Zvolila bych alespoň tři: suchá, degradovaná a monotónní.

 

Krajina je odrazem způsobu hospodaření, které se za posledních 100 let velmi změnilo. U nás vše umocnila éra komunismu, kdy se pod heslem poručíme větru, dešti začalo s necitlivým přístupem a porušil se soulad hospodaření s přírodou.

 

Rozsáhlé odvodňovací systémy, vysoušení mokřadů, rušení mezí, drobných prvků zeleně a polních cest, scelení pozemků do velkých bloků orné půdy. V těchto trendech se pokračuje dál i v posledních desetiletích, kdy se přidalo nadměrné používání chemie nebo hnojení, v půdě chybí organická hmota. Výsledkem je vysychající krajina, která ztrácí svou pestrost a degraduje.

 

Je méně odolná a méně stabilní než krajina pestrá, má menší šanci odolat i velkým výzvám, jako je např. klimatická změna. Každý systém je stabilnější, když je pestrý – pokud někde selže nebo dojde k výkyvu u jedné složky, jiné ji nahradí či vyrovnají. Čím více tento systém narušíme, tím více musíme dodávat další vstupy.

 

Například nás často trápí hmyzí škůdci, kteří se mohou vlivem velkých polí s jednou plodinou snadno rozmnožit a přemnožit. Pokud by byla krajina pestřejší, bylo by pro takové organismy obtížnější přemnožení. A řešením není škůdce postříkat chemií a zlikvidovat. Tím dojde k narušení systému ještě více, a to i ve více aspektech.

 

Když najednou zmizí velké množství hmyzu, naruší se tím celý potravní řetězec. Žádná látka totiž není tak selektivní, aby působila jen na škůdce, často má přímý nebo sekundární dopad i na jiné druhy. Chemické látky navíc dál různým způsobem působí v půdě či vodě.

 

Budeme-li pokračovat stejným způsobem, bude krajina dál degradovat a neumím si představit, že se dokáže vyrovnat se všemi nástrahami, které nás v rámci klimatické změny čekají. Nikdo neví, kolik času máme, proto je potřeba začít jednat okamžitě a doufat, že je za 5 minut dvanáct a ne 10 minut po dvanácté.

 

Hlavně základní přístup – tedy respektovat přirozené principy jako takové. Musíme také využít všech nových technologií a ty skloubit s fungováním procesů v krajině, odborníci se o to snaží například v pilotním projektu Chytrá krajina.

 

Cestu vidím i v navrácení přírodních prvků do krajiny, zmenšení bloků polí a zlepšení stavu půdy – když je »zdravá«, dokáže zadržet velké množství vody. Zcela jistě se začneme více bavit o moderních a efektivních závlahách, precizním zemědělství, které dokáže pracovat cíleně, a také třeba o genetickém šlechtění plodin lépe odolávajících suchu.

 

Postavit přehrady na hlavních tocích a pak z nich stěhovat velké množství vody zpět k plodinám je zbytečně složité. Mnohem jednodušší je vytvořit síť lokálních vodních prvků.

 

Jako dobré řešení se jeví třeba rybník s mokřadním okrajem, který nádherně pročistí vodu, jež se může využít k závlaze.

 

Toto je problém. Měli bychom tedy využívat alespoň tzv. zelené hnojení, kdy se po sklizni hlavní plodiny zasejí ty, které se po vzrůstu do půdy zaorají a fungují jako hnojivo. Tato praxe je velmi používaná např. v Rakousku, kde je jednou z podmínek dotačního systému. Testují se však další možnosti – např. využití kalů. Obnovení půdy ale není otázkou jednoho či dvou let, spíše nižších desítek let.

 

Pokud vím, u nás žádné takové pravidlo v základním nastavení dotačního systému není. Ale on je to hned dvojitý problém, nejde jen o hnojení. Plodiny se sklízejí čím dál dříve, pole tak zůstávají bez pokryvu již od poloviny léta a v teplých srpnových dnech se půda bez vegetace rychle zahřívá k extrémním hodnotám, což nepřispěje k vytvoření vhodného mikroklimatu.

