Z historie…

Třebíčsko, konkrétně hlavně Moravskobudějovicko, bylo za minulého režimu velmi silně zasaženo kauzou, tzv. babickým případem, která měla za následek tvrdé postihy sedláků, mezi nimiž byli i předci dnešních členů ASZ Třebíč. 

Vzhledem k tomu, že tato oblast byla silně katolicky zaměřena, v roce 1946 zde ve volbách zvítězila lidová strana. Komunistům se tu po jejich nástupu k moci vůbec nedařilo zakládat družstva, proto sem StB vyslala svého agenta Ladislava Malého, který sedláky provokoval a vtahoval do násilných akcí proti režimu. Vše vyvrcholilo 2. července 1951 vraždami tří představitelů MNV v obci Babice, které měla spáchat skupina osob okolo agenta Malého. Tato událost pak byla záminkou pro likvidaci a diskreditaci především sedláků. Mnoho z nich bylo zatčeno a ve vykonstruovaných procesech odsouzeno k mnohaletým trestům, ale i k těm nejvyšším. V okolí snad neexistovala vesnice, v níž by nebyl alespoň jeden sedlák uvězněn a jeho rodina vystěhována. V archivu obce Litohoř, jež sousedí s Moravskými Budějovicemi, se například zachoval dopis vedení Státního statku Ploskovice u Litoměřic adresovaný čelním představitelům obce s prosbou, aby jim poslali ještě několik takových rodin, neboť tyto ženy jsou jejich nejlepší pracovnice.

„Také mého otce agent Malý navštívil a nabídl mu spolupráci. Táta mu ale neuvěřil a oznámil, že s ním do ničeho nejde. Velmi krátce poté byl zatčen. Paradoxně to pro něj bylo štěstí, neboť po kauze Babice, tedy o dva týdny později, by jistě dostal trest smrti,“ říká otec dnešního předsedy ASZ Třebíč Zdeňka Šplíchala.

Do současnosti…

ASZ Třebíč vznikla ve stejném roce jako celostátní Asociace, tedy roku 1998, a je velkým pozitivem, že mezi zakládajícími členy najdeme jména otců současných hospodářů, kteří se v regionální ASZ také velmi čile angažují.

Současným předsedou je druhé volební období Zdeněk Šplíchal, jehož otec stál u zrodu ASZ Třebíč, místopředsedou je Eduard Kadrnka. „Naše regionální organizace si prošla časy lepšími i horšími. Důležité ale je, že se ustálila ve stabilní sdružení, i ekonomicky, jehož členové mají chuť účastnit se společných akcí, velký zájem projevují zejména o školení a semináře organizované celostátní ASZ,“ shodují se pánové Šplíchal a Kadrnka.

Velkou výhodou pro Třebíčské je možnost společného odbytu produkce, ale i zvýhodněného nákupu osiv, hnojiv a chemie prostřednictvím Agrovýkupu Moravské Budějovice, který je počínaje rokem 1994 v rukou prvovýrobců.

„Od počátku hospodaření jsme měli největší problém s odbytem rostlinné produkce. V Moravských Budějovicích byl ZZN s uskladňovací kapacitou 21 000 tun, ale ceny za dodané zboží byly minimální. Dovezl jsem o žních obilí do výkupu a vedoucí se smál a říkal, že cena klesla oproti včerejšku o 200 Kč za tunu. Co prý na to říkám? Odpověděl jsem, že je potřeba je koupit. Smál se tomu ještě týden. A tak jsme, fyzické i právnické osoby, založily firmu Agrovýkup a.s., vypracovaly privatizační projekt a v roce 1994 tento ZZN koupily. Zaplatili jsme první splátku a na další už si Agrovýkup sám vydělával,“ informuje Zdeněk Šplíchal starší.   

Aktuálně je zde sdruženo 35 fyzických a 14 právnických osob, je sem dodávána produkce z 25 000 hektarů půdy, skladovací kapacita činí 65 tisíc tun. 

Intenzivní rostlinná výroba, ale i louky, pastviny a chov masného skotu - to je v kostce charakteristika regionu Třebíč, který zahrnuje jak Moravskobudějovicko s 92% zorněním půdy, na druhou stranu ale i oblasti s vyšší nadmořskou výškou a vysokým procentem trvalých travních porostů, zejména na severu a severozápadě území.

Nejčastěji pěstovanými plodinami jsou obilniny, mezi nimiž je poměrně hojně zastoupené i žito. Živočišné výrobě vévodí chov masného skotu, nechybí ani mléčný skot, ovce, kozy a prasata. 

Žili, byli bratři tři… a jejich předci  

„Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat,“ praví známý citát. Rodina předsedy ASZ Třebíč Zdeňka Šplíchala z Moravských Budějovicmá svou minulost zmapovanou velmi dobře. Současní hospodáři, bratři Zdeněk, Jiří a Jan a jejich otec Zdeněk, pocházejí ze starého selského rodu z Moravských Budějovic, první písemnou zmínku o jejich nejstarším předkovi lze v matričních záznamech dohledat již v roce 1604. A neznámé jim nejsou ani rodinné události mladšího data…      

Rod Šplíchalových vždy žil a hospodařil na zemědělské usedlosti na předměstí Moravských Budějovic zvaném Horní Víska, těsně u „Císařské cesty“, která již 265 let spojuje Prahu s Vídní. Předci dnešních hospodářů se aktivně zapojovali do dění ve městě, každá generace měla mezi sebou někoho, kdo působil v radě, či zastupitelstvu města. Zanechali tak po sobě nesmazatelnou stopu nejen v oblasti spojené s jejich živobytím. Prapradědeček František Šplíchal byl činný v různých spolcích a zasloužil se o výstavbu několika škol i dalších významných budov ve městě. Jeho syn Antonín vybudoval centrum pro sedláky z širokého okolí - hospodářské družstvo, družstevní lihovar se sušárnou brambor, s rodinou Šplíchalových jsou spojeny i počátky fungování mlékáren v Moravských Budějovicích a Jaroměřicích.

