Čím to, že naše lesy kůrovci moc chutnají?

Ale naopak. Naše lesy většině kůrovců moc nechutnají.

Trochu mě vyvádíte z konceptu…

Ano, máme tu v Čechách sice pár druhů, které žerou smrk. Třeba zrovna onen vcelku agresivní druh lýkožrouta smrkového. Ale ten zdaleka nereprezentuje všechny kůrovce. Pak je tu několik dalších druhů, co jsou schopni dorazit stresované borovice. A také jilmy trpí grafiózou, kterou přenášejí maličtí kůrovci. Tím to ovšem více méně končí. Zbylé desítky u nás se vyskytujících druhů kůrovců jsou prakticky neškodné.

Ale lýkožrout smrkový přeci na smrkových lesích hoduje ve velkém, ne?

Jde o rozdíl mezi přirozeným a hospodářským lesem. Projděte se přírodním lesem a najděte mi jediný strom, který je v nebezpečí kůrovcového náletu. Hledejte, nenajdete!

Vy totiž máte nejspíš na mysli smrkovou plantáž. Hospodářské smrčiny, obzvláště ve středních a nižších polohách, jsou hodně pozměněný les, který ztratil přirozenou imunitu.

Kdybychom se na Českou republiku podívali očima lýkožrouta smrkového, uvidíme zemi zaslíbenou?

Lýkožroutu smrkovému se u nás v těchto dobách líbí. Protože jsme jako národ zaspali. Už desítky let jsme si báli přiznat, že naše klima se zhoršuje, mění. A předstírali jsme, že i do budoucna je nejlepším ekonomickým modelem lesa smrková plantáž.

Vedlo to k tomu, že naše smrčiny jsou teď v hrozném zdravotním stavu, s čímž je lýkožrout smrkový přirozeně nadmíru spokojený.

A nejen on. Naše lesní hospodaření oceňuje také lýkožrout severský, lýkožrout menší, lýkožrout lesklý a několik dalších. Někdy se podívejte na mrtvý smrk a uvidíte, že je tam hned několik výletových otvorů různých velikostí. To proto, že z něj vylétly různé druhy.

Líbí se jim tu, ale nechutná jim u nás. Neodporujete si trochu?

Je třeba rozeznat rozdíl mezi přirozeným lesem a produkční plantáží. A pak také zvážit druhové bohatství kůrovců.

Ale rozhodně nejsme země zaslíbená pro všechny kůrovce. Většina druhů totiž žije v oblastech teplejších a vlhčích.

Navíc u nás roste jen několik málo druhů stromů, takže pro kůrovce i kůrovcologa je to tu docela nuda.

A je tu ještě jeden podstatný důvod, proč se většině kůrovců v našich lesích nedaří.

Povídejte…

Naše lesy skoro nikdy nenecháme dorůst do dospělosti.

Jsme prostě zvyklí kácet stromy hned, jen co dorostou do zpeněžitelné velikosti. Tedy z hlediska stromů ve velmi mladistvém věku. A proto v našich lesích prakticky chybí staré nebo mrtvé dřevo. To je problém jednak pro biodiverzitu – jelikož mrtvé dřevo je základním zdrojem a příbytkem skoro pro všechno, co v lese žije – ale čím dál víc je to problém také pro skladování uhlíku. Což je služba, funkce lesa, kterou v době globálního oteplování považujeme za dost kritickou.

A v té bohužel české lesy úplně selhávají, protože z nich všechen uhlík odvážíme. I s tím hmyzem. Což pochopitelně nedopadá jen na kůrovce, ale i na spoustu jiných dřevožravých organismů.

Politika EU do budoucna s lesy coby přirozenými úložišti atmosférického uhlíku počítá. S tím tedy kůrovec může asi pořádně zamávat, že?

Velké kůrovcové kalamity způsobují obrovské ztráty uhlíku, z lesů do atmosféry. To už vidíme třeba i na severovýchodě USA, kde se z nezodpovědně obhospodařovaných jehličnatých lesů staly namísto úložišť uhlíku zdroje emisí.

Kůrovec je ale – tam i u nás – jen symptom tohoto problému, ne jeho původcem.

A tím je?

Stačí se podívat na to, že schnou i stromy, které kůrovci nijak zvlášť nenapadají. V Čechách třeba borovice nebo modříny.

Problém je zase v tom našem zaspání. My už totiž dávno víme, jak adaptovat les na sušší klima. Především třeba většími rozestupy a odolnější druhovou a věkovou skladbou.

Jenomže to tady skoro nikdo nedělal. A s tím teď musíme, dost urgentně řekl bych, začít.

