„No zdědil… Já jsem nezdědil to, co vidíte teď. Dostal jsem od táty starou stodolu v Holubicích, jeden letitý traktor a nějakých dvacet čtyři hektarů. Dneska hospodaříme v pěti vesnicích po okolí na asi devíti stech hektarech,“ vysvětluje na začátek pro pořádek Jan Miller, který měl profesi zemědělce předurčenou od kolíbky. V jeho rodině se na adrese Holubice čp. 2 hospodaří už od roku 1670. „Vedle nás stojí starý Lobkovický dvůr a my jsme na té dvojce už od tohoto roku, kdy tady vybudoval stateček první z Millerů. Kromě socialismu, kdy tátu na pár měsíců zavřeli, se na téhle adrese hospodaří nepřetržitě dodnes. I když teď jsou tady jen slepice, ostatní produkci jsme kvůli nedostačujícím prostorám přesunuli do nedaleké Svrkyně a dalších vesnic,“ vypráví farmář. Jeho otci Miroslavu Millerovi komunisté přiklepli půl roku vězení za maření budování socialistického zemědělství. „Po znárodnění šel dělat do družstva. Nechtělo se mu, ale když viděl, jak sousedy nuceně vystěhovávají, a brácha, který je jednapadesátý ročník, už byl na světě, vstoupil tam. Jenomže soudruzi mu řekli, ať si jde udělat papíry na traktor, že jeho koně půjdou na jatka. On s tím nesouhlasil a řekl, že s žádným traktorem jezdit nebude. Soudruh to pojal tak, že brzdí socialistický rozvoj a šoupli mu nějaký paragraf. Nevěděl, proč ho zavřeli, to mu neřekli. Říkal, že se bál, byla to těžká doba, kdy se mohlo stát cokoliv. Pustili ho za čtyři měsíce. Koně na nějakou dobu zachránil, pak ale asi stejně skončili na jatkách.“

Dva roky žaláře za vlastní názor

Ve starém panu Millerovi zášť nezůstala. Neznal ji. Desítky let tak spolupracoval s těmi, kdo ho připravili o rodinné stříbro. „To si dneska neumí nikdo představit. Oceňuju, jak lidé dřív dokázali druhým odpustit, žít mezi nimi, vychovávat děti. Kdybychom dneska přišli někomu na dvorek vydloubnout ze záhonu rododendron, byla by to neodpustitelná věc. Dřív museli lidé snést mnohem víc. Tátovy kolegy odnaproti vystěhovali úplně. Směli si každý vzít 50 kg a šli. Ze statku je odstěhovali k Berounu do nádražního domku. Nechali tu starého dědu s těžkou cukrovkou. Naše máma se o něj ještě dalších 8 let starala,“ vypráví zprostředkované vzpomínky svého otce Miller. Dnes by na něj byl otec právem hrdý. Ačkoliv celý život pracoval v JZD a moc nepřemýšlel o tom, coby kdyby, nějaké to políčko doma přece jenom měl a doufal, že jednou bude moci dělat zase na svém. „Dal mě na zemědělku, nevěděl sice, co bude, ale říkal mi, ať se zemědělství držím, že to rodinu vždycky uživí. To měl asi pravdu,“ usmívá se při vzpomínce na otce dnes úspěšný farmář, který roční obrat své firmy počítá v desítkách milionů korun. Synova úspěchu se starý pan Miller dožil, zemřel před sedmi lety poté, co oslavil devadesátiny. „To pro něj byla největší satisfakce, že jsem začal znovu hospodařit, že se k tomu rodina zase vrátila. Nekoukal na to, jestli mám sto, dvě stě nebo pět set hektarů, byl šťastný, že podnikám. Pamatuji si, jak ráno, když jsem třeba vstával v půl sedmé, chodil a říkal: No ty hnípeš, to zkrachuješ,“ rozesměje se při vzpomínce a pak naoko zvážní, „táta totiž až do svých devadesáti vstával před šestou a šel otevřít vrátka, kdyby někdo zvenčí něco potřeboval. Byl tak zvyklý. Byl to dříč a naše rodina tady měla jméno. Táta sice žádné školy nevystudoval, ale byl hodně sečtělej. Zato k volbám nikdy nechodil, i když byly povinné. Ale bolševici, kteří ho zavřeli, si k němu chodili pořád něco půjčovat, tak to šlo. Tátův vzor je silný, ale má to negativum, že nějak nekoukám na ekonomické věci. Pořád je pro mě důležitější to, abychom podnikali, než výdělek,“ zakření se Jan Miller a párkrát si klukovsky přehodí litrovku svého mléka z jedné ruky do druhé.

Na vlastních nohách

Hospodařit začal Jan Miller v roce 1992 na místě původního státního statku v Kozinci, ke kterému postupně nabíral další pozemky. S výkupem mu pomáhalo otcovo dobré jméno. Začínal se 650 hektary polí a pár desítkami krav. Rozrostl se, přikoupil velký statek ve Svrkyni, do jehož rekonstrukce už nacpal na čtyřicet milionů korun a kde aktuálně chová 350 krav a mladých býčků. „Kravičky jsem si k tomu nechal, protože jsem si myslel, že patří k farmaření, dnes už o tom tak přesvědčený nejsem. Kdybychom měli žít jenom z mléka, neuživili bychom se. Výkrm nemáme, naše krávy nezabíjíme, pokud to jenom trochu jde, dožívají tady. Jedna se nám tady dožila dvanácti let, to byla mistryně ČR v množství nadojeného mléka za život a v laktaci,“ říká hrdě Miller s tím, že mlékárenskou činnost farmy dotuje výnosy z jeho rostlinné výroby. Řepka, sladovnický ječmen či potravinářská pšenice putují z drtivé většiny do Německa, ale mléko z jeho farmy se konzumuje výhradně v Česku. Denně Millerovy kravičky nadojí skoro čtyři tisíce litrů mléka, a to na lepší výdělek zatím nestačí. „My se snažíme totiž udělat zvířatům co nejvíc blaho, ale naráží to na ekonomiku. To blaho stojí víc, než z toho mléka můžeme dostat,“ vysvětluje Miller.

Tím „my“ myslí především sebe a členy své početné rodiny, které do farmaření zapojil a rozdělil jim úkoly. Zeť Jan se stará o mléko, ale také o reklamu a o obchodní zástupce, syn Honza má na starosti rostlinnou výrobu, evidenci hnojiv, osiv a nepopulární komunikaci s pojišťovnami, bratr Pavel se stará o krmení zvířat, zeť Tomáš o ovocné sady a ovocnářskou výrobu a dcery Eliška a Šárka jsou na mateřské a vychovávají Millerova vnoučata a budoucí farmáře. „A já mezi všemi lítám,“ směje se. „A taky držíš peněženku. Když něco chceme se švagrem koupit, připravujeme na to projekt, který odprezentujeme a tchán to buď schválí, nebo ne. Většinou řekne, že to vyzkoušíme a pak se uvidí,“ vysvětluje pravidla hry ve firmě farmářův zeť Jan Karfilát, který si vzal farmářovu mladší dceru Elišku. „Já jsem také ze zemědělské rodiny, ze severu od Libochovic. Ale vůbec jsem nevěděl, kdo je její táta. Až jednou mi můj strýc říkal: Ty hele, ty máš holku od Millera, to je dobrý. No, a protože jsem uměl jezdit s traktorem, byla ruka v rukávě,“ směje se při deset let staré vzpomínce Jan.

Rodinný tmel? Dluhy!

Zaměstnávat takřka celou rodinu včetně staršího bratra si pan Miller nemůže vynachválit. Millerovi pěstují kde co, ale nikoliv hádky o peníze ani názorové rozepře. „Já jsem nikdy nechtěl opustit model rodinné farmy. Ten základní hybný motor je rodina. Pro mě je to obrovské ulehčení, i ekonomické, nemusím za nimi chodit a kontrolovat je, protože vím, že jim na tom záleží stejně jako mně,“ proplete prsty a s nehranou úlevou je spustí do klína. Paradoxně jsou to prý peníze, respektive dluhy, které rodinu drží pohromadě. „Mám takovou teorii šťastného manželství. Pokud lidi nejsou zadlužení, dělají kraviny a rozvádí se. My máme s manželkou furt asi několik milionů dluhu a už jsme 30 let spolu. Lidé se hádají kvůli barvě závěsu, my máme trošku větší závazek,“ říká farmář s úsměvem nejlepšího fórku dne.

Na zeťáky měl Jan Miller štěstí. Ačkoliv se dušuje, že svým dcerám do výběru partnerů nikdy nemluvil, jistě jim v duchu děkuje, že do rodiny přivedly potomky jiných zemědělců, a tak jim hnůj nesmrdí a holiny netlačí. „Samozřejmě, že jsem rád, že jsou ze selské rodiny, ale to je náhoda. Kluci to pojali tak, že když jsou ze statku, budou tady dělat, ale do ničeho jsem je nenutil. Spíš jsou na mě dcery někdy naštvané a stěžují si, že jsou kluci málo doma,“ krčí rameny farmář. Zdá se, že spíš jednou bude řešit podobný problém jako král Já První v pohádce Sůl nad zlato, a sice komu rodinný podnik předat. Razí totiž teorii, že vést by měl jen jeden, jenomže potomci jsou tři a každý vyniká po svém. „Můj táta to rozseknul tak, že mně dal statek a bráchům postavil baráky a všechny zaopatřil. Taky neřekl mému bráchovi, aby byl se mnou spolumajitelem. Já jsem byl jediný majitel a veškerá rozhodnutí jsem dělal sám za sebe. A i já si myslím, že to může vést jenom jeden mozek, jedna rodina.“

Vezeme vám mlééékooo

Ačkoliv chvílemi vyhrožuje, že do důchodu půjde už za rok, je jasné, že tomu sám nevěří. S farmou má totiž ještě spoustu plánů. Rozšířit a zmodernizovat kravíny, vydláždit statek a hlavně rozvinout Mléko z farmy. Projekt, který vznikl tak trochu na truc. Dlouhá léta Jan Miller dodával mléko svému kamarádovi z vejšky Stanislavovi Němcovi, ten z něj dělal balkánské sýry pro obchodní řetězce. Držel s nimi celou jednu třetinu trhu, ale víte, jak to chodí. Vše úspěšné má své napodobitele. Časem konkurence okopírovala recepturu, prodej začal klesat a Millerova mléka už nebylo třeba. „Začali jsme řešit, co s ním. A tak jsme začali jezdit s pojízdnou prodejnou. Nejdříve to fungovalo jenom na objednávku. Měli jsme jedno auto, v pondělí jsme jeli do jednoho města, v úterý do druhého a rozváželi jsme objednané zboží v domluvený čas na smluvené místo. To bylo v prosinci 2011, už v únoru jsme narychlo kupovali tři auta, a kdo měl ruce a nohy, sedl za volant a jel,“ vzpomíná na začátky Mléka z farmy Millerův zeť Jan Karfilát, kterému úspěšný projekt leží na bedrech. V té době měli asi dvě stě zákazníků denně. To nebylo vůbec špatné, ale ekonomicky to nevycházelo. A tak zavedli pravidelné trasy a pevné zastávky s možností nákupu bez objednávky. Lidi to začalo bavit a zastávek přibývalo. Dnes jich s dvanácti auty objedou po středních, severních a východních Čechách 1 696 týdně a kromě jejich mléka a mléčných výrobků u nich koupíte i maso nebo vajíčka od spřátelených farmářů. „Lidé by možná chtěli nakupovat kvalitnější potraviny, ale pořád v nich převládá pohodlí. Je pro ně jednodušší jít do supermarketu a udělat tam celý nákup. Tak jsme se spojili s eko-farmou od Aše, kde dělají hovězí maso, zrající, výběrové a teď i nějaké uzeniny. Jdou stejnou filozofií jako my. Jejich maso není nejlevnější, ale zato si můžete zjistit, ze které krávy je, jak žila a třeba i to, jak žili její předci. Vozíme i švagrovy mošty nebo vajíčka od kolegy tady kousek z Klíčan. Nemá sice bio chov, ale má nejvíc wellfare chov pro nosnice, co vůbec může být, má to v největší top kvalitě v duchu venkovského, farmářského,“ prozrazuje Karfilát s tím, že brzy do jejich prodejny zavádí i vepřové též z nedaleké prověřené farmy ve Velvarech a vedle klasické pojízdné prodejny znovu provozují i dovozy na objednávku. „Rozjíždíme e-shop Nákup z farmy, na stránkách si lidé budou moci objednat, co chtějí a my jim to přivezeme buď přímo do firmy, nebo na naše zastávky. Navíc tam budeme mít párkrát do roka i luxusní zabijačkové hody, ale i výběrové pivo z minipivovaru. Chtěli jsme i pečivo, ale s tím je zatím problém, protože v autě je chladno, a to pečivu úplně nesvědčí,“ prozrazuje brzké plány farmářův zeťák.

Aby se krávy měly very well

Na značce bio Millerova rodina zrovna nelpí. „My bio zemědělci asi nikdy nebudeme. Je to neekonomické. Pro nás je důležité, abychom splnili wellfare, to znamená, aby se tady zvířata měla dobře, abychom je znali a o každém měli přehled. Naše krávy nejsou ustájené, nemají řetěz, mohou kdykoliv na pastvu, ale jim se moc nechce. Jsou nenáročné, ale víme, že když po nich něco chceme, musíme se k nim hezky chovat,“ podrbe Jan jednu jerseyku za uchem a druhá závistivě jemně zabučí. „To je Světluška, je ze všech nejsvětlejší. A ta vedle, to je Lysinka, podle té skvrny u očí,“ pohladí hebkou krávu s bílým znamínkem. Na rozdíl od černých holštýnek naproti jsou hnědé jerseyky o dvě stě kilo lehčí a roztomilejší. Díky své hebké světle hnědé srsti chvílemi připomínají srnky. „Pořídili jsme je proto, že mají tučnější mléko než holštýnské krávy, ale zase nadojí méně. Zatímco dřív bylo tučné špatně, dneska je po něm sháňka a i sýry jsou z nich lepší. Když ta mléka od obou druhů smícháme, ve výsledku má ideální složky. Když si koupíte mléko v krámě, je většinou homogenizované, seberou z něho tuky, udělají z něj bílou vodu a pak ho upravují do stavu, aby to mělo 3,5 procenta tuku a tři nebo čtyři procenta bílkovin. Naše mléko je jenom pasterované, jinou úpravou už neprochází,“ vysvětluje, že není mléko jako mléko a pohledem zavadí o nainstalovanou kameru. „Teď už slouží jen jako bezpečnostní, ale původně jsme ji sem dávali kvůli bývalému americkému velvyslanci, který byl ortodoxní žid a chtěl od nás košer výrobky. Záznamy z té kamery šly online a rabín se mohl dívat, jestli je to skutečně košer,“ vypráví a lehce se přitom zaboří do bahna. „No už abychom to tu měli vydlážděné, takhle po dešti je pak člověk jako ten dobytek,“ směje se mladý farmář. Tak prý snad do dvou let…

Kateřina Kotalová

Zdroj: Živnostenskélisty.cz

http://www.zivnostenskelisty.cz/clanky/5669-mleko-z-farmy