Dle rodinné tradice se ujímal hospodaření vždy nejmladší syn, nejinak tomu bylo i v případě dědečka bratrů Šplíchalových - Antonína, který začal na tehdy padesátihektarové usedlosti sedlačit v roce 1942. Za jeho éry došlo k výraznému rozvoji hospodářství, rozšířil výměru na 80 ha, kromě několika párů koní využíval i dva traktory, mlátičku, samovaz a dle vzoru svých předků se angažoval také ve veřejném dění a rok po skončení války se stal nejmladším radním města, bylo mu tehdy 31 let.

V roce 1948 však byla na hospodářství uvalena národní správa a rodina se musela odstěhovat do malého domku prarodičů, který sloužil jako výměnek deputátníků. Sedlák Antonín Šplíchal pak pracoval na pozici řidiče v komunálním podniku, až přišel červen 1951. Dva týdny před tzv. babickým případem byl zatčen Státní bezpečností a po devíti měsících pobytu na samotce ve vyšetřovací vazbě v Praze Ruzyni byl za rozvracení republiky odsouzen k 14 letům odnětí svobody.

Rodina, tedy jeho matka, manželka a tři malé děti byly vystěhováni na Roudnicko. „Maminka zde získala místo v drůbežárně s platem necelých tisíc korun staré měny, přičemž kilo másla tehdy stálo osm set. Jako političtí delikventi jsme neměli nárok na potravinové ani oděvní lístky,“ říká syn odsouzeného - Zdeněk Šplíchal starší, a dodává: „Divím se, jak to maminka s námi dokázala přežít. Osmiletý bratr tenkrát vyrobil králíkárnu, malý kurníček a strýc nám každý týden posílal bedýnku, v níž byly dva chleby…“  

Antonín Šplíchal strávil sedm let v Jáchymově při těžbě uranové rudy, jeden rok ve věznici Kartouzy u Jičína a další rok pak v Leopoldově u slovenských Piešťan. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii prezidenta Novotného.

„Naposledy jsem viděl tatínka doma ve svých pěti letech, a když se vrátil, bylo mi čtrnáct. Měl jsem velkou radost, ale zároveň se i trochu bál, přišel k nám vlastně úplně cizí člověk. Trápilo ho podlomené zdraví, měl potíže s páteří a o vězení téměř nemluvil. Naší tetě, své sestře, ale jednou řekl: „My jsme tam nebyli lidi,“ vzpomíná Zdeněk Šplíchal starší.

Antonín Šplíchal zemřel v roce 1969. Jeho dvě starší děti nesměly vystudovat, byly jim určeny dělnické profese, nejmladší Zdeněk nakonec po určitých peripetiích mohl nastoupit a poté i dokončit střední zemědělskou školu.

Změna režimu zastihla Zdeňka Šplíchala staršího s rodinou na Českolipsku, kde pracoval jako zootechnik. „V podstatě ihned od 17. listopadu jsem se začal systematicky připravovat na to, že budeme opět soukromě hospodařit na mém rodném statku. Přitom kdyby se mě dřív kdokoliv zeptal, kde rozhodně nikdy nechci bydlet, jmenoval bych Moravské Budějovice, město, které přineslo mým rodičům a prarodičům tolik utrpení. Motiv udržet tradici rodu byl ale silnější, stejně tak přání ostatních členů rodiny,“ vypráví hospodář.

Jel tedy do města, odkud odešel ve svých pěti letech a kde nikoho neznal, netušil, kde leží pole patřící rodině. Usedlost byla v padesátých letech přebudována na veterinární ošetřovnu, sklady obilí přestavěny na byty, stáje a stodoly na garáže, sklepy a studny zasypány nebo znehodnoceny, podmínky pro zemědělskou prvovýrobu špatné. Dům byl kompletně vybydlený, nikde ani židle…

„A potom vyšel zákon o půdě. S pomocí příbuzné jsem v archivech a na okrese zjišťoval všechny paragrafy, podle kterých nám co zabavili, kde jsme měli jaká pole, co nám patřilo. Přišlo jaro, všechny pozemky o celkové výměře padesát hektarů jsem měl vydány, ale stál jsem u toho s prázdnýma rukama a nevěděl, co s tím. Neměl jsem osivo, sadbu, stroje, hnojiva, nic,“ říká pan Šplíchal.

JZD Moravské Budějovice navíc oznámilo, že žádné restituční náhrady nevydá, neboť rodině nebylo povinnou osobou, když vzniklo o dva roky později, než byla usedlost zestátněna. Po složitých jednáních se tak nakonec se Šplíchalovými vyrovnával Okresní podnik v Třebíči, jenž byl následnickou osobou bývalého komunálního podniku, kam celé hospodářství v roce 1952 přešlo.

Počátky soukromého hospodaření byly ve znamení poměrně velkého zadlužení. „Snažil jsem se hned od začátku vybudovat moderní hospodářství a systematicky nakupovat stroje, což bez velkého úvěru nešlo. Společně se syny jsme ale navštěvovali mnoho zahraničních farem jak v Evropě, tak třeba i v USA a Kanadě, a přesvědčovali se o tom, že jsme schopni to dělat minimálně stejně dobře, což nám hodně pomáhalo,“ informuje pan Šplíchal.

Po provedení nezbytných oprav usedlosti v Moravských Budějovicích se Šplíchalovým podařilo v roce 1994 zakoupit od státu v rámci privatizace Státního statku Lesná ještě nedaleký dvůr Augustov, lidově zvaný Panšula. Jde o kulturní památku, kterou nechal v roce 1821 vystavět v empírovém stylu hrabě Daun. Jejím posledním vlastníkem byl baron Jiří Haas, po jehož smrti v roce 1945 došlo k odúmrtí a zestátnění. Dvůr se nachází na absolutní samotě, nejbližší ves je vzdálena pět kilometrů, v okolí je několik přírodních rezervací (Černá blata, Suchá hora, Habrová seč a jiné). V polovině devadesátých let však byla nemovitost v dosti zuboženém stavu.

„Opravu jsme zahájili výměnou ještě původní krytiny, jednalo se o 3 000 m² střech, jenom střešních latí bylo potřeba přes 10 kilometrů. Největším problémem byla výměna několika jedlových, ručně tesaných trámů v délce 13 metrů. Všechny trámy na střechách jsme heverovali, vypokládali, aby střechy byly rovné. Od památkářů jsme nedostali téměř žádný příspěvek, tak na opravu padla celá úroda řepky v roce 1997,“ říkají bratři Šplíchalovi a nejmladší Jan dodává: „Při opravě střechy nás ale čekal bonus. Na jedné pálené tašce jsme našli vzkaz „AD 1821 REBELIE“. Však my víme, že za svobodu selského stavu se musí neustále bojovat. Je nám v tom velkým vzorem dědeček Antonín…“

Zatímco po změně režimu byli Zdeňkovi Šplíchalovi největšími pomocníky bratr Antonín a bratranec Josef, dnes je již rodinné hospodaření v režii jeho tří synů - Zdeňka, Jiřího a Jana. A dorůstá a částečně již i dorostla další generace, neboť nejstarší syn má se svou ženou čtyři děti, prostřední pět a nejmladší prozatím dvě, ale prý není ještě všem dnům konec… A každý má jak v rámci rodinného soužití, tak i pomoci při hospodaření své nezastupitelné místo.

Vzhledem k poloze usedlostí a okolních pozemků je nejoptimálnější formou zdejšího hospodaření intenzivní rostlinná výroba, které se Šplíchalovi věnují na 425 hektarech orné půdy.

Jedná se o těžké, jílovité půdy, zprvu i velmi utužené, Šplíchalovým se však poměrně dobře daří dostávat je při soustavné péči do lepší kondice. „Pro naši oblast jsou ideální ozimy, jařinám se tu zkrátka nevede. Problém je i s meziplodinami, pokud vzejdou, odnesou to plodiny zaseté po nich,“ informuje Jiří Šplíchal.

Pěstovány jsou tu pšenice, ječmen, řepka a hrách, přičemž většina produkce je prodávána prostřednictvím společného Agrovýkupu Moravské Budějovice, kde je Zdeněk Šplíchal členem představenstva.

A aby si rodina příliš neodvykla od oprav a budování, převzala před dvěma lety ještě objekt statku v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde v minulosti hospodařil a věnoval se chovu plemenných prasat starší bratr dědečka Antonína - Jan. Dlouholetá „péče“ státních statků je tu ale samozřejmě značně znát.

Šplíchalovi však v průběhu let minulých již mockrát dokázali, že práce se rozhodně nebojí. „Vždyť co by měli říkat naši předchůdci? Jeden hektar půdy orali dva a půl dne a za tu dobu museli ujít padesát kilometrů. My sedíme v klimatizovaném traktoru, posloucháme rádio a hotovo máme ani ne za hodinu. Uvědomujeme si, že každý kousek půdy, na které hospodaříme, je pokryt potem našich předků. A to zavazuje,“ shodují se bratři.

O nezničitelnosti sedláků...

Poněkud odlišný vývoj oproti hospodářství většiny ostatních sedláků měla farma Mikálka místopředsedy ASZ Třebíč Eduarda Kadrnky v Nových Syrovicích nedaleko Moravských Budějovic. K téměř 900hektarové výměře, kterou obhospodařuje dodnes, se mu podařilo propracovat hned v začátcích. Jak? Stanovil si to jako prioritu.

Statek v Nových Syrovicích zakoupil po první pozemkové reformě, v roce 1921, dědeček pana Kadrnky, také Eduard, který zde na padesátihektarové výměře sedlačil do roku 1948, kdy bylo hospodářství zestátněno. Mikálka se pak stala jedním z deseti středisek Osevy Jaroměřice nad Rokytnou, což byl jediný státní statek na Třebíčsku.

Rodina dnešního majitele statku žila za minulého režimu v Praze a nikdo nečekal, že by se to mělo změnit. „Když jsem v roce 1992 dokončil vysokou školu elektrotechnickou, stál jsem před poměrně zásadním rozhodnutím, jak a kam se vydat. Věnovat se práci v oboru, nebo začít hospodařit na majetku, který byl rodině v rámci restitucí navrácen? O zemědělství jsem nevěděl vůbec nic… Jak to dopadlo, je zřejmé,“ usmívá se Eduard Kadrnka.

I bez zkušeností v oboru si po vydání 50 hektarů půdy a starých, původních budov stanovil dvě zásadní priority. „Měl jsem jasno v tom, že v areálu rozhodně nechci mít více subjektů. Bylo proto nezbytné zakoupit budovy, které na našem pozemku nechal postavit státní statek. Druhým zásadním bodem bylo získat dostatečnou výměru půdy,“ informuje hospodář.

Za obě rozhodnutí záhy byl a dodnes je velmi vděčný. Následovala jednání s oprávněnými osobami a vyplácení podílů za nové stavby, které byly státním statkem posléze vydány. A další jednání s vlastníky půdy… „Dali mi důvěru a svěřili svou půdu. Těžko říci, co mě těší více - zda toto jejich počáteční rozhodnutí, nebo fakt, že nabytá výměra se od té doby nezmenšila, ačkoliv naše farma sousedí s mnoha silnými družstvy. Nutno ale říci, že mezi námi panují korektní vztahy a po krku si opravdu nejdeme,“ říká pan Kadrnka.

Kromě rostlinné výroby na téměř 900 hektarech takřka výhradně orné půdy se farma hned od počátku zaměřila na chov prasat, který zde probíhal i za dob státního statku. Byla tu těsně před revolucí vystavěná porodna, kterou šlo využít, a jež později prošla několikamilionovou rekonstrukcí za účelem modernizace a částečného uzpůsobení i na odchovnu.

„Měli jsme v té době až 350 prasnic, výjimkou nebylo i 26 selat na jednu. Právě selata byla hlavním faremním produktem, prodávali jsme jich zhruba 80 %, zbytek se vykrmoval,“ informuje farmář.

Dlouhodobá nepříznivá situace na trhu s vepřovým masem však vedla k postupné ztrátě obchodních partnerů a nutnosti výkrmu prakticky celé produkce. „A to při ceně 24 Kč za kilo vepřového zkrátka nemohlo ekonomicky vyjít. Potřebovali jsme prodat až 200 vykrmených prasat co deset dnů, ale nebyl o ně zájem, poslední dva roky jsme odbytovali již jen do Maďarska. Co dál? Vždy jsem se snažil jít zlatou střední cestou, velkoprůmyslový způsob, který by asi byl řešením, pro mě nebyl variantou. A tak bylo z farmy v březnu předloňského roku prodáno poslední prase,“ konstatuje Eduard Kadrnka.

Pravdivost rčení, že „všechno zlé je pro něco dobré“, se ukázala poměrně brzy, neboť ten samý rok nastaly nejhorší žně v historii farmy. „Bylo úplně jiné, pro nás v této oblasti rozhodně horší sucho, než v loňském roce. Zapršelo totiž pouze do května a pak až do žní ani kapka, z čehož se porost nevzpamatoval. Pokud bych ten rok musel ke ztrátám z rostlinné výroby připočíst ještě ty ze živočišné, nedopadlo by to vůbec dobře,“ říká farmář.

S ohledem na tyto skutečnosti nebyl rok 2018 až tak špatný - například předloňský čtyřtunový výnos z hektaru u pšenice se zvýšil o polovinu (vše v potravinářské kvalitě), velmi překvapilo žito, a to osmi tunami, proto ho hospodář plánuje zasít až na 40hektarovou výměru.

Kromě výše zmíněných plodin se na 860 hektarech orné půdy (40 ha jsou trvalé travní porosty), které farma Mikálka obhospodařuje, daří pšenici, ječmenu a řepce - ve všech případech ozimům, s jařinami je zde velký problém. Plnění greeningu zajišťovala do předloňského roku lupina, počínaje loňskem je pěstována vojtěška, výborná předplodina.

Před třemi lety pořídil pan Kadrnka na farmu mořičku osiv, kterou si nemůže vynachválit. „Měl jsem její koupi zrealizovat už dávno. Moříme si pro vlastní potřebu až osm odrůd, je to ohromná výhoda a hlavně jistota, že je vše v pořádku,“ pochvaluje si hospodář, který za další dobrou investici považuje i vybudování certifikované váhy přímo na farmě před čtyřmi lety. 

Před svým působením v Asociaci soukromého zemědělství byl Eduard Kadrnka činný ve Společnosti mladých agrárníků jako 1. viceprezident. „Byla to éra, kdy tehdejší ministr zemědělství Palas přišel s nápadem podpořit nákup nestátní půdy prostřednictvím PGRLF. Myslím, že i díky přispění SMA se podařilo tento program velmi dobře nastavit a mnohým kolegům sedlákům pak pomohl koupi pozemků zrealizovat,“ vzpomíná pan Kadrnka a dodává: „A nemohu při té příležitosti nevzpomenout na doslova lítý boj, který provázel zavedení a poté nastavení dotačního titulu Zahájení činnosti mladých zemědělců. Byl jsem za SMA v tehdejším Monitorovacím výboru Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, Asociaci tu zastupoval Jarda Šebek. Nikterak nepřeháním, když řeknu, že bez něj by tenhle titul vůbec neměl šanci na život, bil se za něj jako lev. Absolvoval jsem s ním celou řadu jednání a vím, jak úporné byly snahy z ostatních nevládních organizací mladé začínající nejprve vůbec nepodporovat a poté na ně alokovat co nejméně peněz. A nám se společnými silami povedlo i to, že prostřednictvím tohoto dotačního titulu mohli mladí nakupovat také půdu. Dnes už je to mnohými bráno jako samozřejmost, ale vězte, že jednoduché to rozhodně nebylo. Tehdy ale ještě nějaké prosazení šlo. Za ministra Jurečky se však natolik změnil jednací řád, že role nevládek je v Monitorovacím výboru PRV respektována minimálně, výsledek je předem jasný a ovlivněný hlasováním většiny úředníků.“

„Dnes už bych se na líté boje stejně asi necítil, však je to více než deset let zpátky,“ usmívá se pan Kadrnka, který se ale o sedláky jako takové nebojí, a uzavírá. „Sedlák je nezničitelný, jak už se v minulosti mnohokrát potvrdilo, ten si cestu vždycky najde. A kudy se ubírat vše kolem něj? Toť otázka…“ 

