Biohof Abraham - zaměřeno na ovčí sýry

Nedaleko Freistadtu, v regionu Horního Rakouska zvaném Mühlviertel, hospodaří manželé Freunderthalerovi, kteří převzali v roce 2000 klasický rodinný statek s dvanácti dojnicemi ve vazných stájích. Nějakou dobu ještě pokračovali v hospodaření při práci – Ernst Freunderthaler je povoláním stavař a jeho manželka pracovala v restauraci. Po narození prvního dítěte se však začali rozhodovat, jak s farmou naloží dál, protože se chtěli začít věnovat hospodaření na plný úvazek. Rekonstrukce nevyhovujících stájí se jim nezdála jako vhodná varianta a proto hledali alternativu, kterou by mohli provozovat na 18 hektarech travnatých porostů v nadmořské výšce 800 metrů. Ve hře byl například chov koz, jelenů nebo pastevních hus. Nakonec se ale rozhodli pro chov masných ovcí, následně přešli na mléčné a pomalu navyšovali stavy až na dnešních 100 kusů dojených ovcí plemene lacaune.

Později se také začali věnovat provozu dvou apartmánů a hlavně zpracování mléka na několik druhů polotvrdého sýra, což je obojí práce zejména pro Manuelu Freunderthalerovou. Ta se snaží každý rok vytvořit nový produkt, aby si farma udržela zákazníky, kterým manželé nejraději prodávají přímo ze dvora, aby je zároveň mohli vzdělávat a informovat o tom, jak farma funguje a jaké mají jejich produkty výhody oproti těm koupeným v supermarketu. Ke zpracování mléka slouží minimlékárna, která byla ze 35 % dotována z Programu rozvoje venkova (PRV), z opatření na podporu diverzifikace. Celková investice byla kolem 120 tisíc eur. Na mlékárnu navazují dvě místnosti, kde sýry zrají a moderní místnost sloužící jako prodejna a prostor pro ochutnávky sýrů. Týdenní produkce se podle sezóny pohybuje mezi 40 a 50 kg sýra.

Chov probíhá v ekologickém režimu, ovce se denně po dojení vyhánějí na pastvu a dokrmují se ve stáji vlastní travní senáží a trochou biojádra, které se dokupuje. Hlavní důraz je kladen na to, aby zvířata měla dostatek pohybu, světla a čerstvého vzduchu, tomu byla přizpůsobena také nedávno postavená lehká dřevěná stáj. Chov zvířat, který je doménou Ernsta Freunderthalera, probíhá extenzívně a co nejjednodušeji, aby bylo více času na zpracování produkce a kontakt se zákazníky. Připouštění probíhá na podzim, jehňata se rodí zkraje roku a po deseti dnech, které stráví s matkou, se prodávají jiným chovatelům. Do chovu se pak zpětně nakupuje každý rok jen nový plemenný beran a občas na doplnění stavu jehnice. Staré vyřazené kusy zpracovává farmář na uzeniny a ty prodává společně se sýry ze dvora nebo obchodníkům, kteří s výrobky jezdí na trhy v okruhu maximálně 40 km. Po skončení pastvy se ovce ostříhají a vlna se prodává buď na výrobu přikrývek, nebo na výrobu pelet pro ekologické hnojení.

Celková plocha, na níž manželé s drobnou výpomocí jejich tří dětí hospodaří, je 31 hektarů, větší polovinu tvoří pastviny a louky, které se minimálně dvakrát do roka sečou, po druhé seči se hnojí kompostem z ovčího hnoje. Příkřejší pozemky byly už v minulosti zalesněny. I tady proběhla před třemi lety obrovská kůrovcová kalamita, a tak byla na farmě nedávno právě z kůrovcového dřeva postavená jako přístavba ovčína velká dřevěná skladovací hala na techniku a krmení, která byla z 25 % rovněž dotována z PRV. Investice činila v tomto případě cca 60 tisíc eur + cena vlastního dřeva. V Rakousku není problém použít na dotované investice vlastní materiál a vlastní práci, na složitější práci pak farmáři najali výhradně místní řemeslníky, stačilo dodat pouze cenové nabídky. Důležité také je, že pro farmáře není nijak složité získat stavební povolení.

