U statistických údajů jde prakticky vždy o to, jak se s příslušnými daty pracuje, jak a s čím se porovnají, a jaký se vybere reprezentativní vzorek. Z toho také vychází známý slogan „věřím jen takovým statistikám, které jsem sám zfalšoval“. A platí to i pro klíčová data zemědělská, zejména ta, která není žádoucí příliš prezentovat. Ačkoli toho o našem zemědělství vypovídají nepříjemně víc, než data srovnaná do „vhodnějších“ sdělení. Jak to tedy ve skutečnosti je?
V prvé řadě je třeba konstatovat, že oněch 20 procent největších zemědělských podniků, která v rámci EU „vyluxují“ 80 procent všech dotací, u nás pobere 90 procent zemědělských dotací. To však není vše - z dat FADN a Státního zemědělského intervenčního fondu vyplývá, že pouhé jedno procento největších zemědělských podniků v ČR čerpá 25 procent podpor. To vše bez parametru majetkové propojenosti, ačkoli je známo, že například Agrofert vlastní desítky zemědělských podniků, z nichž každý pobírá dotace na své vlastní IČO. Jinými slovy, uváděné jedno procento může být při započtení majetkové propojenosti ještě nižší. Dodat pak ještě lze, že i bez parametru majetkového propojení čerpá 5 procent největších podniků v ČR zhruba 62 procent dotací.
Pokud se pak týká průměrné rozlohy pozemků, vyplývá naopak z dat elektronického systému evidence půdních bloků LPIS, že v ČR obhospodařují polovinu veškeré zemědělské půdy zemědělské podniky s rozlohou více než 1 100 hektarů. To je ovšem mnohonásobně vyšší plocha, než jaká se jakožto průměrná v ČR uvádí (130 hektarů). V ČR se tak hospodaří bezmála na stonásobně větších plochách, než je tomu v průměru v EU (16 hektarů).
Zejména zemědělské odbory často argumentují nízkými platy v zemědělství, které jsou na úrovni 80 procent mezd v ČR. To je pravda, nikdo už ovšem nedodává, že oněch 80 procent v porovnání s národním průměrem mezd je vůbec nejvíc v celé EU, včetně těch nejvyspělejších evropských zemí.
I když jde o verifikovaná data, pro komunikaci zejména s laickou veřejností se samozřejmě nehodí. Ukázala by totiž na skutečnost, že v ČR tolik odmítané zastropování by mělo právě u nás největší logiku z celé EU, pokud má stát zájem na tom, aby v na venkově hospodařilo co nejvíce subjektů, které by mohly, při odpovědném hospodaření, zásadně zlepšit stav krajiny a významnou měrou zajistit dalším generacím například dostatek zdrojů pitné vody. Toho lze přitom dosáhnout jen tehdy, pokud má zemědělský podnikatel k místu svého podnikání vztah, žije v něm a zná svou lokalitu natolik, aby v ní dokázal nastolit režim, který zdroje vody neznehodnotí a naopak jejich potenciál podpoří.
Petr Havel