Vítězství v druhém ročníku soutěže ASZ ČR Farma roku, hostitelství historicky prvních Farmářských slavností určených široké veřejnosti, ale i tituly Česká biopotravina roku nebo Bio-obal roku jsou spojeny s farmou, na jejíž úspěch ještě před čtvrtstoletím nikdo nesázel. Biofarma DoRa v Ratibořicích, části obce Jaroměřice nad Rokytnou, za jejímž startem stojí jeden za zakládajících a dlouholetých členů ASZ Třebíč Pavel Dobrovolný se svou ženou Jitkou, však všechny překvapila. Punc určité jedinečnosti hned v několika směrech si drží i poté, kdy hlavní starost o její chod přešla na syna Jitky Dobrovolné - Matěje Pastrňáka. A rýsují se možná i další aktivity…

Historie statku v Ratibořicích sahá až k památné bitvě na Bílé Hoře, po níž patřil německé šlechtě, která ho získala jako konfiskát. Od Löwensteinů z Lesenic si ho v roce 1885 pronajal dědeček pana Dobrovolného Matěj, jenž ho po první pozemkové reformě v roce 1924 odkoupil od hraběnky Pauliny von Löwenstein pro svého syna.

Ten na statku sedlačil do roku 1939, kdy tu Němci zavedli nucenou správu. „Otec tak dělal správce na svém vlastním statku, jednou týdně sem vždy přicházel na kontrolu dozor,“ vysvětluje Pavel Dobrovolný. Tehdy nikdo z nich netušil, že přijdou ještě horší časy. Po roce 1945 rodina v hospodaření pokračovala a snažila se ho modernizovat, byly zakoupeny traktory, rozmetadlo, zkrátka na tu dobu velmi pokroková technika. O tři roky později byl dvůr bez náhrady vyvlastněn a Dobrovolní zde mohli bydlet pouze do roku 1951.

„Byli jsme tři děti ve věku 15, 14 a 9 let. V tu dobu nám zemřela maminka a tátu na půl roku, aniž se konal jakýkoliv soud, zavřeli. Po jeho návratu následovalo vystěhování do hrozného, úplně mokrého domku ve vedlejší vesnici. A v Ratibořicích začalo hospodařit nově vzniklé JZD,“ vzpomíná pan Dobrovolný.

Jeho si vzal k sobě do Prahy bratr maminky. Podařilo se mu odmaturovat na gymnáziu, a protože vždy inklinoval k technice, přihlásil se na elektrofakultu. „Po ukončení třetího ročníku si mě zavolal proděkan a sdělil mi, že je zde požadavek z krajského výboru strany na mé vyloučení kvůli neodpovídajícímu původu. Tak jsem byl nucen odevzdat index…,“ vypráví Pavel Dobrovolný.

Řadu let se pak již při zaměstnání snažil o své znovupřijetí na vysokou školu. Podařilo se až v roce 1963. „Bylo mi umožněno dálkové studium bez uznání předchozích absolvovaných tří ročníků. Složil jsem tak celkem 92 zkoušek a v roce 1968 slavnostně promoval. O rok později jsem byl rehabilitován,“ informuje. Jeho profesní doménou se pak na další dvě desetiletí staly televizní antény.

Když se po změně režimu rozhodl Pavel Dobrovolný do Ratibořic společně se svou ženou Jitkou a jejím synem Matějem Pastrňákem vrátit, bylo mu 59 let. „Manželka, rodačka z Prahy, která nikdy neměla se zemědělstvím nic společného, se pro můj záměr naprosto nadchla. A to bylo velké štěstí, protože nevím, jak bych to jinak řešil. K rodnému statku mám vztah od dětství a také jsem cítil velkou povinnost vůči rodičům - převzít jej a v hospodaření pokračovat,“ říká pan Dobrovolný.

Když v roce 1992 ratibořický dvůr přebírali, nacházel se ve velmi žalostném stavu. Obytný dům byl dokonce určen k demolici a Dobrovolným trvalo celý rok, než v něm opravili alespoň některé místnosti tak, aby byly obyvatelné.

„Místní lidé nás zpočátku přijali s nedůvěrou a dívali se na nás tak trochu jako na exoty. Někteří měli asi pocit, že nám za minulého režimu ublížili. Nechtěli jsme ale vycházet z toho, že nás odsud někdo vystěhoval. Museli jsme si získat důvěru a také jsme ji nabízeli. A časem se vše urovnalo…, popisuje začátky hospodář a dodává: „Snadné to ale nebylo. Hospodaření, jak jsem si jej pamatoval z dětství, připomínalo spíše polofeudalismus. A dnes je všechno jinak. Museli jsme si nastudovat, co a jak pěstovat, čerpali jsme i znalosti a zkušenosti od lidí, kteří nám byli ochotní pomoci. Všechno to pro nás bylo nové.“

V minulosti byl na statku, ke kterému patřila 110hektarová výměra, chován skot. Manželům Dobrovolným bylo jasné, že podmínkou smysluplného využití okolních trvalých travních porostů bude jednoznačně pořízení zvířat, ale na krávy to neviděli. Měli chuť zkusit jinou formu hospodaření a doplnit trh něčím, co na něm chybí. A tak vznikla jedna z největších kozích farem u nás s koncovkou v podobě pestré škály velmi populárních výrobků z kozího mléka.

