Jedinou přijatelnou formou vlády je demokracie

Odmítla násilný únorový převrat, centralizaci moci do rukou bolševických zrůd a začala podnikat veškerá potřebná opatření k tomu, aby otevřela lidem oči a do naší země se opět navrátila svoboda a demokracie. Měla sice možnost uniknout za hranice, avšak svědomí jí to nedovolilo. Stala se aktivní organizátorkou protikomunistického odboje, a to se jí stalo osudným. Byla mnohokrát vyslýchána, trýzněna, mučena hladem, žízní i bita. Nikdy se však nevzdala svého přesvědčení. Komunistická strana se jí bála natolik, že byla v roce 1949 spolu se stovkami dalších nepohodlných osob zatčena, uvězněna a později ve vykonstruovaném „monstrprocesu“ odsouzena k trestu smrti za velezradu. Sama zůstala věrná svým ideálům až do konce a odmítla žádat o milost. O to se pokusila její dcera, za statečnou ženu se přimluvila i řada zahraničních politiků a osobností. Avšak marně, 27. června 1950 byla na dvoře pankrácké věznice popravena.

Za co političtí vězni bojovali?

Na zahájení pietního aktu zazněla státní hymna a byly položeny věnce a kytice. Poté už následovaly projevy jednotlivých řečníků, mezi něž patřil i předseda Klubu Milady Horákové František Šedivý. Ten ji představil jako ženu s ryzím charakterem a nevídanou duchovní silou, člověka, pro něhož byla jedinou přijatelnou formou vlády demokracie. Vyjádřil také své znepokojení nad současnou politickou situací. Političtí vězni se tak musejí ptát, za co vlastně bojovali a někteří z nich zaplatili vlastním životem. Připomněl poslední slova Dr. Horákové, jejíž odkaz je dle něho naším mravním národním dědictvím: „Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte blahobyt.“ Tento vzkaz by měl být vyslyšen především kvůli těm, kteří přijdou po nás.

Čas pro mlčení

Dále promluvil Jiří Šesták, místopředseda Senátu Parlamentu České republiky, jenž tuto pietu charakterizoval jako čas pro mlčení či mluvení duší, neboť každé slovo zvláštním způsobem snižuje závažnost chvíle. Miladu Horákovou považuje za statečnou ženu, která umřela pro pravdu, v pravdě a ve jménu důstojnosti lidského bytí, jejího i našeho. „Protože nevím, jak v tuto chvíli mluvit o takovémto významném člověku, dovolte mi, abych přečetl její poslední slova,“ dodal. Dopis, který po sobě zanechala, naleznete celý v příloze níže. V jeho závěru se píše „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“

Podobnost s biblickým příběhem

Svůj projev dále přednesl poslanec František Laudát. V osudu mučednice Milady Horákové můžeme dle jeho názoru nalézt řadu paralel s biblickým příběhem, z něhož vzešla naše kultura a základní matice hodnot naší civilizace. „Při rozhodování o osudu Ježíše byl rovněž přítomen dav, který si na Pilátovi vynutil jeho smrt ukřižováním,“ řekl. „ V procesu s Miladou Horákovou asistovali údajně rozhořčení pracující, kteří žádali smrt pro vlastizrádce,“ přirovnal. Tato statečná žena, která umírala bolestivě a dlouho, je pro něho morálním a etickým světlem do budoucnosti naší společnosti. Druhou stranou tohoto hrůzného činu jsou soudci a popravčí, kteří ji poslali na smrt. Konstatoval, že je otázkou, zda se u nich někdy vůbec ozvalo svědomí či nikoliv. Dle základních morálních hodnot se však stali vrahy a zbabělci. „Kdo zlo schvaluje, zlu neodporuje, sám se proviňuje,“ doplnil. Podstata tohoto hrůzného činu je o to smutnější, že zlo bylo prováděno našimi lidmi na občanech vlastní země.

Pronásledování autorit na Slovensku

Čtvrtým řečníkem byl Peter Weiss, velvyslanec Slovenské republiky. „Sešli jsme se na místě, které připomíná jedno z nejsmutnějších a nejtragičtějších období našich společných československých dějin,“ začal svůj projev. Této justiční vraždě předcházel zinscenovaný proces s Heliodorem Píkou a na Slovensku vše pokračovalo pronásledováním vůdců Slovenského národního povstání. Je hrůzné, že účastníci protinacistického odboje byli za dalšího režimu politicky zničeni, fyzicky zlikvidováni, a to i přesto, že byli oddanými bojovníky za svobodu a proti nacismu. Uvedl, že nikdy nesmíme zapomenout nejen na tyto justiční vraždy, nesmíme dovolit, aby se bagatelizovaly, ale neměli bychom zapomínat ani na to, že před nimi byla hesla, jako například „Kdo není s námi, je proti nám“ atd.

Až na tomto místě nikdo nebude stát…

Radní hlavního města Prahy Jan Wolf se zamýšlel nad charakterem člověka. Ten ukázal na Miladě Horákové a dalších 247 popravených, a na soudcích a prokurátorech. „Kde se vzali tito lidé?“ tázal se. Uvedl, že to nebyli mladí, kteří dostali školení v letech 1948 - 1950, ale osoby, jež zde vyrůstaly již za první republiky. „Všichni si myslíme, že se v současnosti nemůže nic podobného opakovat,“ řekl. Avšak jak je možné, že tato tyranie tenkrát mohla přijít krátkou chvíli poté, co se naše republika zbavila nacistické okupace? Věří, že v dnešní době se nic takového ve fyzické podobě nemůže přihodit, avšak k něčemu srovnatelnému může dojít na hladině morální. Na závěr konstatoval, že pokud se budeme k hrobu Milady Horákové neustále vracet, dbát na její odkaz a budou u něho stát i budoucí generace za 50 let, pak je a bude s touto společností vše v pořádku.

Nenávist až za hrob

Iva Kotvová z Prahy 4 charakterizovala Miladu Horákovou jako oběť zřejmě nejhrůznějšího zločinu komunistického režimu, jejímž jediným proviněním bylo, že nesouhlasila s únorovým převratem. „Naše setkání je nejenom pietní vzpomínkou, ale i varovným mementem. Nesmíme už nikdy připustit, aby politické názory byly důvodem k rozdělování lidí na privilegované a neprivilegované, na občany první a druhé kategorie, aby byly důvodem pro zákaz studia, vyhazov z práce nebo vedly ke kriminalizaci,“ konstatovala. Hanebný čin popravy doktorky Horákové komunisté dle ní korunovali tím, že rodině odmítli vydat urnu s popelem, čímž ukázali nenávist až za hrob a třídní boj proti živým i mrtvým.

Uctění památky umučených kněží, řeholníků a řeholnic

Po ukončení pietního shromáždění u symbolického hrobu Milady Horákové se přítomní přesunuli k nedalekému Památníku kněží, řeholníků a řeholnic. Zde, po položení věnců a úvodním slovu probošta kapituly, opět pronesl svou řeč senátor Jiří Šesták. „Ani 28 let svobody a vytváření demokratické společnosti nedokázalo vyléčit jizvy na církevních stavbách, mnohdy navždy zmizelých, na starých uměleckých předmětech, nám nenapsaných knihách, nenamalovaných obrazech, ale i na nevyužitých duševních schopnostech milionů lidí. Zůstaly jizvy po statisících statečných lidí, kteří museli opustit tuto zemi, aby si zachránili své životy, svobodu či lidskou důstojnost. Zůstaly jizvy, které se dodnes otevírají v živé rány, a my mnohdy nechápeme jejich původ. Nerozumíme tomu, že přes 28 let, kdy tato země může jít cestou v pravdě, slušnosti, důstojnosti a spravedlnosti, se tomu všemu mnohdy vyhýbáme,“ uvedl.

Upozornil také, že zapomínáme a dokonce nacházíme pro zrůdný komunistický režim pochopení, nasloucháme a věříme lidem, kteří nás zamotávají do sítě demagogie, polopravd, sobectví a závisti. Tedy těm, kteří v nás podněcují špatné vlastnosti, vzdalují nás od ostatních demokratických zemí svým populismem a ženou nás zpět do naší temné minulosti. „O to více je důležité si těžké hodiny naší země a tragické osudy našich předků připomínat,“dodal.

Těžký život křesťanů i v dnešní době

František Laudát uvedl, že každá totalitní moc likviduje výrazné individuality a přirozené autority, kterými byli i představitelé církve. Kvůli svému náboženství často trpí lidé po celém světě i v dnešní postmoderní éře. Příkladem je pronásledování egyptských Koptů, vybíjení křesťanů v Sýrii či Iráku, potlačována jsou rovněž práva čínských vyznavatelů této víry. „Před několika lety členské státy odmítly vložit do úvodní části připravované Ústavy odkaz na křesťanské hodnoty, z nichž naše euroamerická civilizace pochází,“ řekl. To vše přirovnal ke stromu, který se bez kořenů nemůže normálně vyvíjet a růst.

Stalo se něco, co se nedá omluvit ani odčinit

Na nebezpečí nesvobody i v dnešní době upozornil Jan Wolf, který konstatoval, že zde máme stále strany, jež by nejradši církev a řády vymýtily. Eliška Zemanová, členka zastupitelstva Prahy 2, uvedla, že se stalo něco, co se nedá vysvětlit, omluvit ani odčinit. V roce 1950 se změnil život celkem 2376 řeholníkům, kteří ztratili domovy a skončili v internačních klášterech či dokonce zaplatili vlastním životem. Likvidace církevních staveb zasáhla i několik set mladých lidí pocházejících se sociálně slabých rodin, kteří byli v klášterních školách a internátech. Zda je vidět paradox, že komunistická moc evidentně nepřemýšlela, neboť takto odepřela pomoc lidem v hmotné nouzi.

Těžko si dnes dokážeme představit, jaké byly pocity těch, kteří odcházeli na smrt za to, že bojovali za svůj ideál demokracie a svobodné společnosti, jak se cítili ti, jimž byl odebrán veškerý rodový majetek, byli uvězněni, ti, jež byli nuceni odejít do zahraničí a nevěděli, zda se do své rodné země ještě někdy vrátí. Všichni tito lidé však měli jedno společné - víru v to, že se ukáže pravda a jednoho dne se naše republika opět stane svobodným státem a vše se změní k lepšímu. Na jejich odkaz bychom měli všichni neustále myslet a snažit se, aby nevznikl prostor pro žádné další podobné zlo. Neměli bychom věřit nikomu, kdo slibuje lepší zítřky, vzbuzuje ve společnosti třídní nenávist a svůj prospěch a populismus nadřazuje nad zájmy ostatních. Na to všechno bychom měli myslet v každodenním životě i při volbách.

Pavlína Rejchrtová