Obecné informace o zemědělství v Německu / Sasku

• • Celkem je v Německu 285 tisíc zemědělských subjektů, z toho asi 5 tisíc se nachází v Sasku (drtivá většina fyzické osoby).
  • Německo má velmi variabilní strukturu farem – velmi malé rodinné farmy jsou zejména na jihu (Bavorsko), naopak největší jsou na východě (Meklenbursko – Přední Pomořansko, ale také právě Sasko). Průměr je zhruba na úrovni 58,5 ha na podnik, v poslední době se průměr spíše zvyšuje, protože ubývá nejmenších subjektů do 5 ha.
  • Sasko má rozlohu 18 420 km², z čehož je 24 % vysloveně venkovský prostor, dalších 55 % přechodný. Zemědělská půda pokrývá 57 % plochy, lesy cca 28 %. Zhruba třetina zemědělských ploch je klasifikováno jako tzv. ANC (dříve LFA).
  • Zemědělství Saska je charakteristické spíše menšími farmami do 50 ha, ale je zde i menší množství opravdu velkých podniků. Průměrná velikost podniku je zhruba na úrovni 150 ha, což je z východoněmeckých států nejnižší číslo částečně dané menšími farmami v Krušných horách.
  • Oproti německému i evropskému průměru je v Sasku větší zornění půdy (cca 80 %) a menší podíl trvalých travních porostů.
  • Více než polovina zemědělských pozemků Saska má bohužel problémy s vodní či větrnou erozí, je zde špatná kvalita podzemní vody a biodiverzita klesá. Dalším problémem zemědělství této spolkové země je také úbytek obyvatel a demografická změna na venkově.
  • Německo má největší spotřebu ekologických potravin z celé EU.

Zdroj: S využitím údajů Evropské komise

Graf 1: Velikost podniků podle jejich typů (zdroj: Saské ministerstvo životního prostředí a zemědělství)

Systém evropských dotací v Německu / Sasku

Přímé platby

• • V Německu byla hned od počátku aktuálního programovacího období zavedena redistributivní platba, na kterou bylo vyčleněno 7 % národní obálky. Na prvních 30 ha dostávají zemědělci navíc 50 EUR/ha; na dalších 16 hektarů pak 30 EUR/ha.
  • Další podporou malým zemědělcům je tzv. Small Farmer´s Scheme. Farmy s příjmem max. 1 250 EUR mají sníženou byrokratickou zátěž, méně kontrol a nemusí plnit greening.
  • Částka 1,143 mld. byla z přímých plateb přesunuta na PRV.

Program rozvoje venkova (PRV)

• • Vzhledem k velikosti země a celkové obálce na PRV (9,45 miliard EUR) je v zemi program rozdělen na 13 regionálních PRV.
  • Obecně se program zaměřuje na zvýšení konkurenceschopnosti zemědělského sektoru, zachování ekosystémů a efektivní využívání přírodních zdrojů a vytváření podmínek pro ekonomickou a sociální obnovu venkova.
  • Sasko má největší podíl financí vyčleněných na tzv. LEADER – jedná se o 40 % celkové částky určené na rozvoj venkova (455 mil. EUR). Z těchto financí se hradí investice do venkovské infrastruktury, ale i rekonstrukcí staveb, kultury, spolkové činnosti atd.
  • Dalšími prioritami jsou udržitelné hospodaření, zejména správný management vody a půdy, udržení biodiverzity a zvýšení výroby energie z obnovitelných zdrojů. Dále je kladen důraz na podporu konkurenceschopnosti, což v saském pojetí znamená zejména investice, podporu vzdělávání, spolupráce a zapojení do systémů jakosti potravin.

Zdroj: S využitím údajů Evropské komise

Graf 2: Struktura výroby na orné půdě (zdroj: Saské ministerstvo životního prostředí a zemědělství)

Mnoho zajímavých informací jsme se dozvěděli také od ředitele Saského zemědělského svazu (Sachsischer Landesbauernverband - SLB) Manfreda Uhlemana. SLB byl založen v roce 1991 a stejně jako ostatních 17 spolkových svazů je členem Německého svazu a jeho prostřednictvím také evropského sdružení COPA. Saský svaz zastupuje zájmy asi 4 600 členů, z toho je více než tři tisíce fyzických osob – vlastníků půdy, asi 1 800 rodinných farem (skupiny se částečně překrývají) a cca 500 právnických osob. Členské příspěvky se pohybují mezi 2 a 3 EUR/ha.

Hlavním aktuálním problémem saských zemědělců je stále narůstající cena půdy – i zde nakupují půdu jak cizinci (hlavně Nizozemci), tak i lidé z jiných spolkových zemí, zejména Bavorska. Stejně jako v českém příhraničí si také stále častěji v Sasku zemědělci stěžují na krádeže úrody, techniky i zvířat a také škody způsobené šelmami a divokými prasaty.

Mezi priority SLB v rámci vyjednávání nového rámce Společné zemědělské politiky patří jednak odmítání zastropování, ale zároveň také navýšení počtu hektarů způsobilých pro výplatu redistributivní platby na 70 ha.

Z návštěv farem

Včelí farma Cihlářovi

První zastávka celé naší cesty vedla na Farmu roku 2017 – Včelí farmu Cihlářovi, v Kopči nedaleko Prahy. Pohnutá historie komunisty zabraného a zdevastovaného statku skončila v roce 1992, kdy se na rodinný statek vrátili rodiče manželky dnešního hospodáře. Okamžitě se vrhli do oprav budov a na navrácených 45 ha půdy začali pěstovat obilí, olejniny, brambory a zeleninu. V roce 2000 se sem přiženil Petr Cihlář, který zjistil, že současná výměra a rostlinné zaměření farmy rodinu neuživí a rozhodl se pro chov včel.

