1. Signatáři vyzývají Ministerstvo zemědělství ČR:
Aby bralo v úvahu multifunkčnost zemědělství, kdy s horšícími se přírodními podmínkami klesá jeho produkční role a naopak roste význam farmáře coby tvůrce kultivované krajiny a veřejných statků.
Aby zemědělskou politiku pro další období a po roce 2013 vytvářelo strukturovaně s ohledem na to, že ČR není geograficky a klimaticky jednotný region a polovina zemědělské půdy se nachází v méně příznivých oblastech. Není možné mít jednu zemědělskou politiku pro všechny oblasti.
Aby vzalo na vědomí, že prosperita zemědělců v příznivých a méně příznivých oblastech tvoří spojené nádoby. Nebudou prosperovat jedni, aniž by prosperovali druzí.
Aby nadále podporovalo orientaci příznivých oblastí na produkci a méně příznivých oblastí na mimoprodukční funkce zemědělství.
Aby plně kompenzovalo práci farmářů odváděnou při péči o krajinu a veřejné statky, zachovalo kontinuitu podpor LFA, AEO a nedopustilo destabilizaci zemědělství v LFA.
Aby co nejméně zasahovalo do soukromé sféry a svobody rozhodování farmářů. Zemědělci nepotřebují vodit za ruku, ale jasná pravidla a razantní fungování státu tam a jenom tam, kde stát zasahovat má, tzn. při řešení selhání trhu. Všude jinde musí mít přednost trh.
Aby podporovalo pouze takové způsoby zemědělského hospodaření, které přispívají ke zlepšení celkového stavu krajiny, ochraně podzemních vod a omezení eroze.
Aby na všech úrovních snižovalo byrokratickou a časovou zátěž farmářů, která také výrazně ovlivňuje konkurenceschopnost farem.
2. Historický vývoj
ČR je geograficky, klimaticky i zemědělsky pestrý region, kde se polovina zemědělské půdy nachází v méně příznivých oblastech s kopcovitou či horskou krajinou, drsnějším klimatem, mělkými půdami a potencionálně vysokými výrobními náklady intenzivních komodit.
Po pádu komunistického režimu došlo v ČR ke zrušení plánovaného hospodářství orientovaného na plnou soběstačnost a regulované ceny. Po otevření hranic a přechodu k tržní ekonomice začal cenu tvořit trh. Došlo k prudkému zvýšení cen vstupů, nikoliv však adekvátnímu zvýšení cen komodit.
V souvislosti s touto změnou se v LFA oblastech a zejména v pohraničních regionech velmi rychle ukázal dosavadní intenzivní způsob zemědělství založený na co nejvyšší produkci komodit jako neživotaschopný. Právě tady proběhla v největší míře často citovaná razantní redukce počtu dojnic, celkový úbytek skotu a monogastrů, snížení produkce rostlinných komodit a celkový útlum zemědělské výroby. V některých okresech došlo k živelnému opouštění zemědělské půdy, zejména státní. Produkce se přesunula do úrodnějších oblastí, kde dále probíhala její intenzifikace při neustálém zvyšování výnosů a efektivity, čemuž nemohly méně příznivé oblasti se svými jednotkovými náklady konkurovat.
Řešení celé situace našla vláda a ministerstvo zemědělství v reformě, která spočívala v přechodu k extenzivním formám hospodaření, zatravnění nekonkurenceschopných pozemků a k orientaci na chov masného skotu a ostatních býložravců. Farmářům byla nabídnuta účast v agroenvironmentálních programech a byly vypočítány podpory jako kompenzace ušlých tržeb a částečně jako úhrada nákladů spojených s plněním závazků v nových dotačních titulech.
3. Zemědělská ekonomie
Došlo tak k přirozenému rozdělení zemědělství na oblasti zaměřené téměř výhradně na produkci a na regiony, kde je v rovnováze produkce a péče o veřejné statky. V oblastech, kde lze produkovat velké objemy potravin s minimálními náklady, plní zemědělství jen nezbytné mimoprodukční funkce, zatímco v méně příznivých oblastech vedle produkce potravin narůstá význam mimoprodukčních funkcí a hovoříme o plnohodnotném multifunkčním zemědělství.
Tento logický a celosvětově uznávaný model pomáhá nejlepším možným způsobem alokovat vzácné zdroje i v oblasti zemědělství. Kapitál, lidská práce a půda jsou používány přiměřeně míře návratnosti a jsou respektovány základní ekonomické či agrotechnické zákonitosti. Potraviny jsou tedy produkovány ve všech oblastech, ale jen to té míry, do které to přírodní podmínky dovolují, aby nedocházelo k devastaci životního prostředí.