Farma v minulosti čerpala zdroje z PRV (včetně programu Leader) i na další aktivity, které jsou v Rakousku prioritně podporovány a velmi pomáhají menším farmám k životaschopnosti, a to je diverzifikace činností, v tomto případě se jednalo o rozšíření sýrárny a zázemí pro agroturistiku. Na rozšíření této činnosti, jež má v Horním Rakousku díky krásné krajině a husté síti turistických tras a infrastruktury obrovský potenciál, podali Freunderthalerovi žádost o dotaci i v aktuálním kole a čekají na její schválení (necelých 30 %) na plánovanou investici ve výši čtvrt miliónu eur do přístavby dalších apartmánů. 

Ökohof am Herrenriedl - nadšenci pro permakulturu

Malá farma s necelými deseti hektary asi patnáct kilometrů východně od Lince navázala na tradici hospodaření, které zde vždy bylo součástí řemeslné dílny, jež se zabývala výrobou vozů. Dílna už nefunguje, ale hospodaření přetrvalo a zaměřuje se podle zdejší tradice na pastevní chov prasat a skotu. Manželé Jeanette a Stephan Mayrhoferovi mají farmu pouze jako přivýdělek, proto se snažili vymyslet co nejvyšší přidanou hodnotu tak, aby hospodářství mohlo fungovat efektivně. Po návštěvě mnoha farem, které sloužily jako inspirace, se rozhodli pro permakulturu a zpracování vlastní produkce.

Zvířata jsou ustájena velmi netradičně, celoročně jsou pouze na pastvině a k dispozici mají „stáje“, které jsou v podstatě jen vyhloubené v terénu a vyztužené výdřevou. Údajně ale fungují velmi dobře, v létě se zde drží teplota zhruba o 10 stupňů nižší než je okolní, v zimě naopak o deset stupňů vyšší. Samozřejmě bylo nutné vybrat plemena, která takový způsob chovu dobře snáší, volba proto padla na skotský náhorní skot a švábsko-hallské prase, což je velmi odolné a v minulosti téměř vyhynulé plemeno původem z Německa, které se exteriérem podobá přeštickému praseti. Rostou poměrně pomalu a porážejí se až v 17 - 18 měsících při jateční váze kolem 170 kg.

Farma spolupracuje také s dalšími kolegy, kteří se zabývají chovem - nakupuje dvouměsíční selata, vyměňuje si vzájemně jalovice a půjčuje si také plemenného býka. Skot se vykrmuje společně na pastvině, býci jsou proto kastrováni a porážejí se až ve věku 2,5 - 3 roky, jalovice o půl roku dříve. Na doplnění sortimentu je na farmě v sezóně také hejno hus, které dopásá pastviny. Všechna zvířata se porážejí na jatkách, ale bourají už na farmě. Hlavním produktem je kromě masa také doma vyrobený špek, který má kvalitu podobnou plemeni mangalica, a další uzeniny, jež si nechávají zpracovat externě.

Právě na bourárnu a udírnu čerpala farma 40% investiční dotaci z Programu rozvoje venkova. Celková částka investice do velmi nadstandardních prostor, které zahrnují bourárnu, udírnu, skladovací prostor pro zrání špeku a prodejní místnost, byla zhruba 80 tisíc eur. Na tuto investici ale také navazuje nová aktivita farmy, která se rovněž s přispěním dotace aktuálně velmi slibně rozjíždí. Farmáři se domluvili s dalšími asi 30 biosedláky v okolí a společně provozují digitální tržiště, které funguje bedýnkovým systémem. Zákazníci si do středy mohou objednat přes internet zboží, které je podle sezóny v nabídce, a v pátek si přijedou vyzvednout bedýnku na Herrenriedl.

Biohof Achleitner - největší obchodník s bioprodukcí

Příkladem původně malé rodinné farmy, která se rozrostla do opravdu úctyhodných rozměrů je Biohof Achleitner, momentálně největší rakouský obchodník s biozeleninou. Současní majitelé Ilse a Günter Achleitnerovi začínali před více než třiceti roky, kdy po rodičích převzali statek nedaleko Dunaje. Tam asi deset let pokračovali v hospodaření zaměřeném na pěstování zeleniny, které postupně převedli do ekologického režimu. Ještě v 90. letech také založili malý farmářský obchod. V roce 2002 jim ale celou farmu zatopil rozvodněný Dunaj, což znamenalo sice velkou pohromu pro pěstování, ale jak už to u podobných událostí někdy bývá, paradoxně to přispělo k obrovskému rozvoji podniku. V roce 2005 byl dokončen úplně nový provoz v městečku Eferding nedaleko Lince. Dnes je součástí obrovského areálu kromě velkoobchodu s myčkou, třídírnou a sklady také zpracovna ovoce a zeleniny, supermarket s bioprodukcí a velká restaurace, kde se vaří ze surovin od dodavatelů obchodu.

Firma má dnes 130 zaměstnanců plus dalších 35 sezónních pracovníků a zaměřuje se na obchod s ekologickou produkcí převážně z Rakouska (200 dodavatelů), která je doplněna o sortiment exotického ovoce a zeleniny od bioproducektů v rámci Evropy i zámoří. Týdně se odtud rozváží až 130 tisíc biobedýnek, které zákazníci objednávají on-line a zdarma jim jsou doručeny až domů. Kromě ovoce a zeleniny se v nich skrývají mléčné i masné výrobky, pečivo, trvanlivé potraviny, biokosmetika a drogerie i hotová jídla z místní kuchyně. Právě provoz kuchyně a restaurace v kombinaci s precizním plánováním objednávek pomáhá zamezit plýtvání jídlem, protože se zde zpracují například přezrálé suroviny nebo potraviny těsně před lhůtou spotřeby.

Vlastní produkce ale rozhodně také není zanedbatelná, farma disponuje asi 100 hektary, kde se pokračuje s pěstováním asi 40 druhů zeleniny a ovoce. Pro co největší rozložení sezóny jsou samozřejmostí i skleníky o celkové rozloze asi 4600 m². Z další stovky skleníků od svých dodavatelů Achleitnerovi produkci nakupují. Bioprodukce je samozřejmě hodně o ruční práci a využití inovativních postupů při ochraně a hnojení rostlin, ale realizační cena je cca o polovinu vyšší než u konvenční produkce. Achleitnerovi jsou proto nadále nadšenými propagátory nejen ekologické produkce, ale i kompostování – ročně vyrobí asi 1000 kubíků kompostu a vyrábějí také „kompostový čaj“, jenž se používá jako hnojivý postřik.

Při stavbě celého areálu, který byl samozřejmě realizován s využitím investičních dotací nejen z Programu rozvoje venkova, bylo pamatováno na co největší úsporu energií a využití přírodních materiálů. Hlavní budova má v podstatě parametry pasívního domu, stěny jsou postaveny ze dřeva a izolovány slámou, uvnitř je opravdu velké množství pokojových rostlin, které pomáhají udržovat příjemnou teplotu. Vytápění obstarává tepelné čerpadlo a elektřinu pro chlazení a částečně i vytápění vyrobí téměř kompletně velká fotovoltaika na střeše.

Princip udržitelnosti bude určitě dodržen i při generační výměně – oba manželé jsou z početných rodin a sami mají pět dětí, pro které byla práce na statku a posléze ve firmě vždy samozřejmostí. Dvě dcery už nyní naplno pracují ve velkoobchodě, jedna má na starosti provoz kuchyně a příští rok se plánuje předání firmy jednomu ze dvou synů. 

Destilérka Parzmair hraje první ligu

Rakousko má velkou tradici pálení destilátů a destilérka Parzmair patří opravdu ke špičce v oboru. Rodina Parzmairových - Ratzingerových hospodaří na okraji městečka Schwanenstadt už od 17. století a aktuální majitelé, kteří destilérku převzali v roce 2011, jsou již desátou generací. Původně se jednalo o tradiční statek s chovem prasat a skotu, ale v roce 1992 rodina rozhodla, že se pokusí začít dělat pálenky. Dnes hospodaří na celkem 20 hektarech, kde sklízí část surovin pro svou produkci – maliny, třešně, hrušky, jablka, švestky, kdoule, lesní ovoce. Část pozemků má rodina ve spolkové zemi Burgenland, kde je lepší klima a bez problému tam dozrají meruňky a broskve. S postupem času si rodina Parzmairových vybudovala také síť lokálních farmářů, kteří dodávají další ovoce a jiné suroviny. Ze zahraničí berou jen speciální suroviny, například pomeranče ze Sicílie, vanilku z exotických zemí nebo jeřabiny z Česka. Ročně se zde zpracuje až 150 tun ovoce.

Sídlo a provoz firmy jsou v původní tradiční stavbě, ke které byla nedávno ze stodoly přistavěna moderní palírna a z původního prasečáku vznikl prostor pro degustace a svatby. Aktuálně se také dostavují nové sklady na produkci. Celková investice do krásných moderních staveb dosáhla 1,5 mil. eur. Dosud se snažili dělat veškerý rozvoj bez dotačních podpor, ale právě na tuto velkou investici poprvé čerpali jednak „covidovou“ podporu, kterou vláda vypsala na začátku pandemie jako 7% investiční podporu v neomezené výši, a dále se podařilo získat 100 tis. eur z programu Leader. To samozřejmě výrazně pomohlo stavby zrealizovat. Investiční pandemická podpora obecně opravdu výrazně pomohla v Rakousku rozhýbat stavebnictví. Do budoucna ještě rodinu čeká rekonstrukce bývalé stáje, která je přes silnici – v Rakousku není povolené staré stavby jen tak zbourat, ale je nutné je zrekonstruovat, což bude v tomto případě komplikované, protože stáj je přímo u potoka a normy na ochranná pásma vodních toků jsou v Rakousku velmi přísné.

S výrobou alkoholu v moderní digitálně řízené palírně se samozřejmě pojí také řada povinností spojená s celními kontrolami, které chodí minimálně jednou za měsíc. Aktuální výše daně z alkoholu je 12 eur za litr. Do pálenek se nepřidávají žádná aromata a na ředění se používá místní voda, která má nízký obsah vápníku. Výpalky se dále zpracují v bioplynové stanici u kamaráda, který pak zpětně zásobuje palírnu teplem. Na výrobu elektřiny si Parzmairovi pořídili fotovoltaickou elektrárnu.

Součástí sortimentu je nyní více než 40 druhů lihovin, likéry, ale také džusy, džemy, sirupy či ovocná želé. Nově se vrhli na výrobu rumu, který zraje v barikových sudech, a hlavně ginu, jenž momentálně zažívá mezi spotřebiteli obrovský boom. Majitelé jsou ale velmi progresívní a zkoušejí pálit také vyslovené kuriozity, například červenou řepu nebo citronovou trávu. Protože jsou malou palírnou, snaží se na trhu prosadit hlavně kvalitou, díky níž si mohou dovolit nasadit vyšší ceny. V minulosti už získali velkou řadu ocenění, v roce 2014 byli dokonce vyhlášeni druhou nejlepší palírnou v Rakousku. Polovina produkce se prodá přímo z obchodu a také z vlastní restaurace s dalším obchodem ve známém lyžařském středisku Saalbach, zbytek přes internet, kvalitní restaurace a menší speciální obchody v Rakousku, Německu a Lucemburku.

Přes opravdu úctyhodný záběr činností od nákupu, výroby, pořádání akcí, administrativy až po obchod v podniku pracují kromě mladých manželů jen dva zaměstnanci a nově přijali také jednu Ukrajinku na výpomoc. Další zaměstnanci jsou ale samozřejmě potřeba na péči o sady a sklizeň ovoce v sezóně. 

