Je jeden z prvních jarních dnů. Do malého dřevěného domku rodiny Bažalíkových září velkými okny slunce. V kamnech praská dřevo, ve vzduchu je ale cítit, že brzy už nebude třeba zatápět. Jaro je tady a mně je líto, že jeho začátek nemohu strávit s rodinou slovenského vinaře osobně. Michal Bažalík, jeho žena Slávka Bažalíková Abelová a jejich tři dcery ve věku od dvou měsíců do pěti let žijí na kopci nad Svatým Jurem, malým vinařským městečkem, jež se nachází asi patnáct kilometrů severně od Bratislavy.

Jaké roční období máte nejraději, by mohla být naprosto fádní otázka nepřipraveného novináře. Ne tak v případě rodiny Bažalíkových. Teplé i studené dny tráví venku, ty mrazivější uvnitř svého malého dřevěného domu, na jehož střechu padají žaludy a výhledy z oken jim nedávají zapomenout, jak krásné místo k životu si vybrali. „Když se teď blíží jaro, tak já mám asi nejraději jaro. I Slávka kýve, že asi i ona,“ směje se do obrazovky telefonu Michal. „Ale někdy zase máme moc rádi podzim, protože tehdy se sbírá víno, vše dozrává. Je to takový dobrý čas. Jaro a podzim – ty jsou tu nejkrásnější.“

Jejich bydlení je skromné. Dřevěný domek splývá s lesem a velkým oknem vybízí k procházce po vinohradu. V karanténě je Michalovi a Slávce co závidět. Ven mohou vyjít bez roušek a nabrat si slunečních paprsků, kolik a kdykoli chtějí. Nebýt koronaviru, seděla bych teď v jejich domku a určitě bychom si otevřeli některé z Michalových vín. Třeba jeho loňskou novinku – karbonický silván.

Za nepříznivého pandemického vývoje ho ale musím popíjet tři sta kilometrů daleko. Lahev se skleněným uzávěrem, bez jakéhokoli popisu, jen s velkým písmenem B, ke mně dorazila z e-shopu Bažalíkových. Oranžové víno omamně voní. Chutná ale příjemně trpce a na jazyku jemně perlí. Není asi úplně pro každého. První lok je hodně překvapivý, musíte mu věnovat pár dalších ochutnání, aby si vás získal.

Do bytu nikdy

U Bažalíkových byste možná chtěli také bydlet. Alespoň na víkend. Z jedné strany je obklopuje vinohrad a úchvatný výhled do krajiny, ta druhá nabízí uklidňující pohled do divokého lesa. Když je venku jako dnes, počasí láká otevřít okna a propojit ložnici s terasou. Žít venku a přitom uvnitř. „My stále říkáme, že ten náš domeček je jen pouhá část našeho domova. Tím je celá tato krajina – les, louky, vinohrady. V této malé zateplené místnosti se setkáváme jen na oběd, prakticky pořád jsme venku,“ vysvětluje Michal. A Slávka dodává, že jejich bydlení se mění podle ročního období a aktuálního počasí. „Bydlet tu se třemi dětmi během zimy je úplně jiný model, než když je léto.“

Když se mladá dvojice před pár lety rozhodovala, jak budou žít a bydlet, měla poměrně jasnou představu. „Nikdy nás nenapadla možnost jít někam do bytu,“ kroutí rozhodně hlavou Slávka s dvouměsíční dcerkou u prsu. Oba byli rozhodnutí žít bez hypotéky i úvěru, aby mohli nadále dělat, co je baví. „Velmi si na tom ceníme toho, že se bez dluhové zátěže můžeme věnovat svému řemeslu.

Vinařství je neustálý proces výsadby, starostí o vinohrad, nekončící investice,“ vypočítává Michal. „Kdybych byl svázaný hypotékou, jednoduše bych nebyl schopen to utáhnout a dělat své řemeslo pořádně. Věnovat mu tolik času. Musel bych mít ještě nějaký vedlejšák, a to by nefungovalo.“ Vinařství vystudoval v Lednici. Během školy objevil vinařské svahy ve Svatém Juru, kam se s rodinou po studiích přestěhoval – a začal se vínem zabývat naplno. Slávka, absolventka výtvarného umění, se při péči o tři děti zvládá věnovat svému květinovému projektu Divozel. Sbírá luční květy, váže je do rozvrkočených věnců a divokých pugétů. Dodává je na svatby, společenské akce i do váz jen tak pro radost.

On je dítě z města, vyrůstal v nedaleké Bratislavě. Ona se narodila na venkově, mezi rodinnou farmou a přírodou, a jak říká, „žila poměrně exteriérovým životem“. K němu zlákala i svého muže. Poprvé se potkali, když jim bylo patnáct. „Jeden z kapucínských bratrů tehdy dělal moc pěkné programy pro děcka. Bral nás do hor, organizoval zážitkové a odvážné výlety,“ vzpomíná Slávka a Michal ji se smíchem doplňuje. „Tehdy jsem se dozvěděl, že má Slávka koně. Slávka mě na něm začala učit jezdit, a tak jsme se skamarádili.“

Čtyřicet metrů čtverečních

Vybaveni jen vlastními silami a inspirováni několika projekty ze zahraničí, se manželé rozhodli postavit si skromné bydlení, které mělo být malé, ekologické a nízkorozpočtové. Přáli si, aby po nich v přírodě jednou nezůstala jediná stopa. Proto je prakticky vše ze dřeva nebo ekologických materiálů, které se rychleji rozloží. Až se jednou rozhodnou stavbu na hranici vinohradu a lesa opustit, nebude trvat dlouho, a nezůstane po malé stavbě téměř nic.

Plánem bylo v domku setrvat dva nebo tři roky, dokud nejsou rodina. „Stavět jsme začali v roce 2014 a za pár měsíců jsme si vytvořili základní bydlení. Teď už to bude sedm let a už máme tři děti,“ směje se upřímně Michal. „A je to stále super!“

Domek měl původně rozlohu pouhých dvacet sedm metrů čtverečních. Když se rodina Bažalíkových měla rozrůst o druhého potomka, manželé přistavěli pokoj. Dnes tak s již třemi dcerami obývají přibližně čtyřicet metrů čtverečních. Na velikost prostoru si však rozhodně nestěžují. „Pro nás je takové bydlení výborné a těší nás, že máme tu možnost. Má to ale i mnoho úskalí,“ popisuje Michal dřevěný domeček, který si postavili na podvozku maringotky.

„Není to pro každého. Sice jsme v přírodě, máme kolem sebe mnoho volného prostoru, což je velký dar a výhoda. Ale je třeba si naštípat dřevo, každé ráno zatopit. Komfort běžného městského života to nesplňuje. Na druhou stranu to všechno považujeme i za výhody, protože to je něco, pro co jsme se sami rozhodli. Svým způsobem nás to těší, máme rádi, když tu hoří oheň a máme uvnitř příjemně.“

Bez obalu

Kopec nad Svatým Jurem není příjemný jen k bydlení, své výhody má i k pěstování vinné révy. Malému rodinnému vinařství Bažalíkových se proto v poslední době daří. Sklízí výhody dobré polohy místních svahů a půdy. „Navíc takové malé pozitivum klimatických změn v našich podmínkách je, že teplé roky přinášejí velmi dobrou kvalitu hroznů,“ pochvaluje si s ostychem Michal. Svůj vinohrad nemá za pole, které musí vyprodukovat určité množství hroznů. Jeho vinice nejsou nekonečné řady révy. Naopak zachovává ráz kopců se všemi jejich specifiky a přistupuje k nim jako k zahradě, která má své vrtochy.

„V posledních letech se nám podařilo dát dohromady pár dalších hektarů půdy, do které ještě nezasáhly stroje,“ popisuje Michal s nadšením. „Byly to pustiny, které postupně rekultivujeme.

Jsou tam postavené několik století staré kamenné zídky, do toho rostou velké stromy. Víno do nich chceme vložit v takové míře, jako tomu bylo v minulosti, ale s ohledem na současné podmínky a klimatickou změnu. Tedy vytvořit pestré mozaikové území – vinohrady, louky, lesy.“

Pod svým vinařstvím Michal doposud špuntoval deset tisíc lahví ročně. Letos už to prý bude více než patnáct tisíc. Od loňského roku je navíc mladý vinař fascinován postupem karbonické macerace. Tato stará technologie spočívá ve vnitrobuněčném kvašení. Celé hrozny, které nejsou namleté ani nijak poškozené, kvasí v ochranné atmosféře oxidu uhličitého. „Výsledkem jsou velmi specificky aromatické i chuťové projevy. Víno dokonce jemně perlí,“ pochvaluje si vinař a s karbonickým silvánem na jazyku už mi to všechno dává smysl.

Část lahví vinař plní bezobalově. Na čiré lahvi nenajdete etiketu, zdobí ji jen zářivá barva Michalova vína. „Loni jsem si vyslechl přednášku o energetické náročnosti, výrobě a recyklaci každé lahve. Sklo je čistý materiál, nezanechává žádný odpad. Tolik energie a logistiky, kolik je pro jeho roztavení ale potřeba, je dost velká věc. Chtěl jsem tak alespoň trošku přispět ke snížení těchto dopadů,“ vysvětluje se zaujetím. Jeho víno si lze objednat, vypít, prázdnou lahev vrátit vinařství a v další objednávce už platit jen víno.

Bezobalový projekt chtěl Michal rozjet už loni na jaře. S příchodem pandemie se ale rozhodl počkat. Když se ovšem ukázalo, že covid-19 tu zůstane déle, než předpokládal, projekt spustil – a dnes jeho vinařství drží nad vodou. „Celé to vyplynulo do malého komunitního projektu s lidmi, kterým víno pravidelně nosím,“ pochvaluje si. „Už se dobře známe a v tomto koronavirovém období nás to drží v jistém ekonomickém fungování. Podporují nás tím, že si víno pravidelně objednávají – a to je velmi fajn.“

Víno a les

Mohlo by se zdát, že vinaře žijícího mezi vinohradem a lesem se pandemie příliš nedotýká. Vždyť víno lidi pijí i v karanténě! Jenomže alkohol se kvůli zavřeným restauracím a naprostém útlumu společenských akcí pije o mnoho méně. Odbyt vína se nyní Michal snaží nahradit e-shopem, přes nějž dokáže zabezpečit lidem dovoz až domů.

Bažalíkovi ale nejsou jen vinařství, kde si můžete zakoupit vinné předplatné, a mít tak pravidelný přísun vinných hroznů ze Slovenska. Slávka s Michalem pořádají Vinoles – speciální zážitkovou hostinu pod širým nebem. Heslem je: „Zastav, zbieraj, chutnaj.“ Michal dodává víno, Slávka zdobí stoly květinami a živými girlandami, jejich přátelé – profesionální kuchaři – vaří na otevřeném ohni, místní příroda dodává lokální suroviny a výhled.

„Celé okolí, vinohrady, lesy nám toho mohou hodně dát, co se týče jídla. Kromě hroznů tu roste kopec zajímavých věcí. Tak nás napadlo uspořádat takový zážitek – co nám může tato krajina nabídnout ve všech smyslech? Vznikla tak venkovní hostina, zároveň je možné se projít krajinou, učit se, co je v ní jedlé,“ popisuje Slávka událost, které se za běžných podmínek účastní deset až třicet lidí hladových po experimentální kuchyni, naturálních vínech a výjimečném zážitku v přírodě. Ze Slovenska, Česka i ze zahraničí.

Příjemné zastavení nad vínem bylo možné u Bažalíkových zažít i během „oberačky“ neboli vinobraní. S ním Michalovi nejdříve pomáhali kamarádi a rodina, pak se sběru hroznů každý víkend účastnili i úplně cizí lidé. Spojovala je jen láska k vínu. „Na tom vinobraní každý rok stojí. Pro lidi je to zážitek a nám to pomůže. Dáme si víno a je to fajn,“ vzpomíná Michal na poslední příležitost pozvat lidi mezi své vinice. Tu měl na podzim, než se proticovidová opatření zpřísnila.

Do lesa v nejlepších šatech

Když nemohou do Svatého Jura přijet dobrovolní brigádníci, je vinaři největší pomocnicí nejmladší dcera, narozená na konci loňského roku. „Když je venku a v šátku, tak nejlépe spí. Dá se s ní takto stříhat i vinohrad a udělat další práce. Na víně se mnou letos pracovala právě ona nejvíc ze všech,“ směje se pyšný otec, který si na čas bez společných akcí nestěžuje. Spolu se svou ženou jej vnímá jako příjemné ztišení.

„Předtím se člověk hnal za mnoha aktivitami a unikaly nám podstatné věci. Uvědomil jsem si, že není důležité dělat všechno, ale umět říkat ne. Moc si užívám čas s rodinou, s mými krásnými dcerami. Těší mě, že jsme spolu,“ pochvaluje si Michal se Slávkou, kteří život ve svém dřevěném 2+kk sdílejí na Instagramu. Fotografie z procházek po vinicích, z prvních jarních pikniků a opékání buřtů venku na ohni jim více než čtyři tisíce fanoušků často upřímně závidí.

Ponorková nemoc prý u Bažalíkových nebývá často. A když už se těžší dny dostaví, snaží si je pětičlenná rodina zpestřit příjemnými maličkostmi – jdou se projít do lesa v těch nejlepších šatech nebo si upečou croissanty. „Také se nám osvědčil režim střídání,“ dává rodičovský tip Slávka. „Vezmu dvě děti ven a zatím je Michal s nejmladší dcerou. Anebo jdou ven všichni a já zatím uklidím. Tak nikdo z nás nemá pocit, že by tu musel být zavřený. To je ale asi také tím, že můžeme klidně vyjít ven. Netýká se nás zákaz vycházení. Díky tomu celou situaci prožíváme trochu jinak.“

S Michalem tak mají hlavu plnou dalších velkých plánů. Domek mezi vinicí a lesem prý možná brzy opustí. Nízkorozpočtově postavená stavba, která měla být domovem jen na pár let, dosáhla svých limitů, a letošní zima navíc ukázala, že už je načase zamyslet se nad změnou. „Materiály za ty roky odcházejí. Kuchyně a další vybavení jsou velmi opotřebované. Navíc děti rostou, budou potřebovat víc prostoru,“ přiznává Michal.

„Zatím přemýšlíme, jak dál k životu přistoupit. Jestli udělat rekonstrukci, zůstat tu dlouhodobě, nebo úplně změnit místo. Ještě nemáme vymyšleno, co bude dál, ale určitě bychom rádi bydleli nějak podobně. Navíc tato lokalita je pro nás velmi dobrá. Máme tu vinohrad, práci, krajinu, o kterou se staráme.“

V době našeho rozhovoru se Slávce s Michalem o možném novém domově pro své děti a dalším místě, kam pozvat lidi na víno a kávu, nechtělo mluvit. Naznačili jen, že před pár lety je na procházce po okolí okouzlila divoká zahrada s opuštěným domem. Projekt zatím ladí, a sami netuší, co všechno jim přichystá. Pokud se ale nakonec jejich novým domovem stane, už teď si jsou jisti, že v něm sami nezůstanou a přivítají v něm rádi každého, kdo miluje dobré víno a květy.

Autor: Karolína Minaříková Krupková

Zdroj: Lidové noviny - magazín Esprit