte názor na tuto problematiku?

Zkušenost se vytváří v jednotlivých farnostech. Proto na některých pozemcích hospodaříme sami. Má to své kritiky, podle nichž by bylo výhodnější, kdybychom půdu propachtovali někomu jinému a měli bychom čistý zisk bez starostí. Co se týká farností, záleží na tom, jací lidé jsou v jednotlivých pastoračních a ekonomických radách a jak jsou tomu otevření. Nedokážu říct, kolik je mezi pachtýři velkých agropodniků. Vím, že se to mění.

Vaše arcidiecéze je podobně jako všechny ostatní diecéze u nás zřizovatelem několika církevních škol. Uvažovali jste o tom, že byste do jídelen zřizovaných škol odebírali primárně produkty z vlastních farem nebo produkty od lidí, kterým pronajímáte pozemky?

Asi před čtyřmi lety jsme otevřeli učiliště, kde je mimo jiné možné studovat obory farmář, lesní operátor nebo zahradník. První dva roky byly náročné, neměli jsme ještě vybudované jméno. Teď se ukazuje, že učiliště získává své zájemce. V učilišti chceme fungovat na podobných principech jako v našich církevních základních školách či gymnáziích.

U našich farem se hodně mluví o tom, jak se snažíme uchopit zemědělství. Skutečné převzetí
či řízení vyžaduje čas. V tomto roce se řeší, aby producenti vybraných komodit dokázali více využít jejich přidanou hodnotu. Stejně to děláme v lesích. Naše Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. vznikly před sedmi, osmi lety a až v loňském roce jsme postavili pilu. I v zemědělství stále přemýšlíme, jakým způsobem našim produktům dávat vyšší přidanou hodnotu. Rádi bychom příští rok vybudovali kravín, později, dá-li Pán, druhý. Zároveň hledáme cestu, jak něco udělat s mlékem, plánujeme vybudovat bourárnu.

V souvislosti s tím se mapovala síť námi zřizovaných škol. Zřizujeme jich asi 17, mezi nimi také mateřské školy s malým odběrem potravin do jídelen. Máme ale i větší školy, které vaří několik stovek obědů denně. Uvažujeme o tom, že by se do nich dodávaly potraviny z našich farem. Ale je to pořád ve stádiu úvah.

Jak byste si vy osobně přál, aby vypadala spolupráce mezi vaší arcidiecézí a soukromými zemědělci v roce 2030?

Přál bych si, aby o sobě věděli a aby zemědělec vnímal, že je třeba na tom místě propojení,
o němž jsem již mluvil. Můj tatínek jako zemědělec nám říkával, že zemědělec je vždy závislý
na počasí a počasí je závislé na Pánu Bohu. Tudíž k zemědělství podle mě patří i víra. První,
co se začalo dělat v naší diecézi po revoluci v souvislosti se zemědělstvím a lesnictvím, byly svatohubertské myslivecké mše. Měly velký ohlas nejen mezi myslivci, ale také
mezi širokou veřejností. Já sám každý rok jednu nebo dvě svatohubertské mše sloužím, za což  jsou lidé rádi, protože na ně dýchne les, příroda. Podle mě propojení lesníka či zemědělce s danou farností podporuje úctu ke stvoření a také ke člověku, který se o stvoření stará. Ať už je to lesník, myslivec nebo zemědělec. A tady vidím, že díky poděkování za úrodu si zemědělec uvědomuje, že není vše jenom o něm.

Jak jste již zmínil, vyrostl jste v zemědělské rodině. Jaké práce vás bavily nejvíc? A dostanete se k zemědělské praxi na farmě vašeho bratra?

Nejvíc mě bavily práce se senem a potom také žně. V době, než jsem šel studovat, to byly vesměs ruční práce s kosou. Potom si můj bratr koupil kombajn. Než jsem byl biskupem, tak jsem se několikrát účastnil žní. K těmto pracím mám pořád blízký vztah.

Umíte řídit kombajn?

Ne, kombajn neřídím. Ale je mi to blízké. V posledních třech letech jsem se zapojil do takových drobných prací, jako je například příprava pastvin po zimě. To jsem se svým bratrem absolvoval. Ne, že bych řídil techniku, ale spíš dělám manuální práci.

Mohli vaši rodiče hospodařit ještě za minulého režimu v nějakém omezeném rozsahu?

Maminka s tatínkem mohli hospodařit v omezeném rozsahu do roku 1973, kdy jsme museli odevzdat poslední pozemek, a tatínek se musel nechat zaměstnat. Ale po celou dobu socialismu si moji rodiče mohli nechat nějakou půdu. Byli jsme početná rodina s jedenácti dětmi. Zemědělství tvořilo podstatný pilíř naší obživy, měli jsme domácí zvířata, prasata a minimálně jednu krávu a koně. Největší vztah k zemědělství získal můj nejmladší bratr, který zůstal doma s tatínkem, když už jsme my ostatní byli na školách. Začal sám hospodařit a zdědil i podnikatelského ducha.  

Rozhovor vedl: Tomáš Zavadil

Přečteno: 249x