Dnes je na statku v Kopči patrně největší včelí farma v České republice, která má podle sezóny zhruba 1 200 – 1 600 včelstev rozmístěných na celkem 25 stanovištích u okolních zemědělců, s nimiž včelař spolupracuje. Jedná se samozřejmě o oboustranně prospěšnou spolupráci, protože na jedno kilo medu musí včely opylit zhruba 2,5 mil. květů.

Včelstva se postupně podle sezóny přesunují – na jaře se začíná v sadech, následně kvete řepka, pak akáty, hořčice, slunečnice a nakonec lípa. Letošní jaro bylo na logistiku obzvlášť náročné, protože velká část rostlin vykvetla naráz a byl problém přesuny naplánovat. Zároveň se včely nestihly po zimě dostatečně rychle namnožit, protože sezóna po dlouhé zimě díky rychlému nástupu teplého počasí začala dříve a jarní snůška tak byla o něco nižší než obvykle. Standardně vytáčejí Cihlářovi med třikrát ročně, a to po řepkách, po odkvětu akátu a pak ještě na úplném konci sezóny. Letos ale díky nižší snůšce proběhlo první vytáčení až po akátech a průměrná snůška byla 20 kg/včelstvo. Denně se v moderní medárně stihnou vytočit až 3 tuny medu. Po posledním vytáčení pak následuje krmení včel, roční spotřeba je cca 18 – 20 kilo cukru na včelstvo.

Med je díky svému složení nejfalšovanější potravinou - jedná se v podstatě o směs glukózy a fruktózy, kterou je poměrně jednoduché vyrobit. Zatím se ale nepodařilo uměle vyrobit včelí enzymy a další složky, díky nimž je včelí med tolik ceněný. Falšovaný med z Číny, jižní Ameriky či jiných exotických zemí je tedy kvalitou naprosto nesrovnatelný, je ale velmi levný, což výrazně snižuje výkupní ceny medu. Včelaře poškozují také aféry spojené s falšováním původu medu, výskytem reziduí antibiotik či postřiků. Na farmě v Kopči je ale produktu věnována maximální péče, na kvalitu medu jsou Cihlářovi právem hrdí a snaží se jej maximum prodat přes malé obchody, prodejce, e-shop a přímo z farmy. Kromě klasického jednodruhového medu postupně také rozšířili portfolio svých výrobků o různé ochucené medové speciality.

Podřipská farma

Na Podřipské farmě v Kyškovicích hospodaří dnes již pátá generace rodiny Šebkových, bohužel ale s téměř čtyřicetiletou přestávkou. V roce 1952 totiž byl prarodičům dnešního majitele farmy zaslán výměr oznamující, že se mají do 24 hodin vystěhovat do Podlesí v okrese Šumperk. Rodina musela opustit statek zaměřený na pěstování chmele a ovoce a měla 37 let zákaz vstupu do obce. Původně prosperující usedlost se čtyřiceti hektary polí, 12 hektary lesa, třicítkou krav, dvěma páry koní a více než šesti tisíci ovocnými stromy postupně během působení JZD, které si udělalo ze statku své středisko, zcela zpustl, a když jej v roce 1991 Šebkovi získali zpět, zůstaly v podstatě již jen obvodové zdi a demoliční výměr.

Zpočátku bylo obnovené hospodářství zaměřeno na produkci zeleniny a ovoce s přímým odbytem na trzích v okolních městech, od toho však rodina postupně upustila. Výměra farmy ale až do dnešních dnů zůstala v podstatě stejná jako před nucenou přestávkou za totality – tři hektary pokrývají ovocné sady, jejichž produkce je po vzoru předků částečně zpracovávána na marmelády, sušené ovoce a další produkty, zbytek jsou travní porosty a orná půda s produkcí obilnin a brambor. Na farmě je také provozována živočišná výroba – najdeme zde koně, ovce, drůbež či králíky.

V roce 2007 již plně převzal statek s pomocí podpory z Programu rozvoje venkova pro mladé začínající zemědělce dnešní hospodář Jaroslav Šebek. Využití dotace ve výši 1,1 mil. Kč bylo na střechu a celkovou vnitřní rekonstrukci stájí včetně vybudování boxů pro koně a také na stroje do rostlinné výroby. Po zhodnocení zaměření rodinné farmy a jejího dalšího potenciálu se rozhodl na farmě vybudovat penzion a provozovat agroturistiku. K tomu napomohla druhá úspěšně administrovaná dotace z Programu rozvoje venkova v roce 2009, tentokrát zaměřená na diverzifikaci činností. Jednalo se o dotaci z titulu 3.1.1. Podpora cestovního ruchu, žádost byla podána v roce 2009, k proplacení došlo o dva roky později. Celková investice na vybavení penzionu a stavební úpravy byla 2,5 mil., z toho 850 tis. pokryla dotace. Do dalších žádostí z Programu rozvoje venkova už se ale majitel kvůli neúměrné byrokracii a nárůstu nejistých výkladů pravidel a souvisejících podmínek již nehrnul.

Rozšířit zaměření o agroturistiku se ukázalo jako velmi dobrý tah a dnes se o tuto činnost ekonomika farmy výrazně opírá a navazují na ní i další služby. Penzion o celkem 40 lůžkách má zejména přes léto téměř stoprocentní obsazenost – jezdí sem nejen zájemci o pobyt ve venkovském prostředí, ale pořádá se zde také mnoho akcí od svateb, přes různé semináře a kurzy až po oslavy. Hosté mohou využít možnosti projížděk na koních či kolech, koupání v Labi, které protéká přímo kolem statku, posedět ve vinném sklípku a nakoupit v obchůdku produkty přímo z farmy. Do budoucna se chystá také minizoo. Veškerý provoz farmy s penzionem zvládá zajistit pouze rodina s jedním zaměstnancem a sezónní výpomocí.

Rodina Šebkových nejen že dokázala z rozvalin téměř výhradně svépomocí a bez jakýchkoliv úvěrů obnovit tradici rodinného hospodaření na statku v Kyškovicích, ale zvládla se popasovat také s následky ničivých povodní v roce 2002 a 2013, kdy jim rekonstruovaný statek a nově zbudovaný penzion zničil místy dvou až třímetrový sloupec vody z Labe. A nechybí jim ani elán do budoucna – rodina nedávno koupila bývalou sušárnu chmele a související zemědělskou usedlost přímo sousedící s areálem statku, rekonstrukce a stavební práce se tedy v Kyškovicích jen tak nezastaví…

Gut Pesterwitz

Hned první hospodářství, které jsme za hranicemi navštívili, bylo velmi zajímavou kombinací pěstování ovoce a vína. Rodina Folderových v malé vísce Pesterwitz sousedící s Drážďanami nejprve pronajala a později (v roce 1994) zprivatizovala bývalý státní statek a dnes zde úspěšně hospodaří a poskytuje pracovní místa dalším 16 zaměstnancům a v sezóně polským brigádníkům. Farma má celkovou rozlohu 240 hektarů, z toho pouze 45 patří rodině. Vliv na to má i velmi vysoká cena půdy (minimálně 25 tis. EUR/ha) způsobená nejen blízkostí města, ale i velkou konkurencí obřích podniků, které zde skupují půdu. Vysoko se samozřejmě šplhají i ceny nájmů, aktuálně se pohybují kolem 600 EUR/ha.

Zhruba na 120 hektarech se pěstuje obilí a řepka, vše pouze s pomocí zapůjčené techniky (v Německu funguje sdílení strojů, tzv. Maschinnenringy). Vzhledem k tomu, že se ale do okolních obcí pomalu přelévá zástavba patřící k Drážďanům, budou muset Folderovi pravděpodobně rostlinnou výrobu od příštího roku výrazně utlumit. Kromě toho na travních porostech chovají masný skot, vždy na jaře nakoupí zástav v Tyrolsku a po vykrmení jej prodávají zpět jako jateční. Doplňkovou aktivitou je prodej vánočních stromků.

Hlavní část příjmů tvoří pěstování vína a ovoce s prodejem veškerého zboží přes vlastní a okolní farmářské prodejny a trhy, což je úctyhodné, když víte, že ovoce se pěstuje celkem na 50 hektarech. V sadech jsou to hlavně jablka, třešně, hrušky a višně, ale i švestky, broskve či meruňky, na orné půdě pak celkem sedm odrůd jahod na sedmi hektarech. Veškeré ovoce se pěstuje bez závlahy, protože oblast je na srážky poměrně bohatá – obvykle zde spadne kolem 680 mm a stačí mírně zalévat pouze nově založené sady. Investice ale bylo potřeba vložit do ochrany stromků před kroupami, a to formou sítí. Pojištění je totiž v Německu velmi drahé a tak se farmář postupně snaží sady zakrýt, zatím je pod krytem celoročně necelých 5 hektarů, zbytek je pojištěn. Nevýhodou sítí je ale špatný přístup zejména pro včely. Každoročně se proto sad osazuje hmyzími hotely pro divoké včely, což znamená rovněž nemalou investici.

Sazenice ovocných stromků pocházejí převážně z Holandska, třešně pak z tuzemské produkce, jejich ceny se pohybují mezi 5 a 8 EUR. Sází se 3 750 stromků na hektar do sponu 80 cm. První rok se jabloním nechávají pouze tři plody, druhý rok devět, třetí rok osmnáct a pak už jsou sklízeny normálně. I starší stromky ale farmář nechává protrhávat, protože malé a nestandardní plody se vykupují na moštování za velmi nízkou cenu. Postřiky se aplikují minimálně, pouze v době květu stromků. Jahody se pěstují rovněž tak, aby se používalo co nejméně chemie - sází se po pšenici a ječmenu, jimiž se sled přerušuje kvůli šíření chorob a škůdců. První rok se sazenicím ostříhají květy, aby se zbytečně nevysilovaly, a pak se dva roky sklízí úroda. Kvůli chladu se používá textilie, která dokáže posunout úrodu až o týden dříve.

Jak již bylo zmíněno, veškerou produkci zvládnou  Folderovi prodat sami nebo ve spolupráci s okolními sedláky, s nimiž si vzájemně pomáhají rozšířit sortiment ve faremních obchodech. Malá část se prodá také formou samosběru. Cena jahod pro letošní rok byla 3,2 EUR/kg při samosběru, 5 EUR/kg v obchodě, u jablek 0,85 EUR/kg respektive 1,5 EUR/kg.

Folderovi také využili toho, že vinařství má na zdejších svazích obrovskou tradici sahající až do poloviny 16. století. V roce 1998 převzali část místních vinohradů a dnes na osmi hektarech nejvýše položených vinohradů v Sasku pěstují osm bílých a dvě červené odrůdy. Jednou z místních specialit je Zlatý Ryzlink, sto let stará raná odrůda původně z Alsaska, která se nyní pěstuje už pouze zde. Téměř vše se ve vinicích dělá ručně, což je poněkud problém kvůli souběhu prací se sezónou jahod. Stroj byl ale pořízen na mechanické tlumení trávy a plevelů mezi řádky, které jsou sázeny na široko, aby po dešti réva rychleji oschla a aby se mezi ně dostalo více světla. I zde se závlahy používají pouze na nově založené porosty, důvodem je kromě dostatku srážek i vysoká cena za vodu, která je včetně všech poplatků 5 EUR/m³.

Rodinná farma Schlesigerhof

Jedna ze tří klasických rodinných farem v malé obci nedaleko Zwickau píše svou novodobou historii od roku 1992, kdy se otec současných majitelů farmy rozhodl po letech zaměstnání v družstvu postavit na nohy původní statek, kde vyrůstal. Začal s 25 vlastními hektary, zbytek postupně dokupoval až na dnešních 40 hektarů, zbytek je pronajatý od vlastníků za cenu kolem 200 EUR/ha. V roce 2010 předal farmu svým dvěma synům, ale samozřejmě se dosud s manželkou aktivně zapojuje do veškerých činností, jež jsou velmi rozsáhlé. Nyní výměra dosáhla k 178 hektarům, z nichž 50 ha jsou travní porosty, zbytek orná půda.  Z komerčních plodin pěstují na Schlesigerhofu osivářské porosty trav a ovsa, pivovarnický ječmen (aktuální cena 175 EUR/t) a řepku. Převážná většina ploch ale slouží k výrobě krmení pro početný a velmi diverzifikovaný chov zvířat.

Při výčtu zvířat na farmě je jasné, že si rodina rozhodně nic neulehčuje. Základ tvoří chov mléčného i masného skotu. Mléko od celkem 65 holštýnských dojnic dojených robotem putuje do bavorské mlékárny, kde byla v době naší návštěvy výkupní cena 0,31 EUR/litr. Býčci jsou vykrmováni přímo na farmě společně s masným skotem, kterého je zhruba dalších 100 kusů. V minulosti rodina dokonce prodávala chovné býčky, ale nároky na jejich kvalitu v poslední době natolik stouply, že od šlechtění upustila. Kromě toho vykrmují na farmě asi 60 prasat, 200 hus, 150 kachen a králíky. Vzhledem k tomu, že matka bratrů je původním povoláním řeznice, nabízí se zpracování a přímý prodej masa. To probíhá přímo na farmě v malé zpracovně s obchodem, který funguje od roku 2003, nabízí pouze vlastní produkci, a kde si během naší návštěvy zákazníci podávali dveře. Jednou za dva týdny se poráží minimálně jeden kus skotu a čtyři prasata, maso se po týdnu zrání buď prodá přímo, nebo se zpracuje na široký sortiment polotovarů, klobás a dalších uzenin. Kachny a husy jsou vykrmovány sezónně na Vánoce a všechny jsou předem objednané stálými zákazníky.

I na Schlesigerhofu byla patrná snaha zvládnout co nejvíce práce svépomocí, pouze v rámci rodiny a s pomocí jednoho studenta na praxi. Externí zaměstnanci jsou najímání pouze na prodej zboží v obchodě, služby jsou využívány minimálně – na sklizeň kukuřice a porážku zvířat. Z důvodu úspory pracovní síly se také v roce 2013 rozhodli požádat o dotaci z Programu rozvoje venkova na pořízení dojicího robotu. Z celkové investice 70 tis. EUR pokryla dotace polovinu a farmáři si nemohou stroj vynachválit. Obdobnou výši podpory se jim podařilo získat také v roce 2003 na investici do stavby stáje pro výkrm skotu a prasat. Nyní ale neplánují o žádné další zdroje z evropských fondů žádat, protože podmínky se v aktuálním období změnily, maximální výše podpory je již pouze 40 % a menší farmy často dosáhnou jen na 20 – 30% podporu, což už je těžko využitelné. Ze strany staršího syna zazněla také obdobná výhrada, jakou slýcháme vůči PRV i v Česku – stavební projekty se téměř nevyplatí přes PRV realizovat, protože podmínky jsou složité a zbytečně navyšují náklady na projekt, který lze často svépomocí zvládnout výrazně levněji bez dotace.

Biohof Meyer

V krušnohorské vesničce Breitenrunn pouhé dva kilometry od hranic s ČR hospodaří rodina Meyerových zaměřená na ekologickou produkci hovězího masa a vajec.  Historie statku je známá od roku 1912, kdy zde hospodařili dva bratři – jeden měl na starosti zemědělskou část, kde choval koně pro práci v lese, druhý měl přes silnici pilu a zpracovával dřevo. Po válce bylo obojí znárodněno, část zabralo místní družstvo a část objektů zůstala prázdná. V roce 1995 zpola zřícený areál koupili rodiče pana Meyera a začali jej postupně obnovovat. Dnes už farmu vede jejich syn s manželkou, nicméně až donedávna oba zároveň chodili do práce. Teprve poslední rok je paní Meyer pouze na farmě a zároveň se stará o dvě malé děti, manžel si ještě přivydělává na zkrácený úvazek v nedaleké nemocnici.  V okolí jsou se svými 75 hektary jednou z malých farem, které zde většinou fungují pouze jako přivýdělek pro své majitele.

Většina ploch slouží jako pastvina nebo louky pro potřeby skotu a několika koní, které chová paní Meyer pro jezdecký kroužek, jenž pro místní děti vede. Povoláním je učitelka, takže to je alespoň částečné pojítko s její původní prací. Hlavní část příjmů nicméně zajišťuje ekologický chov nosnic ve dvou speciálních pojízdných kurnících s výběhem, které si mohli pořídit díky 40% dotaci z Programu rozvoje venkova. Celková investice byla velmi vysoká, jeden kurník stojí zhruba 36 tisíc EUR. Zařízení je ale dokonale propracované a zajišťuje nejen nízkou pracnost, ale také vysoký standard péče o zvířata. A právě za welfare bylo Meyerovým během naší návštěvy uděleno speciální ocenění od saské vlády, které se uděluje jednou za dva roky. Slepice mají k dispozici spodní patro s podestýlkou, které je přes den otevřené do výběhu ohrazeného elektrickým ohradníkem. V horním patře jsou bidla, krmítka a hnízda.

Kuřice jsou nakupovány ve věku 18 – 19 týdnů za 12 EUR/kus, zhruba po týdnu aklimatizace v novém prostředí začínají snášet. Po 14 měsících snůšky jsou prodány živé většinou do domácností, kde ještě udělají spoustu služby novým majitelům. Kapacita jednoho kurníku je 225 slepic, navíc jsou v každém čtyři kohouti, kteří pomáhají s ochranou před predátory. Občasné zmizení slepice vinou lišek nebo dravců je cena za nadstandardně příjemný slepičí život, nicméně ztráty nejsou nijak vysoké (průměrně 2 slepice měsíčně). Údržba zařízení je poměrně jednoduchá, podestýlku stačí vyměnit zároveň s vyskladněním slepic, vytápění přes horské klima není nutné (i v zimě se uvnitř drží teploty kolem 4 – 5 °C), takže stačí pouze zakládat krmení a večer sebrat vejce a zavřít hnízda. Pouze přesuny jsou malinko obtížnější, kurníky se musí přetahovat pomocí dvou traktorů, protože jsou projektovány na rovinu a tu v Breitenbrunnu opravdu nemají. Kurníky stojí v poměrně strmém svahu pod pastvinou, ze které se občas dokonce skutálí čerstvě narozené tele.

Sesbíraná vejce se třídí na historické ale plně funkční třídičce a prodávají ze dvora nebo dvakrát týdně rozváží do bioobchodů v okolí, hlavně ve Zwickau a Chemnitz. Cena je podle velikosti od 0,34 do 0,38 EUR/kus. Denní snůška se pohybuje kolem 430 vajec a s odbytem není absolutně problém, protože v okolí do 40 kilometrů jsou Meyerovi jedinou ekologickou farmou zaměřenou na produkci vajec.  

Rodinná farma Niedermaier

Peter Niedermaier hospodaří v jedné z nejúrodnějších částí Německa, na okraji zemědělské oblasti zvané Lommatzsch, která se rozkládá mezi Drážďanami a Lipskem. Je zde vyhlášená půda, průměrně 650 mm srážek za rok a nadmořská výška kolem 300 m. n. m. Další výhodou je vynikající infrastruktura a dobré napojení na plavební cestu do Hamburku. Není proto náhodou, že když farmu v rodném Bavorsku převzal po rodičích bratr, našel si pan Niedermaier společně s kolegou ze studií v roce 1994 půdu ke koupi právě zde.

Spolupráce mezi kolegy fungovala výborně více než deset let. S tím, jak se ale farmě začalo stále více dařit, přišel s vydělanými penězi také problém, jak s nimi naložit. A na tom už se oba sedláci neshodli. Pan Niedermaier tedy začal v roce 1997 postupně kupovat vlastní pozemky a stavby a budovat nový podnik. Od počátečního rozhodnutí začít s chovem dojnic ustoupil a vybudovanou stáj nakonec přestavěl na sklad a garáže. Nicméně jako správný sedlák z Bavorska se živočišné výroby vzdát nechtěl, takže v roce 2000 začal stavět stáje pro prasata, jejichž chov se aktuálně rozrostl na 3 000 kusů. Postupně přibývaly také skladovací kapacity, nyní je možné uskladnit až 7 tisíc tun obilí. Další investicí byla moderní sušička vytápěná olejem s kapacitou 200 tun kukuřice nebo 500 tun obilí za den. Veškeré investice byly prováděny bez dotační podpory, protože farmář nechce od státu žádnou zvláštní podporu. Rozjezd farmy financoval zčásti z peněz vydělaných na první farmě, to bylo cca 250 tis. EUR, další skoro 2 mil. EUR si půjčil v bance a ještě zdaleka není vše splaceno.

Díky kompletnímu vybavení stroji a technologiemi může farmář nejen obhospodařovat svých 300 hektarů osetých převážně kukuřicí, ječmenem a pšenicí, ale ještě zvládá dělat služby na dalších 100 hektarech kukuřice, včetně sušení a uskladnění. Kromě toho suší ještě dalších 6 – 8 tisíc tun obilí pro obchodníky. Hlavní plodinou je pšenice, jejíž odbyt je zajištěn do mlýna v Drážďanech, aktuální cena byla v červnu 240 EUR/t při obsahu dusíku 15 %. Z důvodu výborné kvality pěstuje sedlák odrůdu Monopol, která je sice 40 let stará, ale ve zdejších podmínkách dává pravidelně mezi 6 a 7 tunami na hektar. Řepku nepěstuje, protože je pro něj ekonomicky nezajímavá hlavně kvůli nutnosti ošetřování proti škůdcům. Na celé výměře se používá pouze orební technologie Lemken, stroje jsou opatřeny navigací, avšak využití precizního zemědělství není díky vysoké kvalitě půdy nutné. Pan Niedermeier ale rád využívá meziplodiny, mezi pšenicí a kukuřicí pole osévá hrachem, vikví nebo jetelem.

Chov prasat je nyní i přes opravdu velký počet chovaných zvířat už spíš koníčkem – rentabilita chovu výrazně klesla hlavně kvůli levným dovozům vepřového masa z Rumunska a Brazílie, navíc se neustále mění pravidla pro welfare a aktuálně je hrozbou také africký mor. Odbyt produkce je zajišťován na 140 km vzdálená obří jatka, která jsou s kapacitou 100 tisíc kusů týdně největší v Evropě a veškeré maso odtud jde na export, požadavkem je tedy vysoká kvalita. Prasata se porážejí ve 115 – 120 kg, výkupní cena je aktuálně 1,44 EUR/kg. Daleko důležitější přínos než zisk z prodeje masa má ale chov prasat pro farmu ve formě zdroje kvalitního přírodního hnoje. Díky tomu pan Niedermeier téměř nehnojí minerálními hnojivy (s výjimkou pšenice na konci vegetace). Veškeré krmení si připravují přímo na farmě, nakupují sóju a minerální směsi, ale také levné obilí, protože výhodnější je svoje kvalitní obilí prodat za vyšší cenu.

