Milí členové, vážení hosté z nejrůznějších státních i nestátních institucí, hosté z politických stran, a především vy - zástupci zemědělců z celkem osmi států Evropy,

je mi velkou ctí, že vás všechny mohu nejsrdečněji přivítat na již 3. mezinárodní konferenci k rodinným farmám, kterou jsme k tomuto navýsost důležitému tématu za posledních 6 let v ČR uspořádali.  

Naše selská organizace je známá tím, že se neúnavně věnuje podpoře rodinnému hospodaření a to zcela intuitivně již od svého vzniku. Není to ale zdaleka jen proto, že právě zmíněný model zemědělské výroby je statisticky nejvýznamnější silou v ČR a v Evropě a že jej přirozeně na svých farmách každý den žijeme. Je tomu tak i proto, že podnikání založené na generačních principech nebylo v naší zemi desítky let dostatečně vnímáno a respektováno. Ba co víc - bylo záměrně opomíjeno a mnohokrát i z nejvyšších politických úrovní zejména v tomto článku postkomunistického bloku zemí posměšně zpochybňováno. A je třeba říci, že na stavu krajiny a na vztazích na venkově se tento přístup viditelně podepsal. O to větší radost mám nyní z toho, že tato politika je dokonce i v ČR konečně minulostí a že můžeme, v době českého předsednictví v EU, konat tuto akci přímo pod záštitou pana ministra zemědělství a za účasti významných zástupců všech pěti koaličních stran, kteří dnes dohromady tvoří vládu, jež má podporu rodinnému farmaření na čelném místě ve svém zemědělském programovém prohlášení. Tuším, že mnohé rezervy ale i pozitivní zkušenosti v podpoře tohoto klasického způsobu zemědělství dnes postupně představí naši kolegové ze všech zastoupených evropských zemí.

Cílem našeho setkání ovšem není, abychom si vzájemně nasazovali růžové brýle a pokoušeli se vše vidět pouze optikou rodinných farem a mít tento model za jediný spásný pro bezpočet naléhavých problémů, kterými soudobé zemědělství, potravinářství i životní prostředí trpí. Tak to rozhodně není. Naopak je pro nás otázkou, do jaké míry jsou rodinné farmy klíčem alespoň ke zmírnění plejády zejména dlouhodobých potíží, i otázkou do jaké míry jim lze efektivně a nediskriminačně pomoci, aby mohly nadále a masivněji plnit svou stabilizační funkci a být zdrojem podnikatelské pestrosti v naší společnosti. A kupříkladu také doporučit, zda je vhodné hledat tyto cesty pouze v dané dotační politice či zda již není na místě hledat metodičtější nástroje a koneckonců i posoudit, nakolik již v některých zemích podobné nástroje zafungovaly. V této souvislost věřím, že již samotný fakt, že oficiálním tématem tohoto desetiletí v rámci organizace pro zemědělství a výživu (FAO) při OSN je právě budoucnost rodinných farem, dává nám všem dostatečně na srozuměnou, že je společensky žádoucí v tomto směru něco užitečného udělat.

Nejspíš se shodneme, že mnohé okolnosti se po celém světě zejména v posledních pár letech naprosto zásadně proměnily a byť každá z našich zemí je dotčená jejich silou trochu jinak, jsme i budeme prakticky všichni na stejné lodi. Do našich podnikatelských plánů zasahují první dopady změn klimatu. Společně jsme ohrožení různými dopady ruské agrese na Ukrajině. Také společně se teprve vzpamatováváme z plošných pandemických restrikcí. Tyto okolnosti se staly nejen pro podnikatele v zemědělství velmi nákladnou realitou. Dnes máme možnost vidět, s jak poměrně naivistickou samozřejmostí jsme někteří dosud přistupovali k našemu podnikání a i k očekávání jeho neustálého růstu. Velmi nepříjemně na nás doléhají také nové fenomény v podobě energetické krize, nedostatku hnojiv, úbytku pracovních sil, nárůstu inflace či vysoké volatilitě cen prakticky všeho. Zkrátka, je to doba dosud nevídaného mixu nejistot při každém podnikatelském kroku. A co s tím?

Je zřejmé, že pokud patříme k selským rodům, které vždy měly jasnou odpovědnost za to postarat se o své rodiny i své okolí, tak jistě ani nyní nebudeme čekat s rukama v klíně, až to za nás někdo vyřeší. Zkrátka, jako sedláci si dlouho nestěžujeme. Naše životní zkušenost totiž říká, že většina funkčních východisek pro náš každodenní život nejčastěji neleží někde daleko v nějakých politických výzvách či dobroslibujících unijních agendách, ale že je nakonec s největší pravděpodobností objevíme v našich hlavách a zrealizujeme je nejlépe našimi odhodlanými činy.   

K tomu, abychom ale mohli tato naše rozhodnutí sami efektivně přijímat, však ze všeho nejvíce potřebujeme bazální jistotu, že se s námi počítá. Že odpovědní představitelé našich resortů nám rozumí a chápou, že hlavním spolehlivým řešením proti potravinové krizi a koneckonců i proti většině ostatních krizí je mít dostatečně hustou síť samostatných ekonomických jednotek, které vedle potřebné produkční kapacity zajišťují i skutečnou potravinovou dostupnost a zdravou míru konkurence. Víme také, že malé rodinné podniky pochopitelně mají své limity a že jsou v určitých aspektech ohroženějším druhem na trhu. A právě proto potřebují specifický (nikoli však exkluzivní) přístup od veřejných institucí. A o to tu jde – je třeba správně nastavit rámec legitimní ochrany a podpory. Na základě naší každodenní praxe upřímně věříme, že místně trvale ukotvené rodinné podnikání s lokální produkcí i distribucí, s nepřeberným množstvím diverzifikačních aktivit a svou neoddělitelnou generační návazností je tradiční konstrukcí, která je stále vhodná i dnes a že právě umí kontinuálně fungovat bez složitých opatření.