Hussenbauer - vše pro turisty

Hospodářství rodiny Laireiterových využívá turistického potenciálu okolí a zaměřilo se na služby pro turisty, ale i místní obyvatele. Ke statku patří jen necelých 10 ha zemědělské půdy a 3 ha lesa – do roku 1965 z toho dokázala žít celá rodina, pak se rozhodli původní ornou půdu, kde se pěstovalo obilí, zatravnit a otec si našel standardní zaměstnání. Současní majitelé převzali statek v roce 1986 a rozhodli se finance získané na sanaci původní staré stavby, které doplnili úvěrem od banky, investovat do rekonstrukce domu a vestavby čtyř apartmánů. Hned první rok měli obrovský úspěch a podařilo se jim provozem vydělat dvojnásobek, než byla roční splátka úvěru.

Další zásadní krok přišel v roce 1998, kdy potřebovali najít další zdroj příjmů. Rozhodli se pro výčep domácích moštů a provoz občerstvení, na což nebylo problém získat dotaci z programu Leader, a to ve výši 25 %. Vzhledem k tomu, že šlo do nákladů započítat vlastní práci, byla dotace velkou pomocí při rozjetí další části podnikání. V průběhu udržitelnosti projektu (5 let) bylo nutné podávat minimálně ze 75 % vlastní produkty, pouze čtvrtinu mohli doplnit o výrobky z okolí. Kompenzací ale bylo nižší DPH. I zde se velmi dobře trefili do poptávky a zájem byl daleko nad očekávání, hosté navíc chtěli čím dál širší nabídku jídel a nápojů, a tak se nakonec rodina rozhodla původní „šenk“ přestavět na regulérní restauraci. Dnes je zde kapacita sto hostů a stále nestačí poptávce. Každý víkend tu probíhají svatby anebo oslavy, firemní a další akce a restaurace kromě rodiny živí dalších osm zaměstnanců.

Z programu Leader v roce 2010 požádali o druhou dotaci na podporu diverzifikace činností, a to na rekonstrukci apartmánů. Vlastní práci už v tomto roce nebylo možné započítat do nákladů, jinak byly ale podmínky velmi podobné. Apartmány i provoz restaurace jsou, jak je v Rakousku běžné, energeticky pokryty v co nejvyšší míře z obnovitelných zdrojů – využívá se tepelné čerpadlo země-vzduch a samozřejmě solární energie. Z původního zemědělství zbylo ale už jen velmi málo – větší část výměry travních porostů rodina pronajímá sousedovi na sušení sena, na okolních pozemcích se pase menší stádo ovcí, pár prasat a drůbež a je zde také několik včelích úlů. 

Farma Abauer - zaměřeno na školní mléko

Zatímco v České republice nemá projekt školního mléka mezi sedláky úplně nejlepší pověst, Hannes Strobl, který s rodinou hospodaří nedaleko Mondsee, dokázal jeho potenciál perfektně využít a postavil na něm odbyt pro své 25hlavé mléčné stádo. Chov zde probíhá poměrně extenzívně a je zařazen v ekologickém režimu, dojnice jsou od dubna do září alespoň část dne na pastvině, na zbytku výměry, která má celkem 22 hektarů, se suší seno - při srážkách kolem 1700 mm ročně není problém dosáhnout zde až čtyř sečí, nicméně seno se musí dosoušet. Dokupuje se pouze sláma a malé množství jádra, které dojnice dostanou nadávkované v dojicím robotu, jenž podle slov farmáře není problém kombinovat s pastvou dojnic a považuje jej za efektivní i pro tak malé stádo. Extenzívní chov založený na pastvě samozřejmě znamená nižší užitkovost, konkrétně kolem 6 - 6,5 tis. litrů, na druhou stranu ale zvířata téměř nepotřebují veterináře a chov je méně náročný na lidskou práci.

