Stát v rámci současného daňového zákona č. 357/1992 Sb. vybere zhruba: 100 milionů korun z daně dědické, 800 milionů z daně darovací a 9,4 miliardy korun z daně z převodu nemovitostí. Celkový podíl těchto daní v příjmové kapitole rozpočtu netvoří ani půldruhého procenta a očividně nejde o významnější položku.
Důvody pro zrušení
Výhody zrušení uvedených daní jsou přitom zřejmé - podstatné zjednodušení daňového systému, snížení nákladů na jejich správu (např. platy úředníků, tisk a distribuce formulářů včetně následných rozhodnutí, vedení evidence) a především zastavení byrokratického obtěžování velkého počtu obyvatel v České republice. Vždyť akty dědění či darování jsou zcela formální záležitosti, při kterých nikdo nic nevyrábí, nevyužívá, nepřemísťuje ani neničí, pouze se mění vlastník.
Není tedy důvod, aby stát z obdarovaných nebo pozůstalých (a to v ne zrovna lidsky příznivě nakloněné době) dělal hned daňové poplatníky. Navíc, veškerá činnost spojená se vznikem převáděného majetku již byla zatížena řadou různých daní a poplatků, ať už daní z příjmů, odvody za zaměstnance, DPH, daní z nemovitostí a dalšími.
Nezanedbatelnou finanční a administrativní zátěží jsou také znalecké posudky vyžadované pro vyčíslení zdaňované částky.
Důvody pro setrvání
Vláda však podle svého stanoviska na věci nic měnit nehodlá s tím, že má být postačující současná úlitba ve formě osvobození od placení daně dědické mezi nejbližšími příbuznými, stejně tak jako osvobození od daně darovací pro církve a náboženské společnosti. S vidinou pár drobných do rozpočtu tak současný establishment dál zbytečně udržuje stojaté vody na trhu s nemovitostmi.
Zamítavé vládní stanovisko přitom zdůrazňuje, že majetkové daně prý nezastupitelně patří do české daňové soustavy, a to i bez ohledu na jejich přínos do státní pokladny. Tato výmluva je pro naší socialistickou vládu bránící se zuby nehty zásadnější daňové reformě více než příznačná. Nejraději by asi dál zpoplatňovala kohokoli, kdo se ještě hýbe, nebo cokoliv má nějakou hodnotu, a pokud možno opakovaně. Na tomto druhu odvodů je tato situace patrná dvojnásobně, neboť je evidentní, že logiku majetkové daně postrádají. Z úplatných převodů se totiž dosud zdaňují nemovitosti, u těch bezúplatných se ale paradoxně zdaňuje úplně vše - tedy i věci movité, jakož i pohledávky či jiná majetková práva.
Dalším důvodem, proč setrvat na výběru daní dědických a darovacích prý také je, že v opačném případě by došlo k „přesměrování“ výnosů uvedených daní do příjmů jiného státu (například u majetku, který se nachází v zahraničí). Na tomto místě se daňovým poplatníkům asi určitě ulevilo s vědomím, že toto plošné daňové břemeno má svůj původ i v zájmu zdaňovat zlomky majetku v zahraničí.
Vláda má co vysvětlovat
Podle vlády je prostě „věcně neopodstatněné“, aby majetek získaný darováním či děděním nepodléhal zdanění. Tak to je velmi ilustrativní způsob hledání důvodů. Ale snad ještě nejsme v autoritářské Číně nebo v roli analfabetů v rovníkové Africe, a naopak vláda by se měla alespoň pokusit placení těchto daní lidem přesvědčivě „opodstatnit“. Že jde o naplnění příjmové strany rozpočtu pro účelné aktivity ale vláda tvrdit nemůže, jestliže si vydržuje přebujelou státní administrativu nebo pokud stále více používá metodu nesystémového rozdávání peněz ve „vhodném“ (nejlépe předvolebním) okamžiku.
Korektním a zcela odpovídajícím řešením by jistě byla kompenzace na způsob notářských poplatků účastníků řízení sanujících toliko nutné náklady spojené s formalitami přechodu majetku. Nezbývá, než doufat, že ve sněmovně nebude otázka majetkových daní natrvalo nepřekonatelným dogmatem. Koneckonců, se Sovětským svazem to také bylo na věčné časy, ale ani o den déle.
Ing. Jaroslav Šebek
