Hospodářství členů pelhřimovské asociace jsou co do velikosti různorodá (od 18 do 270 ha), jen minimum z nich však je zaměřeno pouze na rostlinnou výrobu. „Zemědělství bez živočišné výroby nepovažuji za zemědělství,“ uslyšíte z úst většiny z nich. Jistě i proto je Pelhřimovsko z celostátního měřítka nejúspěšnějším regionem v chovu mléčného skotu – jeho stavy zde nemají klesající tendenci. Doplňují je i jinde mizející chovy prasat, samozřejmě také masného skotu a koní. V úrodnějších oblastech je pěstována především řepka a obiloviny, Pacovsko pak je jednoznačně bramborářskou oblastí. Pěstování konzumních a průmyslových brambor doplňuje i množení jejich sadby. Škoda jen, že velká část produkce neputuje do místních škrobáren, ale gmündské Agrany, která nabízí výrazně vyšší výkupní ceny.

Pětina členů ASZ Pelhřimov hospodaří v ekologickém režimu, mnozí se věnují doplňkovým činnostem jako je poskytování zemědělských služeb ostatním sedlákům či společnostem, zimní údržba komunikací, agroturistika, jezdecká škola atd. Zhruba čtvrtina sedláků je členem místního zastupitelstva. Příkladem jim jde předsedkyně pelhřimovské ASZ Květa Mošnová, která byla po dvě volební období starostkou Vystrkova. Je zářným příkladem toho, jak významným přínosem mohou sedláci v zastupitelstvu být - šest let bojovala za změnu špatného územního plánu, což se nakonec podařilo.

Předsedkyně Květa Mošnová je zároveň členkou předsednictva celostátní ASZ, což pelhřimovští sedláci kvitují s povděkem. „Kdykoliv potřebujeme nějaké informace, upřesnění nebo radu, obracíme se na ni,“ shodují se.

Šestá generace hlásí nástup 

Předsedkyně ASZ Pelhřimov Květa Mošnová a její manžel Pavel, oba zemědělští inženýři, jsou již pátou generací sedláků hospodařících na statku Nečerák ve Vystrkově, obci nedaleko Humpolce, těsně u sjezdu z dálnice D1. 

„Kolektivizace zastihla náš statek ve fázi, kdy vzkvétal. Hospodařil na něm tatínek, pomalu jsme se začínali zapojovat i my s manželem a měli v úmyslu jej rozšířit. Realita budoucích dní však byla zcela jiná. Z 18 námi obhospodařovaných hektarů padlo osm za oběť stavbě nové dálnice, kompenzací nám bylo 40 haléřů za m2 půdy, z vlastního lesa jsme si nesměli vzít byť jediné polínko na zátop. Manžel byl na dva roky odvelen na stavbu mládeže, ze statku se stal kravín JZD. Vstup do něj nakonec podepsal i tatínek, jediným „šprajcem“, který byl jemu a mému muži tolerován (ačkoliv s problémy), se stal chov sportovních koní,“ vzpomíná na šedesát let staré události maminka paní Mošnové a dodává: „Šedesát let je dlouhá doba, pamětníků ubývá a dnešní mladé generaci se mnohdy nechce ani věřit, co se jejich prarodičům dělo. Je ale škoda, aby se zapomnělo na lidi, kteří obětavě pomáhali ostatním sedlákům s povinnými dodávkami, stejně jako na ty, kteří na ně ve jménu své „občanské povinnosti“ psali udání.“

Nikterak jednoduché nebyly ani počátky soukromého hospodaření. Ačkoliv tatínek paní Mošnové ihned odešel z družstva a v rámci restitucí mu byl majetek navrácen, JZD vyžadovalo finanční kompenzaci za zhodnocení hospodářských budov. Po jeho předčasném úmrtí v roce 1991 navíc došlo k nezvyklým průtahům při vyřizování pozůstalosti, což mělo pro mladé hospodáře, manžele Mošnovi, za následek značně časově znevýhodněný start podnikání. Stavba skladovací haly a rekonstrukce stáje, do níž putovaly první holštýnky pořízené na úvěr, byla dokončena v roce 1995.

Dnes stádo holštýnského skotu na vystrkovském statku čítá zhruba stovku kusů s užitkovostí 10tis. litrů a výměra obhospodařovaných pozemků je 115 hektarů (50 % TTP). Měsíční faremní produkce asi 40 tisíc litrů mléka je z větší části dodávána do jihočeské Madety, část putuje ke zpracování do mlékárny Davida Kolmana v nedalekém Krasolesí, pro zbytek si přijdou jednotliví spotřebitelé přímo na farmu, kde po čtyři dny v týdnu funguje výdejní automat. Zpočátku byla většina klientů z řad chalupářů, ale dnes už si našli cestu pro kvalitní mléko lidé z okolí.

„Je logické, že blížící se pád mléčných kvót vzbuzuje emoce. Jak známo, v Nizozemí i Německu se na něj pečlivě připravují. Jde tedy hlavně o to, aby české mlékárny ustály konkurenci, jelikož zvýšený dovoz a tlak na ceny se dá předpokládat. Za nejjistější ale zejména pro drobnější zemědělce považuji, aby se naučili produkci sami prodávat, případně ji finalizovat,“ myslí si Květa Mošnová.

Do hospodaření na vystrkovském statku se stále intenzivněji zapojuje i zástupkyně šesté generace zdejších sedláků, pětadvacetiletá dcera Markéta. Ta po studiu agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně zavítala na čtyři měsíce na mléčnou farmu do amerického Texasu, kde získala cenné zkušenosti: „Ačkoliv tamní podmínky jsou oproti těm našim hodně jiné, byl pro mě tento pobyt velmi poučný. Zvláště co se týče získání zkušeností s managementem stáda. Naučila jsem se zde jít cestou ne pouhého zvyšování užitkovosti, ale spíše dlouhověkosti a zlepšování welfare zvířat. Do budoucna proto uvažujeme o vybudování nové stáje, neboť ta před 18 lety zrekonstruovaná již není dostačující, navýšení stáda a modernizaci formou robotizovaného dojícího systému,“ říká Markéta Mošnová.

Pacovsko sází na brambory

Pacovská bramborářská oblast jasně určila směr zemědělského podnikání místopředsedy ASZ Pelhřimov Petra Pošusty, který se za vydatné pomoci členů rodiny již 20 let věnuje hlavně pěstování brambor na sadbu, ale i na výrobu škrobu.

Ačkoliv u Pošustů naleznete i několik dojných krav a do budoucna mají v úmyslu provozovat celoroční venkovní chov masného skotu, farma je zaměřena převážně na rostlinnou výrobu. Na 160 hektarech z velké části pronajatých pozemků pěstují zejména brambory, řepku a obilniny, 15 ha je zatravněno. Polovina produkce brambor je sadbových a odběrateli jsou dvě velké zemědělské společnosti, zbytek putoval dlouhé roky do nedaleké pelhřimovské škrobárny. Mnohem výhodnější finanční podmínky pro české zemědělce ale nabízí gmündská Agrana (79 €/t), kam se nyní pan Pošusta, stejně jako většina pěstitelů z této oblasti, rozhodl začít dodávat. „Když jde o obchod, musí emoce stranou, to se nedá nic dělat. Několik let se také k oboustranné spokojenosti zabýváme množením obilí, převážně pšenice a tritikále pro společnost Agrofert. Dále nabízíme zemědělské služby (hlavně sklizeň včetně odvozu) pro velké akciové společnosti. Nežijeme ve vzduchoprázdnu a pokud je zájem ze strany velkých společností, nevidím důvod ho nevyužít,“ vysvětluje hospodář.

Nejen vzhledem ke kvalitní zemědělské mechanizaci, kterou farma disponuje, mrzí pana Pošustu, že šance na získání dalších pozemků k obhospodařování je v okolí téměř mizivá. „Přitom kapacitně si klidně dovedu představit přibrat třeba i dalších 300, 400 hektarů. Určitou šanci, stejně jako mnoho dalších sedláků, spatřuji v pronájmu církevních pozemků. Přímo u nás v Cetorazi a blízkém okolí by mělo být církvi navráceno zhruba 160 hektarů, o jejichž pronájem jsem již projevil zájem. Třeba si tak i majitelé ostatních pozemků uvědomí, že by od soukromě hospodařícího zemědělce mohli dostat více peněz, navíc za mnohdy lepší zacházení s půdou, a přestanou se této možnosti tak bránit,“ doufá sedlák.

Věda versus zemědělství?

Pokud jste až doteď zastávali názor, že zemědělství a věda nejdou dohromady, budete vyvedeni z omylu. Postará se o to botanik a současně soukromě hospodařící zemědělec Miroslav Šrůtek a návštěva na jeho ekologické farmě v Benešově u Kamenice nad Lipou. 

Život je mnohdy plný nečekaných zvratů. Jeden z největších v životě odborného pracovníka Botanického ústavu AV ČR v Průhonicích a učitele na biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Miroslava Šrůtka nastal počátkem devadesátých let. Po tragické rodinné události tehdy přesídlil z pelhřimovského paneláku na statek, který zdědila jeho manželka po babičce, do třicet kilometrů vzdáleného Benešova. A začal zde na výměře 40 hektarů a s prvními deseti dojnými kravami ekologicky hospodařit.

Z titulu své původní profese tu hned zahájil realizaci projektu obnovy kulturní zemědělské krajiny, který získal hlavní cenu Ministerstva životního prostředí, Ministerstva zemědělství a časopisu Mladý svět a stal se „Ekologickým projektem roku 1993“. S jeho postupným naplňováním seznamuje i dokumentární pořad společnosti Skyfilm pod názvem „V bodě nula“.

Území, na němž byl projekt realizován (extravilán obce Benešov na jihozápadním okraji Českomoravské vrchoviny), bylo v minulosti negativně ovlivňováno socialistickou intenzifikací zemědělství a lesnictví. V padesátých letech m. st. zde došlo ke zcelení malých políček a luk, ničení remízů a další roztroušené zeleně. Prvním krokem k nápravě byl přechod Šrůtkovic farmy na ekologické hospodářství, následovala obnova květnatých luk a pastvin na části orné půdy farmy a revitalizace blízké říčky Včelnička (výstavba dočišťovacího systému odpadních vod pro obec Benešov a zmeandrování napřímených částí koryta toku) a jejího rybničního systému. Projekt pokračoval postupnou obnovou a zvýšením druhové rozmanitosti rostlin mokrých luk v nivě toku a obnovou a založením remízů a mezí na zemědělské půdě v horní části povodí Včelničky. 

O několik let později (2008) se Šrůtkovic farma stala součástí projektu Ekozemědělci přírodě, který si klade za cíl podnítit v České republice účinnou realizaci opatření šetrných k přírodě a krajině. Za tímto účelem vznikla síť ekologických modelových podniků v různých regionech, jejíž je Šrůtkovic farma součástí. Pomocí vzájemných návštěv je pěstována aktivní výměna zkušeností a poznatků mezi poradci, zemědělci, státní správou ochrany přírody a veřejností.

„Vzhledem k mému ekologickému smýšlení mě velmi těší zájem a snaha ASZ o prosazení takových dotačních titulů, které mohou napomoci změně stávajícího stavu krajiny českého venkova, jež z velké části vychází ještě z dob násilné komunistické kolektivizace. Za roky svého fungování se této stavovské organizaci podařilo prosadit již mnoho potřebného, čímž potvrdila smysl svého fungování. Ten já ale spatřuji již v principiální podstatě její existence,“ říká Miroslav Šrůtek.

Pan Šrůtek aktuálně obhospodařuje zhruba 240 ha pozemků (100 ha orné půdy a 140 TTP). Hlavním produktem jeho farmy je kravské mléko v bio kvalitě od 40 dojnic. To počínaje zářím loňského roku odtéká prostřednictvím družstva České biomléko, jehož je pan Šrůtek místopředsedou, do sousedního Německa.

„Osobně mě velmi mrzí, že kvalitní české biomléko skončí na německém trhu, ale pokud mám na výběr mezi jeho znehodnocením jako součást konvenční produkce, nebo výše uvedenou cestou, zvolím ji. Spolupráce s německým odběratelem funguje spolehlivě, pomocí dvou svozných linek putuje k našim sousedům obden cca 55.000 litrů, což je zhruba pětina české produkce. Výkupní cena se pohybuje asi o dvě koruny výše, než platí tuzemské mlékárny, a to i přes fakt, že se chovatelé podílí i na dopravě. Pevně však věřím, že se nám do budoucna podaří vybudovat z družstva České biomléko plnohodnotnou odbytovou organizaci, která si vytvoří i vlastní zpracovatelské kapacity a bude uvádět produkci svých členů na tuzemský trh. To bych si opravdu moc přál,“ vysvětluje hospodář.

Velkostatek s kouzlem starých časů   

Rovných čtyřicet let trvalo, než se na svůj statek v Nové Bukové, rozkládající se 12 km jihovýchodně od Pelhřimova, mohla vrátit a začít opět hospodařit rodina Vondrů. 

Ta byla s velkostatkem spjata od roku 1920, kdy byl po první pozemkové reformě spolu s 48 hektary půdy vyvlastněn. Pradědeček a dědeček dnešního hospodáře Jaromíra Vondrů jej přebrali i s 12 zaměstnanci a veškerými závazky s nimi spojenými. Necelých 30 let nato byla rodina vystěhována na statek do nedalekého Pavlova, dědeček putoval na rok do uranových dolů a hospodářské budovy zabraného statku se naplnily dojnicemi z nově založeného JZD. Sedlákův syn byl vyloučen ze zemědělské školy, kterou se mu podařilo v roce 1968, již jako zootechnikovi u státních statků, dálkově vystudovat.

Vybydlené a polorozpadlé stavení, které bylo Vondrům v roce 1990 spolu s pozemky navráceno (naštěstí bez jakýchkoliv potíží a průtahů), bylo už jen odleskem své bývalé slávy. Nastala proto ani dnes nekončící postupná rekonstrukce jak obytné části, tak hospodářských budov, a to velmi citlivě, s ohledem na zachování rázu selského stavení. „Při rekonstrukcích, ale i plnění každodenních všedních povinností na statku mám stále na očích ukázky poctivě odvedené práce dřívějších řemeslníků – neuvěřitelně precizně zhotovená šindelová střecha, mohutné dveře z dvou kusů dřeva s nádherným kováním a jiné a jiné. Už nějaký čas proto přemýšlím o tom, že bych se měl vypravit do pelhřimovského archivu a pokusit se zjistit o historii našeho statku trochu více,“ říká hospodář.

Ten se spolu se svým otcem hned na počátku devadesátých let zaměřil na dvě zemědělské činnosti pro tuto oblast nejtypičtější – chov mléčného skotu (20 krav jim bylo navráceno z JZD) a pěstování brambor. Mléko od šedesátky červených strak dodávali do Madety, brambory do pelhřimovských škrobáren. Chov skotu s tržní produkcí mléka je ale již minulostí.  „V roce 2001 jsme prodali celé stádo i s mléčnou kvótou. To už se ale ve stáji i na pastvině zabydlovalo prvních deset březích jalovic masného plemene Aberdeen Angus a brambory na orné půdě nahradila z větší části pšenice, žito a ječmen. K dosavadním 48 obhospodařovaným hektarům se nám navíc podařilo přikoupit dalších 14,“ vysvětluje Jaromír Vondrů. Chov Aberdeenů si sedlák nemůže vynachválit: „Oproti červeným strakám u nich probíhá poměrně snadné telení a jsou vynikajícími matkami. O jejich kvalitní a velice chutné maso je velký zájem. S odbytem tedy nemám nejmenší problém,“ říká a dodává: „S čím ale problém mám, stejně asi jako většina členů asociace, je zbytečná byrokracie. Například povinnost nahlásit narozené tele do centrální evidence do tří dnů považuji za poněkud přistřiženou za vlasy. Konkrétně v tomto období porodů aby člověk pomalu nic jiného nedělal. Na druhou stranu mi byrokratické útrapy zdatně pomáhá snášet Portál farmáře, na který nedám dopustit. “

Čtyři sta let rodinné tradice pokračuje

Zemědělská usedlost v Milotičkách, nacházejících se uvnitř trojúhelníku Pelhřimov-Pacov-Červená Řečice, je spjata s rodem Křišťanů, k němuž se řadí i dnešní majitelé Tomáš a Jana Křišťanovi, minimálně 400 let.  

„Záznamy v archivech potvrzují, že se zde již v roce 1625 narodil Jiří Křišťan. Dokumenty o jeho předcích se bohužel nepodařilo dohledat, protože po bitvě na Bílé Hoře byly vypáleny mnohé kostely, fary, měšťanské domy a knihovny, mezi nimiž byla i ta červeno-řečická, kde se nacházel místní archiv. Víme však, že první budovy statku byly přistavěny ke staré strážní pevnůstce ze 13. století, která stála na solné stezce vedoucí z Prahy do Rakouska. Právě po ní se sem pravděpodobně dostali naši předci ze Šumavy. Rodina v těchto budovách žila a okolní pole obhospodařovala nepřetržitě do roku 1956, kdy byl tehdejší majitel, můj dědeček Alois Křišťan spolu se svým synem, mým tatínkem, v rámci násilné kolektivizace donuceni po několikaletém utlačování podepsat darovací dokumenty. Veškerý majetek tak připadl bez náhrady státu a rodina byla vystěhována do nedalekého domku, který byl původně určen pro zaměstnance. Dokonce jim bylo zakázáno pracovat v JZD, které po jejich odchodu obsadilo prázdné budovy,“ začíná své vyprávění Tomáš Křišťan.

Tomu se v roce 1986 podařilo díky slábnoucímu komunistickému režimu od JZD obytnou část statku v naprosto dezolátním stavu odkoupit a začít jí rekonstruovat. Po navrácení polí a hospodářských budov v rámci restituce se rodina rozhodla pokračovat v mnohaleté tradici a roku 1992 zde začala opět hospodařit.  

Ke statku dnes patří třicet hektarů půdy, z níž většinu tvoří trvalé travní porosty, a deset hektarů lesa. Specializací farmy je pěstování bio brambor, menší část pozemků je vyčleněna pro zeleninu. Přilehlé pastviny využívá celoročně stádo masných ovcí, které má navíc k dispozici přístřešek a krmeliště. Faremní produkci doplňuje ovoce, med, drůbeží maso a vejce.  

„Hned od počátku jsme nepřipouštěli jinou možnost než ekologický režim, patřili jsme tehdy mezi průkopníky tohoto systému u nás. Dnes mám však pocit, že původní smysl ekologického zemědělství se vytrácí a ustupuje honbě za splněním podmínek pro evropské dotace. Navíc se kvůli levnému zahraničnímu dovozu bio výrobků nevyplácí především rostlinná výroba, čímž se ztrácí poslání ekologického zemědělství s návazností na produkci výrobků, jenž necestují za zákazníky stovky kilometrů,“ konstatuje hospodář.

Původně Křišťanovi předpokládali, že jejich hlavní činností bude pouze zemědělská výroba. Pak ale navštívili několik farem v sousedním Rakousku a bylo rozhodnuto: „Návštěva rakouských sedláků pro nás byla velmi zajímavá a inspirující. Nadchlo nás, jak místní hospodáři dokážou svou výrobu diverzifikovat, vážit si i těch nejmenších příjmů a neustále hledají nové a nové příležitosti na trhu,“ říká Tomáš Křišťan. Rozhodli se tedy pro ekoagroturistiku a za pomoci dotace na rekonstrukci a přestavbu vybudovali v roce 1996 z části statku penzion. Jde o apartmán se třemi trojlůžkovými pokoji, kuchyňkou, sociálním zařízením, velkou společenskou místností a venkovní terasou.

„Abychom se odlišili od ostatních podobných penzionů, snažíme se našim hostům nabídnout klasickou domácí kuchyni z vlastních surovin. Protože jsme však v původních prostorách nebyli schopni naplnit požadavky v oblasti stravování, pustili jsme se před pěti lety do přestavby kuchyně. Ta nyní splňuje i ty nejpřísnější hygienické normy a naši hosté si tak spokojeně pochutnávají nejen na tradičních jídlech, ale i místních specialitách především z bio brambor a jehněčího masa,“ uzavírá Tomáš Křišťan.

Více než půlstoletí dlouhodobých pokusů v Lukavci

Když byla v roce 1956 v Lukavci u Pacova založena pokusná stanice Výzkumného ústavu rostlinné výroby, asi málokdo věřil, že její existence včetně dlouhodobých výživářských pokusů bude delší než půlstoletí. Díky píli a nadšení Václava Velety a jeho rodiny však tato stanice, která je od roku 1992 soukromou pokusnou stanicí a smluvním pracovištěm VÚRV, funguje již sedmapadesátým rokem.

„V Lukavci probíhají od roku 1956 čtyři dlouhodobé výživářské pokusy založené dle metodiky docenta Baiera, o jejichž významu jsem přesvědčen, neboť splnily a plní nelehký úkol rozvoje vědeckého poznání s doporučeními až do praxe. Proto jsem se spolu s rodinou rozhodl je zachovat, v roce 1992 jsme si pokusnou stanici od VÚRV pronajali a postupně se formou nájmu a odkupování vybavení osamostatnili.“

Hlavní a nejvýznamnější náplní činnosti lukavecké pokusné stanice je tedy sledování změn půdních parametrů v dlouhodobých a mezinárodních dlouhodobých pokusech. Jde o jediné pokusy tohoto typu u nás založené v bramborářské výrobní oblasti. Charakteristikami tohoto stanoviště jsou ojedinělé také v rámci dlouhodobých pokusů v Evropě. Poskytují cenné informace o změnách biologických, chemických a fyzikálních vlastností půdy po více než padesátileté absenci hnojení, popř. hnojení jen statkovými nebo minerálními hnojivy. Různé intenzity hnojení a systémy hospodaření na půdě jsou vyhodnocovány také z hlediska trvalé udržitelnosti rozvoje zemědělsky využívané krajiny v méně příznivých oblastech (LFA).

Kromě toho jsou v Lukavci vedeny i další pokusy. Například sledování vlivu minerálních hnojiv na jednotlivé plodiny, vhodnost odrůd brambor pro ekologický systém hospodaření nebo ověřování plodin pro nepotravinářské využití. Pro odbornou veřejnost jsou zde pravidelně pořádány semináře a velmi oblíbené polní dny.

Ačkoliv zhruba polovina pokusů na zdejší stanici je financována agrárními společnostmi, které si je objednaly, u dlouhodobých pokusů je situace poněkud složitější. „Ty jsou financovány Ministerstvem zemědělství prostřednictvím VÚRV, peněz na ně ale citelně ubývá. Je proto třeba hledat i jiné finanční zdroje, aby energie a prostředky vložené do tohoto dlouholetého bohatství nepřišly nazmar. Za více než půlstoletí naší existence již několikrát hrozilo, že naše stanice zanikne a stacionární pokusy, které nelze přenést na jiné místo, budou znehodnoceny. Ať již šlo o výstavbu silnice nebo rozšíření sousedního dřevozpracujícího podniku. Věřím ale, že naše smysluplná práce, ve které má zájem pokračovat i další generace, nebyla zbytečná a má budoucnost,“ říká Václav Veleta.

Chladnokrevní krasavci se nevzdávají

Nový člen ASZ Pelhřimov Zdeněk Hrnčíř z Proseče pod Křemešníkem je zároveň členem Asociace svazu chovatelů koní ČR. Tato organizace, zastřešující zájmy chovatelů koní všech plemen v ČR i v zahraničí, požádala v loňském roce o vstup do ASZ a letos se stane jejím právoplatným členem. Obě organizace se názorově potkávají, propojení sedláků s koňmi je navíc jasně dané a přirozené, o čemž nás přesvědčila i návštěva na farmě pana Hrnčíře.

Jeho otec založil několik let poté, co bylo rodičům v roce 1957 v rámci kolektivizace znemožněno soukromé hospodaření a museli jít pracovat do nově založeného JZD, při tomto družstvu jezdecký oddíl. Roku 1969 tu začala fungovat stanice plemenných hřebců a v osmdesátých letech odchovna chladnokrevných koní pro státní lesy. V této činnosti se otec pana Hrnčíře rozhodl v rámci soukromého podnikání pokračovat i po roce 1989 a v jeho šlépějích jde i syn Zdeněk. Bohužel již šest let sám.

V roce 2007 se mu za pomoci dotace z evropských fondů podařilo vybudovat krytou jízdárnu se stájemi na pastvině za farmou. Aktuálně je na farmě zhruba devadesátka koní – 55 komerčně ustájených, plemenní hřebci, chladnokrevní hřebečci v testační odchovně a chovné klisny pro rakouskou klientelu.

Státem uznané testační odchovny chladnokrevných koní jsou v republice pouze dvě a jednou z nich je ta zdejší. Hřebečci jsou nakupování v šesti měsících, ve dvou a půl letech se provádějí testy. Ročně jich je odchováno průměrně osm, v minulosti putovali převážně do Zemského hřebčince v Písku, nyní i do ZH Tlumačov.

„Je velká škoda, že zájem o chladnokrevné koně klesá. Jsou to nádherní koně ideální na práci v lesích. Myslím, že by vůbec neškodilo, kdyby byli na tuto činnost hojněji využíváni na úkor moderní mechanizace,“ myslí si pan Hrnčíř. Naštěstí chladnokrevní krasavci svůj okruh obdivovatelů stále mají. Ti se starají nejen o jejich chov a rozvoj, ale i propagaci a zpopularizování. Vynikající příležitostí ke společnému setkávání jsou svody chladnokrevných koní, jež bývají pravidelně pořádány i na prosečské farmě z jara a na podzim. V jejich rámci se provádí výběr vhodných jedinců do dalších chovů na základě jejich pečlivého hodnocení a součástí podzimních svodů jsou zároveň zkoušky výkonnosti.

Pan Hrnčíř myslí i na účastníky podobných akcí, aktuálně pro ně u kolbiště buduje uzavřenou tribunu se zázemím, v úmyslu má i zřízení několika ubytovacích kapacit. Oporou nejen v podnikání mu je jeho žena Alena, přízeň koním věnují již i obě dcery. Že by další prosečská „koňácká“ generace?

Kozí příběh z Krasolesí

Při návštěvě vyhlášené kozí farmy a mlékárny v Krasolesí (část obce Košetice ležící na rozhraní Vysočiny a Středočeského kraje nedaleko rekreační oblasti a přehradní nádrže Trnávka) lze jen těžko uvěřit, že její majitelé – Jana Provazníková a David Kolman byli ještě před deseti lety obyvateli naší metropole bez jakýchkoliv zkušeností s chovem koz a finalizací produkce.

„Sem do Krasolesí jsme dříve jezdili jen jako většina „lufťáků“ na víkendy a svátky. Vše změnilo až narození starší dcery v roce 2002 a kniha Chov koz od Mileny Fantové, která se mi dostala do ruky. Náhodně jsem ji otevřela na straně s fotografií anglonubijské kozy a v tu ránu bylo rozhodnuto. Naprosto nezvyklý exteriér (klabonosá hlava s dlouhýma a širokýma svislýma ušima a velký tělesný rámec s pevnou konstitucí na vysokých nohách) a informace o jejich vysoké plodnosti a vynikající mléčné užitkovosti mne nadchly. Zanedlouho se do nově vystavěné krasoleské stáje stěhovaly první čtyři čistokrevné anglonubijské kozy, které jsme po dlouhém hledání a dopisování pořídili z německého chovu,“ vzpomíná paní Provazníková.

Začal tak běh na dlouhou a krkolomnou chovatelskou trať. Anglonubijské kozy totiž patří k chovatelsky nejnáročnějším plemenům a obzvláště pro začínající hospodáře mohou být tvrdým oříškem. Jejich částečně indicko-súdánský původ se nezapře. „Metodou pokus-omyl jsme řešili cirkulaci vzduchu ve stáji, krmnou dávku, ale i odchov kůzlat,“ vysvětluje chovatelka. Zpočátku kopírovali způsob odchovu běžný na farmách v zahraničí – kůzlata jsou při něm od narození až do odstavu ve věku čtyř až pěti měsíců napájena z lahví. Nedochází tak k jejich úhynům, všechna mají stejné hmotnostní přírůstky a vytváří se u nich sociální vazba na chovatele. Hlavním úskalím však je časová náročnost. S postupně se rozrůstajícím stádem a přihlédnutím k běžně vícečetným porodům (výjimkou nejsou ani čtyřčata) tedy i na farmě v Krasolesí již tři roky odchovávají kůzlata pod matkami. Výrazně se změnila i krmná dávka – senáž nahradilo seno, granule pak mačkaný ječmen a oves. Došlo tak sice k mírnému snížení obsahu tuku a bílkoviny v mléce (zhruba o 0,3 %) a přechodu z třídy ER (Elita rekord) do E (Elita) v kontrole užitkovosti prováděné Svazem chovatelů ovcí a koz, ale ustaly tak zdravotní problémy zvířat provázené častými průjmy.

