• ČR není ani po 32 letech od revoluce potravinově soběstačná a ani potravinově bezpečná – příčin je několik. Zejména jde ale o výsledek předchozí zemědělské politiky – tato politika byla velmi problematická od samého počátku, ve skutečnosti ovládána řadou zástupců ze socialismu a dlouhodobě účelově zaměřená na velké typy výrobních i zpracovatelských podniků se snahou především vyčerpat evropské i národní peníze a udržet postsocialistickou strukturu co nejdéle v domnění, že je výhodnější než systémy v západních zemích. Ukázalo se, že není a to v moha ohledech. Proto také není konkurenceschopná a problémy navzdory vysokému rozpočtu neustále narůstají.
• Podpora tradičnímu farmaření nebo rozvoji menších podniků u nás záměrně nebyla dostatečná a stejně nedostatečně proběhly transformační procesy v devadesátých letech, které měly narovnat způsobené křivdy z komunismu. Byla to ale chyba předchozích politiků všech stran, že se dostatečně nevěnovali sektoru, který je pro český stát a konzumenty zcela zásadní. Vycházelo se z nesprávných cílů – převážně se stavělo na úzké produkční škále bez dostatečné míry jejího zpracování, na pouhé modernizaci sektoru bez dostatečného respektu k problematickým místům a potřebám českého zemědělství a potravinářství.
• Důsledkem je zejména v posledních letech orientace na pouhé vyčerpání dotací navíc pouze na vybrané komodity a do úzkých oblastí výroby bez systémového řešení jejich budoucnosti, mnohé dotace byly zneužívány (viz zprávy NKÚ a šetření EK). Dotační pravidla i mechanismy jsou příliš složitá a zůstávají nedostupná velkému množství subjektů. Dochází tak k dalšímu rozevírání nůžek mezi malou skupinou obrovských agrokombinátů s nejasnou vlastnickou strukturou a naprostou většinou klasických podniků (zejména FO, s.r.o. ale případně i některých ZD, či a.s.), které nemají adekvátní podporu a podmínky. Dochází postupně ke skupování mezi velkými subjekty a nejsou výjimkou podniky o desítkách tisíc hektarů. Vedle ekonomických a strukturálních problémů zemědělců a potravinářů to přineslo i posílení negativních trendů na venkově, jejichž řešení pak stojí české daňové poplatníky mnoho prostředků a navíc bez trvalého efektu.
• Toto vše vede k tomu, že nejsme soběstační a celý sektor, přestože byl významně zainvestován a technologicky modernizován, je na jakékoli náročnější situace citlivější mnohem více, než zemědělství v okolních státech. Zejména je ohrožován ztrátou vlivu českého obyvatelstva na způsob provádění a zaměření zemědělské výroby, protože dochází k masivním převodům do rukou zahraničních vlastníků bez vztahu k místu, kde se zemědělství odehrává a rizikem jsou právě obří podniky, jež se zaměřují jen na úzkou škálu produkce, která navíc ve finále nemusí vůbec skončit v českých prodejnách – to je jedním z hlavních kamenů potravinové bezpečnosti. Druhým kamenem této bezpečnosti je dostatek výrobních kapacit a lidských zdrojů v sektoru, které vlastní zemědělskou půdu a nějakou farmu a umí a chtějí zemědělsky hospodařit a žít na venkově. Obnova takového zázemí je důležitější, než dosud populární posuzování aktuální produkce komodit vůči spotřebě v ČR. Jsme totiž na společném evropském trhu a je třeba jej vidět jako příležitost, nikoli primárně jako hrozbu.
• Obecně platí, že v českém zemědělství zkrátka ve všem schází větší pestrost, rovnoměrnější rozložení výroby do více velikostních kategorií, neboť každá skupina podniků má své přínosy a na druhé straně i své limity a negativa. Schází také jasná vize, která naplní zemědělské podniky důvěrou, že je stát všechny respektuje, potřebuje a také na ně v přípravě všech podmínek spravedlivě pamatuje.
• České zemědělství trpí mnoha hlubokými problémy, které se musí podle našeho názoru systémově řešit. To se tu dlouho neříkalo. Zejména pandemie a válka na ně ale jasně ukázala. Předchozí politika Agrární komory a Zemědělského svazu, která defacto určovala kroky na Ministerstvu zemědělství, byla zaměřená jen na obhajobu užších zájmů a nedopadlo to příliš dobře. Jasně se potvrdilo, že data a analýzy, které předkládají jejich zástupci, jsou nepravdivá a zavádějící a tudíž i všechny demonstrace a tlak na MZe a vládu byly zbytečné a byly jen nepochopitelnou ostudou celému sektoru. Pohovoří o tom p. místopředseda Štefl.
• V těchto dnech se definitivně uzavírá podoba nové SZP platné od příštího roku. Nemusíme souhlasit se vším a máme také velké výhrady k řadě byrokratických nastavení, které jsou nachystány na zemědělce, nicméně vnímáme celkový posun k opatřením do životního prostředí jako zcela pochopitelný a očekávatelný. V ČR především došlo k úpravě Strategického plánu ČR k SZP EU, který částečně narovnává dlouhodobě vychýlené kyvadlo podpor od největších podniků směrem k menším, kterých je v ČR většina.
  
• Považujeme ale za důležité, aby nezůstalo u několika málo změn pouze dotačního charakteru, ale aby se intenzivně pokračovalo v hlubších změnách, které povedou k vyšší odolnosti podniků i krajiny, ke konkurenceschopnosti zejména v přidané hodnotě a vyšší míře zpracování a úplně nejvíce v pestrosti celého sektoru – v pestrosti podnikatelských přístupů a zaměření a konečně v pestrosti jeho produkce. To jsou základní předpoklady k tomu, aby postupem času byla naše země potravinově bezpečná. Ocenili jsme také řadu cílů vytčených v programovém prohlášení vlády a v souladu s nimi máme několik návrhů a priorit, které požadujeme řešit v nejbližší době.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR