Stát Izrael letos oslaví 70 let své existence, a za tu dobu dosáhl nevídaných úspěchů v celé řadě oblastí, v zemědělství, v hospodaření vodou, v účinné obraně před nepřáteli, v nových technologiích, výzkumu a vývoji, všeho, co člověka napadne. Ale začalo to zemědělstvím a obranou. A o tom všem jsme hovořili v polovině letošního ledna.
Čím to tedy je, co je podmínkou takového úspěchu?
Všichni Izraelci mají hluboko zakořeněné přesvědčení, že jim zemi dal Hospodin, a že jsou za ni zodpovědní, tudíž jsou také ochotni za ni bojovat. Je to pro ně opravdu zaslíbená země. A je to názor jak Židů věřících, tak sekulárních. Připomínám, že kibucnické hnutí bylo v počátcích sekulární, u zrodu stáli především přistěhovalci z bolševického Ruska. Dnes nejlépe prosperují právě náboženské kibucy a jsou i kibucy ortodoxní.
Zemědělství Izraele nestojí jen na kibucech, jsou zde i jiné způsoby hospodaření, třeba mošavy…
To ano, ale kibucy a společné hospodaření, to vyplývalo ze samotné podstaty sionismu. Vzpomínám si, jak jsme se učili ve škole, že největšími nepřáteli komunismu (tedy kromě jara, léta, podzimu a zimy, to jsme věděli z domova), jsou USA a americký imperialismus a izraelský sionismus. Ptal jsem se, co to je, ten sionismus, a na střední i vysoké škole jen opakovali naučená klišé. Odpověď jsem našel v Bibli. Je to tam zmíněno několikrát. Touhou a cílem izraelského národa bylo mít klid od Danu po Berševu (tj. od Libanonu po Negevskou poušť) a moci sedět pod svým fíkovníkem a svou vinnou révou. Na tuto ideu navázali v první polovině minulého století, kdy stát vznikal: Nechte nás žít na tom historicky našem kousku pouště, kterou budeme vzdělávat a pěstovat zde i onu biblickou vinnou révu a fíky. Kdyby státotvorná idea sionismu nestála na zemědělském základě, nikdy by dnešní Izrael nevznikl.
Dříve prázdná a zpustošená země nyní vzkvétá. Před sto lety chudá Galilea je zelená a prosperující. Každý to vidí. Zkrátka, když se země vrátí svým původním majitelům, rozkvete. A pro Izraelce i návštěvníky je snadné uvěřit, že jde skutečně o Boží požehnání.
Původní kibucnická idea je tedy stále živá?
Dnes je v celé zemi asi 250 kibuců. Pro nás je asi těžko pochopitelné, že se v nich opravdu žije podle zásad „každému podle jeho potřeb“. U nás je tento pojem zprofanovaný prázdnou komunistickou ideologií. Ne tak v Izraeli. Jak to může fungovat, že lidé se dávají do služeb své komunity, jak mohou žít takovýmto způsobem? Jde to zřejmě proto, že Židé přese všechno respektují jistý řád, vyšší autoritu, kontrolu, která však není represívní. Jsou zajisté také kibucy, které skomírají, ale většina prosperuje. I když dnes už není všude zemědělství hlavní složkou jejich podnikání. Díky pokroku a moderním technologiím, způsobu hospodaření, dostatku vody, apod. se zde věnují výrobě všeho možného, i výzkumu, a také se sdružují v těchto činnostech do společných firem. Nicméně zemědělství je stále nedílnou složkou kibuců, ale stačí na ně mnohem méně lidí. Tedy ani není možné, aby všichni v zemědělství pracovali. Také záleží na tom, zda člověk v kibucu vyrostl. Mám dobrého známého, který se v kibucu narodil, vyrostl, ale pak se zamiloval do dívky z města. Odstěhoval se za ní. Ale po pár letech nastala krize, ve městě si nemohl zvyknout. Rozhodli se tedy pro kompromis. Přestěhovali se do kibucu, ale muž již nebyl jeho členem, jen zaměstnancem, a žena si zachovala nezávislost i svou práci.
V čem tedy kromě zemědělství kibucy podnikají?
Třeba v kibucu Afikim u jezera Kineret (známe je jako Genezaretské jezero) prosperuje firma Afimilk, jeden z největších výrobců dojicích zařízení, jiné vyrábějí a vyvíjejí zavlažovací systémy. Někde provozují továrny na výrobu všeho možného. Anebo blízko jordánských hranic, ve Sde Eliahu, začali již v roce 1972 s biohospodařením, čistě, bez chemických prostředků, bez pesticidů. Chovají čmeláky k opylování rostlin s květy, do kterých mají včely krátký sosák. Na hubení myší využívají sov pálených, pro které jsou rozmístěny speciální budky, a plevel v datlových hájích spásají osli.
Ty „biodatle“ze Sde Eliahu znám, byly snad nejlepší, jaké jsem kdy ochutnal.
Tak vidíte. Základ úspěchu vidím s hospodařením s vodou. Doby, kdy se každý v Izraeli radoval z každé kapky deště a obával se déle trvajícího sucha, jsou pryč. Samozřejmě ne úplně. Vodou se neplýtvá. Ale po vybudování Národního rozvaděče vody a systému odsolovacích zařízení a recyklování splaškové vody, dosáhl Izrael soběstačnosti, a dokonce i vodu dodává svým sousedům. Systémy kapkové závlahy se dnes, podle izraelského vzoru a patentů, využívají doslova po celém světě. A díky hospodaření s vodou, která je majetkem státu, je tato v podstatě pouštní země nejen soběstačná ve výrobě potravin, ale i je vyváží. I u nás se prodávají izraelská avokáda, granátová jablka, papriky i brambory!
Jak to, že to jde v Izraeli a nikoli v okolních arabských zemích, které mají stejné podmínky?
Mohlo by to jít, i mezi Araby je spousta šikovných a pracovitých lidí. A někde to opravdu jde, například v sousedním Jordánsku. Avšak při bližším pohledu je patrné, že to je na základě spolupráce s izraelskými firmami a také díky dobré spolupráci mezi státem Izrael a Jordánským královstvím. A proč to jde právě v Izraeli? Je to tím požehnáním? Stačí se podívat na satelitní snímky Blízkého východu, a hned jsou patrné hranice Izraele. Tato země je zelená, a zelená barva bledne, popřípadě končí i na hranicích palestinské samosprávy.
Také je patrné, že život pod tlakem, kterému je Izrael vystaven od okamžiků svého vzniku, působí pozitivně. Ale ne každý příchozí se s ním dokáže vyrovnat. Zajímavé je, že po každé z velkých válek došlo k velkému rozvoji. Již po boji o nezávislost, když byla země napadena sousedy ze všech stran. Po Sinajské krizi v roce 1956 začal být budován Národní vodovodní rozvaděč. A za jakých z dnešního pohledu primitivních podmínek! Po roce 1967 po šestidenní válce začal velký rozvoj zemědělství v Galileji a v Negevské poušti. Po roce 1973 po Jom kipurové válce, kdy šlo o všechno, a po První libanonské válce v roce 1982 zejména, byl nastartován ohromný rozvoj technologií, ale i těch vojenských, obranného rázu.
Převaha nad nepřáteli ve všech obranných válkách pak vyplývá nejen z technologické vyspělosti a odhodlání, ale nepochybně ze specifické izraelské schopnosti umět na sebe vzít v rozhodujícím okamžiku zodpovědnost. Historie a zážitky ze služby v IDF - v Izraelských obranných silách - jsou inspirací pro cílené vedení vojáků k umění se rozhodnout, nést zodpovědnost a také své rozhodnutí obhájit. A to se samozřejmě hodí i v civilu. Při přijímání nových zaměstnanců se vždy šéf zeptá, kde dotyčný sloužil v armádě a dá na reference. Z toho si udělá obrázek a až poté se baví o odborných předpokladech. Vím o případu, kdy na základě hodnocení vojenského velitele nabídli uchazeči lepší místo, než na jaké se původně hlásil.
Díky povinné vojně a pravidelným cvičením se vlastně v Izraeli všichni znají, a proto vědí, co v kom je. Je to zvláštní síť vztahů, na jejichž bázi se utváří národní sounáležitost.
O krajině a tradicích…
Lidem u nás nedochází, že to, co zde bylo budováno dlouhé generace, kulturní krajina, lesy, zemědělská krajina, co je dědictvím předků, tak něco podobného vzniklo v Izraeli za pouhé dvě generace. V zemi, která je velká jako Morava se Slezskem, žije 12 milionů lidí (z toho je šest milionů Židů, dva miliony izraelských Arabů a čtyři miliony Arabů na palestinských územích). Polovina území je poušť. A tato země je plně soběstačná a nejen to, exportuje potraviny, i zmíněnou vodu. Díky té mají ročně tři až čtyři sklizně.
Vidím, že také hospodaříte, sice ve víceméně malém, ale vaše produkce rodinu uživí, že?
Uživí. A také jsem v Izraeli čerpal inspiraci. Fascinovalo mě, jak vyráběli a vyrábějí půdu, Ano, vyrábějí. První kibucy začínaly na kamenitých pláních, které jim arabští majitelé byli ochotni prodat. Kibucníci si ohraničili budoucí pole a nosili na ně z vádí (koryt sezónních řek) bláto po deštích. Pak biologický odpad. Také jsem se to naučil. Zde okolo domu, kde je zeleninová zahrada mé ženy, bylo ani ne 8 cm půdy a pod tím skála. A dnes se zanoří rýč, a do skály neťukne. Půdu jsme „vyrobili“ z kompostu, s využitím hnoje koňského, ovčího. Nepoužíváme žádné pesticidy, u rajčat pouze v prvním týdnu chemické ošetření. A zeleninu máme docela obří, jako v Izraeli. Ale bez ženy by to nešlo. Zacituji z Bible, že ženu statečnou, kdo najde, no ten vyhraje. Nechť ji chválí její činy. A mou chválí. Snažíme se o hospodaření co nejméně náročné na obsluhu, protože zde v sezóně moc často nebývám. Tak řeším třeba samozavlažovací systém. Abychom si ulehčili, zejména mé ženě, pořídil jsem elektrické kolečko „motúčko“ vynálezce Kvida Štěpánka. Na jedno nabití jezdí celý den. Nechce se nám pokaždé vytahovat motorovou frézu, nebo traktor.
Musím ale dodat, že se žena leckdy těší, až zase na jaře vyjedu do světa, a když se vrátím, řekne: „Pojď se podívat ven.“ A vždy mě něčím na zahradě překvapí.
Takže inspirací je osobní nasazení, tlak okolí, zodpovědnost k sobě navzájem, k půdě, ke společnosti, úcta k ženě, respekt k Prozřetelnosti?
I tak by se to dalo říci. A efekt je patrný na první i druhý pohled. Mohu potvrdit, že za těch patnáct let, zejména pak posledních asi deset let, co Izrael navštěvuji, mě překvapuje stále se zrychlující pokrok. Kultivování Negevské pouště, kde až za Berševu jsou zelená pole. Dálnice do Jericha byla hotová do čtyř let, nové letiště v Eilatu je již prakticky dostavěné. Na kraji Tel Avivu rostou technologická a výzkumná centra světových firem, a to vše by nebylo možné bez důrazu na zajištění bezpečnosti země, tu Izraelci nepodceňují. Zdá se, že realistický pohled na tzv. palestinský problém přináší efekt, palestinská samospráva stojící na „dědičných uprchlících“ (ano, tam se titul uprchlíka dědí z generace na generaci) ztrácí dech, a sousedé, zejména Jordánsko a Egypt si uvědomují, že spolupráce s Izraelem je prospěšná jim i míru. A týká se to nakonec i Saudské Arábie.
To by mohl být docela optimistický závěr a i pozvání do této podivuhodné země, že?
Mohl, a věřím, že Izrael a Blízký východ se konečně dočkají klidu, i když nelze vyloučit nějaké excesy. Ale to nelze nikdy. Buďme optimisté.
Ano, vždy je důvod k optimismu, ale i pesimismu. Je však lépe vidět věci z té lepší stránky, ale počítat i s riziky. Za to dobré nezapomenout poděkovat, tedy i za milý rozhovor.
Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2018), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty všem členům ASZ ČR.
