Kdo této oblasti věnoval dostatek času, dokázal překonat všechny administrativní a další překážky a disponuje hlasovacím právem na valné hromadě, je postaven před zásadní rozhodnutí, jak se svými hlasy vlastně naloží. Počítejme s tím, že část členů HS, kteří jsou zároveň myslivci, bude prosazovat prodloužení pronájmu stávajícímu mysliveckému spolku za pro něj velmi výhodných podmínek. To je určitě možná a nejméně pracná cesta, ale na druhou stranu to často vede k pokračování neutěšeného poškozování lesních porostů a polních plodin a pocitu bezmoci vlastníků pozemků. Přitom, pokud budou mít odpovědní vlastníci dost hlasů, tak v této fázi mohou rozhodnout o tom, že myslivecké hospodaření bude skutečně službou, která bude odpovědně regulovat početnost zvěře tak, aby byly zohledněny zájmy společnosti i těch, kdo na pozemcích v honitbě hospodaří a vlastníky to nebude nic stát, případně ještě mohou i něco získat navíc. Valná hromada HS je tak klíčovým okamžikem, kdy se s výhledem na několik let rozhoduje o tom, zda vlastníci budou mít z myslivosti užitek, nebo ztráty a je velmi důležité jej nepromeškat. Pronájem honitby přitom není jediná možnost, jak ji využít a z hlediska vlastníka má spíše nevýhody. V zásadě existují tři typy využití honitby:

1. Honitba ve vlastní režii včetně provozu myslivosti. Držitel (jeden subjekt u vlastní honitby, nebo HS) je zároveň jejím uživatelem. Má tak povinnosti, které z toho plynou, tedy zejména navrhnout mysliveckého hospodáře, plánovat lov a plány plnit a také platit škody zvěří v honitbě. Lov zde budou provádět osoby, které uživatel pověří. Zejména členové HS (vlastníci pozemků), zaměstnanci a hosté uživatele. I v případě společenstevní honitby mohou lov provádět ti, kdo nejsou členy HS, rozhodnutí je většinou na výboru. V případě státního majetku se tomuto systému u nás říká Saský model myslivosti (blíže odkazy 1 a 2). Pokud uživatel honitby nemá zájem o lov veškeré zvěře, je běžné, že povolenku k lovu přenechává zájemcům za úplatu. Tato možnost je sice v našem zákoně o myslivosti formálně zakázaná s výjimkou poplatkového lovu s doprovodem, ale tento archaický zákaz pramenící z hluboké totality je ve velkém obcházen několika variantami, jež se v praxi rozvinuly. Např. formou přidělení danému lovci statut stálého hosta, vybírání administrativního poplatku, který není spojen s lovem a další. S neplatícími lovci náš zákon problém nemá, ale poslancům se nelíbilo, že by nějaký vlastník za povolenku k lovu na svých pozemcích mohl brát peníze. V pravdě neznám jiný případ, kdy by stát takto intenzivně šikanoval vlastníky nemovitostí v tom, jak s nimi budou nakládat, ale v myslivosti to tak bohužel je. Na druhou stranu je vymahatelnost tohoto nesmyslu prakticky nulová a blíže se tomuto tématu věnuji v článku (3). V zahraničí je běžné, že na lov jsou i najímáni profesionální lovci. To je u nás ale zbytečné. Máme tady dost lidí, kteří jsou ochotní za možnost lovu i platit, nebo minimálně lovit podle potřeb vlastníka ve svém volném čase a neřešit výdaje.
2. Honitba ve vlastní režii a lov bude dohodou přenechán jednomu subjektu. Tím subjektem je třeba myslivecký spolek. Na držiteli tak bude ležet určitá administrativní zátěž, ale o tu se podělí s faktickým uživatelem. Smlouva, kterou spolu budou mít se bude jmenovat třeba smlouva o spolupráci při využívání honitby xy a nebude to smlouva o nájmu honitby dle zákona. To má obrovskou výhodu v tom, že většinu zátěže přebere druhý subjekt. Rovněž toto uspořádání umožňuje zachování spolku místních lovců, dlouhodobost péče o zvěř a zároveň odstraňuje hlavní nevýhody pronájmu jako je nemožnost ovlivnit chování nájemce, pozvat si tam vlastní lovce, dát možnost lovit zájemcům o myslivost z řad vlastníků, zbavit se nájemce, když nedělá, co slíbil... Tento model se mi hodně líbí zejména proto, že při promyšleném nastavení umí kombinovat výhody a mazat nevýhody jiných možností. U nás je ale zatím využíván jen minimálně.
3. Pronájem honitby. To je zatím nejobvyklejší forma u společenstevních i státních honiteb. Stát (LČR) dnes pronajímá 90% honiteb a aktuálně vyhlásil záměr podíl pronajatých snížit na 75%. Z mého hlediska má toto řešení hlavně nevýhody. Jediná výhoda je v tom, že povinnost hradit škody přebírá nájemce, ale k čemu je to dobré, když stejně se placení brání a i kdyby hrazení škod fungovalo bez problémů, tak budeme narážet na to, že řadu škod ani není možné přesně vyčíslit, nebo by to stálo obrovské množství času a zejména v lese se penězi nedá nahradit ztráta některých dřevin a nemožnost využít přirozenou obnovu. Teoreticky lze uvažovat i o tom, že se pronájmem zbavíme zátěže administrativy, péče o zvěř a získáme kvalifikované partnery hospodaření v krajině. To je ale opravdu v rovině teorie a realita bývá přesně opačná, že získáme spíše protivníky, kteří nám budou přidělávat starosti. Pokud bych byl sám v pozici držitele, tak o pronájmu honitby bych začal uvažovat až ve stavu nejvyšší nouze. Přesto ale bude dost případů, kdy u společenstevních honiteb většina členů HS rozhodne o pronájmu a v tomto případě je alespoň vhodné se pokusit smlouvu o nájmu naformulovat tak, aby byly zájmy vlastníků ochráněny. Základní parametry smluv upravuje zákon o myslivosti a na internetu se dají stáhnout právně propracované smlouvy LČR a některých velkých vlastníků, které lze vzít jako inspiraci. Vzorovou smlouvu nechala zpracovat i ČMMJ. Z pohledu současných problémů mysliveckého hospodaření mi v těch smlouvách pořád chybí odpovědnost nájemce za výsledky jeho hospodaření. To, že má v honitbě udržovat jakési fiktivní normované stavy je zcela bezpředmětné. Náš systém plánování je takový, že všechny uživatele přímo nutí si ta čísla vymýšlet a ani je nenechá do formulářů napsat to, co si myslí. Nikdo nám ale nebrání se ve smlouvě oprostit od tohoto pochybného systému a dát nájemci za úkol hospodařit tak, aby zájmy hospodářů v honitbě nebyly poškozovány. Do smluv by se tak mohla přidat ustanovení tohoto typu:

• Nájemce se bude podílet na preventivních a ochranných opatřeních proti škodám zvěří. Dohoda bude zahrnovat podíl nájemce (např. 50%) a obsahovat mechanismus, jak se na tom budou domlouvat, komu a jak vlastníci nahlásí plán těch opatření, do kdy se musejí domluvit, jak to nájemce může vyřešit - finančně nebo sám něco zajistí.
• Nájemce se zavazuje hospodařit tak, aby míra poškození lesa nepřesáhla domluvenou hranici (např. odrůstání přirozené obnovy). Bude určen expert, který stav lesa bude monitorovat a cena za tuto práci a kdo ji zaplatí, třeba napůl.
• Náhrada škod zvěří na lese bude počítána podle vlastní metodiky. Třeba se vezme vyhlášková cena * 5 k roku uzavření smlouvy a k tomu se bude každý rok navyšovat inflace.
• Škody zvěří v lese a na polích budou řešeny tak, že jejich ohodnocení provede nezávislý znalec určený držitelem. Ten může být domluvený už při podpisu smlouvy, včetně ceny za jeho práci. Když vznikne škoda, tak tento expert škodu ohodnotí, polovinu jeho odměny zaplatí uživatel a polovinu držitel a uživatel se zavazuje tento posudek respektovat a vyčíslenou škodu v určené lhůtě hradit majiteli pozemku.
• Výše uvedená ustanovení jsou závazná a jejich porušení znamená nedodržení podmínek smlouvy a držitel má právo smlouvu v tomto případě vypovědět.

Určitě by se dala vymyslet ještě řada další možností, jak zajistit motivaci nájemce o důsledky chovu zvěře, ale za mě je zásadní, aby měl povinnost hradit či zajišťovat ochranu proti škodám a odpovídal za to, že lesy a polní plodiny nebudou nadměrně poškozené a když už, tak, aby vlastníci náhradu za škody dostávali rychle a bez zbytečné zátěže. Je určitě správné, aby náklady na posudky platil zčásti i držitel honitby, tedy honební společenstvo. Nakonec dostává nájemné, které je většinou někomu věnováno (místní škola apod.), aby se směšně nízká částky nemusely rozpočítávat. Takto by se nájemné využilo alespoň pro vlastníky.

Pokud by se nájemní smlouva skutečně dobře promyslela a doplnila o podobná ustanovení, tak si dokážu představit, že i v pronajaté honitbě se její uživatel najednou začne zajímat o to, jak chov zvěře upravit tak, aby nevznikaly nadměrné škody. Určitá nejistota ovšem je, že jde o poměrně revoluční návrhy, se kterými není zkušenost. Někdo ale musí začít a samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby začal nějaký velký subjekt typu LČR, který disponuje týmem právníků. Ale i tak si myslím, že není důvod se alespoň nepokusit. Větší jistota je ale určitě tam, kde se honitba nepronajme a hospodaření bude v rukách vlastníků pozemků. Tady je možné nechat místní myslivce lovit a přitom si pořád zachovat rozhodovací právo. Ať tak či onak je zřejmé, že jakákoliv změna bude vyžadovat určité nasazení a obětování času a v reálu si mnozí řeknou, že je to moc komplikované a mnohem jednodušší je přece honitbu pronajmout a nechat vše na dosavadním HS. Do určité míry je to pravda. Ale ruku na srdce: představte si, že jste vlastníkem nějaké vlastní honitby, kde žádné překážky nejsou. Opravdu byste ji pronajali někomu, s kým nemáte zrovna dobrou zkušenost a nechali jej tam hospodařit podle svého?

Odkazy na související citované články v tématu, které doporučuji k přečtení. Časopis Myslivost (www.myslivost.cz):

• Zákon o myslivosti a státní honitby. Myslivost, 2022, 3: 10-11.
• Zvýšení počtu režijních honiteb LČR. Varování i šance pro budoucnost myslivosti. Myslivost, 2022, 9: 26-27
• Zákaz prodeje povolenek. Příklad setrvačnosti nesmyslů v legislativě. Myslivost, 2022, 8: 24-25

Autor: Jiří Kamler, Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně