Obec Svatojanský Újezd, v pramenech poprvé zmiňovaná již roku 1143 (dle Sedláčka; pozdější lexikony uvádějí rok 1354), se rozkládá na mírném návrší ve středu Bělohradské kotliny, zhruba tři kilometry západně od městečka Lázně Bělohrad, v nadmořské výšce 318 m. Zástavbu tvoří typická okrouhlice zemědělských usedlostí okolo původní návsi, které vévodí socha sv. Jana Křtitele a mohutná košatá Lípa svobody z roku 1918. Většinu obyvatel Újezdu (dříve též Oujezdu), který do vysvěcení kostela sv. Jana Křtitele ve 14. století nesl přízvisko Bořkův, zaměstnávalo zemědělství, jež bylo vždy hlavním zdrojem obživy v této oblasti. Tak tomu bylo i po druhé světové válce, pouze několik občanů dojíždělo do národního podniku Agrostroj v Jičíně a do závodů v Lázních Bělohradu. Dle obecního soupisu obyvatelstva žilo v obci k 22. květnu 1947 celkem 208 občanů (109 žen, 99 mužů) a napočítáno bylo 59 domů, z nichž tři byly neobydleny. Podíváme-li se na vývoj počtu obyvatel dle statistických údajů, zjistíme, že poměrně lidnatá obec přišla o více než polovinu obyvatel během sta let před rokem 1950 (466 obyvatel v r. 1850 oproti 192 v r. 1950) a znovu během čtyř desetiletí totalitní komunistické éry (93 obyvatel v r. 1991). Trend vylidňování přitom pokračuje dál (74 obyvatel k r. 2001). Počet domů osciloval během 20. století u 5 až 6 desítek (61 v r. 1900, 52 v r. 2001), se značným výkyvem na konci 70. let (42 v r. 1980). Dle soupisu hospodářského zvířectva k 1. lednu 1948 bylo ve zdejší obci sečteno 42 koní, 191 kusů hovězího dobytka, 137 vepřů, 51 koz, 2 ovce, 808 slepic, 65 hus a 12 kachen.

***

V neděli 22. února 1948 byl ve zdejší obci - na Gottwaldovy a Kopeckého výzvy a z podnětu místní organizace (MO) KSČ - ustaven akční výbor Národní fronty (AV NF). V místním AV NF zasedli vedle Josefa Kovandy rovněž František Kout, František Lánský, Josef Kulhánek, Václav Perný (všichni za KSČ), Jan Kozel (za ČSSD), Vladimír Fól (za SČM), Josef Vrabec (za JSČZ) a Václav Marek (za hasičský sbor), který byl při ustavující schůzi dne 12. března zvolen předsedou. Ihned po dokonání komunistického převratu se v okresech připravovala politická instruktáž. Na úterý 2. března svolal předseda ONV Antonín Kubalík všechny předsedy MNV z okresu do velké zasedací síně v Nové Pace. Účast byla „bezpodmínečně nutná“, bude tedy poučné uvést si jednotlivé body programu: 1) složení slibu 2) výklad situace 3) význam akčních výborů a jejich součinnost s orgány lidové správy.

Ústřední postavou místního AV NF ve Svatojanském Újezdu byl Josef Kovanda, zastupující Revoluční odborové hnutí (ROH). Josef Kovanda (nar. 1896) se v poválečných letech stal jednoznačným tahounem prosazování politiky KSČ v obci. Narodil se v Dřevěnici u Jičína a do Svatojanského Újezdu přišel jako třicetiletý v roce 1926, když byl dekretem zemské školní rady ustanoven na vlastní žádost učitelem a správcem zdejším školy. Jako zakládající a zároveň nejstarší člen MO KSČ ujal se vedení místních komunistů hned v květnových dnech roku 1945 a po následujících deset let představoval hlavní spojovací článek mezi obcí a okresem, ztělesňujíce budovatelské nadšení pravověrného komunisty. Z pozice místního řídícího učitele směřoval prý Kovanda k vytoužené pozici školního inspektora, na počátku 50. let vedl školský a osvětový referát novopackého ONV. Díky svým politickým aktivitám, schůzím a školením v sídle okresu častokrát chyběl v obecní škole. Marie Sudková rovněž vzpomíná na skutečnost, že své žáky - opakovaně i ji - nechával roznášet pozvánky na obecní schůze MO KSČ. Nic to ovšem nemění na tom, že byl vzdělaným mužem, respektovaným učitelem, z profesního hlediska kvalifikovaným člověkem na svém místě.

