O ženách se někdy říká, že umějí vidět tzv. za roh a také, že jednají v rozporu s mužskou „logikou“. Tato úvaha je ale zcela pochybená, protože logika není mužská nebo ženská, prostě logika je! Ovšem u Mileny Vicenové je třeba dodat, že sice dokáže „vidět za roh“, to ano, ale vždy volí jasnou a přímou cestu! (K tomu s úsměvem dodává: „Snažím se.“) V podstatě o tom svědčí i její směřování od veterinární praxe, ano, je veterinární lékařkou, přes práci v redakci časopisu Náš chov, kterému od ledna 1990 šéfovala, ke spoluúčasti na přípravách resortu zemědělství na vstup do EU, velení Ministerstvu zemědělství (bohužel vláda tehdy nedostala důvěru Poslanecké sněmovny), vyjednávání evropských fondů na období 2007 až 2014 až k místu šéfky stálého zastoupení ČR v Bruselu. Na co se ale Mileny Vicenové zeptat nejdříve?

Co začít evropskou Společnou zemědělskou politikou, o které se u nás čas od času hovoří jako o brzdě pro malé rodinné farmy a o kdečem se tvrdí, že za to mohou „ti byrokrati z EU“…

To je základní nedorozumění. Společná zemědělská politika EU vznikla po druhé světové válce a od začátku je založena na modelu rodinných farem s cílem podporovat právě menší a rodinné farmy. Bohužel u nás je tomu právě naopak. Jak ukazují statistiky, hlavními příjemci evropských dotací jsou velké podniky - zemědělská družstva a zemědělské společnosti. A přitom právě velké subjekty, na rozdíl od malých hospodářů, s konkurenceschopností nemají problém. Je jasné, že právě rodinné farmy mají životní zájem chránit půdu, zdroje vody a životní prostředí a předat farmu dalším generacím v dobrém stavu.

Že musíme poslouchat evropské byrokraty? Právě u Společné zemědělské politiky mají členské země značnou volnost vybrat si z pravidel to, co se jejich podmínkám a směřování hodí nejlépe. Zejména poslední revize Společné zemědělské politiky z roku 2012 nenařizuje striktně, co mají členské země podporovat. Mohou si vybrat, zda chtějí pomoci mladým zemědělcům, menším podnikům, a dává také velké možnosti pro podporu tvorby krajiny, ochranu životního prostředí a šetrného hospodaření. Záleží na daném státu, co si z nabízených možností vybere. Je škoda, že Česká republika nevyužila možností vyplývajících ze Společné zemědělské politiky, a že tu volnost, kterou nám umožňuje, ani nevnímáme, či si ji neuvědomujeme. Nebo nechceme uvědomit?

Vskočili jsme do problematiky rovnýma nohama, ale jak jste se k tématu zemědělství, dostala vy? Také tak přímo?

Po absolvování vysoké školy jsem nastoupila do veterinární služby v České Lípě. Byl to pro mě, rodačku z Hané, neznámý, krásný a tvrdý kraj. Pár dní po promoci jsem stála v zástěře a holínkách na sanitních jatkách v Mimoni, střechou sněžilo, voda v kádi na oplachování orgánů porážených zvířat zamrzala, traktory vozily narychlo porážená telata z velkokapacitních teletníků, nebylo lehké zvyknout si na drsné způsoby řezníků. V té době na Českolipsku byla častá vzteklina, několik kolegů absolvovalo po kontaktu s nemocnou liškou, psem nebo ovcí nepříjemné očkování. Prošla jsem jatka v České Lípě, poznala severočeské státní statky, jezdila ke koním lesáků, na kontroly do českolipské mlékárny …Nakonec jsem zakotvila na ošetřovně drobných i velkých zvířat v Dolní Libchavě. Měla jsem velké štěstí na kolegyně a kolegy, chovali se ke mně skvěle a pomohli mně i manželovi cítit se v tomto kraji dobře.