Jalovice z vlastního chovu si Stroblovi nechávají, ale na odchov je dávají jinému sedlákovi, býčky po prvotních pokusech o vlastní výkrm nyní prodávají jako zástav, nicméně syn pana Strobla plánuje do budoucna na farmě dělat i výkrm a zpracování masa. V roce 2006 byla otevřená nová vzdušná stáj pro dojnice, která je z velké části postavená jako dřevostavba a je propojená se skladem a sušárnou sena. Postavena byla z výplaty pojistného, protože původní stáj kompletně shořela. Kromě pojistky pomohl také místní svépomocný spolek, do kterého všichni členové dávají dřevo, a to se pak použije právě v případě, že některý z členů potřebuje rychle větší množství materiálu. Zásobník a sušárna na seno má tři patra, kterými proudí ohřátý vzduch. Po dosušení se seno nechává službou slisovat.

V roce 1995 byl v okolí jezera Mondsee zahájen Leader projekt na diverzifikaci, a právě pan Strobl byl prvním, kdo v jeho rámci začal zpracovávat mléko pro školy. Dnes spolupracuje se 60 školami a školkami a v mlékárně denně vyrobí asi 1700 balení čerstvého a ochuceného mléka a jogurtů, které se v 200 ml baleních distribuuje do škol za dotovanou cenu od 40 do 80 eurocentů. Školy mají k dispozici on-line systém, kterým objednávají přesný počet mléčných nápojů, jež pan Strobl rozváží elektroautem (nabíjeným, jak jinak, z vlastní fotovoltaiky na střeše), na které také získal investiční dotaci. Jako obaly před deseti lety zvolili Stroblovi kompostovatelný plast, který od škol odebírají zpět a opakovaně používají.

Dotované mléko pije asi čtvrtina školních dětí a na straně producentů se mu věnují výhradně menší sedláci. Velké mlékárny se do projektu příliš nepouštějí, protože mléčné výrobky pro děti mají jasně dané parametry – omezení obsahu cukru ve výsledku znamená nutnost použití plnotučného mléka, které lépe nese chuť, a to už samozřejmě není ekonomicky tolik zajímavé. Další část produkce z farmy Abauer míří do restaurací a ke konečným zákazníkům, kteří mohou nakoupit přímo na farmě z výdejních automatů, kde jsou k dispozici také sýry a tvarohy, mošty a další farmářská produkce. Poměrně široký záběr zpracování a odbytu zvládá opět pouze úzká rodina – pan Strobl s občasnou výpomocí manželky, která je jinak zaměstnaná jako učitelka, do hospodaření je také plně zapojen syn s manželkou a matka farmáře. 

Hofladen Joglbauer – nepřeberné množství aktivit

Statek na náhorní plošině nad Trumerskými jezery je už od roku 1776 v majetku rodiny Hoferových, která jej koupila od bezdětných manželů, jež jej neměli komu předat. Od roku 1979, kdy statek převzali rodiče aktuálních majitelů, se na zdejších 50 hektarech hospodaří ekologicky a Hoferovi jsou tak jedni z prvních, kteří do ekologie přešli. Zpočátku okolní kolegové neměli v jejich rozhodnutí žádnou důvěru, ale postupně se do ekologie přesunuli skoro všichni.

V malé vesnici jsou celkem tři fungující statky. Původně jich ale samozřejmě bylo daleko víc, ovšem ne všude se samozřejmě hospodaření udrželo. Naštěstí zde mají vlastníci půdy ještě v krvi „selské přemýšlení“ a půdu pronajímají téměř vždy sousedním sedlákům. Cena pachtu je minimálně 400 eur, na intenzívní půdě i dvojnásobná. Vzhledem k nadmořské výšce (615 m n. m.) a průměrným srážkovým úhrnům (1200 - 1600 mm) je téměř celá výměra půdy na farmě Joglbauer převedena na trvalé travní porosty, výjimkou jsou tři hektary orné půdy, na kterých se pěstuje špalda, žito a ječmen, kromě toho je zde poměrně velká zeleninová zahrada a 70 ovocných stromů.