Snížení neefektivní výroby v nepříznivých oblastech snížilo nadprodukci, která poškozovala farmáře v příznivých oblastech udržováním uměle nízkých cen. Narovnáním podmínek byl v úrodných oblastech vytvořen prostor pro fungování cenového a tržního mechanismu bez distorzí. V příznivých oblastech funguje trh efektivně, a proto zde není mandát pro státní zásahy, resp. tyto zásahy jsou spojeny s výraznými riziky.
V méně příznivých oblastech naopak stát musí řešit neúplnost fungování tržního mechanismu, pokud nemá být objem poskytovaných veřejných služeb nižší než optimální. Nejefektivnější formou řešení jsou státní zakázky, resp. finanční pobídky, které motivují zemědělce k produkci veřejných statků. Tyto podpory včetně příjmů z plnění pětiletých environmentálních závazků tvoří výraznou část příjmu farmářů orientovaných na extenzivnější formy hospodaření a představují v podstatě totéž co tržby pro farmáře orientované na produkci komodit v příznivých oblastech.
Demagogické věty o tom, že „je lepší podporovat výrobu než nevýrobu“ vycházejí z elementárního nepochopení ekonomických zákonitostí, historického vývoje a různých rolí zemědělství na horách a v nížinách. Výrobou nejsou jen tuny obilí a hektolitry mléka, ale i produkce živých zvířat a veřejných statků.
Nadbytečná státní intervence poškozuje z dlouhodobého hlediska nejvíce samotné zemědělce, protože zkresluje informace o tom, co má zemědělec produkovat. Moderní stát proto musí řešit pouze selhání trhu, tzn. následující 4 problémy:
a) tržní síla (monopolizace)
b) externality
c) veřejné statky
d) nedokonalé informace
Ad 3a) Monopolizace
V České republice bezprecedentně roste tržní síla, či dokonce dochází k monopolizaci na straně dodavatelů vstupů do zemědělství.
Podobně na straně odběratelů/zpracovatelů dochází ke kartelizaci, kdy zemědělec má méně a méně šancí najít pro svoji produkci více nezávislých odběratelů.
Výše uvedené snižuje možnost vyjednávání, ekonomickou svobodu zemědělců. A celkově to přispívá k větší neefektivnosti českého zemědělství. Důsledky jsou pak vidět v negativních dopadech na celá zemědělská odvětví. Např. dle vyjádření Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě je už dnes většina vstupů pro chov prasat včetně krmných směsí v ČR dražší než v Německu.
České ministerstvo zemědělství spolu s Úřadem na ochranu hospodářské soutěže musí více chránit zemědělce před monopolistickými praktikami v následných i předcházejících fázích výrobní vertikály.
Ad 3b) Externality
České ministerstvo zemědělství postrádá analýzy ekonomických neefektivností, jejichž společným jmenovatelem je fakt, že dopady ekonomických rozhodnutí jedněch nese někdo zcela jiný. To vede k neodpovědnosti v chování jednotlivých subjektů. I v ČR je potřeba začít respektovat princip „znečišťovatel platí“, protože jen tak bude maximalizován celkový užitek zemědělců a společnosti.
Zemědělci nemohou nést negativní důsledky chování jiných ekonomických subjektů a naopak. Tyto negativní externality je nutno omezit, popřípadě kompenzovat újmu těm, na které dopadají. Jedná se např. o dopady stavební činnosti, znečišťování povrchových i podzemních vod či erozi.
Podobně je nutno, aby zemědělci dostali zaplaceno za pozitivní externality, tzn. za produkci benefitů, které nemohou jednoduše ostatním subjektům naúčtovat. Pozitivní externalitou je např. upravená a zdravá krajina schopná zadržet vodu.
Celkově je potřeba oba druhy externalit internalizovat, tzn. přenést externí náklady i výnosy zpět na jejich původce. Jen tak bude možné maximalizovat celospolečenský přínos zemědělství.
Ad 3c) Veřejné statky
V zemědělství patří mezi veřejné statky zejména péče o krajinu, zajištění její prostupnosti, vodohospodářské, zdravotní, rekreační, estetické a další funkce krajiny, podobně jako v dalších oblastech jsou veřejnými statky bezpečnost, justice či veřejné osvětlení.
I v této oblasti Česká republika zatím spíše jen přebírá moderní evropský systém. Je to dáno vyšší náročností jednotlivých agroenvironmentálních opatření a absencí ekonomického zdůvodnění jednotlivých managementů v minulosti, když po pádu totalitního režimu přichází veřejné statky do českého zemědělství jako zcela nový koncept.
Ad 3d) Nedokonalé informace
Problematika asymetrických či nedokonalých informací je v českém zemědělství a potravinářství řešena relativně lépe, i když pravděpodobně též bez hlubšího zdůvodnění či pochopení podstaty této problematiky. Spadají sem např. informační povinnost výrobců a další nástroje, které vytvářejí rovné podmínky na trhu.
