Monbiot uvádí, že nejdůležitější ze všech otázek životního prostředí je problematika využívání půdy. Protože každý hektar půdy, který nějak využíváme extraktivním způsobem (přímo či nepřímo z něj těžíme) by jinak mohl být divokým lesem, savanou, mokřadem, prostě součástí přírodních ekosystémů. A ze širokého spektra lidských činností je právě zemědělství tím oborem, který spolyká mnohem více půdy než jiné.
To, že zemědělství z nemalé míry neprodukuje obživu lidem přímo, ale skrze krmiva pro hospodářská zvířata, novinkou není. Hospodářské plodiny – z nichž některé jsou zkrmovány hospodářskými zvířaty - pěstované na obdělávané půdě, zabírají 12 % povrchu planety. Jenže mnohem více půdy - 28 % - se využívá pro pastvu. Na pastvinách o obrovské rozloze tedy „necháváme růst“ mléko a maso.
Přitom zvířata, která jsou krmena výhradně pastvou, produkují pouze 1 % světových bílkovin. Zjevný nepoměr mezi plochou globálně vyhrazenou pastvě a její produktivitou pak Monbiota dráždí, a rozvíjí na něm svou teorii dál.
Je to systém, nikoliv však ekosystém
„Chovatelé dobytka často tvrdí, že jejich pastevní systémy napodobují přírodu,“ píše Monbiot. „Ale pokud tomu tak je, je toto napodobování jen velmi hrubou karikaturou.“ Opírá se přitom o stovku studií, které dokázaly, že když se z vypásané krajiny odstraní hospodářská zvířata, zvýší se početnost a rozmanitost téměř všech skupin volně žijících živočichů (s výjimkou rozkladačů trusu).
„Tam, kde se pase dobytek, žije méně volně žijících savců, ptáků, plazů a hmyzu na zemi a méně ryb v řekách,“ říká Monbiot. „A co je možná nejdůležitější – navzdory jejich zásadní roli pro regulaci živých systémů - tam nebývají žádní velcí predátoři.“
To prý demonstruje pokrytectví obhájců „ekologické a regenerující“ pastvy, protože pastviny jsou podle nich rázem plochou určenou k produkci, a nikoliv onou přírodou. Jsou výrobním systémem, nikoliv ekosystémem, protože jsou jen pro někoho. A je pravdou, že snahy o návrat rysů, vlků a medvědů obvykle hatí odpor zemědělců, včetně těch, kteří se soustředí na organickou bio produkci pastvou.
Ohrady kolem pastvin pro dobytek vylučují volně žijící býložravce i predátory, brání migracím živočichů. Je to prý pro divokou přírodu stejně špatné jako konvenční chov.
Příliš málo za příliš mnoho
Monbiot dále kritizuje nízkou produktivitu tzv. regenerativní pastvy. Minimální definice ekologické regenerace přitom spočívá v umožnění návratu stromů na dříve zalesněné pozemky, což by – na příkladu britské Vysočiny – nemělo znamenat přítomnost 1 ovce na 20 hektarů. A v nížinách Sussexu? Pokud by se tam skutečně řešilo, jak hluboko musí klesnout produkce masa, aby se tam mohly vrátit stromy a další volně žijící živočichové, byla by tu optimální roční produkce masa okolo 54 kg/hektar.
„To by se rovnou nemusely chovat vůbec. Pokud by maso pocházelo pouze z obnovitelných farem, jak navrhují mnozí kuchaři, gurmáni a někteří ekologové, bylo by tak vzácné, že by ho jedli pouze milionáři!“ volá Monbiot. Regenerativní organická produkce masa a mléka na pastvině prý není nic jiného, než trochu jiný ranč. „Jde o přejmenovaný chov dobytka, pravděpodobně to nejničivější odvětví na Zemi“.
Monbiot vypočítává, že ve Velké Británii jsou využívány k chovu ovcí na pastvinách přibližně 4 miliony hektarů horských oblastí. Tato půda - na které by jinak rostly lesy mírného pásma - je bezlesá, protože semenáčky stromů jsou velmi výživné a ovce je selektivně požírají. „Takže v některých čtvrtích centra Londýna roste na každém hektaru více stromů než na "divokých" britských kopcích, kde se ovce pasou,“ říká Monbiot.
Ony 4 miliony hektarů přitom představují 22 % veškeré obhospodařované plochy Velké Británie. Zhruba to výměrou odpovídá veškeré půdě, na které se v této zemi pěstuje obilí, a třiadvacetinásobku plochy, na které se pěstuje ovoce a zelenina. Z hlediska vyprodukovaných kalorií však jehněčí a skopové maso z pastvy dodává jen něco málo přes 1 % potravin ve Spojeném království.
Bio pastva je škodlivý luxus
Lidé se ohrazují proti rozrůstání měst, tedy rozmařilému využívání půdy pro bydlení a infrastrukturu. Městské oblasti na světě však zabírají pouhé 1 % povrchu planety ve srovnání s 28 %, které jsou využívány pro pastviny. Rozšiřování zemědělských ploch je prý promarněnou příležitostí, protože místo nich mohly existovat skutečně přírodní ekosystémy. To, že na 1 % celkové produkce se obětuje 28 % příležitostí, není dobrým obchodem pro nikoho. A zvláště ne pro životní prostředí.
Z hlediska záboru plochy, nízké produkce kalorií, celkové ne-udržitelnosti, kvůli neschopnosti doložit údajné klady pastvin pro snižování globálního oteplování a schopnosti vázat atmosférický uhlík se proto podle Monbiota řadí ekologické organické bio hovězí a jehněčí k těm pro životní prostředí vůbec nejškodlivějším produktům zemědělství na světě.
„Žijeme v bublině iluzí o tom, odkud naše potraviny pocházejí a jak se vlastně vyrábějí. Zabýváme se hezkými příběhy, zatímco bychom se měli zabývat nehezkými čísly. A naše gastro-porno estetika, ukotvená v bukolické fantazii o prospěšnosti chovu na pastvinách patří k největším hrozbám pro život na Zemi,“ uzavírá Monbiot.
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz