„Malé neznamená (nutně) méně, (a) velké neznamená (vždy) více.“ Tak charakterizovala přidanou hodnotu rodinných farem Agnese Hauke z Lotyšské farmářské federace (LZF) zastupující malé a střední rodinné farmy na mezinárodní konferenci Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) na počátku listopadu v Telči.

Navzdory své velikosti totiž rodinné farmy zvládnou nejen zajistit lokální produkci a podílejí se i na chodu národní a regionální ekonomiky. Mezi jejich výhody patří také blízký vztah ke krajině a přírodě.

„Nejlepším klimatickým opatřením je rodinný podnik a lokální produkce,“ myslí si předseda zemědělského a environmentálního výboru slovenské Národní rady Jaroslav Karahuta (Sme rodina). Lokální produkce je podle něj také nejlepší formou potravinového zabezpečení a přispívá rovněž k ochraně půdy.

„To vidíme i v rámci světa, že globální zemědělství a produkce je na vrcholu a jsem přesvědčen o tom, že půjde z kopce. Naopak do kopce bude růst lokální produkce, hlavně skrze rodinné podniky,“ dodal.

Rodinné farmy mají zároveň pozitivní vliv na rozvoj venkovského života, který odlivem lidí do větších měst čím dál tím více strádá.

„Zemědělci, kteří na venkově žijí, pracují, kteří tam mají své předky a vychovávají budoucí generace, jsou nejpřirozenějším garantem správného hospodaření, správného zacházení s vodou, půdou, ochranou životního prostředí. Ba co víc, v době, kdy se bavíme o vylidňování venkova, tak tito lidé tam vytvářejí další pracovní místa. Zároveň jsou nositeli společenského, kulturního, sportovního dění v místě,“ uvedla na konferenci česká europoslankyně Veronika Vrecionová (ODS, ECR), která dlouhodobě podporuje myšlenku rodinného farmaření.

Přesto se rodinné farmy napříč státy potýkají s celou řadou podobných výzev, od rapidního poklesu jejich počtu přes rostoucí ceny vstupů či špatný přístup k půdě až po obtížnou generační obměnu. Řešením může být legislativa či národní a evropská finanční podpora.

Českým rodinným farmám svítá na lepší časy

V Česku hospodaří většina registrovaných zemědělců právě na rodinných farmách, připadá jim ale pouze zhruba 40 procent půdy. Zbytek je v rukou agrárních velkopodniků coby relikt socialistické kolektivizace a nedotažené demokratické transformace. Fungování menších farem zde zatím nemá legislativní oporu, která je v okolních státech spíše standardem.

Nyní se však svítá na lepší časy. Tzv. zákon o rodinných farmách totiž má podporu nejen zástupců menších zemědělců, ale také nynější vlády Petra Fialy (ODS). Ta si ve svém programovém prohlášení jasně stanovila, že bude usilovat o „moderní, konkurenceschopný venkov, který překonal období intenzivního zemědělství a rozvíjí se v něm místní řemesla a rodinné farmy“. Z toho důvodu vládnoucí pětikoalice plánuje „účinněji podporovat rodinné farmy a malé, střední, začínající a ekologické zemědělce“.

Své zastání mají rodinné farmy také v řadách českých poslanců včetně předsedy zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Michala Kučery (TOP 09).

„Rodinné farmy jsou nezbytnou součástí českého venkova, českých, moravských a slezských regionů, a tvoří odolný a stabilní prvek naší ekonomiky, a nebojím se říct ani demokracie,“ uvedl na konferenci ASZ.

Politici i odborníci se však shodují, že legislativní ukotvení rodinných farem nebude jednoduchý úkol. Pokud má totiž nový zákon řešit všechny problémy rodinných farem, jako je náročná byrokracie, nejasné vlastnictví podniku a jeho předávání z generace na generaci, zajištění dostatečného příjmu či konkurence na zemědělském trhu, může podle zástupců agrárního sektoru zasahovat do gesce až sedmi ministerstev.

Kučera je však přesvědčen, že navzdory všem legislativním úskalím bude mít právní úprava rodinných farem „jednoznačný přínos pro celou společnost, hospodaření na venkově a jeho udržitelný rozvoj“.

Na přípravě nové legislativy by měla začít pracovat skupina složená z odborníků. To potvrdil v minulém týdnu i sám ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL).

Zásadní bude definice rodinné farmy

Podle české europoslankyně Michaely Šojdrové (EPP, KDU-ČSL) by základem zákona o rodinných farmách mohlo být legislativní ukotvení rodinného podniku, který je již dnes v Česku definován v usnesení vlády. Konkrétní představu o podobě zákona má ASZ ČR, která je tahounem celé myšlenky.

„Hlavní podstatou (návrhu) zákona je maximální využití potenciálu rodinných farem a jejich určité odlišení od jiných zemědělských subjektů, protože je skutečně potřeba rozlišovat podle velikosti farmy a podle formy jejich skutečného hospodaření,“ zdůraznil předseda ASZ Jaroslav Šebek.

Klíčová bude zejména definice toho, co je rodinná farma a jaké základní atributy by měla splňovat. Dle ASZ by v určení, zda zemědělský podnik lze považovat za rodinnou farmu, neměl hrát roli počet obhospodařovaných hektarů či počet chovaných zvířat, ale to, zda farmář se svou rodinou žije trvale v blízkosti místa své agrární činnosti. Ta by měla zároveň zahrnovat zemědělskou prvovýrobu a měli by se jí účastnit nejméně dva členové rodiny.

Na základě toho by se o rodinných farmách začaly shromažďovat statistické údaje, včetně jejich ekonomického, sociální i neekonomického rozvrstvení. Nově by se měly objevit také v územní plánech jako zvláštní kategorie podniku.

V souvislosti s definicí rodinné farmy bude podle Nekuly nutné vyřešit „administrativní otázky, jako je například registrace farem, rozhodování, převod majetku, pracovněprávní vztahy i sociální aspekt farem“. Snahou bude jednoduchý a efektivní systém, což není vždy snadné, jak sám uznal.

I s těmito otázkami počítá návrh ASZ.

Rodinné farmy by měly mít možnost registrovat se u ministerstva zemědělství. Tím jim sice vzniknou některé povinnosti, jako je setrvalé plnění definice rodinné farmy, zároveň ale budou moci čerpat některé výhody, jako jsou zjednodušená opatření zaměřená na lokální výrobu. Ohled by se na ně měl brát také v případě rozdělování dotací a při kontrole jejich využívání.

Podle ASZ by nicméně celá myšlenka legislativní regulace rodinných farem měla stát na dobrovolném přístupu. Mělo by tak být na každé farmě, zda se do registru přihlásí nebo nikoliv. „V žádném případě nevzniká zákon, který by měl takzvaně někoho někam nahnat,“ připomněl Šebek.

Rodinné farmy budou dále moci zakládat tzv. rodinnou radu složenou ze zletilých členů rodiny, která by rozhodovala o zásadních otázkách rozvoje jejich zemědělského podniku.

Usnadnit by se zároveň mělo zaměstnávání členů rodiny na jejich farmách, včetně manžela/manželky, nezletilých dětí či příbuzných, čemuž nyní brání pracovní právo. Na základě toho by se jim mělo umožnit společné podávání daňového přiznání.

Mezi členy rodiny obhospodařující vlastní pole, louky, lesy či pastviny by mělo být také možné jednodušeji převést podnikatelský i nepodnikatelský majetek, včetně daňových úlev. Usnadnit by se tím mělo zejména převzetí rodinných farem mladší generací.

Generační obměnu by mělo podpořit i vytváření rezervy státní půdy, k níž by měli privilegovaný přístup nově začínající zemědělci. Jejich start i rozvoj současných farem by mohlo usnadnit také jednodušší stavební řízení pro typické zemědělské stavby, jako jsou zemědělské sklady, zpracovny zemědělské produkce nebo budovy pro hospodářská zvířata.

V podobném duchu by se měly dle ASZ zjednodušit i podmínky pro výrobu a prodej vlastní produkce. Na tu by se zároveň mohla vztahovat nižší sazba DPH.

V neposlední řadě by měl být specifický způsob farmaření založený na rodinném podniku reflektován v sociální politice, a to zejména v souvislosti s tím, že o seniory je možné se starat přímo na farmě, nebo tím, že členové rodiny nemusejí pobírat podporu v nezaměstnanosti či jiné sociální dávky budou-li součástí farmy, která je uživí.

Inspirace od sousedů

Inspiraci pro ukotvení rodinné farmy do právního řádu lze čerpat na Slovensku, které má kvůli společné historii podobnou strukturu zemědělství jako ČR s dominancí velkých zemědělských koncernů nad menšími hospodářstvími. A i zde se na základě programového prohlášení vlády připravuje zákon o rodinném podniku, jehož součástí je také definice rodinné farmy.

Ve smyslu slovenského návrhu zákona jsou za rodinu považováni manželé, sourozenci a příbuzní až do 4. stupně a jejich manželé/manželky. Pro splnění definice rodinné farmy je pak potřeba, aby tento podnik vykonával zemědělskou činnost včetně produkce, zpracování či prodeje zemědělských surovin a výrobků. Kromě toho řeší návrh zákona podobně jako v Česku registraci rodinných farem, společné daňové přiznání či zaměstnávání partnera.

Zákon má zároveň umožnit využít 12 až 15 procent ze zisku rodinného podniku na udržení ekonomických, rodinných, sociálních a společenských vazeb. Ve svém příspěvku o tom hovořil slovenský poslanec Jaroslav Karahuta.

„To je strašně důležité, protože kdo jiný má platit vzdělání nástupníkovi než rodinná farma. Rodinný podnik se má postarat o seniory i vnoučata,“ dodal.

Pro Česko může být vzorem také Maďarsko, kde se podařilo v posledních třech letech legislativně ukotvit definici rodinné farmy včetně daňových výhod či způsob převodu zemědělského majetku ze starší na mladší generace.

Jednotnou unijní legislativu raději ne

V Evropě i mimo ni tvoří rodinné farmy páteř agrárního sektoru.

„Zemědělství na celém světě v podstatě stojí na modelu rodinná farma. Na světě existuje 570 milionů farem, a z toho je 500 milionů rodinných. V Evropské unii je vždy z dvaceti farem devatenáct rodinných,“ upřesnila na konferenci česká europoslankyně Vrecionová.

EU podporuje drobné farmáře zejména dotacemi, které jsou pro ně připraveny v nové společné zemědělské politice (SZP) pro následující roky v mnohem větší míře, než byly dřív. Vyplývá to i z českého strategického plánu pro implementaci SZP.

„Z některých operací (Strategického plánu do r. 2027, pozn. red.) či intervencí budou moci čerpat pouze mikro, malé nebo střední podniky. V mnohých operacích budou tyto podniky zvýhodněny preferenčními kritérií,“ upřesnil na konferenci formou zaslaného příspěvku současný ministr zemědělství Nekula.

S podobnou podporou malých farem z evropských dotací mají zkušenosti také v Maďarsku, na Slovensku, Litvě nebo Lotyšsku.

Ani EU ale zatím nemá konkrétní legislativu, kterou by pomohla většímu rozvoji a ochraně rodinných farem. Přestože tento typ farmaření podpořilo v minulosti formou nezávazných usnesení již několik unijních institucí, včetně Evropského parlamentu, Evropské komise či poradního Evropského hospodářského a sociálního výboru, Vrecionová se domnívá, že unifikované právní předpisy by pro tento účel nebyly vhodné.

Každá země totiž má jiné geografické, klimatické, ekonomické, sociální i politické podmínky pro agrární činnost, a tedy i jiné formy a potřeby pro rodinné farmy. Některé země zároveň podle europoslankyně speciální legislativu pro rodinné farmy nepotřebují, protože tento model hospodaření tam funguje přirozeně. Příkladem může být Malta, Nizozemí či Rakousko, kde navzdory absenci řádné legislativy rodinné farmy dominují.

Autor: Pavla Hosnedlová
Zdroj: Euractiv.cz