Řeč je samozřejmě o zalesněné lokalitě Monks Wood, která se nachází kousek od městečka Huntigdon. Vědci, zoologové a botanici tu „straší“ dobře posledních sto let. Využívali k tomu skromné zázemí zdejší terénní stanice, z níž se postupem času stala prvořadá britská výzkumná instituce. Pro svá bádání příhodně těžili z blízkosti lesa, mokřadů a také rozlehlé přírodní rezervace, která se nacházela v dotyku se zemědělsky obhospodařovanou půdou. A právě o jeden čtyřhektarový cípek této orné půdy jde. V roce 1960 si tehdejší ředitel terénní stanice Kenneteh Mellanby krátce po žních poznamenal do deníčku: „Mohlo by být zajímavé pozorovat, co se asi tak stane, když na té plošce pole nebude člověk zasahovat. Stane se znovu lesem? Jak dlouho by to asi mohlo trvat a jaké druhy by tam byly přítomné?“
Návrat divočiny. Nebo zdivočinování?
Šedesátá léta a majitel pole byly tehdy biologickým vědám nakloněny, a tak se ze zvídavého přání stala skutečnost. Na onom cípku půdy, vklíněném mezi les, rezervaci, terénní stanici a pole, se od té doby už neoralo a neselo. Člověk už tam nezasahoval. A tenhle „experiment“, zrozený víceméně bez plánu a z prosté zvědavosti, se zatím natáhl na jednašedesát let. Místo si od té doby vydobylo statut SSSI (místo speciálního vědeckého zájmu) a první pozici na žebříčku britských projektů snažících se o smysluplný návrat divočiny do krajiny. Názorně totiž demonstrovalo příklady praxe dnes tolik diskutovaného re-wildingu a přirozené (druhotné) sukcese stanovišť, v době, kdy takové myšlenky ještě nikomu v Británii na mysl netanuly.
Od pole k lesu za necelé tři generace
Monks Wood jako opravdu první bedlivě sledovaná plocha svého druhu poskytla nedocenitelné informace o časovém postupu „divočení“, o uspořádání a vývoji rostlinných společenstev, o přírodní regeneraci bývalé zemědělské půdy, odlesněné a obdělávané vlastně nepřetržitě už od časů římské kolonizace britských ostrovů. Začátek pro diváka nebyl zrovna záživný, čekalo se na transport semen prostřednictvím ptáků. V rozmezí 10-15 let pak plochu bezvýhradně ovládly trnité křoviny, ostružiny a hloh, které ji učinili skutečně neprostupnou. Tato spletitá masa ale dokázala před větrem ochránit semena jasanu, javoru. A anglického dubu, protože z jejich žaludů si tu dělaly zásobárny sojky a veverky.
Stromy se po čase dokázaly v této konkurenci prosadit, a ochrana trnitého houští je překvapivě dobře ochránila před okusem srnců, zajíců a králíků. Vzrostlé dřeviny nakonec skryly celé houštinaté území pod baldachýnem svých korun a z pole se tím definitivně stal les. Strukturálně velmi komplexní, s několika patry bylinné, křovité i stromové vegetace, s hromaděním mrtvého dřeva a vysokou diverzitou habitatů divočiny. Příležitost tu našly houby, bezobratlí, pěvci, obojživelníci, drobní i větší savci. Trvalo to 23 let, než plochu pole u Monks Wood z 86 % pokryly křoviny a mladé stromy. Tehdy také byla průměrná výška veškerých dřevin 2,1 metrů a podíl kmenů mrtvých stromů činil 8 %.
Po 53 letech od počátku experimentu činí průměrná výška porostů 13,1 metrů, a je to vizuálně po všech stránkách regulérní les. Tedy, ne obyčejný nebo snad dokonce hospodářský les, ale neregulovaný a nekontrolovaný, plný rozmanitého života. Divoký.
Může to stát miliardy, anebo chvilku počkáme?
Experiment se zdivočením pole loni oslavil šedesátileté jubileum, což je víc než příhodná doba na bilancování. Zvlášť dnes, kdy se Británie tak zoufale snaží zazelenat, a zvýšit pokryvnost svých lesů (z momentálních 8 % na 13 a víc %). Jak? Třeba vysazením pásu „od pobřeží k pobřeží“ o síle 50 milionů stromů, 80 miliony stromů ve volné krajině anebo příslibem výsadby 7000 hektarů lesa ročně až ke stavu 30 000 hektarů v roce 2025. Problém je, že těmhle ambiciózním a vládou podporovaným plánům chybí podpora odborníků. Kteří nekritizují ani tak záměr, jako spíš způsob jeho provedení. A také se nedostává peněz. Jen loni tohle zelené dobrodružství britské daňové poplatníky stálo 640 milionů liber a nebyla přitom naplněna ani ta „roční norma“ 7000 hektarů.
A právě k tomu má šedesátiletá divočina u Monks Wood co říct. Její vznik totiž nikoho nestál ani vindru. Vyrostla naprosto sama. Pravda, oné čtyřhektarové plošce vydatně pomohla těsná blízkost lesa a přírodní rezervace. Což dobré věci vůbec neškodí. Napříč britskou krajinou je totiž podobných „zdrojových území“ a fragmentů někdejších lesů dostatek. Takže k ambicióznímu zalesnění by postačilo jen kolem již existujících porostů ponechat území, kde nebude zasahovat člověk, a divočina si sem už sama najde cestu. Monks Wood dokazují, že to jde. Chce to jen trochu trpělivosti a tolerance k přírodě, jejíž návrat je dnes tolik žádaný. Britové nemusí sadit desítky milionů stromů a utrácet miliardy. Postačí jim, když nechají les šířit krajinou přirozeně.
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz