S velkou dávkou obav a nejistoty, vybaveni negativními testy na covid-19, jsme druhý říjnový pátek odpoledne odlétli z Letiště Václava Havla. Liduprázdné pražské letiště mělo depresivní atmosféru. Naše drahé polovičky jsme nechali shopovat v duty free, kde byly od rána první zákaznice, a my jsme s kolegou Jardou zašli na panáka. Znechucený vrchní nám říkal: „Jestli můžete, tak se sem už nevracejte!“ To ale nevěděl, že jsme sedláci!

O čtyři a půl hodiny později jsme hladce přistáli ve Funchalu, jehož letiště prý patří k nejnebezpečnějším na světě. Dráha je docela krátká a její konec je v podstatě dálniční most podepřený lesem sloupů. Autobus nás zavezl do čtyřhvězdičkového hotelu Jardins d‘Ajuda, který byl (jako většina hotelů) poloprázdný. I tak se v něm každý den tvořily fronty, neb jsme museli stát v dvoumetrových rozestupech a čekat, až nám jediný číšník naloží vrchovatě roztodivné talířky.

V sobotu jsme se setkali s naší báječnou průvodkyní Lenkou Mendonça, Češkou, která zde žije už 14 let a je pravou rukou našeho konzula. Rychlostí větru nám ukázala důležitá místa hlavního města Funchalu, prezidentský palác, zahrady regionální vlády, sochu Kryštofa Kolumba nebo spíš podstavec, protože jeho sochu zde letos také strhl dav, asi americká inspirace.

Pak přístav s bronzovou sochou Cristiana Ronalda, místního rodáka, který zde má vilu, hospodu, muzeum a kde co. V podstatě jsou tu všichni blázni do fotbalu a Ronalda. Město je plné palem a exotických kvetoucích stromů. To, co u nás obdivujete v květinářství, na Madeiře roste jako plevel.  Krátce jsme navštívili místní tržnici, kde farmáři či spíš zahrádkáři nabízejí nepřeberné množství druhů ovoce, které jste ještě v životě zaručeně neviděli nebo nechutnali. Z rybího sortimentu dominují tkaničnice a tuňáci.

Po krátké ochutnávce madeirských vín ve vinařství D 'Oliveiras a po obědě jsme vyrazili vzhůru lanovkou do čtvrti Monte do nádherné tropické zahrady Jardim. Rozkládá se na ploše sedmi hektarů a dal by se tu v klidu a rozjímáním strávit celý den. Určitě stojí za to i rozsáhlá sbírka minerálů a muzeum afrického umění. 

Vrchol Monte zdobí kostel Nossa Senhora do Monte z 18. století s hrobkou rakousko-uherského císaře Karla I. Z výšin Monte jsme se řítili dolů místní atrakcí – proutěnými sáněmi „carros de cesto“, které řídí dva „carreiros“.

V neděli jsme zamířili do východní části Madeiry a první zastávkou byl útes v městečku Garajau (v překladu rorýs) se sochou Krista, která se tyčí 200 m nad mořem jako maják. Obdobnou můžete najít v Lisabonu či Riu de Janeiru.

Pak už jsme vystoupali nad mraky na druhý nejvyšší vrchol ostrova Pico do Arieiro (1818 m n. m.), kterému vévodí vojenský radar, a jsou odtud vidět úžasné horské scenérie. Mimochodem, takový krásný radar jsme mohli mít také. V Brdech!

Následovala pstruží farma s kaskádou sádek v Ribero Frio. Odtud jsme vycházeli na miniaturní túru po levádě. Kdo by neznal levády, jsou to akvadukty vytesané po vrstevnicích hor, které svádí a rozvádí vodu z náhorní planiny z pramenišť a eukalyptových lesů po celém ostrově. Lemují je pěšiny, po kterých se dá prochodit takřka celý ostrov. Ráj turistiky.

Poobědvali jsme v panoramatická restauraci ve Faial cestou do Santany na severním pobřeží ostrova. V Santáně je místní „Hobitín“ - skanzen madeirských lidových domečků ve tvaru „A“ obklopený záhony hortenzií.

Ze severu jsme zamířili na větrnou vyhlídku Ponta do Rosto na nejvýchodnějším cípu ostrova, kde uzříte impozantní útesy. Místo je nejblíže k Africe i Portugalsku a také posledním pohledem, který vám utkví v paměti z okna letadla, když se vám nechce, ale už letíte domů.

V pondělí ráno jsme nabrali kurz severozápad. Kousek po pobřeží, ale pak se autobus vnořil do několika z mnoha tunelů nových rychlostních silnic Madeiry. Silnice i dálnice vybudovali nedávno, jsou krásné a kvalitní, naše schody z Prahy do Brna se s tím nedají vůbec srovnat. Ocitli jsme se na náhorní planině Madeiry ve výšce cca 1300 m n. m. Tichá planina, nikde nic, jen nově vysazené lesy a větrné elektrárny. Prameniště levád a zásobníky dešťové vody, eukalyptové lesy. Nabízelo by se tu letiště, ale vrchol ostrova je často v mracích a mlze. Měli jsme štěstí na nádherné počasí a vyhlídková silnice ER105 odkrývala panoramatické výhledy na severní zelené tropické pohoří ostrova. Slunce, stíny a hluboké kaňony. Mířili jsme serpentýnami dolů k oceánu k Porto Moniz.

Cestou do údolí jsme navštívili něco jako madeirský Výzkumný ústav živočišné výroby. Areál bývalého kravína právě opravený za podpory fondů EU, kde tým mladého veterináře dostal za úkol vyšlechtit madeirské plemeno skotu. Pasou se zde importovaná portugalská a africká plemena krav, ze kterých jednou bude originální plemeno kombinované užitkovosti.  Mají zde vyrůst plemenářské laboratoře, cílový počet státních zaměstnanců kolem stovky. Naši sedláci žasli, současných 40 ks skotu odhadli tak na jednoho až dva zaměstnance. Produktivita tu není valná, místní borci během naší návštěvy dokonce chvílemi nahrazovali svými těly chybějící sloupky elektrického ohradníku. Na celém ostrově je asi 300 krav na 26 farmách. 93 % spotřeby mléka se dováží na ostrov z Portugalska. S masem to bude obdobné. Na Madeiře v podstatě zemědělství v našem pojetí neexistuje. Je tu značně rozdrobená půdní držba, cena půdy je vysoká a zatím se nikomu moc nepodařilo koncentrovat výměru, aby byla produkce efektivní. Potřebovali by tady našeho pana premiéra jako sůl. Stát začíná dotačně podporovat pěstování cukrové třtiny, vína a banánů. Banány a třtinu vidíte skoro všude, svahy hor, terasy levád a zahrady domů ve vesnicích jsou jich plné. Jen výměra takové parcely je velikosti naší předzahrádky. Za celou dobu jsme zahlédli jeden malotraktor.

To už jsme klesali k Porto Moniz, kde bylo v plánu koupání v lávových jezírkách. Chladné počasí, vítr a velké vlny nám to však překazily.

Následovala přednáška na střední zemědělské škole Escola Agrícola da Madeira v Sao Vicente, která od roku 2017 uspořádala 152 kurzů pro 3162 studentů a zájemců o zemědělství, chov zvířat a rybolov. Pro absolventy základních škol pořádá dvěstědvacetihodinové kurzy. V poslední době přibývá hodně zájemců, které covid-19 připravil o práci. Pro ty pořádá (třeba i jednodenní) tematické vzdělávací kurzy.

Večer jsme se poprvé vykoupali v překvapivě teplém oceánu na krásné pláži s černým lávovým pískem ve Funchalu.

V úterý ráno nás autobus vysadil na východě u vesnice Marocos Ribeira Seca, odkud jsme se vydali po levádě mimóz směrem ke Canical. Trasa vedla mezi opravdu chudými a zapadlými domorodými vesničkami, teplé a vlhké počasí, zahrádky fazolí brambor a batátů, místního zelí a tropického ovoce. Koupili jsme nejchutnější a nejlevnější banány od chlápka s motykou. Pěti, šesti kilometrová procházka končila jak jinak - v hospodě!

Abychom udrželi dobrou náladu, navštívili jsme tradiční destilérii třtinového rumu Engenhos do Norte v Porto da Cruz, s ochutnávkou a nákupem rumů. Felicidades! Chtělo to odpočinek a osvěžení. Dostali jsme hodinku a půl času na koupání na písečné pláži v Machico. Žlutý písek sem navezly lodě z Maroka. Tady bychom také vydrželi mnohem déle! Večer jsme pak někde pod Monte ochutnali Espetádu (hovězí ražniči naložené v soli a bobkovém listu) za zpěvu a tance místního folklórního souboru.

Ve středu ráno jsme se konečně dostali k návštěvě sousedního městečka Camara de Lobos, kde pobýval a maloval Winston Churchill. Ty loďky prostě netrefil…  Až pojedu příště na Madeiru, zajdu si sem po kolonádě na kafíčko. Nádhera.

Opět jsme se vydali přes celý ostrov na sever - do vinařství. Luxusní hotelový wellness resort je vysoko na útesu nad oceánem. Prý zde koupil podíl jeden Čech…  Jen hrozny na vinicích žádné neměli. Kvůli covidu je nikdo nesklidil a o zbytek se postarala plíseň.

Odpoledne jsme ještě vyrazili na moře pozorovat delfíny a velryby.

Čtvrtek začal vyhlídkami. Nejprve na Pico dos Barcelos, odkud máte Funchal jako na dlani. Od přístavu až po kostel svatého Martina.

V rámci odborného programu jsme navštívili státní vývojové centrum subtropického ovoce. Něco jako šlechtitelská stanice nebo náš ÚKZÚZ. Na ploše několika hektarů zde zkoušeli všechny známé místní i dovezené odrůdy tropického ovoce - jejich odolnost vůči chorobám a škůdcům, účinnost přípravků na ochranu rostlin atd. Výsledkem práce jsou doporučení vhodných odrůd a pěstebních technologií pro zemědělce. V důsledku covidu-19 zaměstnanci ústavu zřejmě trávili čas doma, a tak nikdo neposbíral semena a plody v sadech potřebné pro další výzkum. Vlastně někdo je letos záhadně ukradnul. Doufejme, že to nezhatí slibně založený výzkum na Madeiře. S Izraelem se to sice nedá srovnat, ale to málokde. Zato jsme se stali slavnými, natáčela nás zde místní televize a naše průvodkyně Lenka Mendonça nás tak prezentovala v místní televizi, rozhlase a dvakrát jsme byli v tisku. Návštěva farmářů z České republiky tak zanechala ohlas na velvyslanectví v Lisabonu i konzulátu na Madeiře.

Druhý nejvyšší útes na světě (580 m) Cabo Girao nabízí výhled na Funchal a jedny z největších políček přímo na břehu oceánu.

Odtud jsme zamířili západně do Ponta do Sol, kde jsme procházeli jednu z největších banánových plantáží na Madeiře. Cesty všech pěstitelů se scházejí v balírně banánů, odkud putují madeirské banány do světa. Balírna je státní podnik, pracují tu za minimální mzdu 600 EUR.

Pátek, den odjezdu. Sbalit si kufry a ještě honem naposled na pláž.

Cestou do hotelu ještě prohlížíme rezidenci madeirských bezdomovců.

Jednou se sem určitě ještě vrátím!

Pavel Srna, ASZ Žďár nad Sázavou