Narodily se nám tam dvě dcery a bylo jasné, že s malými dětmi se nebudu moci veterinární praxi věnovat naplno. Hledala jsem na přechodnou dobu práci, která by se dala lépe zkombinovat s rodinou. To už jsme bydleli v Praze a dostala jsem nabídku pracovat v redakci časopisu Náš chov. Postupem času mě posléze začalo zajímat, co pro nás bude znamenat vstup do EU. Vyprovokovala to vlastně moje kamarádka z Norska, kde jsem po nějaký čas pracovala na jejich rodinné farmě, dojila krávy, zkrátka dělala, co bylo potřeba. A ta kamarádka se mnou debatovala a ptala se mě, co říkají naši zemědělci na to, že se u nás mluví o vstupu do Evropské unie. A co na to říkáme my v redakci. Pro Nory byla tahle otázka velmi citlivá. Právě kvůli zemědělství a rybolovu Norsko dvakrát, v roce 1972 a 1994, odmítlo vstup do Evropské unie. A já jsem si uvědomila, že vlastně nevím, co nás opravdu čeká. A tím mě ponoukla k tomu, abychom se začali ptát zemědělců, co si o EU myslí, pořádat debaty, kulaté stoly. Vzpomínám si na diskusi o mléčných kvótách, v debatách jsem byla na straně jejich odpůrců. Kvóty na mléko byly u nás v České republice zavedeny až v roce 2001. Vzpomínám si, že ani zemědělci, ani zástupci mlékáren si nedovedli přesně představit, co pro nás budou znamenat. Měla jsem štěstí, že v devadesátých letech jsem mohla cestovat po zemích EU. Snažili jsme se přinášet portréty soukromých farem, psala jsem reportáže a rozhovory s chovateli a čekala jsem, že i my půjdeme cestou soukromých farem, podobně jako v sousedním Německu. Ale nestalo se tak. Myslím, že jsme podlehli propagandě, že naše velké lány jsou nejlepší, že „ti z EU“ nám chtějí rozbít naše zemědělství, protože nám závidí, co tu máme, ty naše velké lány…

V roce 1996 jsem si našla práci na Ministerstvu zemědělství, kde hledali člověka právě na problematiku zahraničí a EU. I tam jsem viděla, jak byla silná propaganda, že když vsadíme na rodinné farmy, tak nebudeme konkurenceschopní a soběstační v rostlinné a živočišné „výrobě“ - (copak se rostliny a zvířata vyrábějí?) a také ve výrobě potravin. Dnes to vidím jako veliký omyl, z mnoha důvodů. Jsem přesvědčená, že právě rodinná farma je důležitý a správný základ, na kterém evropské zemědělství a evropská společná zemědělská politika stojí.

Je vidět, že třeba Polsko, které vychází ze soukromých farem a nikdy od nich neustoupilo, se se Společnou zemědělskou politikou EU popasovalo mnohem lépe než my. Když ale někdo kritizuje, že se v době těch přístupových jednání špatně vyjednávalo, není to tak úplně pravda. Přípravám se u nás nevěnovalo dost pozornosti, nebylo jednoznačné zadání, co chceme a co je třeba prosazovat. Měli jsme v České republice málo informací, málo poznatků a moc jsme nevěděli, co nás čeká.

Velké zemědělské celky měly na sklonku komunismu velké možnosti, využívaly jistého náskoku i zkušeností z ciziny a po roce 1990 úspěšně brzdily vznik konkurence v podobě soukromých farem, bránily restitucím.

V řadě případů to byl jednoduše tvrdý boj o majetek, o pozemky a o půdu, pro veřejnost zakrytý slovy o soběstačnosti v potravinách, to víte, dostatek jídla je vždycky silný argument. A málokdo řekl nahlas, že model socialistických družstev, když opomeneme kolektivizaci a její následky, má velká omezení, vyplývající například z nadbytku zaměstnanců a z kolektivního způsobu rozhodování. Samozřejmě nemluvím o družstevnictví v pravém smyslu slova. Nezapomínejme, že za první republiky bylo právě Československo považováno za jeho kolébku. Vzpomínám si, že národohospodář a politik Jiří Hejda, kterého po roce 1948 v procesu s Miladou Horákovou odsoudili na doživotí, ve své krásné knížce „Žil jsem zbytečně“ píše, jak dánští sedláci přijeli někdy ve třicátých letech na Hanou a viděli krásné vesnice, prosperující zemědělství a bohatá hospodářství, že si pak dokonce vylezli na věž nějaké hasičské zbrojnice, aby se rozhlédli a přesvědčili se, že jsou skutečně v zemědělské krajině, že nejde o nějakou Potěmkinovu vesnici. Obdivovali i naše družstva, hospodářská, družstva zpracovatelů a družstva mechanizační, a to bylo něco zcela jiného. Ostatně stačí se podívat, co dělá dnes Asociace soukromého zemědělství. Jde opět touto cestou rodinných farem a spolupráce. Je to v zájmu jejich členů, kteří si navíc uvědomují, že by se na to jejich předkové nemohli shůry dívat.

Vy jste byla vlastně první osobou ve funkci minstra zemědělství, která otevřeně důsledně a fundovaně hovořila o zásadní roli rodinných hospodářství nejen pro zemědělství a zemědělskou produkci, ale zejména pro společnost.

Já jsem to vnímala jako samozřejmost a Asociace a lidé z Asociace byli pro mě důležitou zpětnou vazbou. Neříkám to jako líbivou frázi. Vzpomínám si, jak mě tehdejší předseda Stanislav Němec pozval do své mlékárny, zářící čistotou, a řekl mi: „Podívejte se na ty bílé pláště, ty tu visí kvůli kontrolám. Vidíte ty pákové baterie, to tu máme kvůli vašemu ministerstvu. Víte, kolik nás stály? Vidíte tenhle oddělený vchod? Strašně nám tu překáží, ale musí tady být. A není divné, že když vedle sebe hospodaří otec a syn, každý má pár krav, musejí vést oddělené účetnictví?“ Oni mi vždycky jasně a někdy natvrdo říkali, co se nepovedlo a co bylo špatně, a to pro mě bylo velmi důležité.

Ovšem začátky v devadesátých letech byly pro začínající či navracející se soukromníky dost krušné, že? Museli zápasit s neochotou vracet…

Vzpomínám si, že na počátku devadesátých let to byl opravdu boj, když se řešily restituce a transformace JZD. On tehdejší pan ministr Lux přišel do politiky z  klasického družstva, z JZD Zálší na Choceňsku, a měl to v sobě hluboce zakořeněné, snad v takové družstevnictví opravdu věřil. Podle mě měl tehdy rozhodně podpořit rodinné farmy a restituce. Z tehdejších rozhodnutí vyplývá i to, že dnes je v ČR celých 80 % zemědělské půdy pronajímaných. Musím ale uznat i jednu pozitivní věc, v devadesátých letech jsme měli vysoký podíl lidí pracujících v zemědělství, zejména v porovnání se zeměmi EU. V roce 1990 to bylo celých 12 % a za Josefa Luxe se to podařilo dost výrazně snížit, v době, kdy to bylo podstatně méně bolestivé, než kdyby se to stalo později.

Podle Asociace soukromého zemědělství vzbuzoval současný ministr zemědělství jisté naděje, ale skutečnost je zcela jiná! Snad se dá použít i výraz, že se dá hovořit o velkém zklamání.

Překvapilo mě, že když jsem si hledala informace a podklady k Roku půdy a zadala jsem do vyhledávače Googlu Rok půdy a ministerstvo zemědělství, vypadl mi snad jen jeden odkaz… Právě toto ministerstvo by mělo nejen v Roce půdy k problematice ochrany půdy prezentovat zásadní názor! Ve vztahu k půdě, vodě či erozi jsem se již vyjadřovala v souvislosti s rodinnými farmami v tom smyslu, že pronájem pozemků je pro majitele značně riskantní. Hrozí totiž riziko, že velké kolosy pronajaté pozemky „vytěží“ a pak je vrátí majitelům znehodnocené. Je vidět, jak hluboké stopy zanechává nesprávně nastavená dotační politika, stačí se podívat na bioplynky, kde se používá biomasa z kukuřice, tam se podívejme na kvalitu půdy. Dělá mi starost krátkozraký pohled zemědělských „podnikatelů“, nastavený na velké celky, rychlý zisk, a přitom ochrana půdy, ekologie, podpora rodinných farem, to vše hodně pokulhává. Pořád narážíme na stejný problém - nevyřešenou  násilnou kolektivizaci zemědělství.

Aby hospodář našel svého nástupce, to není jednoduché ani samozřejmé…

To je velice častý problém nejen u nás, ale i v Německu, ve Francii. Často o tom přemýšlím na Farmě roku. Hospodáři nesou obrovskou zodpovědnost vůči předkům, vzpomínají, kdy farma vznikla, na předky, kteří tam založili statek, a mnohdy jde o stovky let. Spolupráce s Asociací, to je pro mě odměna, takové nadechnutí se svobody. Na akcích Asociace vnímám také velkou zodpovědnost majitelů rodinných farem, ale i snahu zachovat si nezávislost, nedostat se pod vliv toho či onoho, na to si sedláci dávají veliký pozor.

Jsou patrné nějaké kontroverze mezi zemědělci našimi a cizími?

Oceňuji, že se Asociace bez velkých řečí a velkých frází snaží i o pohled za hranice. Vždycky se přece jezdilo na zkušenou a je tomu tak i nyní. Na stránkách časopisu i na webových stránkách o tom jsou svědectví, můžeme si číst postřehy ze Švýcarska, Německa, Slovenska, Lotyšska nebo třeba Brazílie. Vzpomínám na debatu, ve které členové Asociace porovnávali třeba polské zemědělství, v čem je dobré, kde jsou naše slabiny, třeba to, že jsme plně nevyužili a nepodpořili model rodinné farmy. Tahle otevřenost se mi líbí mnohem víc než neustálé omílání posypové soli a kontroly polských potravin. Naše česká uzavřenost informacím a jiným názorům nám je na škodu. Před lety jsem na ministerstvu spolupracovala se zahraničními zemědělskými odborníky. Patricia de Vries z nizozemské ambasády, co měla na starosti zemědělství, říkala: „vy Češi jste takoví uzavření,“ a s holandskou přímočarostí dodala… „až nafoukaní, od nikoho si nenecháte poradit. Máte tu takových expertů v rámci PHARE, Twinningu, ale vy všechno víte nejlíp. Podívejte se na Slováky, ti jsou mnohem otevřenější, ti umějí informace využít.“

Když jsme připravovali první předvstupní nástroj, program SAPARD, radil nám expert z Irska, že nejdůležitější je uspořádat kulatý stůl:  „Musíte se sejít, zemědělci, podnikatelé, nevládky, úředníci, starostové, a společně se dohodnout, co je pro Českou republiku nejdůležitější, co chcete podpořit a na co se chcete zaměřit, a to pak prosazovat“.  Mockrát jsem si v Bruselu na něj vzpomněla. Říkala jsem si - máme spoustu dobrých vlastností, jsme skutečně tvůrčí, přemýšliví, a schopní skvělé improvizace. Ovšem přiznejme si, že občas taky naší improvizací maskujeme lajdáctví. Kdybychom se domluvili, co je pro nás důležité, pořádně se připravili a navázali improvizací, to bychom byli jinde!

Ještě k EU. Všimněme si, že často říkáme - my a oni, to EU něco špatně udělala, EU rozhodla, EU nám ukradla naše pomazánkové máslo a rum! Proč raději nemluvíme o tom, co si chceme vybrat z celé škály možností, třeba ze Společné zemědělské politiky. Chybí ochota sbírat informace. Proč víc nedebatujeme o tom, co chceme v EU prosazovat, o co usilovat, jakou strategii zvolíme, jaké dohody uděláme s ostatními zeměmi, jak nejlíp vytvářet různé koalice. Hlavně že říkáme pořád ne a ne, ani neumíme vysvětlit, proč. A to je špatně.

A ještě jednu věc k EU. Často žehráme, že nám EU něco nedovolí, anebo striktně nařizuje. Stěžujeme si, že nám EU nedovolí podporovat chov prasat, drůbeže, nedovolí nám přispět na určitou komoditu. A my si nedokážeme uvědomit, že takový postoj nás i chrání, protože kdyby bohatší evropské země měly opravdu možnost podporovat to své, byla by to válka rozpočtů, ne kvality, ne soupeření konkurenceschopnosti zemědělců. Je to i obrana pro země s menším rozpočtem, či pro země střední velikosti jako jsme my. Nástroje, které tak kritizujeme, nám mohou pomoci. Třeba to, že nám zakázali používat nesprávný název pro produkt, který obsahem neodpovídá, to nešťastné pomazánkové máslo, kde draze platíme za vodu a podmáslí, to nás chrání jako spotřebitele. Máme společný trh s půlmiliardou spotřebitelů a musíme proto věci nazývat jasně.

Ne všechno opravdu můžeme ovlivnit, jistě má EU spoustu slabin. Přesto jsme dobrovolně v určitém klubu, společenství, jehož pravidla bychom měli vnímat, a sdílet dobré i špatné.

Vzpomínám si na slova Jeana Clauda Junckera, dnešního předsedy Evropské komise, když jsem s ním mluvila v době, když byl ještě premiérem Lucemburska a ministrem financí. Tehdy říkal, že nikdy v historii nemělo Lucembursko tak silné slovo a bezpečné zázemí, jako má jako člen EU. Mimochodem, naše republika je v pořadí podle počtu obyvatel na jedenáctém místě EU, rozhodně nejsme malá země. Nechci být fanatickým stoupencem Unie, jenom si občas myslím, že bychom si všechny tyto skutečnosti měli uvědomit. EU určitě není charitativní organizace, při jednáních je to tvrdý boj, a měla jsem možnost se přesvědčit, že každá země tvrdě hájí své obchodní a ekonomické zájmy. Samozřejmě to znamená znát pravidla, rozumět jim a umět s nimi pracovat. Jen si uvědomme, proč vlastně v padesátých letech vznikla, na troskách válkou rozbořené Evropy.

V této situaci by se sedláci měli držet mimo, anebo se snažit zapojit se do té velké politiky?

Určitě musejí tuhle politiku ovlivňovat. Když máme tu možnost, tak je potřeba ji využívat. A podle mě to ČR podceňuje. Častokrát jsme podceňovali právo vyjádřit se a občas jsme reagovat chtěli, ale vzpomněli jsme si pozdě. Je dobře se umět ozvat včas, když se návrh rodí a připravuje, když myšlenka zraje, a umět svůj názor formulovat hned, hned na začátku. Nejsme žádná malá země! V porovnání s ostatními zeměmi EU nejsou naši sedláci žádní drobečci, v průměru má u nás farma 150 hektarů, v Německu 50 a v celé EU je to zhruba 20 hektarů. Kéž bychom byli schopni a ochotni víc slyšet taky hlasy soukromých zemědělců…

Potom je ale smutné, když současný ministr zemědělství vyloučí ze svého poradního sboru všechny tři poradce z Asociace a nemá zájem o takovýto významný hlas.

Nepřináleží mi kritizovat svého nástupce. Mohu mluvit za sebe a z vlastní zkušenosti potvrdit, že pro mě byli lidé z Asociace velmi důležití, byli otevření a přímí a pro mě byli ve sboru poradců naprosto nepostradatelní. Asociace zastupuje nezanedbatelnou část zemědělské sféry, vždyť zhruba 35 % půdy obhospodařují rodinné farmy. Jejich zástupce nelze neslyšet. Je důležité spolupracovat s chytrými lidmi. Čím chytřejší tým má člověk k dispozici, a je jedno, zda jde o předsedu Asociace, hospodáře nebo ministra, tím je úspěšnější. A navíc ho to nutí se snažit a neustrnout. Mohu říci, že za celou mou profesní dráhu mě nikdy nepodrazil nikdo, kdo byl chytřejší než já. Kdo je chytrý, je rád, že může pracovat, a může něco chytrého vymýšlet. Podraz dělají vždycky ti méně schopní.

Kardinál Dominik Duka se v rozhovoru pro Revui dotkl tématu restituce s tím, že cítí jistý dluh, že se církev v devadesátých letech dostatečně nezastala těch, kterým se vracelo to ukradené.

To je pravda, jsem ráda, že se o tom pan kardinál v rozhovoru zmínil. Vzpomínám si, jak zákon o půdě v roce 1991 komentoval tehdejší ministr Bohumil Kubát: „Je to takový nepodařený porod.“ Nepodařilo se to. Už jsem řekla, že si myslím, že za těmi brzdami byl nejen politický boj, ale i chladnokrevný zápas o majetek, kdy si dotyční dobře uvědomovali, jaká bude cena půdy, jaká to bude obrovská hodnota. Ten boj začal už na počátku devadesátých let! Není nutno připomínat, co způsobil transformační zákon z roku 1992, jak se ve velkém vyváděl majetek do nástupnických firem a co zůstalo pro „oprávněné osoby“… Poznala jsem spoustu lidí, kteří mi sdělovali své kruté zážitky, příběhy z padesátých let, i z let následujících, a musím říci, že ve světle toho mi vloni 28. října nebylo lehko, když jsem sledovala předávání státních vyznamenání. Když jsem se dívala, koho hlava našeho státu ocenila, že oceněn byl i ten, kdo stál za mnoha těmi křivdami.

Hovoříme-li o restitucích, musím zmínit také to, že nechápu odpor a výhrady k těm církevním. Kritický postoj veřejnosti, která se jinak o dění nezajímá, se mi nelíbí. Myslím si, že církvím, mám na mysli zejména církev katolickou, ublížilo, že nemohla vykonávat svou roli charitativní, vzdělávací, sociální a že to vedlo k vzrůstu ateismu u nás. Teď bude podstatné, aby církev dokázala využít majetek k naplňování svého poslání a aby o tom dokázala přesvědčit navzdory propagandě. Zde vidím obrovský dopad toho, jak byla násilně ode všeho odstřižena. V závislosti na státu musela přežívat, a pak je snadné se vysmívat, že „nic pro lidi nedělala“. Těším se, že se církev bude opět svému poslání plněji věnovat a že to i přispěje k jejím příznivějšímu vnímání.

Ano, toho se dotkl i kardinál a doufá, že dojde ke sblížení církví a společnosti.

I já v to doufám a soudím, že to je velmi potřeba.

Již jsme se toho dotkli, jak se všude projevuje snaha o rychlý výdělek. Souvisí současná snaha o rychloobrátkové hospodářství i s erozí půdy? A možná i s erozí rodinných vztahů?

Zdá se, že obecně ano, ale mezi členy Asociace nikoli. Pro mě je vždy potěšením vidět, jako například při vyhlášení Farmy roku, jak na vybraných, ale nejen na těch vybraných hospodářstvích hospodaří celé rodiny. V tom vidím velkou, opravdu velkou naději do budoucna…

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.