Jeho praděda, dosídlenec Sudet, byl v padesátých letech zavřený v Jáchymově, protože byl kulakem. Děda dělal agronoma u státního statku. Osmnáctiletý Jirka dostal v roce 1996 k narozeninám mladého daňka, kterého nejprve choval na zahradě. Později mu na pozemku babičky postavil malou oboru na kraji vesnice a přidal pár dalších daňků, aby jeho kamarádovi nebylo smutno. Pak se změnil zákon o myslivosti a Jirka Michalisko musel udělat ze svého koníčka práci. Založil farmový chov, načež ho úřady upozornily, že na to musí mít živnostenské oprávnění. A tak se z Jiřího Michaliska v roce 2009 stal soukromě hospodařící zemědělec.

V tomtéž roce na podzim ho na dálnici skoro zabilo kolo utržené z kamionu jedoucího v protisměru.  Šest týdnů byl v kómatu, tři měsíce zůstal slepý, bezmála půl roku byl ochromený. Těžký úraz změnil jeho pohled na život a vedle podivných zásahů úřadů to podle něho byl poslední impulz, proč se vrátil ke kořenům svého rodu a stal se farmářem.

„Začal jsem se zajímat o to, zda bych na půdu, která byla součástí mojí obory, mohl dostávat nějaké zemědělské dotace. Dozvěděl jsem se, že ano, ale že na ní někdo dotace pobírá, přestože já jsem na ní už devět let hospodařil,“ vypráví dnes s úsměvem nad jedním z prvních překvapení z podivně fungujícího systému.

Systému, který je podle něho jednou z příčin, proč se stav půdy v Česku zhoršuje rychlým tempem a s ním klesá její schopnost udržet vodu. Přestože je dnes vlastníkem 97 hektarů půdy v sedmi katastrech, hospodařit může jen asi na 40 hektarech. Těmi ostatními, které postupně koupil, ještě disponují nájemci, jimž vůbec není lehké vypovědět smlouvy. Chrání je nový občanský zákoník jako slabší stranu proti silným vlastníkům. Až na to, že nájemci vesměs jsou velká zemědělská družstva, akciové a holdingové společnosti obhospodařující tisícovky hektarů cizí půdy. A vlastníci bývají ti, kteří musí akorát zaplatit daň z nemovitosti a strpět původní smluvní vztahy předchozích vlastníků.

„Kupoval jsem pozemek od dědiců, kteří ani netušili, že existuje nějaká nájemní smlouva, protože roky žádný nájem nedostávali,“ vypráví Jiří Michalisko. Nejspíše oprávněně se tak obává o stav svých pozemků, které zatím nemůže spravovat. Nedobré zkušenosti s velkými zemědělskými podniky, které řídí manažeři s cílem zajistit vlastníkům co nejvyšší zisky, potvrzuje předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Josef Stehlík. Tyto agrární podniky hospodaří z osmdesáti až devadesáti procent na pronajatých plochách, ze kterých chtějí vytěžit maximum v krátkém čase. Za nimi pak zůstává mrtvá země.

„Ti, kteří nakoupili půdu, na níž pak hospodaří, se chovají diametrálně odlišně od nájemců. Jsou daleko zodpovědnější. O půdu se starají tak, aby ji zachovali v co nejlepším stavu,“ potvrzuje Josef Stehlík.

Řešení se přitom nabízí, jak upozorňuje místopředseda Asociace pro vodu ČR Jiří Paul: „V zemědělství má stát v ruce nástroj ohromné síly a to jsou dotace. Jistě to nelze změnit z roku na rok, ale proč by třeba za tři roky nemohl dostávat plné dotace jen ten zemědělec, který plní jasně daná kritéria dlouhodobé udržitelnosti?“

Velké investice do půdy, se kterou zatím nemůže nakládat, neumožňují mladému sedlákovi z Jakartovic věnovat se výhradně zemědělství, musí být také zaměstnaný, byť na zkrácený úvazek. Ráno proto vstává už kolem páté hodiny, aby se postaral o dobytek, ohřál mléko telátkům, která nepřijala kráva, a jehňatům k přikrmení. V hospodářství se postará o to nejdůležitější a spěchá do práce, kde se raději zdrží déle, aby si našetřil nějaké náhradní volno na seče a nutné sezonní práce. No a odpoledne začíná obvyklý koloběh na farmě. Ten v sezoně kolikrát končí v pozdní noci, protože Jiří Michalisko aktuálně všechnu práci zastává sám, jen s občasnou výpomocí brigádníků a rodiny.

Sucho mě vyškolilo

„Začínal jsem hospodařit klasicky, ale velmi rychle jsem se poučil, že tudy cesta nevede. Nejvíce mě vyškolil rok 2015, který byl také hodně suchý, podobně jako ten loňský. Mezitím jsem mnoho věcí načetl, dozvěděl se od osvícených kolegů, něco jsem nastudoval při cestách do zahraničí,“ vypráví Jiří Michalisko a ukazuje, jak dnes vypadají jeho pozemky.

Pole se střídají s pastvinami, největší půdní blok má 14,7 hektaru a je olemovaný biopásy pro zvěř. Zatímco kolem pěstují velkozemědělci pšenici, řepku, mák, kukuřici, ale naštěstí také sladovnický ječmen pro nošovický pivovar, na jeho polích je třeba hluboko kořenící vojtěška.

I Michalisko pěstuje řepku, ovšem v místě, kde předtím šest let nebyla, tedy přesně v rytmu, kdy je půdě prospěšná. A vedle obhospodařovaných polí vysadil dvanáctimetrový krmný biopás s peluškou, krmnou pohankou, prosem tak důležitým pro ptactvo, ovšem a dalšími doplňkovými rostlinami. Když se sklidí hlavní plodina, zůstává v poli pro zvěř malá oáza, která zároveň brání odplavování půdy.

Naštěstí i na tyto biopásy už dnes stát vyčleňuje podporu. Přesto se, s podporou i bez ní, daří agrolesnickými kulturami, biopásy či alejemi stromů přerušovat nekonečné lány jen velmi pozvolna – tempem, které zatím jako by nebralo v potaz sílící ohrožení.

Dědeček Jiřího Michaliska, agronom Karel, se ve stejné lokalitě jako dnes jeho vnuk dříve staral o sedm tisíc hektarů půdy. Na 400 hektarech se pěstovaly brambory. „Dnes tu nenajdete ani hektar brambor. My jsme přitom historicky řepařsko‐bramborová oblast. Ale nepěstuje se tu řepa a nedají se tu už pěstovat ani brambory, které jsou erozně ohroženou plodinou,“ povzdechne si Jiří Michalisko.

Důvodem je podle něj nedostatek organické hmoty v půdě, která je v létě, kdy brambory potřebují vláhu, aby nabíraly objem, vysušená na troud. Dědovi spláchl déšť pole s brambory jednou. Podruhé zasadil do nejmírnějšího svahu brambory a pod ně i nad ně obilí a už se nikdy nic podobného nestalo. Pro dnešní velké podniky je to ale komplikace. I podle jeho názoru je to důsledek špatně nastavené dotační politiky, neboť zemědělec by měl být především hospodář, pečovatel a tvůrce krajiny a za tuto službu by se mu mělo od státu dostat podpory.

Jenže dnes jsou dotace spíše kompenzační platbou za plošné užívání půdy, na které se průmyslově vyrábí potraviny. Souhlasí s ním i profesor Zdeněk Žalud z Mendelovy univerzity v Brně.

„Nezpochybňuji potřebnost dotací pro stabilizaci zemědělství jako velmi náchylného a strategického sektoru, který by neměl být jen pod vlivem trhu, neboť ten často nebere ohled na mimoprodukční funkce. Ale velká část dotací je vyplácena za obhospodařovanou plochu. Proč ne za dobře obhospodařovanou plochu, kde je půda bez utužení, bez eroze, se schopností zadržet vodu na ni spadlou? Lze zvážit i přesun části zdrojů na podporu pozemkových úprav, které řeší jak majetkové vztahy, tak funkčnost krajiny,“ nabízí profesor Žalud a dodává, že všechny změny vedoucí k nápravě u nás neskutečně dlouho trvají.

„Dnešní zemědělství je vlastně taková hydroponie. Půda je jen stojan, do kterého se lejí mikroprvky, makroprvky a živiny, aby se tam urodily nějaké rostliny. A když je půda ve svažitém terénu, tak ji odnese první srážka nad 20 mm během dvou hodin, což není žádný výjimečný déšť,“ mračí se Jiří Michalisko.

Protože vlastní dobytek, má k dispozici organické hnojivo.  Jenže jinde prostě není, počty dobytka v Česku klesly na třetinu stavu, který byl před rokem 1989. Krávy totiž potřebují trávu. A té je málo, protože místo luk a vojtěšky máme pole s průmyslovými plodinami.