Dá se nějak predikovat vývoj kůrovcových kalamit, pokud nic neučiníme? Dospějeme do bodu, že nebudou smrkové lesy?

Predikovat se to dá jen do té míry, do které umíme určit tři věci. Budoucí teplotu, budoucí srážky a schopnost české lesnické komunity adaptovat naše lesy.

Určité indicie pro takové odhady už máme. Teplota se zvyšuje, o tom žádných pochyb není. U vody to není tak úplně jednoznačné. Úhrnné srážky možná budou víceméně stejné, ale s velkými odchylkami a extrémy, tedy například jako v letošním roce, kdy extrémně suché jaro nastartovalo masivní kůrovcovou gradaci, deštivé léto ji ztlumilo, ale už nestačilo zastavit.

Chybí mi zhodnocení toho třetího faktoru…

Ten třetí faktor, to skutečně neumím předpovědět, to je spíš otázka pro politiky a dominantní hráče v lesním průmyslu.

Dokážeme přestat spoutávat lesníkům ruce s nefunkčními soutěžemi, kdy musí dělat výběrové řízení pro každý zásah proti kůrovci? Přestaneme třeba vlastníkům lesa vnucovat smrk jenom proto, že ve školkách vlastně pořád skoro nic jiného nepěstujeme? Je toho ale víc, nad čím bychom se museli zamyslet…

Je možné, že by současné metody sanace kůrovcových kalamit situaci spíš zhoršovaly?

Sanace napadených čerstvých smrků jsou hrozně důležité v hospodářských lesích, ale bohužel naše legislativa právě těmi soutěžemi neumožňuje, aby je lesníci mohli provádět včas.

A co postřiky a feromonové lapače, pomáhají? Jak dalece jsou selektivní?

U efektivity otrávených lapáků a lapačů dostanete odpověď podle toho, koho se zeptáte. Jednotlivý kůrovec, který se rozhodne do nich zavrtat, jistojistě chcípne, o tom není pochyb. Ale nevíme, jestli jsou účinné to té míry, že pomůžou zastavit kalamitu na úrovni celého lesa. Zvláště, když je kolem dostupný bufet stresovaných smrků.

Další problém může být to, že tyto přípravky zabíjí i jinak docela užitečné kůrovčí predátory a parazitoidy. Tady ale narážíme na nízkou míru poznání.

V jakém smyslu?

Kůrovce pronásleduje celá řada hmyzu a patogenů, ale o vlivu tohoto biologického pufru, který tlumí projevy kůrovcových kalamit, nevíme skoro nic. Někdy asi můžou být velmi účinní, ale přitom se je vůbec nesnažíme využít. A naopak je slepě hubíme těmito otrávenými lapači a lapáky.

To není jen takový ekologický výkřik – je totiž otázka, zda jsou umělé a otrávené návnady na lýkožrouta vůbec rentabilní.

U nás se používají vcelku dost, ne?

To sice ano, ale nejsem si vědom studie této otázky na úrovni krajiny. Což je dost kritické pro ekonomickou analýzu takových opatření. Majitel lesa, který použije spoustu těchto otrávených lapačů, možná vyhraje bitvu na místní pasece. Ale stojí ho to spoustu peněz. A vůbec není jisté, jestli vyhraje válku v celém lese.

Ve Státech se to řeší jinak, než lapači?

Tam se třeba feromony používají rutinně na monitoring, ale nikdy na vychytávání kůrovců. Jednoduše proto, že se to nevyplatí.

Odstup, který jste pohledem z Floridy mohl získat, by mohl být pro další odpověď důležitý. Netušíte, proč se téma kůrovce v Čechách tak silně mediálně pojí se Šumavou?

Kdepak. Promiňte, ale z Floridy je to pod rozlišovací schopnost. To si musíte vyřešit v Čechách, proč je Šumava s kůrovcem větší téma, než kůrovec v Jeseníkách anebo Krkonoších.

Já tedy mohu mluvit pouze o Šumavě, kde jsem pracoval.

Tedy?

Přijde mi, že je tam dnes ve vedení řada chytrých lidí, kteří vidí trochu dál do budoucnosti, a jsou zároveň schopni kombinovat solidní obhospodařování krajiny se zákonným posláním Národního parku.

Nevím to jistě, ale zdá se mi, že jsou v tomhle v Čechách asi první, že se nesnaží dělat pralesy motorovou pilou, ale naopak podřizují hospodaření přírodním procesům.

A to pak způsobuje spoustu konfliktů s tou naší tradiční perspektivou lesa. Ve Střední Evropě jsme většinou lesy přizpůsobovali lesnictví. Nu, a na Šumavě to teď začali dělat obráceně.

A bude to mít šťastný konec?

Myslím, že kritika brzo utichne, protože Šumava vzkvétá. Tam, kde pesimisté hořekovali nad „kůrovcovou pustinou“, dnes bují krásná divočina, a kdysi vzácné druhy jsou tam opět hojné.

Výlet na Březník bere dech mnohem víc, než když to byl samý smrčák. Myslím si, že pak se naopak ta kritika pomalu přesune na ostatní chráněné oblasti, kde s přehodnocením svého poslání ochrany přírody zaspali.

Pořád to ale vypadá, že se setkávají a utkávají jen dva světy – ochránců přírody a lesníků.

Za sebe usuzuji, že perspektivy nejsou v Čechách dvě, ale tři. Tedy ochránci přírody, lesníci, a plantážníci.

Ty druhé dvě kategorie lidi dávají dohromady, ale vlastně jsou dost odlišné. V tom vidím taky nadějnou budoucnost celé té nekonečné diskuze. Zodpovědné lesnictví, orientované na výnos, ale chápající les jako celek, který musí fungovat, aby výnos byl udržitelný, je třeba hrdě pochválit. A oddělit od plantážnictví, které tak zodpovědné není a má jen krátkodobou perspektivu.

Kolik je u nás lesníků a kolik plantážníků?

Možná byste se divil, ale většina lesníků, které znám, chápe les jako krajinný fenomén. Ne jako řepkové pole. Většina lesníků vidí, že jim stromy schnou i bez kůrovce, a že musí jednak rychle zakročit proti existujícímu kůrovci, a jednak připravit své lesy na drsnější klima. U nich to nejsou většinou žádné ekologické pocity, ale prostá ekonomika provozu. Na tom ale není nic špatného.

Ano, sám cítím, že ve střední Evropě je toto proaktivní lesnictví převálcované plantážnickým smýšlením, které těží stromy teď a tady, a když dojdou za deset let, tak je koupí někde jinde.

Myslím si, že mezi lesníky a ochránci přírody není velký filozofický rozdíl. Ti první mají les a těží z něj peníze, ti druzí ne, ale jejich perspektiva dlouhodobé zodpovědnosti je shodná.

A ta právě chybí u té třetí kategorie, provozovatelů plantáží.

Na to se asi nedá jednoduše odpovědět – ale nabízí se nějaké řešení, co s kůrovcem učinit?

Tragické je, že s těmito otázkami si teď můžeme polemizovat, ale brzo je za nás vyřeší realita globální změny.

Včera jsem měl dlouhý telefonát s vedením třetí největší americké dřevařské firmy o investicích do Evropy. Z jejich hlediska je naše závislost na smrku pochopitelná, ale dlouhodobě neudržitelná. Čili jedno řešení už se klube: investoři vidí, že ve střední Evropě je smrk riziková plodina, a spíš se poohlížejí po stabilnějších dřevinách, a po nových způsobech průmyslového využití dřevin, které my jsme doteď zanedbávali.

Takže se to u nás doma možná vyřeší „zvenčí“.

Tuhle otázku jsem si vyloženě schválně vypůjčil z titulku jednoho článku, ale moc se mi líbí: „Proč o kůrovci dnes mluví nejen odborníci, ale i politici?“

Protože Čechům na jejich lesích záleží. A to mě přijde jako ohromně pozitivní věc.

Jak se vy díváte na kůrovce?

Už šedesát milionů let se odehrává drama nekončícího konfliktu mezi brouky a stromy, drama spolupráce brouků a symbiotických hub, drama sexuálních strategií a genetických triků.

Jejich explozivní evoluce nám dala přes 6000 druhů kůrovců, a každý má jiný příběh – jiný vztah ke stromům, jinou domestikovanou houbičku na jídlo, jinak voňavé feromony.

V poslední době je ovšem zdaleka největším dramatem kůrovcová exploze, v důsledku globálního oteplování. Lesy v horku a suchu trpí skoro všude, a druhy kůrovců, které přirozeně využívají stresované stromy, se za posledních pár desítek let namnožily do obludných množství a dorážejí suchem vyprahlé smrky, jedle, borovice, duby, fíky, manga… a spoustu jiných dřevin, podle toho, v kterém světovém regionu jsou.

Zkrátka, kůrovci jsou hrozně zajímaví a přitom hodně nepoznaní. A já doufám, že se najde další generace vědců a studentů, co se do nich pustí.

Autor: Radomír Dohnal

Zdroj: Ekolist.cz