Podotýkám, že cílem aktivit ASZ ČR v tomto směru rozhodně není přepisování současné podnikatelské struktury, a že naší snahou je především vhodně doplnit a zlepšit ty části, které již ztratily svůj půvab a na kterých poslední vývoj ukázal, že nejsou sami o sobě životaschopné. Dosavadní představa o tom, že obří a korporátně řízené agropodniky nemusí mít vztah k místu, kde podnikají a že stačí, když budou vždy těžit z výhod velikosti a že díky tomu budeme mít všichni a pořád levnější potraviny v ledničkách, se ukázala jako krátkozraká. Bohužel k obhajobě tohoto vidění světa byl zplozen tikající byrokratický mechanismus, který stále plošněji a stále hlouběji nastavuje a kontroluje, co se jen dá na našich polích a ve stájích, ale který navzdory přísným sankčním nástrojům stejně nedokáže zastavit hrozící rizika zhoršování kvality půdy, vody a který nijak nepomáhá zlepšit celkovou pozici zemědělcům. Mám na mysli část evropského modelu dotací, která sice deklaruje podporu rodinnému charakteru zemědělství, ale který často dělá přesný opak.

Speciálně pak Česká republika je ukázkou, kam až lze dojít, pokud se bude v zemědělství sázet pouze na množství vyrobených tun několika komodit, na velikost podniků a jejich dotacemi podporované další zvětšování, pokud budeme vzývat pouze moderní technickou vybavenost, spoléhat se na cizí pracovní sílu a pokud nám nebude ani moc vadit, že naše podniky už pomalu skupují investoři z jiného konce světa. Specifikem českého přístupu byla také falešná představa o tom, že všechny typy podniků bez ohledu na svou formu a velikost mají mít takzvaně stejné podmínky a stejný přístup, a že není potřeba vnímat jejich zásadní podnikatelské odlišnosti. Poměrně velké mezery v potravinové soběstačnosti, zpřetrhané vlastnické vztahy k půdě, sektorově nastavená národní dotační politika, pokřivený pohled nezemědělské veřejnosti na konvenční zemědělce a často brutální byrokratická zátěž na ně - to jsou jen některé výsledky předchozího domácího agrolobbismu, které nebralo ohled na samou podstatu našeho oboru. Nelze se potom divit, že naším největším problémem je nakonec snižující se zájem nové generace o to živit se zemědělským podnikáním.

Platí přitom, že rodinná farma je prakticky jediná přirozená a efektivní líheň po všech stránkách kvalitních mladých zemědělců - všude jinde to sice teoreticky také možné je, ale je to velmi nepravděpodobné. To je klíčová odpověď na to, proč je třeba, aby rodinné farmy měly zvláštní postavení a své zastání.  A klíčovým úkolem nejen pro politiky ale i pro nás je, podle mého názoru, najít takové řešení, které tuto přirozenou motivaci zemědělských rodin nebude anulovat a ponechá jim individuální prostor k jejich historií prověřené přínosné činnosti a k co nejlepší přípravě nové zemědělské generace.

V tomto smyslu považuji za smutné, že i po třiceti letech od obnovy rodinného hospodaření v ČR náš stát o tomto modelu oficiálně vlastně stále nic neví, nedokáže jej cíleně podpořit a využít jeho nefinančních benefitů pro širší společenský prospěch. Zdejší politická sféra teprve pomalu objevuje, jak rodinné podnikání vůbec uchopit a definovat. ASZ ČR proto chce pomoci napravit tento dluh a předkládá zcela dobrovolné a nediskriminační legislativní řešení formou zákona o rodinných farmách, které má svůj potenciál pozitivně zasáhnout většinu zemědělských subjektů v naší zemi. Má vrátit sedlákům větší svobodu při rozhodování o vlastním majetku a učinit hospodaření opět přirozeně komplexním a odpovědným. Mám na mysli ovšem odpovědnost nikoli vynucenou předpisy, ale tu, která sama vyrůstá z obyčejné vůle mít dobré jméno u svých zákazníků, ze snahy vytvářet funkční vztahy mezi sousedy a ze zájmu na kvalitním prostředí, které se bude předávat vlastním dětem. Jedině takový výsledek může být skutečně dlouhodobě udržitelný a veřejností podvědomě i uznávaný. Náš konkrétní návrh blíže představím v rámci bloku prezentací našich kolegů ze zahraničí.

Vážené kolegyně a kolegové, vážení hosté, velice se těším na naše jednání plné zajímavých prezentací a vzájemného sdílení myšlenek, které bezpochyby budou patřit budoucnosti rodinného podnikání. Za sebe si na závěr dovolím zdůraznit alespoň jednu myšlenku a posunout ji do dnešní diskuse. Jménem Asociace soukromého zemědělství ČR tvrdím, že evropská společnost a zemědělství z mnoha důvodů potřebují rodinné farmy – a rodinné farmy z mnoha příčin potřebují svůj legislativní status a odpovídající zacházení.  Věřím, že je nyní ten správný čas to dotáhnout do konce. Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR, Telč, 1. 11. 2022