Skupinu lidí, která je dnes u moci, drží pohromadě snad už jen obava ze stíhání a strach ze ztráty majetku, a navíc moci, ta je přece tak opojná. Ve strategiích Teorie her vystihuje aktuální situaci již zmíněná hybridní hra. Ta totiž využívá vzájemných vztahů spolupráce a nespolupráce. Spolupráce či kooperace může fungovat tehdy, když spoluhráči, tj. spolupracovníci, dodržují sliby či závazky. Tak tomu ale nyní zrovna moc není, protože se jak spolupracuje, tak nespolupracuje. Jak se to projevuje? Hráči (navenek vládní koalice) jsou na oko spolupracovníky, zároveň ale nespolupracují. To nyní pod mírným tlakem společenského a občanského nesouhlasu působí rozklížení a obnažení zmíněné nespolupráce. Jenže tím se situace v koalici stává čím dál více asymetrickou, což může znamenat, a zdá se, že i znamená, prostor pro nové, opoziční koalice. Jakou ty zvolí strategii? Měly by se poučit z vývoje té vládní dosluhující. A také počítat s tím, že dosavadní vládní spolupracovníci rozhodně nebudou chtít skončit na politickém smetišti.
I sportovní hry mají svá daná pravidla, a přestože jsou z hlediska aplikované matematiky často hrami strategickými, nelze ve sportu striktně uplatňovat většinu forem z Teorie her. Lze se ale setkat se stejnými pojmy, avšak s rozdílným výkladem. V hokeji například znamená zakázané uvolňování, že se nesmí v plném počtu hráčů přihrát přes dvě čáry. V naší politické situaci to ale znamená něco jiného, podle mě to, že se možná před létem zase dočasně poleví v covidových zákazech, ale po létě, tedy před volbami se zase všechno zavře. A právě to je ono politické zakázané uvolňování.
Co z tohoto uvažování vyplývá? Že ten, kdo dosud může určovat pravidla, bude i nadále zneužívat, či možná jen obratně využívat možnosti zakázat až do voleb jakékoli uvolnění, protože to by jej mohlo ohrozit. Kdo dnes sleduje zprávy a čte noviny pln nadějí, že se podle toho či onoho kritéria už přece musí něco uvolnit, musí být nenapravitelný optimista. Žádné uvolňování.
Ovšem má vůbec smysl se zabývat nějakými strategiemi, zejména pak hrami? Život přece není hra, je to pojem pro existenci, která někdy a někde začne, a někdy skončí. Kde, to už tak důležité není, protože o skutečný konec nejde. Existence se pouze změní v jinou, a o tu opravdu jde, nikoli o moc, vliv, peníze, DPH, EET, atd.
To ale nejspíš dnešní zamaskovaní mluviči před mikrofony vůbec netuší. Pravdu nahrazují lží, a ne jednou, vysvětlování výmluvami, od vlastních chyb uhýbají osočováním, místo uklidňování straší a hrozí postihy, pokud společnost odmítá, nebo jen nestačí vnímat či akceptovat všechna ta stále se měnící a život společnosti devastující nařízení.
Ale co s tím hodnotovým a pseudopolitickým marasmem, který je patrný všude vůkol? Přece nelze zůstat trpným přijímatelem ran Osudu. To opravdu nelze. Ale co si počít? Snad nalézat útěchu v tom, že klid a smysl života se dá hledat ve vlastním srdci, nebo se jej lze dotknout v přírodě, v polích, a bude to z velké míry pravda. Ale žijeme ve společnosti, ve světě, není možné se úplně izolovat. Proto je třeba si zachovat chladnou mysl, svobodu uvažování, a usilovat i o ekonomickou nezávislost. A snad právě proto bývají totalizujícím politikům proti mysli nezávislí sedláci a rodinné firmy. Podle vztahu k těmto lidem je potřeba politiky hodnotit.
Když už je řeč o teorii her, existuje ještě jedna strategie, která také pěkně vystihuje naši současnou situaci. Jde o strategii či hru s nulovým součtem. To znamená, že spoluhráči mají nulu. A vítězný hráč získává vše, na úkor ostatních. Kéž by se ten současný stav podařilo vrátit aspoň do podoby hry s nenulovým součtem, což znamená, že něco získávají i ostatní účastníci hry!
Nezbývá než doufat v platnost rčení, že žádný strom neroste do nebe, a že na každého jednou dojde. Bude to v říjnu?
Josef Duben