 

Také, protože u nás je stále v rámci dotací dominantní část prostředků rozdělována tzv. na hektar bez dalších podmínek týkajících se způsobu hospodaření. Systém nadstaveb je pak složitý a částka navíc není tak velká, aby byla dostatečně motivační a kompenzovala zemědělcům dané úsilí. Tedy jsem zastáncem zásadní změny, která však musí probíhat postupně, jinak bude zemědělci odmítána.

 

To bych věštila z křišťálové koule. Záleží, jak vše zafunguje dohromady, jak rychle bude klimatická změna postupovat, jak nastavíme dotace atd. Jisté je, že se závlahy budou muset rozšiřovat. Předpokládat se dá také posun v pěstování plodin.

 

To se nedá tak snadno říci, protože už nyní je mnoho druhů zeleniny pěstováno ve velkých moderně řízených sklenících, a oteplování je až tak neovlivní. Ale i v pěstování na polích je řada postupů, která umožní zachovat původní plodiny. Které vydrží a které budou nahrazeny jinými, ukáže čas. Rozhodně je vhodné tímto směrem uvažovat a testovat pěstování i jiných, v našich krajích ne tak běžných plodin. Osevní postup tuzemských polí je velmi chudý a i zde je potenciál pro pozitivní změnu a větší pestrost obrovský.

 

V urbánním prostředí se řeší rozpínavost a smršťování měst, více zeleně ve velkých městech, zelené střechy, snižování vysoké teploty, využívání vody v rámci recyklace a mnoho dalších. V lesích je to zase sucho a kůrovec.

 

Domnívám se, že s kůrovcem se budeme dál potýkat, zjednodušeně řečeno, do doby, dokud bude oteplování pokračovat a brouk bude mít co žrát.

 

Hlavní příčina, proč to má kůrovec v našich lesích tak jednoduché, je zřejmá: dominantní smrk jsme vysázeli na nevhodná stanoviště, s postupující klimatickou změnou je oslaben, a tedy více náchylný k napadení kůrovcem, který se v rámci monokultur snadno šíří. A vyšší teploty mu navíc umožňují během sezony četnější rozmnožení.

 

 

Ano, bohužel ale stále zaznamenáváme i pokusy o obnovu smrkových monokultur v místech, kde les padl napospas kůrovci. Snad to bude ta menší část porostů. Na druhou stranu se dá předpokládat, že v důsledku kalamity nebude dostatek kapacit na řízenou obnovu lesa a část se ponechá přirozenému vývoji. Tedy vznikne les, který již zareaguje na probíhající změny a bude z hlediska stability či udržitelnosti kvalitnější. Bude však zcela jiný, než jak jsme zvyklí. Také dřevařské odvětví čekají velké změny.

 

Hodně se v tomto zasazuje Asociace soukromého zemědělství, sdružující hlavně rodinné farmy. Troufnu si říci, že právě mezi nimi je těch odpovědných farmářů nejvíce. V rámci programu Pestrá krajina se snaží upozornit na farmáře, kteří hospodaří v prospěch krajiny, a tedy nás všech. Věřím, že prezentace farem úspěšných v tomto programu bude inspirací pro ostatní. Ovšem pokud to přepočteme na obhospodařovanou plochu, je to bohužel ta menší část.

 

Bude to nejspíš kombinace obojího. Zemědělec je podnikatel jako každý jiný a jeho cílem je zisk. Protože se však hospodaření v krajině v konečném důsledku týká nás všech, je nutná vhodná regulace a politika státu. Velkou roli však hraje i zažitá praxe a způsob myšlení ať již mezi zemědělci, nebo v celé společnosti. A to je možná ta těžší část k nápravě. I když i v tomto ohledu se věci posouvají a právě při návštěvách u farmářů v rámci hodnocení programu Pestré krajiny jsme již byli svědky uznání dobře hospodařících farmářů v rámci jejich místní komunity. A to je často mnohem větší odměna než finanční zisk.