Pamětníci se do jednoho shodují, co se týče Kovandova komunistického smýšlení. Přestože svou politickou agilnost uplatňoval na cestě za kariérním postupem, byl o správnosti komunistických idejí a cestě za nimi nezvratně přesvědčen, prostudoval mnohá díla klasiků marxismu-leninismu a dokázal se pro své ideje nadchnout. „Oni by se tady ty lidi do toho tak nehrnuli“, „Kovanda to dával dohromady“ nebo „několik dalších komunistů spolehlivě dirigoval“, to jsou kusé vzpomínky pamětníků, ilustrující jeho vůdčí postavení. Marie Machytková také poukazuje na častý fakt, že mezi místními komunisty, následnými propagátory kolektivní výroby v JZD, nebyli žádní opravdoví zemědělci, nýbrž dělníci a řemeslníci, tzv. kovorolníci, které o „správnosti“ komunistické linie nejen v zemědělské politice utvrdil Kovanda. „Já myslím, ten kdyby tady nebyl, tak že by se to nedalo ani nijak dohromady, ten to dirigoval“, vyjadřuje za všechny nejstarší z pamětnic. O pevném přesvědčení ve správnost komunistické politiky a víře v úspěšnou realizaci socialismu vypovídají, myslím, i následující řádky, které Kovanda jako obecní kronikář zakomponoval do Pamětní knihy obce: „Stále výrazněji se projevuje skutečnost, že plánovat výrobu průmyslovou, zemědělskou, plánovat distribuci a spotřebu znamená plánovat lepší životní podmínky, blahobyt, plánovat lidskou spokojenost a štěstí.“ Také z jeho popudu udělili zástupci obce v listopadu 1948 Klementu Gottwaldovi (u příležitosti 52. narozenin) čestné občanství „za jeho dílo pro lid a stát“, zároveň demonstrativně vyhlásili účast v akci „Týden vzorné práce“. Zůstane asi nezodpovězenou otázkou, zdali Kovanda zůstal stejně neochvějný ve svém přesvědčení až do své smrti, nebo byl-li schopen, tak jako spousta jiných pravověrných soudruhů, v následující dekádě prohlédnout totalitní podstatu režimu, za který se zasazoval. Námitka, že mohl být „jen“ nic netušící figurkou, zde neobstojí, roli prodloužené ruky mocenského aparátu, poslušně se podřizující aktuálním stranickým liniím, hrál zcela vědomě. Kovanda byl vzdělaný člověk, učitel, politiku strany znal a souhlasil s ní, osvojil si její rétoriku a vždy byl ochoten se přizpůsobit konkrétním, centrem aktuálně vytyčovaným liniím. Jako vedoucí školského a osvětového referátu zasedal v radě ONV, kde se na „třídní“ politice okresu výslovně podílel. Na poválečném životě obce se jeho rukopis nesmazatelně podepsal. Nad jeho charakterem se pozastavovaly i pamětnice. „No ale, když tatínek zemřel, tak napsal krásnou kondolenci, jak si vážil tatínka a takový“, připomněla Marie Sudková, přenechávajíc slovo mamince, jíž dodnes s úctou vyká. Marie Machytková položila otázku „Co to bylo za člověka? Tak ho vychválil. Tak co on teda byl, když tohle dokázal? To by žádnej nevěřil, že se může někdo tak převrátit, ten Kovanda. Dyť oni byli náramně zadobře s našim tatínkem. Chodili sem, trhali se jabka, taky pan řídící přišel a česal, to se ví, že pak, kolik jablek chtěli, tak měli. A pak když byla nouze o živobytí, tak obilí a to všecko tady od nás měli, to všecko jako bylo dobrý. Pak nato přišly sem tyhlety naše děti, to taky bylo všecko jen kvůli němu. No a pak [se] to takhle obrátilo a pan řídící byl proti“, shrnuje. „Stal se z něho velkej komunista“, dodává dcera. Kovanda se z obce odstěhoval na podzim roku 1955 (poslední zápis do obecní kroniky provedl dne 26. října 1955). Díky přípisu z března 1956, vyřizujícímu Kovandovu žádost o náhradu stěhovacích výloh, jsme bezpečně zpraveni o tom, že Svatojanský Újezd opustil po přidělení bytu v Lázních Bělohradu dne 5. listopadu 1955. Jeho funkce ve vedení osvětové besedy, obecní knihovny i rozhlasu převzala Miloslava Hosnedlová, jež doposud zastávala funkci osvětové referentky. Kroniku převzal se značným zpožděním teprve 1. ledna 1957 mladý Stanislav Rudolf, učitel na osmiletce v Lázních Bělohradě.

V novém působišti začal ideologicky přesvědčený Kovanda spolupracovat se StB. S datem 21. 4. 1961 bylo jeho jméno pod registračním číslem 5323 zaneseno do Protokolu registrace svazků spolupracovníků u Okresního oddělení Ministerstva vnitra v Jičíně, posléze bylo „převedeno do nového protokolu v činné síti“ u 1. zvláštního oddělení Krajské správy Ministerstva vnitra v Hradci Králové. S jičínskou StB spolupracoval Kovanda coby držitel propůjčeného bytu pod krycím jménem „Rais“. Jeho svazek se nám však nedochoval, v únoru 1972 byl registrován Statisticko-evidenčním oddělením Krajské správy SNB v Hradci Králové, v červenci téhož roku předán pod č. 120578 do archivu a v roce 1978 zničen. Získávání propůjčených bytů k účelům konspiračních schůzek StB bylo upraveno Směrnicí o agenturně operativní práci, vydanou ministrem Barákem v roce 1954. Podle ní se majitelé těchto bytů měli získávat „z prověřených, čestných a lidově demokratickému zřízení oddaných lidí, jejichž byty musí odpovídat nutným požadavkům přijímání agentury - malé množství spolubydlících, vhodné umístění, vjezdy, vchody i východy - zajišťující konspiraci v práci“. Směrnice také stanovila povinnost operativního pracovníka „čas od času provádět prověrku konspiračních i schůzkových bytů všemi dostupnými prostředky, zda nejsou ve svém okolí dekonspirovány“. Za propůjčování bytu byl majitel finančně odměňován. Nové směrnice, které vydal ministr Štrougal v roce 1962, se zdůrazňovaly „politickou spolehlivost“ majitele bytu a nutnost smluvního zajištění spolupráce se závazkem „bezpodmínečně utajit, že byt nebo místnost je používána pro potřeby StB“. V roce 1972 vydal ministr Kaska Směrnici pro práci s tajnými spolupracovníky československé rozvědky, která jasně definovala držitele propůjčeného bytu jako „tajného spolupracovníka zvlášť získaného s cílem propůjčení bytu či místnosti k uskutečňování konspirativních schůzek pracovníků kontrarozvědky s tajnými spolupracovníky“. Dále určila povinnost pořizovat plánek bytu a legendu pro krytí návštěv a v zájmu utajení kontrarozvědných zájmů vztahovat prověrku nejen na držitele, „ale i na jeho rodinu, blízké příbuzné, příp. i další osoby, jež mají k němu nebo k bytu (místnosti) bližší vztah“.

Komunistická organizace byla v obci ustavena jako první, iniciativu přebírající politická strana, počátkem července 1945, do jejích řad se přihlásilo 28 občanů, po dalším náboru měla dokonce 38 členů. Na konci roku 1949 čítala MO KSČ, jejímž byl Kovanda od počátku předsedou, už jen 25, v polovině roku 1951 pak 22 příslušníků. V září 1952 okresní výbor strany zdůraznil, že v náboru nových členů KSČ „je nutno se zaměřiti na vesnice jako je [mj.] Choteč a Svatojanský Újezd“, soudruzi se měli orientovat hlavně na nová JZD. Dle vypracovaného materiálu měla svatojanskoújezdská MO KSČ už jen 17 členů. Bezprostřední nadšení poválečné doby opadalo, viditelně zejména po „vítězném únoru“. Dle pamětníků z obce, kteří byli ochotni vypovídat o svých vzpomínkách i postojích, lze hovořit o „komunitě“ několika komunistů, kteří režimu a slibovaným „lepším zítřkům“ věřili a nebyli schopni či ochotni prohlédnout jeho nedemokratické praktiky. V jejich čele stál Josef Kovanda, který se na budování a udržení komunistického režimu chtěl od začátku aktivně podílet a také podílel. Přestože tedy místní komunistická organizace sdružovala pouhou hrstku obyvatel, což je vzhledem ke stále živé agrární tradici a absenci pevné základny v JZD či státním statku vcelku pochopitelné, její vliv na život a proměnu obce byl zásadní. Autoři předlistopadové publikace, hodnotící kolektivizační proces ve východních Čechách, přiznávali při popisu počátečních nesnází, že dostatečnou podporu neměla kolektivizační myšlenka zdaleka ani v řadách členů místních organizací KSČ. Připomínali proto skutečnost, že se v každé obci našlo alespoň pár přesvědčených soudruhů, kteří o nastoupené cestě zemědělské politiky nepochybovali. „Právě na ně bylo třeba se v příštím období orientovat při překonávání obtíží“, zdůraznili. Potvrzení jejich teze lze ve Svatojanském Újezdu vystopovat snadno, v častých Kovandových záznamech o neúčasti na nejrůznějších schůzích. Když například v červnu 1951 Kovanda uspořádal v obci oslavu k 30. výročí založení KSČ, rozeslal všem občanům zvláštní pozvánky. Kromě čtrnácti členů MO KSČ se ale dostavil pouze okresní referent Nosek a instruktor Kryšpín. V případě jiné „mizerně navštívené“ schůze občanů (v červnu 1950) byl svolavatelem místní AV NF. Z patnáctičlenného MNV se dostavilo jen pět členů, mezi nimiž chyběl dokonce i předseda František Kout. „Zástupce ONV po svém zahajovacím proslovu konstatoval, že účast občanstva na této schůzi je velmi chabá a podivoval se nad nezájmem a naprostou indolencí zdejších občanů. Újezdní tajemník dokonce dodal, že tak mizerně navštívenou schůzi Národní fronty ve svém obvodu dosud neabsolvoval“, zaznamenal Kovanda, dle nějž byl úpadek zájmu o schůzování „trvalou ostudou pro naši obec“. Sám Kovanda se nad úbytkem sympatií i členstva a účasti ve schůzích zamýšlel a snažil se „ostudný“ trend vysvětlit. „První počátky života nové organizace zdály se být velmi slibné. Členstvo se scházelo ve svých schůzích, řešilo problémy denního života a možno říci, že nová organizace oproti ostatním stranám byla nejaktivnějším živlem u nás. […] Avšak postupem času, kdy politika strany byla stále a stále silněji prosazována ať v obchodech, živnostech, či v zemědělství, ochaboval u mnohých příslušníků těchto odvětví, zvláště u nečlenů, ale i u členů organizace první zápal pro socialistické myšlenky, přátel strany ubývalo a nepřátelé se množili.“ Kovanda tedy, ač v intencích své ideologie rozlišoval pouze přátele a nepřátele, byl schopen reflexe, sám ovšem nepřipouštěl jakékoliv pochybnosti o opodstatněnosti stranických linií.

V procesu kolektivizační přeměny obce hrál sice podružnou, i když nikoli bezvýznamnou roli místní národní výbor. Tzv. revoluční MNV vytvořili s koncem válečného konfliktu dne 8. května 1945 učitel Josef Kovanda, domkář Augustin Šorf, rolník Jan Šmidrkal, krejčí Jan Kozel, dělník Jan Materna, rolník Václav Vaňura a rolník Josef Lámr, který byl jeho předsedou. Následující měsíc byl za přítomnosti předsedy novopackého ONV Antonína Kubalíka počet členů MNV rozšířen na dvanáct. Na základě volebních výsledků z května 1946 získali komunisté v MNV sedm mandátů, sociální demokraté tři a národní socialisté dva. Předsedou se za KSČ stal tesař a malorolník František Kout, zemědělskou komisi vytvořili komunisté Bohuslav Haman a Václav Marek spolu se sociálními demokraty Janem Kozlem a Josefem Čermákem, národním socialistou Josefem Buchnarem a nestraníkem Miroslavem Perným. Krom toho byly vytvořeny ještě finanční, stavební, zásobovací a bezpečnostní komise. Reorganizace MNV proběhla ve Svatojanském Újezdu v prosinci 1949, z rady MNV byli odvoláni Václav Zachoval a Josef Buchnar. Po projednání personálního složení v MO KSČ byl návrh na doplnění MNV schválen místním AV NF, jehož schůze se účastnil i zástupce ONV spolu s újezdním tajemníkem Stuchlíkem. Ve výsledku dostal MNV podobu patnáctičlenného sboru, jehož předsedou byl nadále František Kout, místopředsedou Jan Šmidrkal a pětičlennou radu doplňovali ještě Josef Kovanda, Josef Hrnčíř a Josef Bartoníček. Jan Šmidrkal se stal zároveň zemědělským referentem, v zemědělské komisi jej doplňovali Miloslav Medlík, Augustin Šorf, Josef Vrabec, Josef Hrnčíř, František Měšťan, František Dresler, František Žemlička, Josef Bernkopf a František Lánský. Činnost vesnických MNV byla založena na dobrovolné práci a až do počátku 50. let se musela obejít bez placeného úřednického aparátu. Spočívala povětšinou na bedrech předsedy a úzkého okruhu jeho spolupracovníků v radě, plénum sloužilo pouze k dodatečnému schválení jejich činnosti. Úřadovalo se po práci, tedy v pozdějších odpoledních či večerních hodinách. Z tohoto pohledu byla funkce předsedy MNV počátkem 50. let „opravdu nezáviděníhodná, špatně finančně ohodnocená a společensky jen málo prestižní.“

V souvislosti s procesem profesionalizace práce místních národních výborů byly koncem roku 1949 ve Svatojanském Újezdu zavedeny pravidelné úřední hodiny MNV (úřadovalo se ve sborovně kampeličky) a na základě vládního nařízení č. 72 z 8. března 1949 byla zřízena funkce újezdního tajemníka. Ten měl být z titulu své funkce nápomocen předsedům MNV při naplňování zemědělské a zásobovací agendy, ve skutečnosti však dozoroval a usměrňoval jejich práci, čímž měl napomoci centralizaci moci a rozhodování, tedy likvidaci samosprávného charakteru MNV. Pavel Novák ve své výjimečné studii popisuje činnost újezdních tajemníků následovně: „Obvykle jeden, maximálně dva dny v týdnu trávili na ONV školením, při němž jim byly zadávány konkrétní úkoly, a zpracováváním hlášení o jednotlivých podřízených MNV. Zbývající dny byli v terénu, kde se z jedné vesnice do druhé přesouvali celoročně na kole případně na motocyklu. Významný problém v jejich práci představovala skutečnost, že práce MNV spočívala na veřejné práci vykonávané předsedy, případně dalšími členy národních výborů až po příchodu ze zaměstnání“. Krom toho újezdní tajemníci běžně asistovali při výkupu zemědělských produktů, při výmlatech nebo i při dojení. Organizačně byli újezdní tajemníci zaměstnanci KNV, úkoly ovšem dostávali od ONV, který jim přidělil zpravidla čtyři až šest obcí, o nichž pak měli zpracovávat pravidelná hlášení. Újezdní tajemník Jakl zhodnotil pro radu novopackého ONV situaci v obci Svatojanský Újezd těmito slovy: „Předseda MNV [František Kout] náladový, někdy pracuje velmi dobře, ale jindy zase dle nálady. Velmi dobře pracuje ředitel školy Kovanda“.

Podívejme se nyní na kořeny sympatií s komunistickými hesly a proklamovaným programem očima volebních výsledků. Zajímavé (nikoli však neobvyklé) jsou proměny, jež lze vypozorovat srovnáním volebních výsledků posledních předválečných voleb s výsledky prvních poválečných. Ve volbách v květnu 1935 zde bezkonkurenčně zvítězila agrární strana republikánů. Ze 143 platně odevzdaných hlasů získala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 97 (67,83%), Sudetoněmecká strana 18 (12,59%), sociální demokracie 13 (9,09%), živnostenská strana 9 (6,29%), lidová strana 5 (3,50%) a němečtí dlužníci 1 (0,70%) hlas. Prvorepubliková KSČ stejně jako národně socialistická strana vyšla v obci evidentně zcela na prázdno. Oproti tomu v květnu 1946 ze 152 odevzdaných hlasů získali komunisté 83 hlasy (54,61%), sociální demokraté 32 hlasy (21,05%), lidovci 19 hlasů (12,50%) a národní socialisté 18 hlasů (11,84%). V okresním měřítku již KSČ nadpolovičního zisku nedosáhla - zisky jednotlivých stran byly z celkových 17 058 hlasů rozloženy v následujícím poměru: KSČ 37,66%, ČSNS 24,86%, ČSL 23,49%, ČSSD 13,99%. Představa o drtivém vítězství komunistů zde není na místě, nicméně dle statistických údajů královéhradecké župy, jak je uvádí Kaplan, byl Svatojanský Újezd jednou z 12 obcí (z celkového počtu 52), v nichž KSČ v rámci okresu Nová Paka získala nadpoloviční počet hlasů.

Porovnáme-li výše uvedené volební výsledky, jsme postaveni před fakt přerodu prvorepublikové agrárnické obce v obec s výraznými levicovými sympatiemi. Z uvedených hodnot je zřejmé, že voliči Košickým programem vyloučené Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu distribuovali v květnu 1946 své hlasy mezi všechny čtyři povolené strany, přičemž největšímu nárůstu se těšila právě KSČ. Zde je zcela zásadní uvědomit si, jak poukazuje Václav Veber ve svém výčtu argumentů, zpochybňujících dosud až příliš archetypálně nezpochybňovanou demokratičnost těchto voleb, že totiž poválečného ucházení se o přízeň voličů se účastnily (z hlediska počtu získaných hlasů v posledních předválečných volbách) pouze strany z chvostu politického spektra. V případě Svatojanského Újezdu se voleb v roce 1946 zúčastnily strany, které v roce 1935 nezískaly ani 13% hlasů, což znamená, že voliči více než z 80% neměli možnost volit podle svého předválečného mínění a přesvědčení, nýbrž se museli podřídit vnucenému jim stavu! Představitelé velkých sociálních skupin, jako byli zemědělci, živnostníci a obchodníci, tedy skupiny, které ze své přirozené povahy byly nekomunistické, nebyli připuštěni k samostatnému politickému životu. Komunističtí předáci řízení Moskvou se přitom schovávali za hlas „většiny národa“, ve skutečnosti však hrstka lidí vyloučila z národa celé sociální složky bez pověření lidu, tedy občanů Československé republiky. Pregnantně to vyjádřil Oldřich Suchý, někdejší republikánský poslanec, starosta Ústředí selských jízd a šéfredaktor časopisu Brána: „Překážky komunistické expanze musely být odstraněny v samých začátcích a čerta záleželo na tom, jde-li o pravdu či lež. Naopak lež a hodně hlasitě vykřikovaná - jen když sloužila komunismu - byla vítanější, než jakákoliv pravda. A člověk sebedarebáčtější byl přijatelnější, když sloužil, než nejčistší, když stál stranou“. Očekávat otevřenou diskusi a věřit v trvale fungující chod státního útvaru, aniž by byl permanentně ohrožen snahou o komunistickou nadvládu, bylo v komunistických režimech - příměrem Václava Vebera - „jen pouhým zbožným přáním“ a iluzí.

Teatrální výsledky „voleb“ z 30. května 1948 již jen dokreslují (i když stěží zcela reálně a pravdomluvně), kam až troufalost komunisty ukořistěného politického monopolu zašla. Ze 158 voličů došlo k volebním urnám ve Svatojanském Újezdu 146 osob, z nichž podle oficiálních výsledků 130 (89%) dalo hlas jednotné kandidátce Národní fronty, 8 občanů využilo možnosti bílých lístků a 8 hlasů bylo neplatných (6 obálek prázdných a 2 obálky s obrázkem prezidenta Beneše). V okresním měřítku novopackého okresu odvolilo 16 305 osob, z nichž 12 692 (77,84%) dalo hlas Národní frontě, 2 270 zvolilo bílé lístky a 1 343 hlasy byly neplatné. Nelze ovšem opomenout fakt, že volby z května 1948 - jemně řečeno - nesnesou přívlastek „demokratické“. Proti volbě bílých lístků se rozvinula rozsáhlá kampaň, „rozhodnout se pro bílý lístek vyžadovalo velkou dávku občanské statečnosti, neboť tentokrát zástěna, za níž se upravovaly volební lístky, stála kdesi v rohu místnosti, a kdo za ni šel a nevolil manifestačně, vzbuzoval podezření“. O tehdejším kampaňovitě černobílém, štvavě vyhroceném pohledu na ty, kteří zvolili bílé lístky, svědčí také podání svatojanskoújezdského kronikáře Josefa Kovandy, který do Pamětní knihy obce zapsal: „Volič měl možnost voliti Národní frontu, anebo bílý lístek, čímž se postavil proti Národní frontě, proti národu, proti státu a přihlásil se mezi reakcionáře a rozvratníky.“

***

Zájem předních okresních funkcionářů o Svatojanský Újezd lze vysledovat již od května 1951. V jičínském okresním archivu se dochovaly vskutku raritní záznamy schůzek okresní bezpečnostní trojky. Tato sestava čelných okresních představitelů „předprojednávala“ veškerou bezpečnostní a trestní agendu, které se přisuzovala důležitost „z politického hlediska“, a tito lidé tedy nesou plnou zodpovědnost za osudy mnoha desítek perzekvovaných. Skrze bezpečnostní trojky (OB-3) a krajské bezpečnostní pětky (KB-5) fungovalo takřka perfektní propojení z okresů až na nejvyšší místa. Zřízeny byly na základě usnesení bezpečnostní komise ÚV KSČ z 2. února 1949. Jejich prvotními úkoly bylo kontrolovat a pomáhat práci bezpečnostních orgánů, řešit personální otázky. V květnu 1950 byla jejich agenda novými směrnicemi bezpečnostní komise ÚV KSČ rozšířena o další úkoly, z nichž nejvýznamnější bylo zajištění spolupráce strany, bezpečnostních orgánů, lidové správy a prokuratury, příprava významných politických procesů a projednávání zpráv prokuratury k otázkám justice. Prokurátor měl být zván dle potřeby. Rovněž podávaly krajské bezpečnostní pětce zprávy o chování a minulosti obžalovaných, o jejich sociálním původu, jejich politické nebezpečnosti a vlivu na okolí. OB-3 zanikly spolu s KB-5 v průběhu podzimu 1951. Bezpečnostní trojka novopackého okresu se scházela jedenkrát týdně v dopoledních hodinách v místnosti sekretariátu OV KSČ za předepsané účasti vedoucího (politického) tajemníka OV KSČ, bezpečnostního referenta ONV a okresního velitele NB (většinou byl přítomen zástupce VB i StB). Do jejích schůzí však pravidelně docházeli i předseda ONV a okresní prokurátorka, vedoucí okresní tajemník byl proto z kraje opakovaně napomínán. Zápisy, které se posílaly královéhradecké KB-5 začaly být pravidelně vyhotovovány teprve v létě 1950, v druhé polovině tohoto roku byly však dosti mezerovité. Poslední dochovaný zápis novopacké OB-3 je datován 3. prosince 1951.

Na počátku května 1951 poukázala novopacká prokurátorka Věra Pechová ve své obvyklé situační zprávě pro krajské představené na obec Svatojanský Újezd. Informovala o „odhalení“ čtyř místních zemědělců a připsala: „případ tento projednáván bude soudně“. Na konci téhož měsíce podal bezpečnostní referent Zapadlo z novopackého ONV v pravidelné schůzi OB-3 stručné hlášení: „Újezd Svatojanský - zemědělská obec. […] Dle předběžného šetření veškeré schůze v této obci jsou záměrně bojkotovány a vesnice jest dirigována několika kulaky. Šetření jest dále prováděno OV NB.“ Podáváním zpráv do příštích schůzí pověřil vedoucí politický tajemník Václav Celer okresního velitele SNB ppor. Michálka. Měsíc nato Pechová podala již jmenovitě adresnou zprávu: „V souvislosti se zdárným vývojem socializace zdejšího venkova zaměřena je zvýšená pozornost kompetentních veřejných činitelů na zneškodnění venkovských boháčů Machytky v Chotči a Novotného v Újezdě Svatojanském, kteří teprve v posledních dnech byli odhaleni jako záměrní narušovači veškerého úsilí pokrokových složek těchto obcí, které působením obou těchto kulaků změnily se na střediska nebezpečné reakce. […] Nepochybně z podnětu těchž reakčních živlů došlo v poslední době ke dvojímu přeřezání telefonního vedení“ u Svatojanského Újezdu. V závěru sdělení Pechová ujistila, že případ je „všemi složkami bezpečnostní služby zevrubně vyšetřován“. Koneckonců soudruzi z Bezpečnosti se řídili plánem, který jim na přelomu července a srpna ukládal zhodnotit, „jak pomáhá SNB upevňovat a rozšiřovat socializaci vesnice a jak odhaluje nepřítele a škůdce JZD“ a „jak jest používáno našich zákonů, jak soudních, tak správních, pro výchovu našeho občana“. Odpovědni za prvně jmenovaný úkol byli Kučera za StB a Michálek za VB, a tak se tito čelní okresní představitelé represivního aparátu začali náležitě činit.