To je ale příliš velký skok. Na počátku byly dvě od sousedů zakoupené kozy, na kterých se paní Dobrovolná učila dojit. Pořídila si dvojitý hrnec a začala zkoušet výrobu mléčných produktů. Přibývalo zvířat, pozemků, rozšiřovalo se portfolio výrobků…

„Současná poptávka po našich výrobcích však nepřišla automaticky. Trvalo dlouho, než jsme se prosadili. Zpočátku jsem po obchodech rozvážel jogurty a zase je vozil zpátky, protože o ně nebyl zájem, mezi lidmi byl vyloženě odpor ke kozímu mléku. Naštěstí se situace v průběhu devadesátých let výrazně změnila,“ říká Pavel Dobrovolný a manželka Jitka ho doplňuje: „Starali jsme se, aby naše výrobky lidem zachutnaly a také aby dobře vypadaly. Mnozí zákazníci jsou citliví především na příchuť, kterou si nese tento druh mléka. Vhodným krmením a správnou volbou zpracování jsme ji však potlačili do té míry, že je sotva znatelná.“

Do dnešního sortimentu výrobků patří jogurty bílé i ochucené, kefír, jogurtová mléka bílá i ochucená, sýry čerstvé a pomazánkové, žervé a syrovátkové nápoje. Kromě řady menších prodejen jsou dodávány i do supermarketů.

Zpracovává se veškerá produkce, která činí zhruba 1 500 litrů mléka denně. Dojí se 550 koz z celkového počtu 850, které se dnes na farmě nacházejí. Chov je zapojen do kontroly užitkovosti, jíž provádí členská organizace Asociace - Svaz chovatelů ovcí a koz. Samozřejmostí je produkce kvalitního plemenného materiálu, a to jak kozlíků, tak koziček.

Před třemi lety prošla velkou modernizací dojírna, neboť původní technologie dojení, kterou zkonstruoval sám pan Dobrovolný, již přestala vyhovovat. Nová, od značky DeLaval, částečně hrazená z Programu rozvoje venkova, zvýšila na maximum i veterinární a hygienický komfort, na něž se na farmě dlouhodobě velmi dbá. 

K zajištění krmivové základny nyní slouží 170 hektarů půdy, z nichž 35 tvoří trvalé travní porosty, na orné půdě jsou pěstovány jak pícniny, tak i krmné obilniny - oves, ječmen a pšenice. Již jedenáctým rokem se zde hospodaří v režimu ekologického zemědělství. 

Biofarma DoRa se již dlouhé roky pravidelně otevírá veřejnosti. Je k tomu určeno vždy sobotní odpoledne, a to celoročně. Lidé z blízkého i vzdáleného okolí si již zvykli přijít či přijet si sem s dětmi na pár chvil nebo i hodin zarelaxovat (k tomu vyloženě vybízí panem Dobrovolným opečovávaná zahrada za domem). Návštěvníci přitom mají možnost prohlédnout si zvířata a potěšit se s nimi, posedět při dobré kávě a výtečném zákusku od paní domácí a nakoupit si jak mléčné výrobky, tak i kosmetiku s kozím mlékem a vlastní výrobky z levandule.

Ratibořická farma je i cílem mnoha dětských exkurzí, má také spolupráci s Českou zemědělskou, ale i Mendelovou univerzitou, jejichž studenti sem často jezdí za účelem získání podkladů pro své diplomové práce.

Mladý hospodář Matěj Pastrňák, jenž farmu převzal v roce 2009, kromě zajišťování plynulého a bezproblémového chodu farmy, která dnes poskytuje pracovní příležitosti již 15 zaměstnancům, přemýšlí i o dalších možnostech, jak případně rozšířit aktivity spojené s agroturistikou. Určitá možnost v tomto směru by byla na nedalekém statku, rodišti maminky pana Dobrovolného, jenž svou polohou vyloženě vybízí k využití jakožto agroturistické středisko.

I bez této do budoucna možné činnosti je však již řadu let za čím se v Ratibořicích ohlédnout. Vždyť právě zdejší kozí farma je hlavním důvodem, proč do této malé vísky přijíždí tolik turistů. A to přitom místní dávali Pražákům na počátku devadesátých let rok, maximálně dva…

O důvod více plánovat a realizovat…

V poněkud jiných přírodních podmínkách, než většina členů ASZ Třebíč, jež se zabývají intenzivní rostlinnou výrobou, se svou rodinou žije a hospodaří mladý sedlák Jaromír Křivánek. Vskutku nevelká, ale o to malebnější víska Horní Smrčné totiž leží na samém rozhraní okresů Jihlava a Třebíč v nadmořské výšce 520 m n. m. A tím je rozhodnuto - zavíráme škatulku nazvanou „pšeničkáři“ a otevíráme tu s nápisem „kravičkáři“, jak se mezi sebou sedláci v regionech s podobnými rozdíly škádlivě titulují.

Na zdejší usedlosti, na níž se přiženil praděda dnešního mladého hospodáře, začal po revoluci hospodařit jeho otec, dlouholetý starosta této obce, křestním jménem také Jaromír. K navráceným 25 hektarům lesa a 44 ha zemědělské půdy si pronajal dalších dvacet a zaměřil se na chov mléčného skotu - českých strak. Mléko od zhruba třicítky dojnic bylo obden dodáváno do jihlavské mlékárny, v roce 2001 se však Křivánkovi po různých peripetiích právě při odbytu rozhodli zakoupit masného býka plemene charolais a přejít převodným křížením na chov skotu bez tržní produkce mléka.

Ten dnes tvoří gró živočišné výroby na farmě. Stádo 85 kusů skotu tohoto plemene bylo před dvěma lety doplněno býčkem masným simentálem za účelem rotačního křížení. „Začaly se nám u krav objevovat potíže s končetinami a také se rapidně snižovala mléčnost, proto jsme zvolili toto řešení,“ vysvětluje mladý hospodář.