Zcela nedostatečné je však označování původu potravin, když českému zpracovateli stačí přebalit zahraniční kuře a jako výrobce začne být deklarována česká firma, byť rozhodující surovina pochází ze zahraničí. Toto je evidentní matení spotřebitele, které může vyhovovat zpracovatelům, kteří jsou největšími dovozci např. zahraničního masa, obrací se však jak proti zemědělcům, tak i proti spotřebitelům, kteří nemohou identifikovat a koupit si českou potravinu, byť by o ni měli zájem.
4. Správná zemědělská praxe
V ČR se trvale rozšiřuje neudržitelná forma zemědělství. Z hospodaření farmářů mizí střídání plodin, hnojení se vesměs omezuje na dusíkatá hnojiva, vápnění a úprava půdní reakce se téměř neprovádí a při absenci živočišné výroby se do půdy nevrací dostatek organické hmoty. Výsledná monotónnost krajiny, kde celé obce jsou obklopeny jednou monokulturou, vede k celkové degradaci krajiny a snižování biodiverzity. Tento krátkozraký způsob hospodaření nemůže vést na většině půd k ničemu jinému než ke snižování úrodnosti a výnosového potenciálu.
Za prohlášeními typu „Musíme uživit svět“ se schovává pouze snaha po jednorozměrném hospodaření bez ohledu na degradaci zemědělské půdy a krajiny. V trvale neudržitelných systémech zemědělství jsou statková hnojiva nahrazována chemií a tím jsou více a více znečisťovány spodní vody. Snižování obsahu organických látek zvyšuje riziko erozí atd.
5. Snižování podílu živočišné výroby
Živočišná výroba ustupuje zejména v příznivých oblastech dlouhodobě ziskovější rostlinné výrobě. Trvalé travní porosty se v ČR na rozdíl od jiných států vyskytují pouze tam, kde se již nevyplácí hospodaření na orné půdě a mléko je produkováno dominantně bez pastvy, což je v ostrém kontrastu se státy s nejnižšími výrobními náklady.
Oživení živočišné výroby je možné nastartovat jen nastavením konkurenčního prostředí, aby i čeští chovatelé dostávali za svoji produkci férovou cenu od zpracovatelů a současně platili na vstupech za krmiva podobně férové ceny jako v zahraničí, kde nebyla připuštěna taková monopolizace předcházejících i návazných hospodářských sektorů.
Uvedený stav nevyřeší administrativní zásahy volající po znevolnění zemědělců, kteří stále ještě chovají dobytek. Pokusy nařídit někomu výrobu se v minulosti vždy ukázaly jako naprosto kontraproduktivní. Byly by to stejně absurdní, jako se snažit zastavit pokles stavů prasat tím, že nařídíme stávajícím chovatelům jejich zvýšení např. o 50 %.
Cílem každého sedláka je maximální produkce. Přírodní podmínky a omezení v LFA, CHKO či ekologickém zemědělství, zejména na územích s vyšším podílem TTP, však neumožňují stejné objemy produkce jako v příznivých oblastech a ani bohužel nepřipouští stejně široký výběr komodit. Hlavní činnost tu představuje chov býložravců, a to zejména pasených. Tato komodita zde v podstatě nemá alternativu.
V rámci živočišné výroby spočívá role státu v udržení chovu býložravců z důvodu přesahu jejich chovu do produkce veřejných statků. Při výše uvedeném musí být respektovány tyto zásady:
a) Finanční motivace je efektivnější než restrikce
b) Potřeba zohlednění přírodních podmínek
c) Nediskriminační přístup
Ad 5a) Finanční motivace místo restrikce
Podpora chovu býložravců musí probíhat na základě finančních pobídek a svobodného rozhodnutí farmářů, nikoli vládním nařízením. V opačném případě by to evokovalo z minulosti známou „dodávkou povinnost“, kterou komunistický režim používal k ničení soukromých sedláků.
Zatímco v příznivých oblastech je zemědělská výroba zisková a její rozšiřování tudíž vede k růstu zisku, v méně příznivých oblastech je tomu přesně naopak. Tlak na vyšší produkci může znamenat nucení místních zemědělců do vyšších ztrát.
Podporujeme proto navyšování stavů cestou finanční motivace a plně se stavíme za vyšší podporu kategorie masného a dojeného paseného skotu v rámci „článku 68“ NR.
Ad 5b) Respektování přírodních podmínek
Navyšování stavů nelze realizovat plošně „od stolu“ a cestou restrikce bez ohledu na to, zda farmář je schopen tyto podmínky vůbec splnit. Chovatelům ve zvyšování stavů brání nejčastěji tyto důvody:
- vyšší stavy zvířat farmáři neuživí kvůli nedostatečné krmné základně ve vyšších polohách (často jen 1 seč)
- problémy s orgány ochrany přírody v přírodně cenných oblastech brání vyšší hustotě skotu
- nedostatek zimovišť (budov na ustájení), kapacity jsou již plné.
V této souvislosti je potřeba upozornit, že stupňování požadavků nad přirozenou úroveň danou přírodními podmínkami, může být spojené se snahou připravit část farmářů o jedinou možnost jejich obživy a méně úrodné zemědělské pozemky o jediný možný způsob jejich využití.
Dle jednotlivých oblastí mohou mít sedláci už od úrovně zatížení 0,3 VDJ/ha zemědělské půdy problém uživit takováto množství dobytka z vlastních zdrojů. Dovoz a nákup objemných krmiv je neekologický a dlouhodobě ekonomicky neúnosný. Podobně nelze v krátkém období posuny o více než 10 % řešit z vlastního obratu stáda. Nemluvě o limitech v ekologickém zemědělství.
Pro příklad uvedeme, že minimální úroveň zatížení VDJ/ha v EU jsou na nižších úrovních než v ČR (Francie 0,1 – Itálie 0,15 – UK 0,1 – Irsko 0,15 VDJ/ha).
Ad 5c) Nediskriminační přístup
V současné době se minimální zatížení VDJ/ha ve vztahu k nároku na příslušné podpory počítá pouze přes plochu TTP a porovnává se tak neporovnatelné. Koeficient zatížení dvou farmářů se stejným počtem kusů se tak může lišit v závislosti na stupni zornění jejich farem, samozřejmě čím vyšší zornění, tím příznivější koeficient zatížení vztaženo k výměře TTP.
Je proto nezbytné sjednotit přístup a minimální zatížení počítat z celkové plochy zemědělské půdy, tak jak je tomu v jiných zemích EU.
6. Svoboda podnikání
Zemědělec má právo orientovat se na produkci plodin či údržbu krajiny dle svého svobodného rozhodnutí s přihlédnutím k životnímu prostředí. S tím souvisí povinnost státu nastavit rovné podmínky pro podnikání a udržovat takový systém, ve kterém se nevyplatí ničit životní prostředí.
Není přípustné omezovat zemědělce ve volném obchodu a vývozu své produkce zvláště tam, kde monopolizace zpracovatelského průmyslu postoupila natolik, že zpracovatel není ochoten zaplatit férovou cenu za vyprodukované mléko, živý dobytek, obilí apod. Tak jako zpracovatel má právo nakoupit si suroviny za nejnižší ceny na domácím či zahraničním trhu, tak má i zemědělec právo prodat svoji produkci tam, kde dosáhne nejvyšších cen.
Zemědělec má právo prodat svoji produkci v jakémkoliv stupni zpracování. Zvláště není přípustné za účelem omezování zemědělců ve volném nakládání s vlastní produkcí používat netržní a regulativní argumenty o nutnosti „podpory vyšší přidané hodnoty“, které vedou pouze ke znevolňování zemědělců a vytváří z nich pouze nesamostatnou výrobní základnu pro zpracovatelský průmysl.
7. Vlastnictví
Základem konkurenceschopného zemědělství jsou jasně definovaná vlastnická práva a hospodaření na vlastní půdě. Odpovědný zemědělec se snaží hospodařit na vlastní půdě a současně vlastnictví půdy vede zemědělce k odpovědnosti.
Česká zemědělství je zatížené neblahým dědictvím minulosti, kdy velký podíl státem vlastněné půdy a pronajaté půdy neumožňuje dosáhnout potřebné stability zemědělství. Velmi problematický je i přetrvávající podíl polostátní půdy, tj. zemědělské půdy, kterou sice stát už prodal, ale která je zatížená předkupním právem ve prospěch státu. Jsme proto za okamžité zrušení předkupních práv.
8. Zaměstnanost
Zemědělství ztratilo roli zaměstnavatele s tím, jak průmyslová revoluce snížila podíl lidí zaměstnaných v zemědělství z 90 na 2 %. Snahy vydávat přezaměstnanost a neefektivní využívání lidské práce za přednost je velmi krátkozrakou politikou, která snižuje konkurenceschopnost našeho i evropského zemědělství.
Skutečnou rolí zemědělství je spolu s produkcí potravin i produkce veřejných statků, resp. vytváření atraktivní a prostupné krajiny, ve které bude zbývající většinová populace ráda žít a ve které nebudou škody z povodní dosahovat desítek miliard korun.
S rostoucí vyspělostí a prosperitou společnosti se vyvíjí i role zemědělství a přirozeně roste význam péče o veřejné statky oproti produkci potravin.
Ing. Josef Stehlík, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR
Lubomír Burkoň, předseda Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů
Ing. Petr Mareš, prezident Společnosti mladých agrárníků České republiky
Ing. Milan Boleslav, předseda Svazu marginálních oblastí
Výzva odpovědných sedláků