Současné stádo čítá zhruba 50 koz, z nichž 38 je aktuálně v laktaci. Denní nádoj se pohybuje mezi 3,5 až 4 litry/zvíře o obsahu tuku 3,7 % a bílkoviny 3,8 %. Asi 40 litrů syrového mléka se týdně prodá přímo ze dvora, zbytek je zpracován na lahodné sýry a jogurty ve faremní mlékárně.

O finalizaci produkce s promyšleným a jasným zaměřením na zralé a výrazné sýry byl David Kolman přesvědčený od začátku. Kdo měl možnost poslouchat jeho vyprávění o výrobě a prodeji sýrů, pozorovat jej při kontrole výroby v mlékárně či prodeji na farmářském trhu v Praze, pochopí, že se v této činnosti našel. Pro někoho možná překvapivě optimisticky znějí i jeho vzpomínky na roky 2007 až 2009, kdy mlékárnu budoval: „Nebylo to vůbec nic hrozného ani byrokraticky neúnosného. Od počátku jsem velice dobře věděl, že zpracování živočišných produktů podléhá legislativě, kterou není radno podceňovat. Každý návrh a plán jsem proto konzultoval s místně příslušnou veterinární správou. Pak už mě nemohlo nic zaskočit.“ Zbývá ještě dodat, že stavba mlékárny včetně nákupu veškerého zařízení byla pořízena z vlastních zdrojů. 

Zajímavé je pozorovat pětiletý vývoj výroby a posun marketingové strategie farmy. Zpočátku mlékárna vyráběla pouze kozí produkty, zejména zrající sýry (mezi nejznámější a nejoblíbenější dodnes patří Crottin), což je v malovýrobě velmi netypické. Jejich prodej (včetně syrového kozího mléka) probíhal výhradně ze dvora a většinou v sobotu, neboť zákazníky byli zejména chalupáři. O rok později se David Kolman začal více orientovat na prodej mimo farmu, stal se pravidelným účastníkem pražských farmářských trhů na „Jiřáku“ a Náplavce. Zájem o výrobky krasoleské mlékárny stoupal jak ze strany spotřebitelů, tak majitelů specializovaných obchodů a restaurací. Sílil i jejich tlak na rozšíření sortimentu o výrobky z kravského mléka…

Dnes se tedy v mlékárně v Krasolesí zpracuje zhruba 1200 litrů mléka týdně, z nichž dvě třetiny tvoří kravské, nakupované od farmářů z pelhřimovského regionu, zbytek pak mléko kozí (z jedné třetiny z místní farmy, další od externích dodavatelů). Výsledkem jsou dvě  produktové řady výrobků zahrnujících zejména faremní specialitu – několik druhů plísňových zrajících sýrů, ale i čerstvé sýry, jogurty v atraktivních skleněných obalech a tvarohy.

„Naše farma nabízí výrobky vysoké kvality, za nimiž stojí výjimečný příběh. Proto mi velmi záleží na tom, aby i obchody či restaurace, které je nabízí, byly výjimečné. Spolupráci stavím na osobních vztazích s prodejci a ačkoliv naše výrobky naleznete třeba i v několika prodejnách řetězce Sklizeno, nikdy ne ve všech, to je pro mě příliš anonymní,“ vysvětluje David Kolman. Tato obchodní strategie se mu zatím osvědčila, i přes výše uvedenou selekci prodejců nestíhá krasoleská mlékárna, kde se v průběhu týdne střídají čtyři brigádníci, vyrábět.

Za pět let existence mlékárny v Krasolesí se tamní výrobky staly pojmem nejen mezi gurmety, ale i obyčejnými smrtelníky, kterým záleží na kvalitě jimi konzumovaných potravin. Za všechny slova návštěvnice pražských farmářských trhů: „Ráda bych vyjádřila velkou pochvalu panu Kolmanovi a jeho mléčným produktům, především kozím sýrům. Více či méně pravidelně navštěvuji farmářský trh na Náplavce nebo na Jiřáku a stánek pana Kolmana nikdy nevynechávám. Zejména jeho kozí sýr Crottin je naprosto srovnatelný s francouzskými sýry tohoto typu, potvrzuje to můj muž – Francouz, ale i všichni naši francouzští přátelé. Jen tak dál!“

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