Ty budou ovšem pro naše zemědělství rozhodující v nastavení domácí zemědělské politiky po roce 2020 na dalších 7 let, přičemž hlavním problémem pro ČR bude, jak skloubit naše velkoplošné průmyslové zemědělství se změnami, které se ve Společné zemědělské politice EU (SZP) po uvedeném roce očekávají. Je přitom zcela zřejmé, že peněz bude méně a jejich zacílení jiné, než je tomu v současné době.
Největší rozpor mezi zemědělstvím v ČR a zemědělstvím v EU představuje samozřejmě míra horní hranice buď obhospodařované výměry prostřednictvím jednotlivých podniků, nebo horní hranice příjmů dotačních prostředků na podnik. Díky nejvyšší průměrné velikosti zemědělských podniků v ČR v celé EU je nepochybné, že naše země může přijít krácením podpor teoreticky o nejvyšší objem dotací, a výzvou doby je tak prezentovat v EU cesty a programy, jak jinak využít krácených prostředků pro potřeby našeho zemědělství, a jak tedy o ně nepřijít. Je přitom zcela evidentní, že takovým řešením nemůže být nějaká forma podpory produkce, a to ani v případě citlivých komodit, kde má ministerstvo zemědělství ambici zvýšit vázané podpory na tyto účely ze stávajících 15 procent na 25 procent. Předpokládat lze spíš opak - tedy totální decoupling, což je trend, který EU postupně prosazuje už řadu let.
Naopak jako systémová varianta, jak zargumentovat využití peněz z krácení dotací velkým zemědělským podnikům, se jeví ochrana krajiny v širším slova smyslu. ČR může velmi reálně poukázat na rostoucí rizika eroze i na zhoršující se bilanci zejména podzemních vod na svém území, což je možná cesta, jak Unii přesvědčit, že peníze budou v ČR využity racionálně, navíc v souladu s podporou veřejného zájmu, což je mimochodem argument pro evropského daňového poplatníka, aby s podporou zemědělského podnikání souhlasil. S tím souvisí i programy, dnes souhrnně nazývané jako adaptace na změny klimatu. To je v současné době mantra celé řady nevládních a ochranářských organizací po celém světě i v celé Evropě, přičemž nositelem opatření jsou většinou resorty životního prostředí tam, kde mají samostatný úřad. Tedy i u nás. Bylo by přitom nanejvýš žádoucí, aby svoje adaptační opatření prezentovali i zemědělci, respektive zemědělský resort, protože budou-li ponechána adaptační opatření výlučně v rukou ochránců přírody, může dojít k vytvoření nerovnovážného stavu mezi ochranou přírody a podnikání v ní (faktem je, že do jisté míry nerovnovážný stav u nás již existuje, ale v opačném gardu), což by mohlo zásadně omezit a také zdražit zemědělské podnikání, a tím snížit jeho konkurenceschopnost.
Další cestou, jak využít budoucí obálku pro ČR, je podpora začínajících zemědělců, bez ohledu na věk. Nejen v ČR, ale také v celé EU nabývá stále širších rozměrů problém generační výměny v oboru, který negeneruje dostatek nástupců stávajících farmářů. To znamená, že i taková podpora bude pro EU legitimní, protože se potkává s obdobným průřezovým problémem v Evropě. Zároveň lze opatření na podporu začínajících zemědělců propojit s preferováním rodinných farem, u nichž je mnohem vyšší záruka generační kontinuity pro další podnikání do budoucnosti. Obdobně jako v ČR je také v EU problémem vylidňování venkova a z toho vycházející nutnost zvýšit atraktivitu, důstojnost života a pracovní příležitosti ve venkovském prostoru. Také to je cesta, jak využít peněz z předpokládaného krácení dotací velkým podnikům, a to prostřednictvím zvýšení diverzifikace zemědělských činností a podporou tvorby pracovních míst, v řadě lokalit pak především ve službách, tedy takzvané terciální sféře. I když ve světě i podíl terciální sféry na celkové tvorbě hrubého domácího produktu (HDP) v posledních letech ubývá, stále jde o soubor činností s nejvyšším podílem na ekonomikách vyspělých zemí. To je výzva i pro náš venkov, který je v řadě lokalit prost jakýchkoli služeb, a situace se protipodnikatelskými zákony stávající vládní reprezentace nadále zhoršuje. Změnit tento trend může i nastavení podpor v resortu ministerstva zemědělství, ne však primárně dalšími plošnými dotacemi, ale vytvářením lepších rámcových podmínek pro drobné a střední podnikání na venkově.
I proto, že se v budoucím programovém období SZP po roce 2020 předpokládá nižší než současný objem peněz do zemědělství a venkova, je jednou z rozhodujících priorit, zejména v ČR, aby peníze primárně určené pro venkov z tohoto prostoru neodcházely do měst. To mimo jiné znamení odmítnout princip dotace na jeden podnik bez vazby na další podniky se stejným majitelem. Jinými slovy, každý další hektar při platbách na plochu nad rámec maximální výměry by již nebyl podporován, i kdyby to byly hektary jiného podniku, ale stejného majitele. Peníze určené pro venkov prostě nesmějí v takové míře, jako dnes, končit ve městech, kde buď mají velké zemědělské podniky sídla, nebo tam působí dodavatelé všech možných vstupů do zemědělského podnikání.
Jak již bylo několikrát řečeno, není na co čekat. I když se bude evropský zemědělský rozpočet finalizovat zřejmě až v roce 2019, rámcové podmínky a celková filosofie SZP po roce 2020 se utváří již dnes prostřednictvím pozic jednotlivých členských zemí při konzultacích přímo v Bruselu, ale i na řadě bilaterálních jednání mimo něj, nebo v evropských zemědělských organizacích. Do určité míry je možné diskuse o podobě SZP ovlivnit i prostřednictvím dotazníku, který lze najít na webu DG AGRI, a který obsahuje 34 otázek rozdělených do čtyř tematických okruhů: zemědělství, venkovské oblasti a dnešní SZP; cíle a správa; zemědělství, venkovské oblasti a budoucí SZP; a modernizace a zjednodušení. Výsledky veřejné konzultace budou zveřejněny on-line a předloženy komisařem Hoganem na konferenci v Bruselu v červenci 2017.
ČR a zejména podnikatelé v zemědělství by to neměli podceňovat, řada podnikatelů v zemědělství ze zahraničí je v tom hodně aktivní, což například v předchozím období, kdy se diskutovaly podmínky podpor a nastavení SZP pro současné období, naše země hrubě podcenila. Bylo by proto žádoucí zvolit tentokráte jiný, aktivnější přístup – i prostřednictvím členů ASZ ČR.
Petr Havel