Veškeré řízení podniku má na starosti přímo farmář, nechybí u žádné důležité činnosti, zaměstnané má pouze další dva lidi na plný a jednoho na částečný úvazek. Evidentně věnuje farmě naprosto všechen čas a energii, tak snad ji buduje pro některé ze svých tří dětí a bude ji mít komu předat.

Krabat Milchwelt

Podnik Krabat Milchwelt je jednou z farem, které jsme navštívili v oblasti Horní Lužice, kde se dodnes zachovalo původní slovanské obyvatelstvo – Lužičtí Srbové. A právě podle bájného lužickosrbského čaroděje Krabata je celý podnik, který vznikl v roce 1991 transformací z původního státního podniku a dnes má 15 vlastníků, pojmenován. Aktuálně firma s 60 pracovníky hospodaří na 2 600 hektarech půdy, na které se kromě krmiva pro skot pěstuje kukuřice, řepka, obilí, brambory a také chřest, což umožňuje zdejší písčitá půda. Přímo na farmě v Kotten, kterou jsme měli možnost navštívit, je 350 dojnic a mlékárna.

Chov mléčného skotu je na velmi vysoké úrovni, pokud se týče jak produkce (průměrně 12 tis. l/rok) tak welfare zvířat. Telata zůstávají po narození minimálně první den s matkou a další tři dostávají mlezivo a mléko přímo od ní, pak teprve přechází na běžné mléko. První dva týdny jsou v boudičkách nebo v zimě ve stáji, odtud jsou býčci prodáváni na výkrm. Jalovičky pak stráví další dva týdny ve školce, kde je dbána velká péče na to, aby měly neustále suchou podestýlku a čerstvý vzduch. Krmení je zajištěno automatem, který odměřuje maximální dávku na jedno napití i celkově na den. Starší jalovice jsou přikrmovány také syrovátkou, která je vedlejším produktem mlékárny. Připouští se v 15 – 16 měsících při váze 350 kg.

Stáj pro dojnice pochází z konce socialistické éry, ale na svou dobu je velmi dobře projektována, je zde dostatek prostoru. Navíc byla postupně vybavena větráky, automatickým shrnováním kejdy a dalším vybavením, které zvyšuje welfare dojnic. To se jasně projevuje i na životnosti krav, která je průměrně 5 – 6 let, špičková zvířata zůstávají i 10 laktací. Krmení je kompletně z vlastní produkce, krmí se kukuřičnou siláží, senáží, ječmenem, hrachem a lupinou. Kejda, zbytky krmení a další odpad jsou zpracovávány v bioplynové stanici, která společně s mlékárnou zajišťuje ekonomiku podniku, protože mléko je nyní samostatně nerentabilní – cena se v době naší návštěvy pohybovala kolem 0,28 EUR/litr.

Dojení probíhá třikrát denně a zvládá se velmi efektivně díky karuselové dojírně s 24 místy, kterou zvládne obsluhovat pouze jeden člověk. Mléko následně putuje potrubím do mlékárny, kde se zchladí na 5,6 °C. Asi 90 % produkce se prodává mlékárně Müller, desetina se zpracovává na místě a prodává přímo ve faremním obchodě a vlastním rozvozem po okolí. Kapacita mlékárny by ale teoreticky stačila na celou produkci mléka, jen není v takovém rozsahu zatím zajištěn odbyt. Denně se vyrábí asi 100 kg sýra, který se nechává šest týdnů zrát, dále tvaroh, máslo, jogurty a další. Díky tomu, že se vše prodá ještě čerstvé, není potřeba používat žádné konzervační látky.

Krabat Milchwelt využil na dvě velké investice podporu z Programu rozvoje venkova. V roce 2008 to byla zmíněná bioplynová stanice o výkonu 0,5 MW, která zajišťuje uzavření celé produkce do jednoho velkého cyklu. Stanice jede už 10 let bez přestávky a zpracovává převážně kejdu a odpadní produkty. Naopak odpad z bioplynky je používán jako hnojivo. Elektřina je využívána samozřejmě pro vlastní spotřebu, navíc produkce pokrývá spotřebu více než tisícovky domácností v blízkém okolí. Elektřina se i s dotací vykupuje za 25 centů/kW, při odběru ze sítě pak spotřebitel platí kolem 20 centů. Teplo směřuje do dojírny, kterou vytápí, a k ohřevu vody. Do budoucna se ale počítá a využitím také pro plánovaný skleník, kde by firma ráda pěstovala bylinky do svých sýrů. Dotace byla v té době velmi výhodná, dnes se již procento podpory výrazně snížilo, aby se zabránilo stavbám nesmyslných bioplynek nenavázaných na živočišnou výrobu. Situace v Sasku tedy kopíruje tu českou. Druhou investiční akcí s podporou evropských fondů byla stavba nové stáje s kapacitou 96 krav, která se dnes využívá pro březí jalovice a suchostojné krávy. Celková investice byla zhruba 800 tisíc EUR.

Krabat Milchwelt je příkladem moderního podniku, který funguje na způsob družstva, je zaměřen na rozumný rozsah diverzifikované produkce a z výkladu celkem tří pracovníků, kteří nás farmou provedli se vždy specializovaným výkladem k dané části farmy, bylo jasné, že lidi zde práce opravdu baví.

Zemědělský podnik Am Bieleboh

Jen deset kilometrů vzdušnou čarou od Šluknova se nachází zemědělská farma pojmenovaná podle nedaleké Bílé hory. Jedná se o klasický areál bývalého JZD, ale funguje jako rodinná farma, kterou vede pan Ludwig. Ten je pátou generací, která v Beiersdorfu hospodaří už společně se synem, jež podnik převezme. Předci pana Ludwiga měli statek jen o 500 metrů dál a zabývali se barvením látek – činností v Lužici poměrně běžnou. Z výnosů ještě před 1. světovou válkou nakupovali zemědělskou půdu a už v roce 1910 měli 35 hektarů. Po druhé světové válce se rodiče dnešního hospodáře rozhodli zůstat, chovali mimo jiné skot a prasata, pěstovali osiva. Samozřejmě i zde ale přišly pokusy zkolektivizovat venkov a zemědělství, sedláci byli perzekvováni a část rodiny Ludwigových byla dokonce uvězněna. Otec dnešního majitele farmy, který musel nátlaku čelit velmi mladý, protože jeho otec padl ve válce, nakonec společně s dalšími sedláky v roce 1956 založili menší družstvo, útlak ale pokračoval, odvody nebylo možné plnit a tak se museli sdružovat do stále větších celků. JZD společné pro devět okolních obcí se nakonec rozšířilo až na 3 300 hektarů a zabývalo se pěstováním obilí, brambor, kukuřice, zeleniny a na příkaz shora také tabáku. V roce 1975 se začalo specializovat na chov mléčného skotu a následně zahájilo budování nynějšího více než pětihektarového areálu s vaznou stájí pro 850 dojnic. Původní statek z roku 1848, pojmenovaný podle rodiny Ludwighof, družstvo opustilo a dnes tam bydlí syn s rodinou, kteří zde provozují agroturistiku.

Pan Ludwig se do Beiersdorfu vrátil po studiích ekonomie a v roce 1990 podnik v likvidaci částečně zprivatizoval. Aktuálně hospodaří na 500 hektarech, z nichž je asi 130 vlastních. Menší příjmy generuje také zhruba 17 hektarů lesa. Necelou polovinu půdy pokrývají trvalé travní porosty, zbytek ploch slouží pro zajištění krmiv pro skot. Od letošního léta má farmář přislíben pronájem dalších 300 hektarů od kolegy, který končí, takže se chystá pěstovat také řepku. Zároveň s rozšířením ploch přibírá také další tři zaměstnance, takže celkově už zde bude pracovat 16 lidí včetně rodiny a dva studenti na praxi. Půda i nájem jsou zde výrazně levnější než v úrodných oblastech kolem velkých měst, takže nebyl problém farmu takto rychle rozšířit o poměrně velkou plochu.

Ludwigovi nejsou ekologickou farmou, ale snaží se hospodařit šetrně, farma je dokonce členem spolku pro bezorebnou technologii a ochranu půdy. V praxi se zde používají moderní technologie, které omezují negativní dopady na přírodu, například protierozní opatření formou přerušovacích pásů, kejdování do brázd či precizní zemědělství. Také osévají kukuřičná pole pásy slunečnice, u nichž jsou umístěny cedulky, aby si každý natrhal dle libosti a nechal v kasičce dobrovolný příspěvek, který je pak využit na podporu místní školky – vloni se takto vybralo přes tisíc EUR. Se školami farma spolupracuje také formou exkurzí, dnů otevřených dveří a poskytováním praxe.

Hlavním zaměřením zůstává produkce mléka, aktuálně je na farmě 670 kusů skotu, z toho 350 dojnic. Stáj je od roku 1992 přestavěna na volné ustájení a disponuje dojírnou pro 2x 12 krav s průměrnou užitkovostí kolem 35 litrů mléka denně. V roce 2011 poté, co přišly problémy s cenou mléka, se rodina rozhodla investovat do stavby bioplynové stanice, aby rozložila příjmy. Materiál do bioplynky o výkonu 350 kW zajišťuje ze tří čtvrtin z vlastních zdrojů (hnůj, kejda, senáž a siláž), zbytek se musí dokupovat. Asi 15 % vyrobené energie spotřebuje provoz farmy, zbytek se prodává do sítě. Teplo se využívá na vytápění vlastních objektů, místní školy, rodinných domů, kadeřnictví a tiskárny v obci.  Část investice pokryla dotace z Programu rozvoje venkova – 20% podpora byla čerpána na motor, 50 % pak na rozvody tepla po obci. V té době byly podmínky dotace výhodné, shodně jako ostatní navštívení farmáři uvedl pan Ludwig, že dnes už se bioplynky téměř nestaví. Druhá investice, kterou z PRV farma zrealizovala, směřovala do chovu mléčného skotu, na dostavbu stáje a změnu její dispozice, což výrazně zvýšilo komfort pro dojnice. Zde byla čerpána podpora ve výši 40 %.

Hofgut Pulsitz

V Sasku nenarazíte na tolik ekologických farem jako třeba v Bavorsku nebo Rakousku, ale i tak se dají najít velmi pěkné příklady tohoto způsobu hospodaření. Jedním takovým je malá farma v obci Ostrau, která je součástí úrodné oblasti Lommatzsch. Hospodaří se zde nejen ekologicky, ale využívají se dokonce biodynamické metody a produkce je certifikována v systému Demeter, kde je jedním z principů uzavřený koloběh produkce. Rodinná farma s mnoha aktivitami má velmi zajímavou historii, která se nápadně podobá příběhům některých našich členů. Statek dostal v roce 1924 pradědeček dnešní majitelky Ulrike Reichardt za vojenskou službu u krále, jednalo se o šlechtickou rodinu a neměli zkušenosti s hospodařením, takže jeho dcera si musela vzít zemědělce, aby získali potřebné know-how. Manželé postupně vybudovali prosperující podnik s chovem skotu, prasat, koní, 75 hektary půdy a pivovarem. V roce 1946 byl ale sedlák z politických důvodů uvězněn a jeho manželka zde zůstala sama s pěti dětmi. Provoz statku ukončily v roce 1953 nařízené nesplnitelné daně a odvody a uvězněna pro jejich neplnění měla být i babička paní Reichardt. Podařilo se jí ale i s nejmladší dcerou utéct na západ, postupně za ní odešly další dvě děti, zůstali pouze dva potomci včetně otce dnešní hospodářky.

Když se sem v roce 1989 paní Ulrike vrátila, našla statek, kam byli mezitím vystěhováni místní nepřizpůsobiví občané, vybydlený a s rozkradeným vybavením. Na pozemku nad statkem přistavělo místní JZD výkrmnu pro 380 býků. Protože byla čerstvě po studiích, měla dostatek energie se pustit do obnovy a zůstala zde s manželem a dodnes dávají dohromady, co ze statku zbylo. Z původních 75 hektarů jich 20 bylo mezitím zastavěno železnicí a silnicemi, takže postupně pronajímali novou půdu až do dnešní výměry 200 ha. Problémem je ale vysoká cena nájmů, jež se od roku 1992 zvýšila více než dvakrát na dnešních až 1 000 EUR/ha, a také omezení vyplývající z biodynamického zaměření farmy – ne každý vlastník to totiž akceptuje. Pozemky jsou také poměrně nevýhodně roztroušeny až 20 kilometrů daleko. Práci na farmě zastane celkem sedm lidí s pomocí studentů, kteří sem chodí na praxe z místní Waldorfské školy.

Hlavním zaměřením farmy je opět mléčná produkce, tentokrát ale výrazně odlišná od předchozích intenzívních farem. Chov dojnic se realizuje bohužel ve staré stáji, jež má mnohá omezení, ale i tak se sem podařilo napasovat ekologický chov šedesáti dojnic. Zvířata mají dostatek prostoru, neodrohovávají se, stele se výhradně slámou a je zajištěn denní přístup na patnáctihektarovou pastvinu. Přikrmuje se senem, senáží a 3 kg vlastního obilí, které se zásadně nepodává ve formě šrotu, ale buď jako celé zrno nebo vločky. Při výběru plemene padla volba na Staroněmecký černostrakatý nížinný skot, z něhož byl vyšlechtěn Holštýn, užitkovost je kolem 5 800 litrů (po odečtení mléka pro telata), krávy mají velmi pevné zdraví a tak v chovu zůstávají i 13 let. Připouštění probíhá přirozeně a naprosto bez problémů. Po porodu se telata s matkami nechávají zhruba měsíc, poté jsou býčci prodáni na výkrm (bohužel zatím do konvenčního chovu) a jalovičky zůstávají další 4 – 5 měsíců s matkami. Krávy se zároveň dvakrát denně dodojují. Telata vypijí za dobu, kdy jsou u matek, v průměru 800 litrů, což samozřejmě jsou ztráty, ale zase se ušetří za krmení a veterináře, kterého zde téměř nepotřebují. V roce 1997 byla postavena poměrně velká dojírna pro 2x 5 dojnic, takže dojení zvládne jeden člověk během 90 minut. Mléko se prodává částečně syrové ze dvora za 1,5 EUR/l, částečně do mlékárny v Berlíně (0,4 EUR/l), asi 60 % produkce se ale zpracuje přímo na farmě na široký sortiment sýrů a dalších výrobků. Právě na stavbu mlékárny byla podpora z Programu rozvoje venkova, jež pokryla 60 % z investice 70 tisíc EUR. V poslední době už farma o další investici nežádala, podmínky se výrazně zhoršily a nelze čerpat podporu třeba na použité stroje, což by řada menších podniků ocenila.

Podobně podrobné a zajímavé informace jsme dostali od spolupracovníka Alexandera Webera, jež má na starosti rostlinnou výrobu a chov včel. Samozřejmě i pěstování plodin je ekologické, pouze s biologickou ochranou a na blocích s maximální výměrou 10 hektarů. Orá se jen velmi mělce, používají se také stroje na provzdušnění půdy a část prací se dělá dokonce ručně – například sklizeň zeleniny či sběr mandelinek. Pan Weber si také velmi vyhraje se skladbou plodin, osevním postupem a využíváním meziplodin. Hlavní osevní postup tvoří jetel a vojtěška včetně osivářských porostů, pšenice, oves, ječmen, špalda a bílkovinné plodiny – většinou hrách či bob. Kromě toho pěstují také na hektaru brambory a zeleninu pro zásobení obchodu na farmě. Výnosy jsou samozřejmě nižší než u konvenčního pěstování, pšenice dává mezi 4 a 5 t/ha, špalda 7 t/ha, brambory kolem 30 t/ha, nižší výnosy ale kompenzuje vyšší cena. Díky vlastní čističce na obilí i osiva mohou vše prodávat napřímo.

Zhruba na polovině ploch se pěstují meziplodiny – letní směs je složená většinou z pohanky, hořčice, ředkve a svazenky, zimní zase z vikve, hrachu a několika dalších druhů. Farma také aplikuje některé alternativnější postupy, které zlepšují nejen pohled na pole, ale i stav půdy a vlhkostní poměry. Na konci řádků brambor je vyseta slunečnice a měsíček, mezi řádky zase svazenka, která poté, co uschne nať, pokryje pole a brání vysychání a vzcházení plevele. Pan Weber je také autorem nápadu na založení bioremízku složeného z mnoha druhů květin, keřů a stromů, který bude sloužit jako větrolam, zdroj potravy pro včely a bude dávat stín dojnicím na pastvě. Na založení remízku byla čerpána stoprocentní dotace ve výši 7 EUR/m², jež pokryla jak sadbu, osiva a práci, tak i oplocení. Další podpora je na údržbu v průběhu deseti let po založení. Stát obecně oceňuje snahu o krajinotvorné postupy, Hofgut Pulsitz například čerpá dotaci 800 EUR/ha na kvetoucí porosty, jež slouží i jako potrava pro 120 včelstev, které výrazně zlepšují ekonomiku farmy.

Maschinnenring a farma rodiny Reinhardtových