Nejprve trocha nezbytných zkratek. Spolu s tím, jak se rozvíjí strategie boje proti klimatickým změnám, narůstá význam tzv. CDR přístupů. Tedy Carbon Dioxide Removal, oxid uhličitý odstraňujících metod. Některé mají podobu ryze technickou, například DAC (Direct Air Capture, přímé odstraňování s pomocí obřích praček vzduchu), jiné sází na přírodní postupy. Třeba fixování atmosférického uhlíku v biomase vysazených stromů. Tým z Sheffiledu se pak soustředil na kombinaci přírodně-technického postupu, metodou nazvanou ERW. Enhanced silicate rock weathering, kterou můžeme volně popsat jako práškování zemědělské půdy prachovou drtí. K čemu by to mělo být dobré?

Rozprášený substrát, bohatý na křemičitany (velmi pravděpodobně pak čedičová drť, ale možné je i zužitkování betonu či odpadů z demolic) by na sebe během degradace navázal skleníkové plyny, a vytvořil uhličitany. Oxid uhličitý z atmosféry by díky tomu v řádu měsíců přešel do půdního rezervoáru. Škodní by na tom nebyli zemědělci, protože by se touto cestou zlepšily produkční vlastnosti půdy. A pozitivní vliv by pocítily i oceány, které by nakonec byly vystaveny menší acidifikaci. Jak efektivní tato metoda je? Podle Beerlinga má slušný potenciál k tomu, aby dostala každoročně z atmosféry kolem 2 miliard tun CO2. Což je v současnosti více než slušné skóre.

Práškování je už rutina, ERW by ale pomáhalo všem

Výhody této metody plynou z několika faktů: globálního rozšíření zemědělské praxe a toho, že největší znečišťovatelé atmosféry (Čína, Indie, USA) mají k uplatnění ERW optimální klimatické podmínky. A také největší zásoby onoho drceného substrátu, který je zatím bez většího užitku odkládán stranou jako vedlejší produkt průmyslové těžby. Práškování polí přitom není novinkou, například vápnění půdy je už dlouhou běžnou součástí zemědělské praxe. Metoda ERW by jen doplnila arzenál zemědělců, zhodnocovala by odpadní surovinu, zlepšovala výnos z hektaru a přitom razantně pomáhala s lapáním CO2 z atmosféry. Jsou tu ještě dva podstatné bonusy: ERW přístup nabízí řešení s velmi rychlým efektem. A když by ony uhličitany byly nakonec vymyty splachem až do oceánů, stal by se z nich vápenec. Který by snižoval okyselení oceánů a zároveň se stal trvalým úložištěm uhlíku.

„Je to přirozený, přírodní geologický proces, urychlený technickým provedením,“ říká Beerling. Na kolik by to přišlo? Záleží na dostupnosti technologie a zásobách materiálu a ceně práce. V Indii touto cestou vyvážete tunu CO2 z atmosféry za 80 dolarů, v USA za 160. „Pořád se ale pohybujeme v rozptylu 100-150 dolarů za tunu CO2, který Světová banka vytkla ve svých předpovědích jako přiměřenou hodnotu pro odstraňování oxidu uhličitého, pokud hodláme zvrátit negativní klimatické scénáře a naplnit Pařížskou úmluvu.“ Metoda ERW, která současně zkvalitňuje zemědělskou produkci, by mohla dlouhodobě fungovat, bez ohledu na další klimatické cíle nebo energetické politiky národních států. „Je to asi to nejlepší možné řešení z hlediska rychlosti i plošné efektivity, které momentálně máme k dispozici,“ uzavírá Beerling.

Autor: Radomír Dohnal

Zdroj: Ekolist.cz