Půda je jako houba

„Když dáte půdě organické hnojivo, při dešti se chová jako houba. Pokud je půda bez organiky, mrtvá, a navíc zhutněná tak, že k jejímu obhospodařování potřebujeme čím dál silnější a těžší techniku, která ji dále zhutňuje, tak z ní voda prostě steče. A ještě spláchne z rostlin různé ošetřující chemikálie, které odnese do vodních nádrží. V půdě potřebujete žížaly a krtky, aby tam dělali tunýlky, kterými se voda vsákne do země. A také stromy, které půdu chrání. Každý strom je taková malá klimatická jednotka,“ horuje Jiří Michalisko a jeho pozemky podle toho také vypadají.

Kořenový systém stromů rozrušuje i hodně zhutněnou půdu, a opět tak umožňuje vodě vsakovat. Listí je výborné organické hnojivo, a navíc i další krmivo. A stín stromů si užívají i zvířata na pastvě, kde jsou krávy, ovce i kozy farmáře z Jakartovic od jara do podzimu. Že je nějaký problém s vodou v krajině, si Jiří Michalisko poprvé uvědomil v roce 2013. Dům, který kdysi býval součástí gruntu a rodina Michaliskových se do něj nastěhovala krátce po válce, se zásobuje vodou z jedné studny. Je hluboká devět metrů, hladina vody bývala většinou ve čtyřech metrech. I ve chvílích, kdy byla celá vesnice na suchu, si mohli sousedé kdykoliv napumpovat do svých věder. Vodou ze studny se napájel také dobytek na statku. Před šesti lety bylo poprvé nutné spustit o metr níže čerpadlo, v roce 2015 se posouvalo o další dva metry.

„Hned jsem na celý statek kupoval tisícilitrové barely, do kterých jímám srážkovou vodu ze střech a napájím s ní dobytek,“ líčí Jiří Michalisko. Velkou zkouškou pro zemědělce byl i loňský suchý rok.  Zvláště chovatelé zažili krušné časy, protože nedostatek srážek se projevil dramaticky nižšími výnosy sena. Ceny balíku, které se dříve daly koupit třeba i za 300 korun, vystoupaly na 1500 i 2000 korun. Z 22 hektarů sklidil Jiří Michalisko při první seči 164 balíků sena, druhá seč už se kvůli suchu prostě nekonala. Přitom v roce 2014 měl po první seči 360 balíků, v suchém roce 2015 jich bylo 200, v roce 2016 celkem 330 a o rok později 300. Po loňském propadu došly všechny zásoby. Farmář dokonce musel zredukovat počty dobytka z 19 na 12. Teď zkrmuje poslední loňské balíky sena a doufá, že deště, které přišly v květnu po suchém dubnu, ještě chvíli vydrží.

„I přes dubnový výpadek vláhy zdvojnásobila tráva po několika deštivých dnech hmotu. Vyhráno ale nemáme,“ říká Jiří Michalisko. Za pravdu mu dávají i akademici.

„Deficit půdní vláhy v povrchové vrstvě půdy do 40 cm na většině území v posledních dnech významně klesl, ale v hlubších vrstvách od 40 do 100 cm se situace prakticky nemění. Žíznivá vegetace spotřebovává aktuální srážkovou vodu na svůj růst a nepouští ji do nižších hloubek. O úplném zažehnání problémů se suchem díky aktuálním srážkám plošně mluvit nelze, spíše o významné první pomoci přicházející za pět minut dvanáct,“ zmiňuje profesor Žalud.

Shoduje se s profesorem Josefem Soukupem, vedoucím katedry agroekologie a rostlinné produkce České zemědělské univerzitě v Praze. „Frontální srážky nestačí saturovat půdní kapacitu a spotřebu rostlin, pouze zabraňují nejhoršímu tím, že dosycují povrchovou vrstvu půdy,“ vysvětluje profesor Soukup.

Přesto dodává zemědělcům naději: „ I když je letošní rok z pohledu sucha mnoha klimatology označován jako horší než ten předchozí, z pohledu agronoma mi připadají porosty méně postižené suchem. Srážky, které nyní přicházejí, nejsou přívalové, vstřebávají se do půdy a nezpůsobují škody na vzcházejících porostech erozí či splachem, jako tomu bylo v bouřkách po dlouhotrvajícím suchu v roce minulém.“

Déšť pro své zelené pastviny bude Jiří Michalisko letos velmi nutně potřebovat. Jeho třiadvacet oveček mu dalo 47 jehňat. Ohradníky už jsou rozestavěné, každým dnem půjdou berani, bahnice a jehňata do svých sekcí. A v žádné z nich nebudou chybět stromy, které ochrání před sluncem trávu i zvířata.

Autor: Ivana Gračková

Zdroj: Ihned.cz