Při výměře 67 hektarů trvalých travních porostů z celkových 99 ha půdy činí zatížení 0,7 VDJ/ha. „Mívali jsme i více než 1 VDJ/ha, ale vzhledem k velkému suchu, které u nás panuje již po tři roky, nastal logicky problém s krmením. V předloňském roce byl například výnos z první seče pouze 40 % oproti normálu. Jakmile musíme již v první půlce září začít přikrmovat, je to problematické, zachraňují nás pícniny na orné půdě,“ informuje Jaromír Křivánek.

Kromě krmných plodin jsou na orné půdě pěstovány pšenice, ječmen - zhruba polovina vychází ve sladovnické kvalitě, a také žito, kterému se tu daří velmi dobře. Zkušebně nyní Křivánkovi zkoušejí i množení svazenky.

Jakožto vlastníky 25 hektarů lesa je nyní velmi trápí kůrovcová kalamita. „Již několik let se snažíme se situací bojovat a předcházet včasným zásahem vzniku nových ohnisek. Nemůžeme ovšem bohužel ovlivnit to, jak situaci řeší, nebo spíše neřeší, ostatní vlastníci, a to jak soukromí, obecní, tak stát. Proto před dvěma lety došlo během jediného měsíce k napadení dvaceti hektarů našeho lesa, kde byly smrkové a modřínové porosty starší dvaceti let, zůstane nám tedy pouze pětina z celkové výměry. Táta netušil, že bude muset sázet les dvakrát za život…,“ říká pan Křivánek.

I přesto ale nebere mladý hospodář situaci nijak tragicky a promyšleně plánuje, jak nejlépe farmu do budoucna rozvíjet - ani ne tak co do rozsahu, jako spíše celkovou optimalizací. Je z generace, která v soukromém hospodaření již vyrůstala, a na jeho vztahu a přístupu k farmě je to hodně znát. „Už jako devítiletý jezdil traktorem po poli a rozmetal hnůj,“ směje se pan Křivánek starší. Volba studia na Střední zemědělské škole v Třebíči a posléze na Mendelově univerzitě v Brně, kde si vybral obor všeobecné zemědělství, tak byla jasná.

V roce 2011 využil Jaromír Křivánek dotačního titulu pro mladé začínající zemědělce, a to na rekonstrukci stáje a pořízení krmného vozu, o dva roky později pak v rámci PUZČ farmu od svého otce převzal. Sám administroval i několik investičních projektů z Programu rozvoje venkova a prostřednictvím Místní akční skupiny.

Průběžně se svou rodinou citlivě rekonstruuje původní usedlost se záměrem zachovat ráz uzavřeného dvora. Rýsuje se i možnost koupě zbývající části odchovny pro masný skot, která je ve vlastnictví souseda, jenž nyní s hospodařením končí, a také její rekonstrukce. Vše tak, aby nebyl narušen charakter opravdu mimořádně hezké obce a její okolní krajiny.

„Máme velkou výhodu, že v naší vesnici vládne svornost. Lidé tu berou velmi pozitivně i naše hospodaření - vidí, jak se změnila struktura okolních polí a mají z toho radost. Pro nás zase není problém kdykoliv vypomoci technikou, provést údržbu komunikací. Loni v létě jsme tu měli sraz rodáků, kterého se zúčastnilo 140 osob, o naší obci byla vydána i kniha…,“ usmívá se pan Křivánek.

Vida, jak to jde. A určitě půjde i dál. Součástí rodiny se před rokem stala malá Ema, je jí všude plno. O důvod více plánovat a realizovat…

Tak trochu jiné hospodářství

Konec minulého režimu znamenal pro mnohé nový začátek. Své o tom ví rodiny takřka všech členů Asociace soukromého zemědělství. Před potomky starých selských rodů stála velká výzva. Změnit svůj dosavadní život, často zcela mimo obor, a pokračovat v násilně přerušené rodinné tradici, nebo ne? Velké rozhodnutí čekalo na počátku devadesátých let i Karla Kuthana, jenž se v té době věnoval chemickému inženýrství na Akademii věd, a se svými blízkými bydlel v Praze. Nyní, po více než 25 letech hospodaření, se potvrzuje, že přesídlit na statek v Suchohrdlech u Miroslavi a převzít zodpovědnost za dosti rozsáhlé hospodářství, na němž v minulosti sedlačil jeho děda a po válce strýc, bylo trefou přímo do černého. Mistrné propojení zemědělství se znalostmi a zkušenostmi z oboru, jemuž se pan Kuthan do té doby věnoval, vedlo ke vzniku ukázkového a na české poměry ne úplně typického hospodářství, které je již mnoho let cílem a inspirací pro řadu tuzemských i zahraničních exkurzí.

Vale dal Karel Kuthan akademické sféře na jaře roku 1992, kdy se zaregistroval jako soukromě hospodařící rolník. K původním 120 hektarům orné půdy, jež ke statku náležely, postupně přibíral další, opravovaly se zdevastované budovy, živočišnou výrobu reprezentoval chov prasat o počtu sto prasnic v uzavřeném obratu stáda.

Zhruba deset let po začátku zemědělského podnikání začal Karel Kuthan pracovat na konceptu propojení živočišné a rostlinné výroby s výrobou energie v bioplynové stanici.

„Lákalo mě využití synergických výhod plynoucích z této kombinace. Od prvotní úvahy k samotné realizaci ale uplynulo několik let, prodleva byla způsobena zejména neustálými změnami při nastavování podpor určených na výstavbu bioplynové stanice,“ informuje hospodář.

S cílem dále rozvíjet chov prasat pouze v kombinaci s bioplynovou stanicí zakoupil pan Kuthan v roce 2004 sousední areál živočišné výroby ZD Jiřice, který byl postupně přestavován. Nejrozsáhlejším počinem v tomto směru byla v roce 2008 zrealizovaná novostavba stáje pro prasnice a selata a rekonstrukce výkrmových hal, včetně technologického vybavení a zásobní jímky na kejdu o celkové investici 55 milionů korun. Dotace z Operačního programu Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství tehdy činila 23 procent. Zhruba čtyřicetimilionovou investici si o rok dříve vyžádalo vybudování bioplynové stanice o výkonu 500 kW, přičemž dotace z Operačního programu Průmysl a podnikání byla ve výši 38 procent.

Spojení chovu prasat, který aktuálně čítá 230 prasnic v základním stádě a necelé dva tisíce prasat ve výkrmu, s výrobou elektrické energie z obnovitelných zdrojů se maximálně osvědčilo.

„Odpadní teplo vznikající při výrobě elektrické energie z bioplynu v kogeneračních jednotkách umožňuje zajistit nadstandardní tepelnou pohodu zvířat a vytvořit optimální podmínky všem kategoriím prasat, což si jen stěží může dovolit chov, který musí za teplo přímo platit,“ vysvětluje Karel Kuthan.

Ohromnou výhodu má využití kejdy, u které se neztratí energie v ní obsažená, jako je tomu v případě pouhé aplikace na pole. „Z jedné tuny kejdy je asi 30 m³ bioplynu, z něhož se vyrobí asi 60 kW elektrické energie. Digestát, tedy tekutá složka vycházející z bioplynové stanice, se na rozdíl od kejdy aplikuje bez problémů, navíc při procesu fermentace v něm zůstávají veškeré živiny zachovány. I ty, které vytáhla ze země kukuřice. Vše se vrací v digestátu zpět na pole, pouze u dusíku dojde při aplikaci ke ztrátám, ale fosfor, draslík a další prvky v systému rotují. A výsledek? Ušetříme až 80 % průmyslových hnojiv. Kolegové z Německa, kde mají zemědělské bioplynové stanice větší tradici, spočítali, že při pravidelné aplikaci digestátu se zvýší úrodnost půdy po několika letech aplikace o deset až dvacet procent. Nezbývá než souhlasit,“ říká pan Kuthan.

Bioplynová stanice pojme denně 40 až 50 kubíků kejdy a 30 tun kukuřičné siláže. Kromě kukuřice, která je pěstována asi na třetině z 520 hektarů orné půdy, jež statek obhospodařuje, se tu daří i pšenici, řepce a cukrové řepě, na 20hektarové výměře pak také vičenci a na 40 ha dýni. Jedním z produktů statku tak jsou dýňová semínka, sušená ve speciální hale k tomu určené, a to s využitím tepla z provozu bioplynové stanice. Krmné směsi pro prasata statek nakupuje od externích dodavatelů.

Karel Kuthan zpracoval i projekt zaměřený na pěstování řas na statku, které by se přidávaly do krmiva pro prasata zejména za účelem významného snížení či dokonce eliminace užívání antibiotik v chovu. Pracoval na něm s dalšími partnery z Akademie věd a také firmami z oboru dva roky. „Žádali jsme pro tento projekt o podporu z Programu rozvoje venkova, a to v rámci operace 16.2.1. Podpora nových produktů, postupů a technologií v zemědělské prvovýrobě. Neuspěli jsme, odůvodnění bylo, že se to netýká chovu prasat, nýbrž jde o akvakulturu, tedy jinou operaci PRV. A v  ní bylo nutnou podmínkou pro žadatele doložit po realizaci projektu prodej ryb. Rybník bohužel nemám. Je opravdu velká škoda, že PRV zdaleka nedokáže obsáhnout celou šíři zemědělství, zejména v případě propojení dvou oborů, což byl právě náš případ. A tak mám projekt v šuplíku a řasy nakupuji z Francie…“ komentuje svůj „neúspěch“ hospodář.

V roce 2009 zahájil Statek Kuthan spolupráci se švédskou společností Swedeponic Holding, která vybudovala o tři roky později v sousedství areálu jeden z nejmodernějších skleníků na pěstování bylinek v Evropě, jenž využívá teplo a elektřinu z bioplynové stanice. Producentem mnoha druhů bylinek od pažitky a petržele přes koriandr až k bazalce a oreganu je firma Bylinky, s.r.o., která se stala největším a jediným celoročním producentem českých bylinek v květináči. Ty jsou určeny pro vaření v domácnostech i v gastronomických provozech, v průběhu sezóny pak firma dodává i lokální řezané bylinky, jak jen místní podmínky dovolí. 

Hektarový skleník byl aktuálně rozšířen o 50 %, k zákazníkům tak poputuje produkce z nové plochy již na jaře.  

„Věřím, že to bude fungovat, ale to vše ukážou až následující léta - jde o velký systém, který se musí ustálit,“ říkal v době zahájení provozu bioplynové stanice Karel Kuthan. A ono to opravdu funguje, dokonce nad očekávání dobře.

Před dvěma roky slavil statek čtvrtstoletí od obnovení hospodaření rodinou Kuthanových, která při té příležitosti vydala brožurku s názornou fotodokumentací. Snímky polorozbořených ruin pocházející z roku 1992 jsou v ostrém kontrastu s dnešní realitou. „Pro mne osobně bylo rozhodující zachovat rodinné jméno v místě působení mého dědečka Jaroslava, který byl v padesátých letech odsouzen komunisty na doživotí a v komunistickém vězení po 13 letech zemřel,“ osvětluje Karel Kuthan. Povedlo se. Výsledky této jeho snahy jsou dnes oceňovány nejen u nás, ale i v zahraničí.  

Člověk mí