Louky a pastviny slouží pro chov 50 kusů dojnic a odchov jalovic, všechna zvířata mají nepřetržitě přístup do výběhů a na pastviny. Býčci se prodávají na výkrm hlavně do Bavorska, protože farma se zaměřuje zejména na mléko. To je prodáváno v nejvyšší možné třídě – jako biomléko od krav krmených pouze zeleným krmením a senem, za cenu kolem 70 eurocentů do mlékárny v Salzburgu (cena konvenčního mléka je nyní kolem 0,4 EUR/litr). Část produkce se ale podle potřeby zpracovává přímo v minimlékárně na různé druhy výrobků pro přímý prodej. Užitkovost se pohybuje mezi 7500 a 8000 kg, a i složky jsou poměrně nadstandardní na to, že se krmí velmi extenzívně. Ve vzdušné stáji se stele vlastní slámou a hnůj se kompostuje a vrací do půdy.

Místní obyvatelé se často ptali po možnosti nakoupit si produkty, a tak Hoferovi vyšli vstříc poptávce a otevřeli obchod přímo na farmě. Na původní prodej mléka se postupně nabalily další produkty a dnes je v nabídce čerstvá zelenina a ovoce, mléčné výrobky, chléb a pečivo z vlastní pekárny, masné výrobky a hotová jídla, vejce, marmelády, octy, nápoje a spousta dalšího včetně výrobků od kolegů z okolí. Jako doplnění aktivit pořádají Hoferovi pro zájemce exkurze po farmě, což je v Rakousku opravdu dobrý a častý přivýdělek pro malé farmy a je škoda, že v Česku zatím není běžné mezi farmáři tuto možnost na zcela komerční bázi nabízet. V sadu pak pravidelně probíhají kurzy řezu ovocných stromů a paní domu se věnuje pořádání kurzů výroby octa, což je její celoživotní koníček.

Stejně, jako většina sedláků v regionu, mají i Hoferovi několik hektarů lesa, většinou bukového. Společně s okolními sedláky si nechají službou dřevo štěpkovat a štěpku pak používají jako palivo do výtopny, kterou pořídili před několika lety z projektu PRV. Kotel o výkonu 90 kW vytápí jak všechny stavby na farmě, tak se používá k dosoušení sena, které je i zde nutností. Část dřeva se zpracovává v truhlářské dílně, kde přes zimu tráví volný čas manžel se synem.

Je až neuvěřitelné, že takové množství aktivit na ukázkovém statku stíhá jen rodina se sezónní výpomocí studentů, kteří sem jezdí na praxi. Statek už převzal jeden ze synů se svou manželkou, druhého syna rodina vyplatila, aby se udržely dobré vztahy v rodině. Oba rodiče ale, ač jsou v penzi, na statku stále pracují naplno. 

Biohof Hingerer – sýrárna nad jezerem

Další ekologický chov mléčného skotu jsme navštívili na pastvinách nad jezerem Irrsee. Rodinný podnik zde už 30 let chová zhruba třicet kusů dojnic a hlavním produktem jsou dva druhy tvrdých sýrů. Původní budova statku je z roku 1860, ale prostory pro skot jsou zmodernizované, v době naší návštěvy se zrovna spouštěla nová dojírna a moderně vybavená je také mlékárna a cihlový sklep, kde sýry zrají zhruba půl roku.

Manželé Fischoferovi se synem pokračují ve výrobě tradičních sýrů, které se odjakživa vyrábějí v horských chovech v Rakousku a Švýcarsku a snaží se zaměřit na přírodní produkt, po němž je veliká poptávka a který je odlišuje od průmyslových producentů sýra. Denně se zde zpracuje asi 450 litrů mléka, z čehož vzniknou dva dvacetikilové kusy sýra. Ranní nádoj se nechladí a rovnou putuje do měděné nádoby, kam se přidává syřidlo vyráběné speciálně pro tento region. Protože nechtějí žádné zaměstnance, není v jejich silách zpracovat celou produkci sýra a mléko z večerního dojení dodávají do mlékárny. Odbyt sýrů je ale zcela bez problémů z 90 % zaručen přímo z farmy, zbytek jde do okolních restaurací a regionálních obchodů. 

A cestou zpět tři farmy na Benešovsku

Poslední den jsme věnovali návštěvě tří farem, které jsou čtenářům Selské revue dobře známé. První z nich je farma Pavla Dudy, který hospodaří v Pravoníně nedaleko Vlašimi, přičemž historie rodu zde sahá až do 17. století. Po revoluci se rodině podařilo od družstva získat zpět 18 hektarů, na nichž při práci začali znovu hospodařit, nakoupili zástav a vykrmovali býky. Poté, co ale začalo být komplikované sehnat kvalitní zástav, rozhodli se zaměřit na pěstování brambor, pro které jsou zde příhodné podmínky. Tato specializace zůstala Pavlovi Dudovi dodnes, kdy na 70 hektarech ostrůvku mezi velkými podniky kromě brambor pěstuje také pšenici, ječmen, řepku a oves. Zatímco obilí prodává do sladovny, mlýna, pivovaru a na krmení, brambory jsou hlavním produktem pro odbyt ze dvora.

Na 70 hektarech pastvin a luk u hradu Český Šternberk hospodaří rodina Tupých, která zde v roce 1995 koupila bývalý poplužní dvůr. Farma Prak se dnes zabývá ekologickým chovem masného skotu plemene hereford a její chloubou je největší stádo lipických koní v České republice. Velký důraz se zde klade na krajinotvorbu – kromě údržby starých alejí a remízků vysazují Tupí nové stromy, obnovují cesty, vybudovali soustavu několika rybníků, které pomáhají zadržet vodu, a také naučnou stezku, která propojuje farmu s hradem a obcí Drahňovice. Na dvoře rovněž velmi dobře funguje agroturistika – kromě apartmánů je tu k dispozici restaurace, kde se často pořádají různé akce včetně svateb.

Program jsme zakončili zlatým hřebem – Farmou Milošovice, která zvítězila v posledním ročníku soutěže o Farmu roku. Rodina Cihlářových se zde věnuje chovu holštýnek a částečně masného plemene aubrac. Důraz kladou Cihlářovi na špičkovou genetiku a se zvířaty se velmi často a úspěšně zúčastňují výstav. Část mléka se zpracovává přímo na farmě na široké spektrum mléčných výrobků, které nakupují jak „lufťáci“, kteří do krásné krajiny na rozhraní středních Čech a Vysočiny jezdí na víkendy, tak místní – ostatně pan Cihlář vřele doporučuje všem sedlákům, aby se snažili něco ze své produkce nabízet přímo spotřebitelům, protože to velmi pomáhá udržet dobré vztahy s okolím. Na 70 hektarech pozemků se hospodaří prakticky ekologicky, i když bez certifikace – 20 hektarů orné slouží pro pěstování obilí a pícnin, zbytek jsou louky a pastviny.

Dobrá zpráva nakonec

Na rakouských farmách jsme opět měli možnost vidět, že nejlepší cestou pro menší farmy, které navíc často hospodaří v méně příznivých podmínkách, je jednoznačně specializace, zaměření na kvalitu, přímý prodej produkce a diverzifikace aktivit. Určitě to vyžaduje kus odvahy, někdy možná změnu myšlení a hlavně pořádný kus odvedené práce, ale té se rozhodně rakouští sedláci nebojí. Dobrou zprávou nicméně je, že i u nás už jde poměrně snadno na venkově najít krásné farmy, které se naprosto vyrovnají těm, na něž tak rádi jezdíme k našim jižním sousedům. Určitě je ale pořád možné najít v Rakousku spoustu inspirace pro rozvíjení podnikání, protože rakouští sedláci mají proti těm našim díky nepřerušené tradici hospodaření stále mírný náskok.

Text a foto: Ing. Veronika Jenikovská, tajemnice ASZ ČR